Nabídka urbanisticko-ekonomické studie 03/2022 (nerealizovaná)

Pojďme dělat město VI –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, 5. - 6. června 2025

 

Rozhovor s Klárou Kovářovou pro Pojďme dělat město VI –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, 5. - 6. června 2025 (vyjde v krácené podobě)

https://www.pojdmedelatmesto.cz/  

Jak jste se k práci pro obce dostal, je to pro architekta „první volba“?:

V první polovině devadesátých let jsem se ještě jako student dostal k úpravě náměstí v obci Petrovice u Sedlčan na příbramsku, odkud pochází moji rodiče. Díky spoustě kamenů tam nedošlo ke scelení velkých lánů a pro svou drobnou strukturu je krajina nazývána jako „středověká“. Na náměstí mají velké stromy, barokní kostel, jezuitskou kolej, opodál se zámkem a rozlehlým parkem - krása. S nástupem podnikání do zeleně uprostřed náměstí chodili vykonávat potřebu návštěvníci tamních podnikatelských podií s prodejem piva „přes ulici“. Původním zadáním mělo být vybudování záchodků a kryté zastávky autobusů uprostřed náměstí. Když jsem se do toho celého vložil, řešením nakonec nebyla velká stavba záchodků, ale řešil jsem komplet dopravu, pohyb i parkování autobusů, místo pro poutě, zmenšoval jsem podíl rozlehlých asfaltových ploch, doplňoval zeleň… Vše s akcentem na co nejjednodušší řešení, která by nestálo moc peněz. Říkal jsem si, že na to jak to tam bylo od padesátých let jsou přece všichni tak nějak zvyklí. Návrh mi pak zrealizovali, a přestože došlo k podstatným změnám a korekcím, ke kterým jsem už přizván nebyl, chlubí se výsledkem dodnes. Následný velký rozvoj obce totiž dostal pevný základ.

Podařilo se Vám alespoň později v Petrovicích zrealizovat něco s čím byste byl spokojený?:

Dělal jsem tam pak jen několik studií pro příbuzné. I tam totiž, jako kdekoli na drobné obci, je vždy důležitější slovo a autorita toho, kdo realizuje, než toho kdo vymýšlí plány podle kterých se staví. Před lety jsem do Petrovic přivedl své studenty z FA ČVUT a řešili jsme s nimi celou obec. Rozvrhovali jsme její hodnoty, které jsme petrifikovali konkrétními stavbami. Domy se tak pokoušeli objevovat a dotvářet silné stránky obce.

Pro dokreslení stavu samospráv v malých obcích jsou příkladem právě Petrovice. Obec například uspořádala architektonickou soutěž na úpravu místní kašny, tedy požární nádrže z padesátých let. Té se se svým návrhem účastnil i místní pan starosta, který byl pak v porotě. Vyhrál návrh - koho jiného než pana starosty. Už ho zrealizovali. Dnes je ze starosty senátor…

Vaše pracovní portfolio zahrnuje bohatou publikační činnost. Čeho se převážně týká?:

S kolegou docentem Oldřichem Ševčíkem jsme začali s architekturou šedesátých let. Vydali jsme obsáhlou soubornou publikaci. Pak jsme se postupně soustředili na teoretický architektonický diskurs od šedesátých let do dneška. Evropský a světový ve vazbě na náš, český. Publikace, články, konference, knihy, recenze. Jedním z našich dnešních témat jsou krize kterými si procházíme – enviromentální, energetická, sociální. Na vše se důsledně díváme nejen z celospolečenského kulturního kontextu, ale právě s akcentem na profesi architekta.

A k práci městského architekta jste se dostal poprvé v Děčíně? 

Před osmi lety jsem tam vyhrál výběrové řízení na městského architekta a tuto práci tam vykonával šest let. Měl jsem takovou pionýrskou roli. Panovala tam představa, že zřízení role městského architekta vyřeší snad všechny problémy města. Založil jsem facebookové stránky, blog, měl tam desítky přednášek a komentovaných procházek městem, přivedl jsem do Děčína Den architektury, který ve svém druhém ročníku měl třetí nejbohatší program u nás – po Praze a Brně. V Děčíně bylo třeba řešit jak operativu probíhajících projektů, přípravu nových, tak zároveň hledat celkové koncepčního uchopení města. Trochu plavba v lavině. K řešení toho v Děčíně bylo a stále je neuvěřitelně mnoho. Čím méně máte peněz, tím i ty nejdrobnější zásahy musí vytvářet smysluplný celek.

Nakonec jste ale byl radou města odvolán?:

Divoký drsný sever, říkáme. Když jsem do města na částečný úvazek nastupoval, měl jsem si vše osahat a do roka navrhnout rozvoj této agendy (Děčín má padesát tisíc obyvatel). Místo toho se změnou politické reprezentace nedlouho po mém nástupu šlo vůbec o přežití mě jako městského architekta. Vše jsem si tak následně musel řešit po vlastní ose: krajinářskou architektku, dopravní specialisty, a jen jsem pak hledal jak tuto navazující činnost „posvětit“ městem. Děčín má velké dopravní problémy, ale také má dopravní fakultu ČVUT. Přes rok jsem si co měsíc na akademické půdě dával schůzky se všemi, kdo měli odhodlání dopravní problematiku města rozplétat. Asi největší radost ze setkávání měli policisté z dopravního inspektorátu. Město jsme znovu a znovu procházeli, kdy matricí pro nás byl i diplom Matěje Čunáta z liberecké TUL, ve kterém pracoval s městem jako smršťujícím se. Definoval dvě páteřní osy, které i kdyby městu stále ubývali obyvatelé, tak se nerozpadne. Právě od těchto páteří jsme rozplétali všechny tipy dopravy, veřejných prostor, zeleně i zástavby.

Nakonec jsem se stal součástí politické strkanice, kdy každé dva roky docházelo k radikální proměně vedení města. Díky nezbytnosti zpětných vazeb od občanů jsem přes svůj nulový exekutivní vliv byl velmi viditelný a tak i na ráně. Až loni, dva roky po mém odvolání jsem dalšímu vedení obce pomáhal se znovuzavedením této agendy. 

Po ukončení v Děčíně jsem o své práci vydal publikaci. Jsou tam pomocí QR kodů prokliky na blog k městu, kde je stále k dispozici většina výsledků mé práce.

Stále bydlím v Praze a abych severu Čech lépe rozuměl, nedlouho po mém nástupu do Děčína jsem si v Ústí přes rok dával schůzky s městskými architekty celého ústeckého kraje. Na jednom setkání mě oslovil městský architekt Mostu, zda bych jim nepomohl v přípravě rekonstrukce mimořádného brutalistního objektu Repre. Dělal jsem pak pro mostecku samosprávu jak definování hodnot tohoto domu, posuzoval jsem již zpracovanou studii, dle požadavků města jsem vypracoval přístup který by hodnoty brutalistního objektu daleko víc respektoval, studie kvalitní nebyla, a nakonec - jak je Most stále nedokončen jako modernistické město – jsem dělal  i koncept celého centra, hledal přístup k celému městu. Byl jsem z těch, kdo pro rekonstrukci Repre doporučoval architektonickou soutěž.

