TEORETICKÉ UCHOPENÍ PROBLEMATIKY ÚSTECKÉHO KRAJE

 .. připravuji teoretickou reflexi architektonické agendy. V kontextu diskontinuity Sudet, v kontextu společensko ekonomické situace, v kontextu aktuálních požadavků a krizí, kterými si procházíme. Jakkoli jsem takovouto reflexi do publikace, kterou jsem vydal nedával - abych nevyděsil :-), nyní mi přijde nezbytné ji zpracovat. Zpětné vazby a korekce mám už domluvené s profesorem Jehlíkem, poprosím i Kláru Salzmann, nebo Martina Klodu...

Konference Most 7.11.2025

 

Prezentace přednesená na konferenci věnovanou Mostu 7.11.2025 v mosteckém Prioru. 

Více viz: https://cceamoba.cz/projekty/mmm-konference 

 

Okolí magistrály

 

Není to téma přímo se vztahující k severu Čech, ale systémové, zaznamenávající proměny práce s urbanismem a veřejným prostorem u nás zejména v průběhu posledních třiceti let.

OKOLÍ MAGISTRÁLY – 06 

Za pečlivé korekce a zpětné vazby k textu děkuji zejména profesoru Jehlíkovi, docentu Ševčíkovi, Igoru Kovačevičovi, Martinu Klodovi a určitě v neposlední řadě Tereze Šváchové.

 

(ne)samozřejmost našeho uvažování aneb „Buďme realisté, žádejme nemožné“ J.P.Sartre

„Architektura je příliš důležitá na to, abychom ji ponechali architektům,“ Giancarlo De Carlo

 

POHED ZPĚT

Tvar i růst měst bývá spojován s konkrétními převratnými změnami lidské společnosti i její techniky. Středověk, novověk, devatenácté století – urbanismus a architektura vyjadřovala proměnu aspirací, identity a bezpečí. Obranu domova a společenství středoevropské domácnosti, kdy bezpečný domov byl ten fyzicky oddělený a chráněný, posouvá a komplikuje využití střelného prachu. Možnosti rychlých přesunů železnicí bezpečnost relativizují ještě více. Najednou se zdálo,  že kvalita vystavěného prostředí je podmíněna komplexní kvalitou infrastruktury. Obdobně jako renesance přináší revoluci do chápání prostoru si devatenácté století vytvořilo velmi účinnou odnož filosofie - sociologii, bez níž nám jsou následující staletí, to co se s naším vystavěným prostředím děje, zcela nesrozumitelná. Dvacáté století nám ukázalo, jak to může dopadnout, když si čistě instrumentální a inženýrské uchopení reality  začne žít svým vlastním životem, když si  „vytváří nerealizovatelné nároky“.. Jakkoli si obnovu poválečné Evropy druhé poloviny dvacátého století bez tohoto přístupu nedokážeme představit, pro kvalitu tohoto rozvoje bylo třeba již minimálně od konce padesátých let učinit „úkrok stranou“.

Od sedmdesátých let dvacátého století i architektura a urbanismus radikálně přehodnocují ideje „přirozeného sociálního pokroku“. Postmoderní architektonické experimenty dávají tomuto přehodnocování i fyzickou podobu. Od citací historických architektonických slohů, které vytvářeli již svůj protojazyk (J.Jehlík) a mohly být brány velmi vážně, jako i ironicky nebo hravě, až po sofistikované experimenty osmdesátých let propojující náročné filosofické texty s obdobně náročně koncipovanými koncepty architektonickými. Jakkoli nám dnes s odstupem tyto experimenty mohou připadat archaické, otevřeli celou paletu témat a vyjadřovacích prostředků, které můžeme při zvládání úkolů oboru využívat. Někteří autoři dokonce po době moderny mluví o nástupu „druhé moderny“ (U.Beck). Pro architekty se už nejedná pouze o službu nadřazené ideji modernity a pokroku, ale o službu reflektující vše, co se indistruální společnosti spojené s modernopu nepovedlo. Cílem „druhé moderny“ je ale zároveň zachovat dynamiku rozvoje, proto se dědictví expanze založené osvícenství nevzdává. Obdobně jako „první moderna“ si ale i ta „druhá“ vytváří svůj vlastní étos, etiku, smysl, od kterých rozvíjí své sebepotvrzování a identitu. Velmi zjednodušeně tak dnes můžeme říci, že pokud do řešení úkolů zahrneme komplexní a zodpovědné uchopování krizí  – enviromentálních, energetických, sociálních – budeme „na správné cestě“.

Infrastruktura a technika se možností uvědomělého odstupu, který nás naučila postmoderna, dostává daleko spíš do „služebné“ role. Tedy – s odkazem na koncepty jednoho z nejvlivnějších filosofů dvacátého století, Martina Heideggera, na jeho varováních před úpadkovým „propadnutím technice“, je možno stavění techniky do „služebné role“ velmi dobře obhajovat. Pokud pro tohoto autora je jeden z nejsilnějších momentů uvažování vztah přírody(kultury) a techniky, zjistíme, že toto téma se s nástupem digitálních technologií a AI proměnilo v „kulisách“, ale dramatická zápletka požadavek na aktéry je vystavěn stále stejně. I dnes je zásadním tématem „vyvažování“ a „balancování“.