Má spolupráce pro Most nedopadla. Přes mimořádné úsilí mnoha lidí si tam nyní Repre za mimořádných nákladů rekonstruují podle původní studie. Tehdejší primátor, nyní senátor, se veřejně přiznává, že zvolený přístup je „jeho politické rozhodnutí“. Ale i v Mostě se mnoho věcí postupně mění.  Počátkem roku jsme se sešli s kamarádem, Igorem Kovačevičem, který vyhrál výběrové řízení na soutěžní dialog na centrum města. Město si postupně začíná uvědomovat, že nepotřebuje jen kvalitní design svého rozvoje (řadu inspirací poskytli naši studenti z FA ČVUT), ale především je třeba oslovit veřejnost, instituce, stakeholdery, prostě vytvářet ve městě přístup a atmosféru, že změny k lepšímu jsou možné.

Stále působíte i na Fakultě architektury ČVUT v Praze, představujete studentům i agendu městského architekta?:

Ano, se studenty hledáme odpovědi jak na parciální otázky města – v Děčíně, kde jsem byl šest let městským architektem, jsme například zaplňovaly proluky pravého břehu, nebo řešíme města celá. To na začátku většinou vytvoříme  celkový urbanistický koncept a každý student dále rozpracovává určitou jednotlivou konkrétní část, blok, dům. Vzniká celek na který se v průběh práce právě díky konkrétním detailům domů můžeme dívat z různých stran. Do školy zveme starosty, historiky, patrioty, ale i aktivisty. Takto jsme řešili právě Most, Bílinu, Terezín, Rokycany, Hradištko pod Medníkem, Týn nad Vltavou, okolí jezera Milada a další.

Vy jste se stal i prvním krajským architektem s unikátní transformační agendou. Jak se to stalo? 

Postupně jsem v Ústeckém kraji získal řadu mimořádně motivovaných přátel, kteří dosavadní přístup, stále mentálně uvězněný v šedesátých letech, vnímali jako neudržitelný. S podnikatelem a filantropem Martinem Hausenblasem jsme otevírali neuralgický dopravní bod Ústí - ústí Bíliny do Labe. Podařilo se nám k tomu definovat zadání, hledali jsme kdo by to celé měl vlastně zadávat. Nakonec se z lokálního dopravního problému stala, díky úspěchu na půdě krajské samosprávy, studie otevírající problematiku krajiny, prostoru a infrastruktury s rozsahem celého kraje: „Infrastrukturní studie Ústí nad Labem z pohledu kraje“, se zázemím v širokém odborném týmu, který jsem vedl.

Postupně jsem rozvíjel něco, co jsem nazýval krajskou architektonickou agendu. Na samém počátku se nám totiž podařilo od rady kraje získat mandát na vytvoření pracovní skupiny krajský architekt, kterou jsem řadu let vedl. Před pěti lety, po krajských volbách, tehdejší vedení kraje rozvíjelo transformační agendu spojenou s odchodem od uhlí. Právě tam se mi podařilo položit základy pro čtvrtý pilíř transformace věnovaný „krajině a osídlení“. Dalo to obrovskou práci. Mnoho se ale podařilo: soutěž na okolí jezera Milada která se nakonec netýkala pouze bezprostředního okolí jezera, ale v prvním kole řešila souvislosti rozlehlého území mezi Teplicemi a Ústím. Podařilo se na kraji všechny přesvědčit a zorganizovat soutěž na objekt vlastního Transformačního centra Ústeckého kraje, obdobná soutěž na kraji proběhla naposledy někdy v šedesátých letech.

Jako nejdůležitější ale vnímám velmi podrobné rozvržení činnosti pilíře věnovaného „krajině a osídlení“, na řadu let včetně obhajoby počtu lidí, výše financí, propojenosti s ostatními složkami transformace. Postupně si všichni začali uvědomovat, že je to právě „krajina a osídlení“ kdo je určující i pro ostatní pilíře obsažené v Transformátoru (podpora podnikání, energetika, informační systémy). Zásadní z mého pohledu byl a stále je akcent na urbánní ekonomiku, tedy na lidi a obyvatele kteří v kraji „po těžbě“ budou žít, pracovat, rekreovat se, vychovávat děti, pečovat o své seniory.  

Jak se tato agenda vyvíjí nyní, ještě do tamního dění zasahujete? Po počátečním tápání, pokud jde o vedení pilíře „krajina a osídlení“, se před necelým rokem do vedení dostala architektka Eva Němcová s mimořádnými zkušenostmi ze světa i přednáškovou činností na FA ČVUT. Od počátku profesní náplň pilíře chvěla krajská samospráva řešit především „vlastními silami“, aby vše nedělali jen odborníci z Prahy. Postup tak byl daleko pomalejší, než jsme v přípravě očekávali, i ve zpracovaném log frame očekávali, ale je to zase postup, který svou robustností „nepůjde odvolat“. Myslím, že Transformační centrum si tak postupně hledá v procesu transformace svou adekvátní polohu.

Loni jsem k úvodní fázi procesu ve spolupráci s řadou kolegů a institucí vydal publikaci. I ta jsou prokliky QR kódy na blog, který jsem k tomu vedl. 

Působíte stále jako městský architekt?  

Druhým rokem jsem obecní architekt v Týně nad Vltavou a v obci Hradištku pod Medníkem. Do Hradištka jsme nejprve přišli se studenty. Premonstráti tam obci po dlouhém vyjednávání přenechali 6 a půl hektaru centra a obec hledala, jak s tím vším naložit. Po studentských prezentacích jsem jim postupně začal radit. Nakonec si mě na tuto práci najali. Loni jsme zadali souběžnou studii na layout centra. S velkým úspěchem jsme její výsledky prezentovali občanům letos v lednu. Nyní obdobným způsobem připravujeme iniciační konkrétní projekt - novostavbu knihovny.

V Týně jsem vyhrál výběrové řízení s hlavním úkolem dotáhnout přípravu soutěže na Blanici, čtvrti panelových domů sloužících jako ubytovna pro ty, kdo stavěli jadernou elektrárnu Temelín. Z vítězného návrhu, odpovídajícímu nejen místu, ale i ekonomickým možnostem a uvažované etapizaci máme velkou radost.

I do Týna jsem přivedl studenty nejen na semestrální práce, ale měli jsme zde už tři diplomy. V Týně je nejen velmi dobré porozumění se samosprávou, ale je tam i řada motivovaných a zároveň mimořádně kompetentních lidí. Nyní tak postupně rozplétáme problematiku veřejných institucí v okolí Zámeckého nádvoří (muzeum, knihovna, galerie, ZUŠ), nejen pro turisty rozvíjíme přírodně i archeologicky cennou lokalitu na soutoku Vltavy s Lužnicí Semenec, hledáme adekvátní přístup k sídlištím, ale také zvažujeme, jak se připravit na případné rozšíření Temelína, aby Týn byl opět alespoň částečně zázemím elektrárny.

Máte velmi široký záběr působení. Jaký projekt byste ještě rád zmínil?

K velkým výzvám patřila spolupráce se samosprávami, i státní správou při přípravě vysokorychlostní trati na Podřipsku. Na jedné straně inženýrsky vedená příprava strategické stavby s mezinárodním významem, na straně druhé drobné obce se svými vlastními drobnými problémy, kterým za humny projíždějící vlak „nic nepřinese“.

Klíčem byl proaktivní přístup, kdy obce místo aby nekonečně obstruovali přes specializované právníky si najaly nás, odborníky, aby výstavbu VRT Podřipsko využili pro komplexní zlepšení stavu své obce v době enviromentálních, energetických a dalších krizí. Je třeba si uvědomit, že už trasování dálnice D8 nebylo ke krajině příliš ohleduplné, obzvlášť v okolí Řípu. Severně od Prahy se navíc jako houby po dešti staví rozlehlá logistická centra. To vše bez adekvátní práce s krajinou a jejími prostorovými hodnotami, vodou v krajině, byť vše probíhá dle platných ZURek a územních plánů. K systematickým analýzám i hledání hodnotového koncepčního přístupu k předpolí prahy na území Středních Čech dochází teprve v posledních letech. Na Podřipsku se obce nejen pro řešení problematiky VRT spojili ve sdružení Koridor D8. Nyní sdružuje na 35 obcí. Je třeba poznamenat, že se nám podařilo vytvořit koncept přístupu, na jehož zpracování už před několika lety ministerstvo dopravy na samosprávu Středočeského kraje poslalo deset milionů korun. Zde ale platí, že přes oficiální podporu, díky komplexnosti a atypičnosti přístupu, je vše do úředních postupů třeba velmi detailně připravit. 

Obdobné to vlastně bylo s přípravou soutěže na okolí jezera Milada. I tam jsou okolo jezera především drobné obce, kterých není možno se jednotlivě ptát co na břehu jezera „chtějí“ – nedokáží si představit co by vůbec bylo možné si přát. V Ústeckém kraji v té době nad nimi nedokázal převzít záštitu kraj, ale vše se podařilo řešit pod patronací PKÚ (Palivový kombinát Ústí, nyní Diamo). Státní podnik, který má za úkol zahlazovat následky těžby si pro účely Milady rozšířil své zákonem dané kompetence právě o přípravu a organizaci soutěže, která svým rozsahem má v našich podmínkách těžko srovnání.

I v případě Ústeckého kraje, ve kterém bylo zvykem, že si jednotlivá velká města hrála svou vlastní hru, je nezbytné se o celé území postižené těžbou měřící 1200km2 postarat společně. Těžařské a energetické společnosti jsou zde zdaleka nejsilnější hráči, kteří mají své jednoznačné priority. S evropskými dotacemi a organizovaným odchodem od uhlí se postupně mění desítky let zavedené paradigma. V tomto už tak postiženém regionu se postupně vytváří komplexní předpoklady pro další rozvoj a život na bázi obnovitelných zdrojů, pokročilých technologií i přístupu, který jsme nazvali „low tech“. 

Ve všech těchto procesech je důležitá nejen dokonalá znalost problematiky, kompetencí, zákonů a předpisů. Hlavním úkolem je při rozdrobenosti aktérů designování produktivních přístupů vedoucích k cíli. Známe limity jak stavebního zákona, tak správních procesů, které mají většinou schopnost rozložit vše dříve, než se aktéři vůbec shodnou na definování problému. I proto jsme vycházeli ze zahraničních zkušeností, zejména německých pokud jde o přístup k posttěžebním oblastem, nebo belgických s regionálním plánováním v procesu přípravy VRT. 

Dalším důležitým krokem v procesu přípravy komplikovaných projektů je participace se všemi dotčenými zúčastněnými. Tedy participace ne jako povídání, ale jako řízeně designovaný proces, kde každý musí dostat adekvátní prostor. Může jít o přednášky, dotazníková šetření, workshopy, besedy…. Právě díky profesionálně vedené participaci je pak daleko snadnější dosahovat společně sdíleného konsenzu. 

Na tato téma budu v červnu přednášet na konferenci Pojďme dělat město v Litomyšli. Právě v Litomyšli ví velmi dobře, že obec se nikdy sama od sebe do pořádku nedá, že je to především proaktivní uchopení problémů, co vede k vytváření smělých vizí a jejich postupné realizaci. 

Šestý ročník konference se zaměří na meziobecní spolupráci. Právě spolupráce mezi municipalitami je nejlepší cestou k řešení enviromentálních, energetických i sociálních krizí.

 

VRT a strategie - text do Bulletinu ČKA

 

Vysokorychlostní tratě u nás a s nimi související nezbytnost hledání adekvátních strategických přístupů v jejich prosazování

Krizové jevy, kterými si v pozdně moderní době procházíme, mohu být zdravým podnětem k adaptaci, přizpůsobení, celkové proměně. Kvalita a pružnost moderní společnosti se většinou vyhodnocuje právě podle toho, jak rychle a bezbolestně jsou takovéto úpravy možné. Jako podnět k adaptaci je tak třeba chápat neustále se zvyšující ceny energií, od počátku dvacátého století ohlašovaný „nástup Asie“, nebo probíhající změny klimatu. Takto matematicky počitatelné aspekty proměny dnešního světa doprovází, jsou jejích nedílnou součástí, změny sociální, kulturní.   

Strategické projekty

Pro euroamerický kulturně civilizační okruh je pro vyrovnávání se krizovým jevům charakteristická nezbytnost otevřenosti, kritického uvažování, náročně budovaného společenského konsenzu. Autoritářské zkratky, jak je v úspěšnosti skokových progresí známe snad ve všech oborech z Číny, zde nemají místo.  

Jeden z mimořádně tvrdých nárazů, kterému jsme se v poměrně nedávné době museli přizpůsobit, souvisel počátkem sedmdesátých let s „ropným šokem“, tzv. dnem Kuvajtu. Došlo ke skokovému zdražení energií. Z pohledu „běžného života“ do té doby přirozený společenský pokrok, nastartovaný s obnovou světa po druhé světové válce, přestal být samozřejmý. Teoretici architektury (M.Hays) mluví o tom, že od té doby bylo najednou realitu nutno daleko náročněji a komplikovaněji konstruovat, projektovat, prověřovat. V českém prostředí bylo vyrovnávání se s cenami energií ztlumeno, odloženo díky fungování tehdejšího společenství socialistického bloku – RVHP (Radě vzájemné hospodářské pomoci). Dnešní skokové změny jsou s těmi z počátku šedesátých let neporovnatelně větší.