Rychlost a prudkost ekonomického, matematicky odlidštěného kalkulu v sobě nemá zakódované žádné zábrany. Pro rozvoj demokratických společenství se nekladení odporu této dynamice stalo mnohdy důležitější než ochrana vlastních občanů. I zde je na místě mluvit o potřebě „vyvažování“ a „balancování“, tentokráte mezi ekonomicky bezbřehou dravostí a rozvojem, a ohledy na sociální a kulturní kontext. V architektuře od devadesátých let vznikají monumentální „ikonické“ stavby jakoby bez kontextu, které do řešeného území přináší mimořádnou energii. Přestože jsou tyto stavby většinou kulturně zakotveny v okrajových proudech konce osmdesátých let, hledajících vztah k silným sociálním momentům počátku dvacátého století, bez zapracování společenského a kulturního kontextu jednoho každého konkrétního místa, bez další návazné „neviditelné“ práce se v nich žít nedá. I zde je hlavním tématem „vyvažování“ a „balancování“. Chceme zároveň obojí  – jak bezbřehou energii, tak komplexní kvalitu života, přívětivost a „obyvatelnost“.

Postmodernu, v architektuře ohraničenou sedmdesátými a osmdesátými lety, můžeme chápat jako jakousi cezůru ukončující modernu založenou osvícenstvím. Dnešní  dobu velmi, velmi pozdní moderny, o které mluvíme že nám modernistická témata přináší „jiným způsobem“ chápeme jako dobu daleko nesamozřejmější, ohroženější, křehčí. Pokud bychom ji měli definovat jen dvěma slovy, můžeme  opět použít pojmy jako „vyvažování“ a „balancování“. Co nám v tom všem může stále přinášet dědictví postmoderny je možnost, zřídkakdy u nás vědomě využívanou, různé a protichůdných aspekty dneška, redukovatelné do vztahu kuturya technikypro snazší srozumitelnost mluvit odděleně, nebo je alespoň pojmenovávat.  

PRAHA A POSTMODERNA, ZLOM ROKU 1989

Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na východním okraji jejího hradebního pásu jsou doplňovány významné společenské objekty – muzea, burza, opera, nádraží. Učiněnou výkladní skříní se stává pravobřežní vltavský břeh, propojující a umocňující jeho historické dominanty. I u nás je průmyslový rozvoj provázen silným vzedmutím národního cítění. Bez tohoto aspektu by o všech tehdy realizovaných stavbách, ani o dokončování po staletí rozestavěné katedrály svatého Víta, nebylo možno mluvit jako o něčem i pro naši dnešní identitu mimořádně důležitém.

Předměstí Prahy protínají trasy železnic, za hranou hradebního pásu se podél cest živelně i dle přejímaných urbanistických konceptů rozvíjí nové kusy osídlení. Prostupnost územím nebyla něčím předem pečlivě komplexně dimenzovaným, ale lze si ji představit asi podobně jako běžně infrastrukturně (ne)zvládaný satelit devadesátých let. Nepřekvapí tak, že jedním z úkolů Prahy od počátku dvacátého století se stává požadavek na zlepšování komunikační obslužnosti vltavského údolí zejména v severojižním směru. Rozlehlá, v době realizace „racionálně“ vedená, železniční tělesa svým umístěním mnohdy i překonávají bariéry rozvoje území dané dramatickou konfigurací pražského terénu. Prokopává se Vyšehradský tunel, překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů v podobách mnoha studií celé dvacáté století.

Kompletní řešení problému, který nedal spát ani německým plánovačům za druhé světové války, je dokončeno až na počátku osmdesátých let Severojižní magistrálou (1973 Nuselský most, 1978 až po Hlávkův most a 1980 nový most Barikádníků). Součástí návazných úprav města jsou i rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Ještě v osmdesátých letech měla Žižkov nebo Smíchov nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi. Radiálu dnešní Plzeňské měl na Smíchově dálniční křižovatkou protnout výjezd ze Strahovského tunelu. Až aktivitou architektů (D.A.Studio a ateliér DUA) se podařilo prosadit pokračující tunel, dnes Mrázovka. Původně měla totiž auta ze Strahovského tunelu mířící na jih pokračovat hustou strukturou Smíchova – opět s nezbytnými sanačními zásahy.  Smíchov se zde mezi Petřínem a Mrázovkou v atmosféře počátku devadesátých let nakonec podařilo proměnit do dnešní  podoby.

Vliv na přístup k městu i nás měly na počátku devadesátých let realizované postmoderní přístupy rozvíjené na geopolitickém Západě předchozích desetiletí. Za všechny jmenujme alespoň bratry Kriery, nebo realizaci řady domů berlínské IBA. V českém prostředí tyto přístupy přejímá například nastupující generace Středotlakých, intelektuální výboje jsou již od sedmdesátých let pro architekty zprostředkovávány například manželi Ševčíkovými. O obratné adaptaci českých architektů na tuto proměňující se situaci vztahu k městu svědčí druhé místo libereckého SIALu roku 1979 (J.Eisler, E.Přikryl, D.Vokáč, J.Suchomel) v soutěži na Tegel Hafen v rámci IBA v Berlíně. O respektu českého týmu svědčí i to, že o desetiletí později byl SIAL jedním z několika mála vyzvaných světových kanceláří k účastni na soutěži na berlínský Reichstag. Nejvýznamější symbol sjednocení Německa počátku devadesátých let.