Prověřování našeho strategického uvažování přípravou infrastruktury vysokorychlostních tratí

V českém prostředí se dnes centrálně řízené koncepty prosazují obtížně. Vyspělá společnost dává signály, které ji, pokud jsou správně zpracovány, dokáží obohatit ve všech rovinách jejího rozvoje. Stali jsme se standardní demokracií, kde je vždy třeba obratné komunikace s veřejností, učíme se participaci, hledáme a vytváříme konsenzus.

Pro české prostředí představuje propojením s okolními státy systémem vysokorychlostních tratí klíčový projekt. Ze strategického pohledu nejde pouze o dopravní upgrade řešící přetíženost evropských leteckých linek. Souvisejícím úkolem by pro nás mělo být zhodnocení naší centrální polohy v Evropě – tedy nejen doprava a energetická vedení v liniích kolejí. Ptáme se, co by měla správná strategie, která by se měla stát podstatným úběžníkem našeho směřování, splňovat aby odolala neustále se proměnujícím hodnotovým horizontům?

Koncept práce s územím

Limity atypické, strategicky transformační práce s územím jsme do všech důsledků nahlédli na severu Čech při rozvrhování kompletního odchodu od uhlí na rozloze přes tisíc kilometrů čtverečních před několika lety. Autor článku byl v té době vedoucí oficiální pracovní skupiny krajského architekta ústeckého kraje. Viz publikace O.Beneš: Práce pro Ústecký kraj. Architektura, urbanismus, krajina. Verzone 2024. ISBN 978-80-87971-62-8

V Ústeckém kraji při přípravě dlouho očekáváného začlenování posttěžebních území okolí jezera Milada do struktury krajiny a osídlení v jeden okamžik krajský odbor Územního plánování zadával dle stavebního zákona územní studii krajiny (vysoutěženou jako veřejnou zakázku) a zároveň jsme pod patronací PKÚ (Palivového kombinátu Ústí) připravovali mezinárodní soutěž dle regulí ČKA. Na jedné straně tedy standardní administrativní postup věnovaný bezprostřednímu okolí jezera, na druhé straně využití mezinárodních zkušeností špičkových týmů hledající nejprve začlenění jezera a jeho okolí do celkových souvislostí kraje. Tedy práci s transformačním územím adekvátně počátku jednadvacátého století. Matěj Čunáta v květnu roku 2020 v Bulletinu ČKA popsal přístup k problematice územních problémů velkých měřítek na základě zkušeností především z Belgie a Holandska. Problematice ZUR, územního plánování a možnostem ve vztahu k jezeru Milada jsme se věnovali v roce 2020 také na stránkách Bulletinu ČKA.  

Přístup k budoucnosti jezera Milada upoutal celospolečenskou pozornost. Vlastní jezero má rozměry cca 3,5 x 0,8 km a širší řešené území, které se v rámci soutěže podařilo prosadit, mělo rozlohu několika stovek kilometrů čtverečních. Vítězný tým na svém návrhu dále pracuje.

Strategická rozhodnutí ať odchodu od uhlí, nebo plánování evropské infrastruktury je v kompetenci centrálního plánování. Pojmenovávání konkrétních problémů žitého světa v daných lokalitách a hledání řešení, konkrétních adaptačních opatření, je na jednotlivých samosprávách. Očekávat profesionální vhled na realizaci VRT od jednotlivých obcí Podřipska ale prostě nejde. Zásady územního rozvoje (ZUR) nebo územní plány zde pro ně nejsou víc než definicí okrajových podmínek. Problémy žitého světa a prostředí je třeba nejdříve umět uchopit a rozpoznat, aby s nimi vůbec mohlo být  pracováno, aby mohly být rozvíjeny. Pokud pod Krušnými horami posttěžební problematiku má řešit TCÚK (Transformační centrum Ústeckého kraje), města mají své Kanceláře architekta, obecní a městské architekty, obce podél VRT se na Podřipsku spojily do sdružení (viz web) a začaly hledat také adekvátně proaktivní přístup. 

Vysokorychlostní trat v oblasti Podřipska

O VRT severně od Prahy, směrem na Dráždany, se dlouhodobě uvažuje jako o úseku, který by mohl být realizován mezi prvními. Obce Podřipska se s ohledem na svou negativní zkušenost při přípravě jiné liniové stavby, dálnice D8, mohli rovnou obracet na právníky. Problematický tam není pouze úsek, kde D8 prochází Středohořím, ale i její průchod okolo ikonické hory Říp.  

Obce na Podřipsku nejprve oslovili Kláru Salzmann, která byla předsedkyní poroty soutěže na okolí jezera Milada, koncepčně a ve velkých měřítcích uvažující krajinářku. Ta oslovila mne a postupně jsme začali dávat dohromady odborný tým. Shodou okolností jsme právě v té době řešili související problémy navazující na soutěž na území okolo Milady, regionálního plánování, nebo celkovou problematiku Ústeckého kraje.

I díky přebírání zkušeností s regionálním plánováním v Belgii a Holandsku (viz.výše zminovaný text v Bulletinu), se nám podařilo se na Podřipsku nejprve soustředit na obsah a komplexní cíle, kterých jsme chtěli dosáhnout. Neskončili jsme tak hned na začátku, že je to celé příliš komplikované a že to nejde. Vytvořili jsme tým, kde jsme zpracovali zadání. Úvod - krajina pro vysokorychlostní trať napsala doc.ing.arch Milena Hauserová, CSc, typologie řešeného území a přírodovědný přístup RNDr. Jiří Sádlo, CSc., krajinu Ing. Klára Salzmann, Ph.D. a Ing. Mgr. Eva Jeníková, vodu Ing. Vít Rous, urbanismus Ing. arch. Veronika Šindlerová, Ph.D., socioekonomické přínosy a rizika(Ing. arch. Vít Řezáč, dopravu Ing. Milan Ptáček, participaci Ing. Tomáš Rákos. Zadání se nám podařilo koncentrovat do čitelných dvaceti stránek (je k dispozici na https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2022/03/jak-na-vrt-02.html). V úvodním textu jsem ještě srozumitelně popsal problémy, které v krajině a území, kudy má infrastrukturní liniová stavba VRT vést. Na jedné straně totiž máme precizní technické plánování VRT, s velmi jasně definovanými technickými zákonitostmi, ale na straně druhé nemáme obdobně kvalitně a precizně analyzované a definované území, osídlení, jejich hodnoty a potenciály. Kvalita přístupu projekce VRT neodpovídá kvalitě přístupu ke krajinně a osídlení, kterým má být infrastruktura VRT servisem. Naším hlavním cílem bylo v zadání podrobně strukturovat a popsat co a jak je třeba v území řešit. To vše abychom hodnoty území, které mají být infrastrukturou obsluhovány, mohli dlouhodobě rozvíjet.   

S naším zadáním jsme měli úspěch i na ministerstvu dopravy. Před dvěma lety poskytlo středočeskému kraji na realizaci plánu podle námi koncipovaného zadání deset milionů. Investice do realizace proaktivního přístupu.    