Postmoderna do architektury a urbanismu po revolučních šedesátých letech (rok 1968 je nejen u nás spojen s otevřeným vyhrocením sporů v pohledu na budoucnost), nepřišla sama od sebe. Ta fáze moderny, která vrcholí mezi padesátými a sedmdesátými lety jak v USA tak v Sovětském stavu (A.Reckwitz) se začíná rozostřovat a je třeba hledat globalizujícímu a komercionalizujícímu se světu adekvátnější východiska. Pro nastupující generace vysokoškolsky vzdělaných a kulturně založených středních tříd bylo třeba řádově více než jen – tekoucí voda, splachovací záchod v koupelně, slunce, mírný vánek a zeleň.

MODERNA NA PŘELOMU MILÉNIA A SOCIOLOGICKÉ UKOTVENÍ

Je to právě  sociologie, která se v 19 století odštěpuje od filosofie a historiografie, jejímž hlavním cílem bylo a je zkoumat předpoklady, původ a fungování moderní společnosti. Pokud jsme se při pohledu zpět soustředili především na téma fyzické podoby města ve vztahu k jeho fyzickým limitům a ochraně, pro pochopení města moderního si pro snazší srozumitelnost musíme hledat lepší rastr.  Dynamika společnosti nastartovaná osvícenstvím prochází etapami, jejichž hodnocení a popis zaujímá z pohledu společenských věd mimořádně důležité místo.

Nás by v tento okamžik nemělo zmást, že různé společnosti stojící vedle sebe mohou být zároveň v různých etapách vývoje. Tyto etapy ale mají své společné zákonitosti. Můžeme říci, že měšťanská etapa moderny jak ji u nás známe z devatenáctého století, vystřídaná i v socialistickém táboře „fordismem“ století dvacátého, přechází na přelomu osmdesátých a devadesátých i u nás do „společnosti singularit“ (A.Reckwitz). Tyto tři etapy můžeme vysledovat, v jiných časech, etapách i s jinou dynamikou jak na geopolitickém jihu, tak i v dnešní Číně.  

Dnešní společnost singularit vnucuje objektům a praktikám hodnotu přesahující jejich funkčnost. Sféra kultury v pozdní modernitě již není samostatným subsystémem, ale transformovala se v globální hyperkulturu. (A.Reckwitz)

Ze sociologického pohledu má současná doba velmi pozdní moderny i pro nás před sebou různé varianty budoucnosti. Budoucnost může být pouhým protahováním minulosti do budoucnosti, což je žádná změn. Negativní změnou je kolaps, nás ale nejvíc zajímá „pozitivní změna“. Hledáme Obdobný přístup, kterým postmoderna v architektuře začala „opravovat omyly moderny“ - změnou uvažování - v sedmdesátých letech.

Pokud byly „omyly moderny“ pro naše obory na geopolitickém západě velmi rozsáhle diagnostikovány zejména v padesátých a šedesátých letech, stejně tak kriticky je třaba se na  „omyly velmi, velmi pozdní moderny“ dívat nyní. Jen je možno je, pro naši vlastní škodu, dnes daleko jednodušší „odložit“.   

SMÍCHOV – PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE

Pražský Smíchov má na počátkem devadesátých let svou vlastní verzi „současného“ a „evropského“  přístupu díky vyhlášení souběžné studii třemarchitektonickým kancelářím. Vyzván byl tým SURPMa,Jeana Nouvela, D.A.Studia. Bloková zástavba byla včetně komplexního řešení dopravy, již zmíněný tunel Mrázovka, důsledně zpracována smíchovským D.A.Studiem. Je zde dobré zmínit i přístup Jeana Nouvela, ze kterého se později prosadil komplex budov nad výstupem z metra – Zlatý Anděl. Realizované se od konceptu z počátku devadesátých let podstatně liší. Jean Nouvel ve studii Smíchova s bloky pracoval už jako se samozřejmostí. Na západ od našich hranic, ale do jisté míry i v sousedním NDR, bylo chápání města ve kterém má „městský blok“ své místo tématem otevřených společenských debat předchozích desetiletí. U nás jsou ještě koncem osmdesátých let plošné sanace a modernistická výstavba „do zeleně“ oficiálně přijatelným řešením. Jean Nouvel tak celému území Smíchova svým návrhem vtiskl punc určité velkorysosti. Právě zastavovanému území jižně od Ženských domovů vévodil velkoměstský bulvár. Pro práci s bloky je tu  charakteristické vypointování velkorysými stavebními zásahy. Jedná se o přístup, který se u nás stává při uvažování o městě hlavním tématem až o desítky let později.

D.A.Studio v následném Generelu Vltavy blokový koncept města rozvinulo na celou Prahu, zejména v jejích volných a zanedbávaných údolních částech. Blokovým konceptem tu míníme „návrat“ k tomu, co postmodernistické uvažování považuje za „klasické“ město definované ulicemi, parky a náměstími. Celkový přístup k Praze byl v radikální opozici k dobovému, stavebními technologiemi podmíněnému  uvažování.

Generel Vltavy vytváří městské kvality s velkou lehkostí. Součástí je i kompletní dopravní koncept, kde je pozoruhodné prodloužení Strahovského tunelu dalšími tunely na sever s vyústěním v Sedleci s napojením na pečlivě koncipovaný pražský okruh. V mnoha částech je tato studie řešena až do urbanistického detailu. Najdeme tu náhled na Libeň, Karlín, Bubny, Podbabu, Troju, nebo právě na oblast magistrály mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady a Novým Městem.

Je to opět D.A.Studio, kterému se na Smíchově blokový koncept v území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy, v oblasti bývalé Tatry Smíchov,  podařilo dotáhnout v dalším desetiletí až do realizace.