Participace

Nedílnou součástí celého procesu je cíleně designovaná participace. Už od samého začátku jsme pro tuto činnost získali Tomáše Rákose. Sdružení Koridor D8 na participaci, realizovanou i zcela po vlastní ose, získalo prostředky z Norských fondů. Došlo tak i k mezinárodnímu sdílení zkušeností. Participace není chápána jako následné implementování již technicky hotového, ale je to proces, který musí přípravu VRT doprovázet od samého počátku, který posiluje zodpovědnost a samostatnost samospráv. Rozvíjeli jsme i úvahy ve spolupráci s IPRem zřídit nejen pro potřeby VRT samostatnou participační jednotku na půdě středočeské samosprávy.

Další postup obcí Podřipska

Pro regionální(krajinný) plán Podřipska v rozsahu území cca 35 x 35 kilometrů se podařilo získat prostředky, není stále vyhráno. Náš přístup je z pohledu standardních procesů tak atypický, že bylo vždy nutno vše podrobně a důsledně připravit, aby bylo vůbec co úředně administrovat.

Námi koncipované zadání krajinného plánu požadovalo v souvislosti s VRT řešit rozlehlé území v několika měřítcích. Aby podklad měl v území adekvátní relevanci, byl tzv. neopominutelným, nejprve jsme vše připravili jako zadání územní studie krajiny. Naše požadavky se však do standardů takto koncipovaného podkladu nevešly. Ve spolupráci s odborem územního plánování se nakonec podařilo sepsat zadání až na druhý pokus. Vyloučili jsme nejmenší měřítko v těsné vazbě na VRT. To by si nechaly zpracovat obce samostatně. Pro Mnetěš pod Řípem takovýto podklad s koncepty krajinných terénních úprav již zpracovalo studio Taktiky.

Od samého počátku je činnost Koridoru D8 Podřipsko motivována požadavky drobných samospráv. Samospráv, kterým vadili zavedené jednostranné postupy a které hledali metody srovnatelné s těmi, které vnímáme jako zavedenou praxi na západ od našich hranic. Mimořádné úsilí a hybatelem ze strany stránkách je Martin Klečka, předseda sdružení Koridoru D8, občan Mnetěše. Sdružení v tento okamžik zastřešuje více než třicet pět obcí.

Ani s takto motivovanými sdruženými samosprávami to není vždy úplně jednoduché, stále ověřují jestli cesta zvolená před několika lety stále vede směrem, který je pro ně vhodný.

Expertní činnost, vždy hradily obce. V současnosti jsme ve fázi spolupráce na přípravě výběrového řízení na zpracovatele územní studie. Pro potřeby samospráv zpracováváme podklad, kde po jednotlivých ucelených lokalitách, klastech, zahrnujících vždy jen malý kus krajiny s několika obcemi podél VRT. Podrobně popisujeme slabé a silné stránky krajiny, potenciály i metody a způsoby, které by bylo vhodné pro kvalitní začlenění VRT do krajiny prověřit. To vše textem, grafikou, zákresy, vizualizacemi. Podklad bude k dispozici na webu sdružení Koridoru D8 (www.koridord8.cz) a pomůže obcím ve všech fázích přípravy VRT i s jejich rozvojem. To vše proaktivně, metodicky, zodpovědně. Dokumentací EIA počínaje, vlastní technickou dokumentaci liniové stavby konče. 

Závěr

Celkovým přístupem kombinujícím regionální plánování s široce a profesionálně designovanou participací vyvažujeme a doplnujeme pragmaticky projektovanou trasu VRT. Pokoušíme se vytvářit metodu umožnující prosazovat důležité projekty adekvátně dnešním strategickým potřebám a požadavkům.

Terezínské barokní bloky, jejich potenciál a využití

 

Práce, kterou jsme zpracovávali pro Terezín v rámci programu "restart". Týkají se čtyř bloků. Cílem bylo rozvržení, kde by mohly být byty (nechal jsem pro to zpracovat podrobnou studii osvětlení a oslunění), a koncept nakládání se zbylými plochami objektů tak, aby mohlo docházet k pružnému využívání bloků různými funkcemi v průběhu příštích  desetiletí -- tetris. Základem ale byly dominantně bytové funkce, které by blokům (a vlastně i Terezínu)  dali z dlouhodobého pohledu určitou  stabilitu. Pokud by část, nebo všechny takto vzniklé byty byly v majetku obce, Terezín by mohl dělat i vlastní bytovou politiku - pozval by učitele(učitelky), doktory(doktorky), ošetřovatele(ošetřovatelky), vychovatele (vychovatelky) do mateřských škol.... čímž by se stal především pro mladé, zakládající své rodiny, najednou daleko zajímavější.

Recenze publikace

 Recenze publikace o kraji https://www.uschovna.cz/zasilka/QTNUKPMH58JASX7T-TA3/ od doc.Ševčíka. Vyjde v časopise Stavba:

Nepřehlédnutelná publikace o „místu a regionu“ v práci architekta čili instruktivní nahlédnutí do architektonické agendy Ústeckého kraje

Architektura je velice komplexní obor, často dokonce mnohem více než si stavebníci i sami architekti myslí.  Jisté tušení, které o tom přes narůstající nikdy nekončící náklady a nezastavitelně rozrůstající plány měli již jinak všemocní absolutističtí monarchové v osvícenské epoše Evropy XVIII. století – „stavění  je nemoc, stejně jako alkoholismus“(usoudila Kateřina II., ale stavby v Sankt Petěrburgu nezastavila), výstavba kolosálního monumentu, který měl petrifikovat monarchii – Versailles,  zase fatálně  zruinovala státní pokladnu - „po květinovém koberci se kráčelo do katastrofy“ (H.Taine). V moderní době devatenáctého a dvacátého století pak architektura podléhala industrialismu a stala se součástí/silou a indikátorem „útěku do budoucnosti“ (Max Weber) a „oslabeného domova“, toho světa (severoatlantického civilizačního okruhu), kterému jsme si navykli říkat Západ.  Co je vůdčím motivem architektury na konci moderny a po selhání aspirací postmoderny na korektury jejích chyb a idejí? Bude Evropa tentokrát schopna zvládnout své „úspěchy“? Tedy „tady a dnes“, v naší neklidné době plné rozrůstajících se nejistot, v prvních desítiletích XXI. století? V době pokračujícího ekonomického a mocensko-ekonomického vzestupu asijských zemí (Čína se – ze svého pohledu - konečně vrátila na pozici, kterou fatálně ztrácela od 17. století), v době narůstající četnosti ekologických krizí a celosvětových epidemií, nadále nekončícího prestižního stavění, probíhajícího a přitom dosud Evropany plně nepřiznaného nadcházejícího konce „spotřebních žní“ na scéně Západu?                                                                                                                         

Usuzuji, že jednu z podstatných odpovědí máme „po ruce“- vždyť nyní tolik Západem obávané globalizující tendence jsou od počátku provázeny narůstajícím významem regionalizací všeho druhu! A navíc podstatnou, jakkoli začínající  odpovědˇmáme zde v Ústeckém kraji doslova „za humny“. Je to v Německu vyslovený a zdůvodněný nárok/aspirace, kterou má naplňovat nejkomplexnější obor – právě architektura. Architektura se stává subjektem/nositelem v Evropě tolik potřebného „terapeutického efektu“! 