BUBNY

Další příklad přístupu, který v Praze vedl k velmi dobrému uchopení celé jedné čtvrtě v místě rozlehlého brownfieldu najdeme na Praze 7. Jako „dobrou praxi“ je tu možno označit jak zodpovědný přístup místní samosprávy, tak finální urbanistické uchopení. Z pohledu ředitele IPRu se tam podařil „malý zázrak“ (Alarm, T.Zabloudilová 15.1.2021 , Bubny Zátory: Nová „“ čtvrť pro 50 000 lidí. Jaké přinese bydlení?), ve srovnání se „Smíchovem City“, „Rohan City“ nebo „Masaryčkou“ do podoby plánů městská část zasahovala zdaleka nejvíc. I Náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček dodává „Bubny jsou prolnutím současných potřeb Prahy a postmoderních představ o klasickém městě,“ (Spojené síly pro Prahu). Přesto se v tomto textu dozvíme, že místní samospráva to jako až takovou jednoznačnou výhru nepovažuje.

Propojování Holešovic s Letnou zpracovávala řada studií – i těch s úvahami táhnoucími se od meziválečné doby o vytvoření nového správního centra celé Prahy. Přece jen je to oblast jak s výbornou dostupností do centra, tak mu přirozeně dominuje Pražský hrad. Na počátku devadesátých let byla uspořádána architektonická soutěž (vítěz arch. Gřegorčík), pak následovala řada studií – MVRDV, Aymptote, ADNS, Jakub Cígler, CMC (2014). Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D.A.Studia (zásadní jednání zastupitelstva Prahy 5 se konala přímo v architektonické kanceláři, v ulici Na Cihlářce), Praha 7 má oporu v práci své samosprávy. Je až tak silnou oporou, že první územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem odmítla. Dnešní přístup od Pelčáka s Reinmannem jde v duchu rozvíjení hodnot tradiční městské zástavby. Nejsou to už koncepty, které bychom mohli nazvat jako postmoderní, ale přesto postmodernímu uvažování je výsledný koncept daleko blíž než modernistickému městu pražských sídlišť.

Lokalitu se podařilo tak dobře rozpracovat a ukotvit, že desetiletí po městě prověřovaná a přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.

MAGISTRÁLA JAKO POTENCIÁLNÍ NOVÁ VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA

O tom, že se na magistrále pohybujeme zároveň v místech potenciální „hlavní třídy pro 21. století“ nás přesvědčuje hlavní autor Metropolitního plánu Roman Koucký už ve svém Duchu plánu z roku 2013. V následně rozpracovávaných dokumentech potvrzuje roli a charakter magistrály jako městské třídy metropolitního měřítka. Vltavská filharmonie, jako stavba stejně tak kulturní, tak ukotvující naši státnost, bude stát v křížení nejdůležitějších městských os - severojižní a východozápadní. Mimochodem není to nikdo jiný než právě Roman Koucký kdo je svými koncepty a realizacemi možná nejsilnějším dědicem postmoderního uvažování o architektuře a městě u nás (symboly, geometrie, prostorová schémata, tradiční město v moderní transmutaci , to vše u něj a jeho prací je jedním z hlavních témat).) 

Obdobný pohled na magistrálu má i Josef Pleskot. Na stránkách občanského sdružení Nadační fond Magistrála říká: „Severojižní magistrála = Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze velkoryse rozvinuté široké centrum a punc metropole“.

Jakého silného „nositele“ má oblast námi sledovaného území magistrály mezi Muzeem a Štvanicí, aby dokázal výše uvedené silné ideje přetavit do konkrétní reality?

PARTICIPAČNÍ PROCESY

Jedním že znaků dvacátého století je snaha posunout diváky z role pasivních pozorovatelů – v umění, urbanismu, architektury, veřejného prostoru - do role producentů, tvůrců.  V žádném případě se nejedná o fenomén až posledních desetiletí. Můžeme ji nalézt už od projektů El Lissitzkého na počátku dvacátého století, nebo u happeningů Allana Kaprowa.

Dnes je tento přístup vytvářející a podporující nové sociální vztahy nedílnou součástí tvorby měst i u nás -  minimálně se už nejedná pouze o ojedinělé případy. Participace je předmětem publikací, výzkumů, dostává se do školních osnov. Na geopolickém západě vznikají i publikace kritizující „nadužívání participace“ (M.Miessen), a potřebě vždy velmi přesně definovat její limity a možnosti. Je třeba ji „vést“ a  „designovat“(T.Rákos).

V českém prostředí jsme se jejímu nadužívání zatím ani nepřiblížili, vynecháme-li obstrukce v rámci standardních povolovacích procesů. Možná je to dáno dědictvím centrálního řízené před rokem 1989, kdy jsme pak spíše než společenskému konsenzu byli válcováni trhem, který „měl vědět“.  S postupnou emancipací občanské společnosti u nás nejsou participační procesy „výstřelky“, ale běžnou agendou každé Kanceláře architektury města.  

Obdobně jako za změnou uvažování sanačního přístupu k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála angažovaná odborná veřejnost (D.A.Studio, Zlatí orli), je tomu obdobně v nedávné době i u magistrály. Pod taktovkou CCEA MOBA je založen Nadační fond Magistrála. Na přechod pro chodce, na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek u nás, na náměstí I.P.Pavlova, je v roce 2010 ve spolupráci s Tomášem Džadoněm pokládán červený koberec. Následuje mezinárodní projekt Praha-Dublin-Paříž vyzívající ke spolupráci na humanizaci Magistrály, a roku 2011 už o ní probíhají jednání  na pražském magistrátu. Jako jeden z mimořádných výstupů vzniká Manifest o spolupráci městských částí Praha 2, 4 a 7. Velkorysý je v roce 2013 uspořádaný veřejný happening na I.P.Pavlově ve spolupráci s Patrikem Háblem. Do té doby „mentálně zabetonované“ přehrazení města magistrálou se začíná uvolňovat.