Aby bylo jasno: proměna prostoru/prostředí/území, krajiny a místa v domov/vlast, petrifikace identity – to je ve výchozí/konečné instanci podstatným způsobem „věc“ architektury/urbanismu. Domov bez tváře není domovem, k domu/domovu patří jednota času a místa obyvatel, všemocný pocit identity a – perspektivace (respektive vějíř cest k jejímu dosahování). A to vše je právě „věc, o níž běží“ v úhledné bohatě dokumentované publikaci doc.Ing.arch. Ondřeje Beneše, Ph.D. z fakulty architektury ČVUT v Praze: „Práce architektonické agendy Ústeckého kraje 2018-2023“ 1).  V úvodu Petr Lešek (místopředseda ČKA) znovu vydefinovává právě onu „věc, o kterou běží“ (přesněji- předpoklady k jejímu řešení): pokud se „kraje promění v regiony, tedy pokud se promění vnímání jejich obyvatel a na místo toho, aby kraj brali jako pouhé administrativní vymezení, vypěstují si k němu citovou vazbu, pocit ukotvenosti…pak bude možné nastartovat lokální tvůrčí potenciál.“                                                                                                        V následujících šesti kapitolách se před čtenářem rozevírají témata a fakticita, děje se tak věcně, obsažně, ideově nasyceně a doslova výtvarně nesmírně instruktivně  (architekt O. Beneš „umí“ vizualizovat témata). Za kvalitou publikace stojí architektem iniciovaný multidisplinární tým, zapojení studentů FA ČVUT v Praze  (ateliery Plicka-Sedlák, Salzmann, Stempel-Beneš) a inovativní postupy autora publikace Ondřeje Beneše. Šest kapitol - Ústecký kraj a jeho obyvatelé (Děčín, Ústí nad Labem, Bílina, Terezín, Louny), Vztah celku a detailu (infrastrukturní studie Ústí z pohledu kraje, celkové uchopení Mostecké pánevní oblasti), Metody práce, architektonické soutěže (okolí jezera Milada,Transformační centrum Ústeckého kraje, lávka přes Labe v Děčíně), Krajská architektonická agenda, Transformace jako zakládání nové perspektivy kraje, Reflexe krajské architektonické agendy – nabízí čtenáři dostatečně  komplexní a plastický pohled na kraj -  z pohledu architekta.  

Publikaci působivě uzavírají výše zmíněné „Reflexe problematiky krajské architektonické agendy“ – doporučuji číst, jsou na konci publikace, uzavírají ji, ale jsou to silné obsažné a vzájemně se doplňující výpovědi z různých hodnotových a odborných pozic – krajinářky z FA ČVUT v Praze, senátora za Děčínsko, architekta-urbanisty FA ČVUT v Praze, městského architekta Varnsdorfu, krajské zastupitele Mostu a Děčína i neopominutelného podnikatele-filantropa.  Sever, Ústecký kraj má silné osobnosti, které svému území, krajině a lidem rozumí a kteří umějí to na potřebné politické scéně vyjádřit a zdůvodnit.

Publikace v neběžném, nicméně výhodně zvoleném formátu pro přehledně přístupné četné snímky, perspektivní malé i velkoformátové pohledy, nákresy, mapy, zákresy analytických situací, historická zobrazení krajin a míst, jedinečné vizualizace architektem O. Benešem vydefinovaných témat atd. a pod. – zkrátka  přes mimořádnou  „informační nasycenost“ - je více než „čtivá“. Díky obsahu a obdivuhodnému grafickému zpracování z dílny Lenky Jasanské se stala jedinečnou ukázkou nezastupitelných kvalit vysoké knižní kultury, schopné úspěšně oponovat pokleslé, nicméně agresivní kultuře „vyklikávání informací“ na webu.  Nepochybuji, že faktograficky, ideově obsažná a výtvarně krásná (vše v barvách, působivé podtisky) publikace si cestu k čtenářům najde.

1. Ondřej Beneš: Práce architektonické agendy Ústeckého kraje 2018-2023. Verzone,s.r.o., ISBN 978-80-87971-62-8; srv. od téhož autora Práce městského architekta v Děčíně 2017-2022. Verzone s.r.o., 2022, ISBN  978-80- 87971°-1

Oldřich Ševčík

Věda a projekt

Je  práce v Ústeckém kraji, o co se tu pokoušíme, spíš vědou, nebo spíš projektem? 

Z pohledu kraje je to jednoznačně věda, akademická práce. Z pohledu akademické práce je to ale projekt - možná.(text doplním)

Trochu se stále obávám, při pohledu třeba nyní na odvolání náměstka na ministerstvu životního prostředí, že jsme stále ve vleku uvažování šedesátých let ze kterého nevíme, jak se vymanit a nastoupit cestu adekvátní počátku jednadvacátého století.

Od šedesátých letech se při otevírání lomů na severu Čech začal požadovat kompletní plán obnovy území po těžbě. Tyto Plány rekultivací pak jsou na úrovni státu dodnes schvalovány a průběžně aktualizovány. Od šedesátých let jsou standardem tak zvané rekultivace technické. Na srovnaných výsypkách je rozvezena ornice a vysázeny stromy, keře. V šedesátých letech dochází také k velkorysému rozvrhování hydryckých rekultivací, plánují se jezera. Na Ohři se staví přehrada a trubkami se vede voda do řeky Bílina aby nejen průmysl ale i jezera měla z čeho ve stínu Krušných hor brát vodu. 

Technická rekultivace šedesátých let je postupně od devadesátých let nahrazována sukcesními přístupy, jak můžeme třeba vidět nahoře na několika místech Radovesické výsypky. Tedy - v Plánu rekultivací dochází k drobnému evolučnímu pokroku.

Co ale znamená kompletní návrat posttěžebních území v šedesátých letech a co to znamená dnes?

 Nejprve je třeba zdůraznit, že rozlišujeme tři stupně návratu posttěžebních území. První je návrat do struktury zeleně, tedy ornice, stromy a keře. To je úplný základ. Dnes ho dle naší legislativy jsou nuceni dělat těžaři na své vlastní náklady.  Peníze si na tuto  činnost průběžně ukládají. Daleko důležitější a podstatnější je ale návrat do struktury krajiny a pak do struktury osídlení. Co jsou tyto další dvě roviny je v českém prostředí dnes velmi obtížné vysvětlovat, protože se na severu Čech prostě nekonají. Tyto návraty má totiž provádět ta obec, nebo město, na jehož katastru se to které posttěžební území nachází. 