Aktivity občanského sdružení vedou až k tomu, že pražští radní v roce 2023 schválili trojici studií, které měli pomoci určit budoucí směr rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a pražským hlavním nádražím. Již tento přístup je bezpochyby možno považovat za úspěch. Studie v maximální možné míře dovádějí do důsledků aktivity občanské odborné veřejnosti. V návrhu MOBA sledujeme velmi kvalitní humanizaci současné dopravní infrastruktury.

K radikálnímu přehodnocování této infrastruktury ale v kontextu celého města a generování nových městských souvislostí či posílení identity města (viz. např. citát Josefa Pleskota výše) nedochází. Na rozdíl od doporučení Gehla (viz dále) je magistrála ´třemi studiemi rozdělena do konkrétních úseků a každý je řešen zvlášť.

HUMANIZACE MAGISTRÁLY V PODÁNÍ GEHLA

Praha není v pozici kontinuálně se rozvíjejících měst, od obnovy po druhé světové válce, jak ji známe na západ od našich hranic. Města jako Vídeň, Paříž nebo Londýn či Rotterdam prodělala v rámci rozvoje druhé poloviny dvacátého století řadu proměn a otřesů, ale nebylo třeba měnit základní (demokratické) paradigma rozvoje. Diskontinuitu přístupu postsocialistých zemí, a vyrovnávání se s ní, je snad lépe než u nás možno vidět v sousední Varšavě, nebo v Moskvě. Suverenitu polského přístupu zakládá celospolečenská a velmi nelehká debata o bytí či nebytí „povinné lekce socialistického realismu“ v podání tamního Paláce kultury a vědy. Objekt nejenže nebyl zbourán, ale obraz města je dokomponováván dalšími, soudobými, ještě výraznějšími objekty. Moskva využila klasicistní obdobní socialistického realismu k centrálně plánované a prokomponované soustavě výškových objektů „vysotek“, vytvářejících celý nový horizont města. Na rozdíl od metropolí uvedených na počátku tohoto odstavce s „kontinuálním opravováním chyb“, je bouřlivý rozvoj Moskvy posledních desetiletí mimořádně rozporuplný. Výškové objekty (v Moskvě je nejvyšší budova Evropy) jsou soustředěny do velmi vymezených oblastí mimo centrum a o něčem jako celkové vědomé komponování města je tam možno mluvit velmi obtížně.

Na západ od našich hranic tak adekvátně kulturně politické kontinuitě dochází k úspěšnému vstřebávání další vlny adaptační práce s městy. Akcent je na vyrovnávání se s enviromentálními změnami, zvyšování odolnosti, patnáctiminutovém městě, atd. Co může uplatňování takovýchto přístupů pro město znamenat si můžeme reálně ověřit například v Paříži, která je za posledních deset let, zejména nahrazováním individuální dopravy a prací se zelení „úplně jiný město“(T.Zmek).

Praha své geopolitické západní vzory „dohání“. Co ale v případě komplexních přístupů podstatně selhává je „zavádění do praxe“. Obdobně jako zapadl Generel Vltavy, se to ne jinak stalo i s následující studií a jejími doporučeními.

V poloze „hybatele“ srovnatelného s těmi na Smíchově a v Bubnech bychom velmi rádi viděli pražský IPR. Ten nechal zpracovat od renomované kanceláře Gehl studii „Magistrála spojující městská třída – červenec 2017“, otevírající cestu její humanizace na „světovém půdorysu“. Již v této studii se upozorňuje na hrozby, kterým je třeba předcházet. Jde především o riziko živelného dostavění města až k současné stopě magistrály (například severně od Hlavního nádraží).

Rozpracovávání technických úprav magistrály ve vazbě na komplexní urbanistické varianty a vize se ale otevřeným způsobem, ideálně soutěží, jako návaznost na studii renomované kanceláře Gehl, nekonají. Území se tak stává pouze tématem diplomových, nebo studentských prací, kde se prověřují různé formální prostorové koncepty. Co je ale zásadním problémem současného stavu a co nejvíce chybí je – zadání. Aktéři, kteří mají problematiku ve své kompetenci a od kterých bychom očekávali přístup, který by založil proces vedoucí k definování významu magistrály tak, jak ho výše uvádí Roman Koucký nebo Josef Pleskot,  se vzhledem k velké samosprávní rozdrobenosti Prahy většinou odkazující na její „neřiditelnost“ a téma celkového uchopení je odkládáno.

Cestu práce s územím od Masaryčky až po Florenc tak zde pionýrským způsobem hledá soukromá developerská společnost, která soukromou soutěží vygenerovala  urbanistický koncept i architekta (Z.Hadid). Že tento „dravý“ přístup v pražském prostředí není nezbytný jsme se pokusili ukázat na příkladech Smíchova i Bubnů, kde „ikony“ také jsou nebo se plánují. Na Smíchově i v Bubnech je toale tak, že se nejprve velmi náročně hledá celkový přístup k území, společenský konsenzus a „ikony“ jsou až nakonec vyvrcholením a hlavně potvrzením celého takovéhoto procesu.