V šedesátých letech dochází v okolí Mostu k velkorysým počinům právě pokud jde o návraty do struktury osídlení. Jezero Benedikt se stává součástí přirozené zelené osy města, je rekreační oázou. Obdobné je to s jezerem Matylda na druhé straně města. Sport si přichází na své v silničním závodním okruhu, hyppodromu, golfovém hřišti. Průmysl zase ve Velebudicích, rostou sídliště, moderní centrum města. Na výsypkách je vysazována vinná réva. Mluvíme tu o celkovém kulturním přístupu, architektuře, urbanismu a práci s krajinou adekvátní své době. Přestože u nás to byla doba socialistického budování, na západ od našich hranic tento přístup, architektura, urbanismus zase o tolik rozdílný nebyl. Pokud se již v šedesátých letech na západ od našich hranic, díky tamní otevřené společnosti více experimentovalo, u nás zas, díky centrálnímu plánování bylo snazší razantní a velkorysé přístupy prosazovat a realizovat.

Od šedesátých let se ale v otevřené společnosti na západ od našich hranic mnoho změnilo. Obdobně jako v architektuře už máme daleko vyšší požadavky na bydlení, kulturní domy už nebudou samostředně brutalistní solitéry, proměnil se tam i požadavek na návraty posttěžebních území. 

Jaké u nás máme možnosti přístupu v situaci, kdy do posttěžebních oblastí jsou peníze dle zákona vkládány pouze do onoho návratu do struktury zeleně?

První systémový krok se podařil u jezera Milada. Soutěž dle regulí ČKA neřešila pouze bezprostřední okolí jezera, ale určovala podstatné vazby od Teplic po Ústí. Pak hledala konkrétní a reálné vazby jezera na bezprostřední okolí. Na Chabařovice, Trmice, Ústí. (Pokud Vás zajímá kde pramení neutěšenost současného stavu, když komplexní přístup už byl rozvžen, vše se projektuje, jděte se na časovou osu postupných realizací přeptat asi především ústeckého primátora.)

U Milady bylo důležité, že se jí nad rámec svých zákonných povinností ujal Palivový kombinát Ústí, státní podnik, který právě onen předepsaný návrat do struktury zeleně má zajištovat. Zde si na svém zřizovateli, Ministerstvu průmyslu a obchodu, vymohl, že architektonicko urbanisticko krajinnářskou soutěží otevře cestu k obnově posttěžebního území adekvátně 21.století. Běžná praxe, kdy se obce měly samy vyjadřovat, "co u jezera Milada" chtějí, se stala neudržitelnou. 

Na přípravě okolí jezera Milada se zásadním způsobem odvážně podílel jeho tehdejší generální ředitel, Petr Lenc. Byl to právě on, kdo mě poté, co se stal generálním ředitelem 7en, zodpovědným za provoz dolů mezi Chomutovem a Mostem(ČSA,Vršany), vyzval abych vytvořil pro důl ČSA layout adekvátní dnešnímu komplexnímu uvažování. 

Problém byl v tom, že soukromé společnosti, v tomto případě s obratem v řádu desítek miliard, neměly důvod ani potřebu investovat do vykročení z uvažování šedesátých let. Pan Lenc si zkostnatělosti přístupu k rekultivacím je mimořádně dobře vědom. Komerční subjekt 7en má ale především komerční zájmy, a náš předkládaný koncept přístupu odmítl. Tedy neodmítl, ale místo požadované částky tuším že dva miliony korun po nás vyžadoval, abychom se stali subdodávkou firmy ON plan, která jim předtím náš rozsah práce nabídla za zlomek ceny, což nebylo z naší strany realizovatelné.

https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2020/12/mezi-mostem-chomutovem.html

Vyplynul z toho jednoznačný závěr, že soukromý subjekt se poslem inovačního přístupu v této části kraje nestane. Zájem 7en byl pouze za minimální náklady připravit projekt, který by mu umožnil čerpat evropské dotace z Fondu spravedlivé transformace. Vzniká tak privátní projekt Green mine, ve kterém zákonitě komplexně problematika celé této západní části kraje řešena není. 

Naším cílem ale tenkrát bylo opravdu dobře založit problematiku celé západní části Mostecké pánve, protože nepovedených začátků má tato oblast za sebou opravdu hodně. Využili jsme tedy zkušenosti z přípravy přístupu k Dolům ČSA a Vršany a rozvinuli ho na celý kraj. Dospěl jsem totiž k tomu, že jinak než ze strany samosprávy k proměně přístupu nedojde. Tedy problematiku jsem rozpracovával, konzultoval, prezentoval na konferencích abych byl připraven.

https://www.blogger.com/blog/post/edit/5659206213211036567/3160642483451199764?hl=cs

Podařilo se tak téma krajiny a osídlení rozvinout na půdě krajské samosprávy po posledních krajských volbách. O budování zodpovědného přístupu na úrovni krajské samosprávy asi nejvíc svědčí Logframe, kde jsou pro komplexní a zodpovědnou práci s krajinou a osídlením stanoveny velmi jasné a reálné kroky.

https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2021/12/logframe-srpen-2021.html 

Ty se ale po rozběhnutí projektu Transformačního centra na počátku minulého roku nepodařilo realizovat. Nejenže nebyla provedena urbánně ekonomická studie celého kraje, ale ani nebyla na začátku provedená úvodní studie celého kraje. Oboje na základě manažersko politických rozhodnutí vedení kraje. 

https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2023/04/koncept-urb-eko-studie.html

Co může přinést urbánně ekonomická studie prakticky? Předně je třeba zdůraznit, že úvaha musí i dnes být vedena snahou maximum práce vykonávat v TCÚK. Na počátku jsme ale měli snahu prvotní výkop provést profesionálně a co nejdříve aby bylo možno kvalifikovaně a z pohledu celku korigovat jak přístup k části území mezi Mostem a Chomutovem, ale abychom si udělali jasno i u dalších komplexních otázek kde jsme stále mentálním zakořeněním v šedesátých letech smýkáni tak, že se v problematice vůbec nedokážeme zorientovat.

Odsunutí celkového přístupu a orientace na drobnou, testovací, operativu (třebaže výstupy týkající se Radovesické výsypky jsou skvělé), znamenala, že transformační agenda kraji nedokázala dávat potřebnou oporu v řadě již běžících a pro jeho budoucnost zásadních projektů. Nebyly například provedeny analýzy a syntézy pomocí kterých by bylo možno ve variantách modelovat kontexty přístupů k Lomům ČSA, Vršanům.

Dostávám se zpět na začátek. Celý kraj, pokud jde o jeho transformaci se musí z mentality šedesátých let přesunout do přístupů a řešení adekvátních počátku dvacátého prvního století. Pokud jsme svědky úvah, že aplikace pouze jednoho konkrétního technického přístupu "vše vyřeší", bez toho abychom jednotlivá technická řešení brali pouze jako jednu z možností řešení celku, kdy zásadní je vždy celek, jsme stále po uši v mentalitě šedesátých let a ani o tom nevíme.