Možná oblast okolo Magistrály trpí tím, že si neprodělala standardní cestu vedoucí ke gentrifikaci. Okrajové, ale zajímavé a levné části měst nejdříve obsazuje autentická kultura, vznikají komunity, lokality se pozvedají až tak, že se dostávají do hledáčku komerčních zájmů a nakonec i „velkých hráčů“. Tento proces je v českém prostředí často citován v souvislosti s Karlínem, nebo Holešovicemi. Extrémní verzí je NY v okolí High Line, kde postupně okrajové, zanedbané, pak oblíbené a živé části města ovládá luxusní uzavřená lokalita.

Přesto si můžeme dávat otázky, zda pro dnešní město může být ikona impulzem pro další vznik a rozvoj města kolem ní, anebo zda ikona vzniká z přirozené potřeby identifikace se s novou městskou čtvrtí. O tom, že první varianta není moc reálná nás přesvědčuje i Bilbao, které jsme si s ohledem na realizaci F.O.Gehryho takto zvykli vnímat. Bilbao by ale bez mimořádně náročných infrastrukturních a koncepčních zásahů, které ale po instagramových sítích neputují, nebylo „tím“ Bilbaem.

Pro chápání dnešního pojmu modernity je totiž charakteristický posun zájmu z utilitárnosti, opakovatelnosti a unifikace poválečného období do takové podoby, že požadavky a limity předchozí etapy – zde infrastrukturní zázemí – jsou vnímány jako „samozřejmost“ a pozornost je věnována pouze mimořádným - singulárním výkonům, například ikonám (A.Rakwitz).

 

K TÉMATU PROMĚNY POLITICKO EKONOMICKÝCH SOUVISLOSTÍ

Za posledních třicet let u náš došlo jednak ke vstřebávání trendů a tendencí převládajících na geopolitickém západě (postmoderna), dochází ale také k proměně centrálně plánované ekonomiky v tržní prostředí. V osmdesátých letech při hledání možných ekonomických modelů rozvoje v rámci „perestrojky“ byly na pracovištích jako Prognostický ústav rozpracovávány různé modely řízení státu. Ano, ÚV KSČ si platil Prognostický ústav připravující varianty pro „konec vlády jedné strany“. Byl  rozpracováván jak tzv. “italský model“, se  střídajícími se vládami ale kontinuálním úřednickým aparátem, jakož i  model kdy by docházelo k bouřlivému střídání i větší vrstvy úřednického aparátu. Realita devadesátých let byla s nástupem soukromého kapitálu daleko bouřlivější.  U nás byla spojena s devalvací koncepčního strategického a urbanistického uvažování. Došlo k zavádění neoliberální otevřenosti, pro kterou je typická preference a mnohdy i státní podpora zájmů privátních finančních a podnikatelských skupin. Až s koncem prvního desetiletí jednadvacátého století dochází k restauraci strategických a koncepčních přístupů – je zakládán IPR, postupně i v dalších městech vznikají KAMy s velmi progresivními agendami odpovídajícími výzvám 21.století.

K TÉMATU KONFERENCÍ VĚNOVANÝCH MAGISTRÁLE

Přes to všechno, co uvádíme výše bylo téma magistrály na půdě pražského magistrátu velmi pečlivě připravováno. Podívejme se třeba podrobněji na konferenci - workshop „Magistrála -vize a koncepce“, pořádanou 22.9.2020:

Cílem workshopu je shrnutí dosavadních vizí a koncepcí pro území v okolí severojižní magistrály mezi Nuselským mostem a Holešovičkami.

V centru Prahy přežívá historická bariéra. Propojení rozdělených částí města do jednoho organického celku je největší výzvou, kterou před nás staví současnost. V prostoru magistrály jsme na počátku takového procesu. Zároveň nezačínáme z nuly, území je soustavně mapováno, prověřováno a proměňováno jednotlivými záměry. Transformace území okolo severojižní magistrály bude vyžadovat řadu rozhodnutí, které není možné přijmout bez sdílené znalosti a společně formulované vize a cesty. Naplnění dlouhodobého městského projektu není myslitelné bez aktivní role města a zapojení dalších aktérů v území. Nyní nastavujeme dynamický proces moderování rozvoje území v čase, jak jej známe z příkladů evropských a světových metropolí.

Workshop připravujeme pro zvané hosty za Hlavní město Prahu, městské části, městské, státní a kulturní instituce, významné stakeholdery v území a hosty z řad odborné veřejnosti. Jde o první setkání v připravované sérii, zaměřené na vedení komplexní proměny významného území správou města. Z průběhu workshopu pořizujeme záznam, prezentace a debatu je možné sledovat online.

Program workshopu k procesu transformace území v okolí severojižní magistrály

Magistrála – vize a koncepce

Území okolo severojižní magistrály se prověřuje a proměňuje dlouhodobě a kontinuálně, k jeho zapojení do struktury města přesto dosud nedošlo. Cílem workshopu je proto shrnutí základních principů jeho možné proměny a integrace, v historických přístupech i současných koncepcích.

Workshop strukturujeme do dvou bloků prezentací s navazující debatou zúčastněných hostů:

13.00 – 13.30 prezence hostů, občerstvení

13.30 – 14.40 první blok – vývoj a kontext území

• Petr Hlaváček úvodní slovo, cíl workshopu
• Richard Biegel historie území okolo magistrály
• Josef Holeček historie území okolo Masarykova nádraží
• Jan Sedlák souvislosti Management plánu
• Petr Hlaváček a Peter Gero proces dlouhodobého městského projektu, debata

14:40 – 15:00 přestávka, káva

15:00 – 16:30 druhý blok – vize a koncepce

• Václav Vondrášek, Praha 2 magistrála v úseku Muzeum – Nuselský most
• Karel Maier, Praha 1 studie Brány Prahy
• Petr Pelčák, Praha 7 územní studie Bubny
• Jaroslav Zima transformace magistály
• Josef Pleskot propojení města
• Martin Krupauer iniciace území
• Jakub Cigler koordinace území
• Pavla Melková revitalizace veřejných prostranství jako pobídka investic v území
• Jaromír Hainc mezinárodní urbanistická soutěž Masarykovo nádraží

16:30 – 17:30 odborná debata k prezentovaným principům a vedení procesu transformace

• moderuje Petr Hlaváček

17:30 – 18:00 závěry, shrnutí, ukončení workshopu

Vše je vlastně v pořádku, ale pokud  pro magistrálu počítáme s nadmístním, metropolitním, využitím, kde tu najdeme takovou ideovou rovinu, která by dokázala založit horizont, identitu místa pro nové milénium? Magistrála může být buď betonová deska, nebo trávník, park široký tolik a tolik metrů, nebo to může být extrélně důležitý průsečík společenského života, který ale – průsečík společenského života – musí jako takový být uchopen a komunikován, objeven, k čemuž zde zdá se nedochází.  

O CO SOUČASNÝM PŘÍSTUPEM K MAGISTRÁLE PŘICHÁZÍME

Můžeme mít obrovskou radost nad výsledky soutěže na Florenc 21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín, Nové Město způsobem, který tu v celém textu chválíme. Kde je tedy problém? Ten je v tom, že jak nedošlo ke komplexnímu – společenskému - přehodnocení souvislostí rozvoje celého navazujícího území, dojde k jeho zakonzervování. Dojde přesně k tomu, před čím důrazuně varovala studie zpracovaná Gehlem. Pokud bychom si stále chtěli představovat území v okolí magistrály jako budoucí další reprezentativní prostor hrdé metropole příštích staletí, měli bychom s pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 s tímto sněním přestat.

Na výsledky soutěže na Florenc 21 v odborné veřejnosti nepanuje jednotný pohled. Dle kolegy urbanisty Tomáše Zmeka (FA ČVUT), s vědomím všeho výše uvedeného, je to zásah do města „snad ještě horší než vlastní magistrála sedmdesátých let“.

Jak otevřít debatu o tomto, pro pražskou i českou identitu mimořádně významném území? Je možno si snad z pohledu naší státnosti představit větší kumulaci symbolů, než je prostor mezi Muzeem, Hlavním nádražím až po Těšnov? Identita národa je nesamozřejmá. Právě při potýkání se s reálnými problémy „stavby města“ jako je řešení a realizace prostoru mezi Muzeem a Štvanicí si však uvědomujeme „jak na tom se sebou opravdu jsme“.

Můžeme si denně říkat, že s magistrálou severně od Muzea budou strategické změny obtížné minimálně do okamžiku, než bude dokončen celkový obchvat Prahy – což ještě chvilku potrvá. Strategické uvažování ale tkví v tom, že než k dokončení obchvatu dojde, budou otevřené vědomé debaty o jeho potenciálech, abychom si toto mimořádně cenné území nevhodně a nevratně nezaplnili.  

Častým  bývá argumentem, že si variantní přístup vůbec nedokážeme představit. Obzvlášť tehdy pokud nám dlouhodobě ustavovaný diskurs ani neumožňuje podívat se na problematiku z takového úhlu, který by pro celé toto území – nejen parciální části – dokázala vygenerovat snad jen velmi pečlivě připravená ideově urbanistická soutěž. Připravená tak, aby dokázala do řešené problematiky zahrnout i zde uváděnou problematiku daleko přesahující utilitární problémy architektury a urbanismu.

STRATEGIE V BUDOUCÍM SMĚŘOVÁNÍ MÍSTA, MĚSTA, NÁRODNÍ IDENTITY

Co je ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé nebo nevědomé uchopení naší budoucnosti. Pro přelom osmdesátých a devadesátých let byla mimořádně důležitá postmoderní zkušenost, jakkoli se v českém prostředí nedokázala úplně projevit. Dnes nejde jenom o výtvarný přístup prezentovaný provokativními pracemi Davida Černého, ale jde především o reálnou koncepční práci s územím, kde by opět mělo mít své místo, „vyvažování“ a „balancování“ vztahu mezi přírodou(kulturou) a technikou – dnes již digitální s převahou AI.

Není pro magistrálu a námi řešenou oblast mezi muzeem a Štvanicí pro takovéto zakládání už pozdě? Jsme přesvědčeni, že problematika, kterou se tu z různých důvodů snažíme koncentrovat do oblasti magistrály z našich životů hned tak nezmizí a je třeba ji vědomě a aktivně uchopovat, aby vše nedopadlo „…jen tak“(Hubáček).

 

HLEDÁNÍ IDENTITY STÁLE NA OKRAJI ZÁJMU

Identita (sociální, politická, evropská) není fixní, ale konstruuje se procedurálně skrze racionální diskurz a vzájemné porozumění v rámci veřejné sféry, což znamená překonávání národní rigidity. Společnost směřuje k postnárodní, pluralitní formě, založené na sdílených normách a legitimních procedurách, nikoli na etnicko-kulturní jednotě. (J.Habermas).