Ke stažení publikace k tématu: https://www.uschovna.cz/zasilka/QOEJLVBYEBBWSH3G-B9M/

Teorie rozbitého okna

 

Rekultivace a transformace

 

Každá „rekultivace“ je dnes automaticky "transformace"? Dokážeme dnes vůbec rozlišovat co je to "rekultivace", "resocializace" nebo "transformace". Určitě bych nechtěl bazírovat na slovíčkách, ale v mimořádně technicky a technologicky rozvinutém kraji jako je ten Ústecký je i v posttěžební problematice správná terminologie velmi důležitá.

 "Návrat do struktury zeleně" tedy revitalizace, kdy ve vytěženém území založíme "vitalitu", je pojem šedesátých let, spjatý především s výkonem pana Štýse. Z dnešního pohledu se tehdejší přístup, přes jeho mimořádné výkony a rozsah, jeví jako adekvátní své době, tedy poněkud schematický. V posledních desetiletích je inovativně  obohacován například  "sukcesními" přístupy, vycházejícími z úvah, že "si fauna a flóra do určité míry poradí sama". Obnova území pak může být založena daleko robustněji. To má určitě i ekonomické výhody. Už sám pan Štýs říká, že to co tam zakládal prostě nestačí (probíral jsem to s ním mnohokrát, naposled na vernisáži výsledků soutěže na okolí jezera Milada).

Předběžné shrnutí, „návrat do struktury zeleně“, revitalizace, je pouze prvním krokem vedoucím k celkové obnově posttěžebního území. A ještě, pokud mluvíme o revitalizaci, řešíme vůbec důsledně a především problematiku vody v krajině ve všech jejích podobách a souvislostech ? Malý vodní cyklus, podzemní vodu, proměnu klimatu, stejně jako otázky jak voda formovala krajinu - co to znamená z dnešního pohledu, a co všechno je k těmto návratúm ještě třeba vykonat včetně přesahů daleko za hranice „řešeného území“?

Pak tu máme "návrat do struktury krajiny". Používáme poněkud nepřesný pojem "rekultivace". V tom pojmu je totiž zakotven pojem kultura. O rekultivaci tedy budeme moci mluvit v okamžiku, kdy budeme mluvit o "kultuře". Kultuře krajiny, jejích hodnotách. Její tisícileté tradici a vztahu a vyrovnávání se s lidskou činností. Krajina, a posttěžební území je, nebo před těžbou alespoň byla, kulturní krajina. Slyšel někdy někdo, že by se mluvilo o "kulturní krajině Středohoří", jejích hodnotách a potenciálu? Nebo o prostorových a krajinných hodnotách mostecké pánevní oblasti? Třeba jen o její historii?

Kulturní krajina v dnešní posttěžební oblasti vznikala velmi pomalu a velmi postupně intenzivní činností člověka. Docházelo k vrstvení, doplňování, mísení zájmů a vlivů. Pokud toto vše chceme v případě utváření posttěžební oblasti udělat „přes noc“, tedy „rekultivovat“, tak určitě, metody a přístupy k tomu známé jsou. Ty ale v Ústeckém kraji adekvátním způsobem proběhly pouze v rámci soutěže na okolí jezera Milada, kde se řešilo opravdu vše související – včetně širších vztahů od Teplic po Ústí. O naplnění pojmu „rekultivace“ tak dnes – zatím – jinde v Ústeckém kraji můžeme mluvit opravdu jen s velkými problémy. Jak už jsem napsal výše, kultura je spjata s lidskou činností. V případě soutěže na okolí jezera Milada proběhly adresné a designované participační procesy, kterými se dnes do obdobných procesů vnáší potřeby a požadavky lidí a občanů které s řešeným problémem, nebo územím mají, nebo bychom rádi aby měli co do činění. Prostě bez lidí kteří v území žijí a kteří se o rekultivované území budou starat, se – velmi opatrně řečeno – rekultivace nekoná.

Pak tu máme "resocializaci", tedy „návrat do struktury osídlení“. Zabýval se někdo podrobně tímto osídlením, do kterého má být to resocializované „vráceno“? Požadavek na tuto činnost je zakotven už v samém pojmu „resocializace“. Analyzoval někdo podrobně jeho urbánní, ale i sociální (mimo jiné obsáhlá problematika  „smršťování“ kraje), ekonomickou a další typy struktur tak jak by na počátku jednadvacátého století bylo adekvátní? Rádi jako podklad k takové činnosti používáme pojem „urbánně-ekonomická studie“, mluvíme o „datovém dvojčeti“, práci nejen ve 3D, ale i ve 4 a 5D, čímž je míněno nejen zachycování současného stavu, ale i dynamické datové modelování potenciálních změn ve variantách, kde z klíčových parametrů, které jsou požadovány a sledovány, jsou celková a komplexní ekonomická, environmentální, energetická a sociální odolnost, komplexnost, výhodnost…. Tato veškerá činnost probíhá zásadně předem, aby bylo možné adekvátně a předem v maximální možné míře předcházet potenciálně negativním dopadům jakkoli dobře míněným zásahům v území. A dnes navíc už velmi dobře víme že něco jako „nevinná činnost v území“ prostě neexistuje.

Nakonec tu máme „transformaci“, která těm vše předchozím bodům dává „dnešní“ dynamiku. Má dnešní transformace dynamiku? Tedy nejen že dokáže výše uvedené body rozlišovat ale dokáže je navíc i adekvátně naplňovat? Je toto rozlišování a naplňování, tento tvůrčí proces srozumitelný jednotlivým aktérům, tedy že „ví o čem mluví“ a zároveň je tento proces srozumitelný všem těm, na jejichž životy bude mít celkový transformační proces dopad?

To vše s  pomocí současných znalostí, vědomostí a zkušeností, včetně těch technologicky nejpokročilejších, i těch, které stále vnímáme jako znepokojivé (AI). Pokud chceme velmi aktivně vycházet vstříc problémům, které se už ani neohlašují, ale které jsou součástí našich životů – energetická, environmentální, sociální, a doplnili bychom i změny geopolitické – asi se shodneme, že náš přístup a řešení by mělo být adekvátní našim dnešním možnostem a schopnostem.

Jakými nárazy se nezvládání a nepřipravenost na tyto krize, které jsou dnes už velmi dobře pojmenovatelné a analyzovatelné, mohou projevit, jsme si jen velmi nedávno všichni prožili v souvislosti s pandemií covid 19. Ta zasáhla prakticky každého na celém světě a radikálním způsobem nás donutila přehodnocovat naše každodenní návyky a zvyky, náš způsob života. Je pak v této souvislosti dobré zmínit, že jsou regiony, oblasti a státy, které si „cvičení na pandemii“ srovnatelnou s tou která proběhla zkoušeli dlouho před jejím nástupem. Nelze se divit, že s touto přípravou reálné dopady, a dodali bychom že pokud jde o zvládání jakýchkoli krizí, které jsou už dnes dobře rozlišitelné, nemusí být až tak nepřiměřené.