Jsme si dnes velmi dobře vědomi toho, že budoucnost státu, alespoň v Evropě, závisí především na uvědomění si faktu, že stát 20. století (národní stát ztělesňující vnitřní a vnější suverenitu) již žádnou budoucnost nemá. Současná Evropa je konstrukt, o kterém je třeba neustále vyjednávat, a její touha po architektuře strategických setkání odpovídá rostoucí ekonomické síle soukromého sektoru, zatímco suverenita evropských národních států stále slábne.

I v českém prostředí bychom se velmi rádi opřeli o něco, co by bylo možno nazvat verbalizovanou sdílenou zkušeností sebe sama. Ta však jinak než otevřeností, komunikací a vzájemným nesloucháním nevznikne. Nemilosrdné základy takovéhoto uvažování nám  ve svém „Rozvrhu pojednání: Co jsou Češi“ může nabídnout Jan Patočka: „Národ bez básnictví, vlastní filosofie, mravně labilní, bez vůdčí vrstvy. Přesto jisté malé ctnosti. Malost v Češství. Budoucnost?  Ohrožen není v první řadě jazyk, ten ostatně netvoří podstatu fenoménu národa. Jak dnes umírají celé národy: tím že se stávají malými (evropské národy). Jak malé národ žijí tím, že umírají (Vietnam), a umírají tím, že žijí (Češi).“

Toto vše ale není „práce pro architekta“, zde stále jen kroužíme okolo problematiky „zadání“. O co se ale můžeme pokusit, je popsání architektem realizovaného díla, které by na základě výše uvedeného „adekvátního zadání“ vzniklo:  „Teprve skrze chrám získává každý člověk i zvíře své místo, význam a míru. Člověk je v podřízeném postavení vůči tomuto světu, který je chrámem přiveden do zjevnosti, ale zároveň je to pouze člověk, který takto svět má. Pravda se v díle děje skrze ustrojování a zasvěcování, tj.skrze práci umělce, který dění pravdy, svár země a světa, ustavuje v dílo a skrze diváky, v nichž je takový svět udržován. Antický chrám tak v sobě usebírá dráhy a vazby, v nichž se odehrává život a smrt starých Řeků“. (M.Heidegger).

BUDOUCNOST

Žijeme v době velké nejistoty ohledně budoucnosti. Ty opojné dny konce dvacátého století, kdy se zdálo, že konec studené války ohlašuje novou a optimističtější éru, jsou vzdálenou vzpomínkou. Posledních několik desetiletí jsme byli sužováni jednou krizí za druhou a myšlenka, že jsme na progresivní cestě k lepší budoucnosti, se jeví jako iluze.

Můžeme jasně vidět skutečný rozsah a strukturu posunů, kterými západní společnosti prošly za posledních 30 let. Klasická industriální společnost se transformovala do pozdně moderní společnosti, která je formována polarizací a paradoxy.

Všudypřítomná orientace na jedinečné a výjimečné (singulární), generuje systematické asymetrie a nerovnosti, a proto pokrok a neklid jdou ruku v ruce. Již dnes je možné nastínit ústřední strukturální rysy současnosti: novou třídní společnost, charakteristiky postindustriální ekonomiky, konflikt o kulturu a identitu, vyčerpání já vyplývající z imperativu hledání autentického naplnění a politickou krizi liberalismu.

ZTRÁCENÍ V MODERNĚ

To, že se lidé, věci a plány ztrácejí a že to, co je ztraceno, je litováno a oplakáváno, není jen zásadním problémem modernity, ale každé vnímající bytosti, každé společenské formace.

Namísto pouhého pokusu o překonání ztrát nebo jejich odstranění se pozornost musí zaměřit na podporu proaktivního a konstruktivního přístupu k nim. Ústřední roli zde hraje koncept odolnosti. Odolnost se vztahuje stejnou měrou na jednotlivce, instituce i společnosti a znamená přípravu na ztráty, jejich předvídání a vývoj strategií pro vhodnou reakci. Odolný systém se dokáže se ztrátami nejen vyrovnat, ale také se z nich poučit a vyjít z nich silnější.

ODOLNOST

Je to něco, co vyžaduje neustálé „vyvažování“ a „balancování“. Už dávno nemůže jít pouze o návrat do původní rovnováhy po narušení, ale pro námi chápanou odolnost je charakteristické zachování vztahů v rámci systému, což předpokládá schopnost systému absorbovat změny při zachování jeho základních funkcí. Člověk by měl být připraven na nevyhnutelné takovým způsobem, aby byl stále možný přiměřeně prosperující individuální nebo kolektivní život.

Pro další vrstvu a proces „opravy“ modernity je nutná zásadní reforma konceptu pokroku. I když imperativ pokroku nemusí zcela zmizet, musí být předefinován a přizpůsoben výzvám naší doby. Nový koncept pokroku by měl zahrnovat i inteligentnější a proaktivnější přístup k prožitkům ztrát.

A zde se opět můžeme vrátit na začátek. Při těch všech změnách, které prožíváme, zároveň budujeme komplexní vystavěné prostředí, které petrifikuje naše současné potřeby a aspirace. Takovéto komplení prostředí by nám mělo být i mentální, psychologickou oporou. Aby se tak skutečně stalo, musí ho zakládat takový společenský konsenzus, jehož debaty budou  zásadním způsobem obsahovat komponenty, které od jakékoli opory očekáváme. Nemůžeme od výsledku, či realizace, očekávat „oporu“, když jsme se v zadání všemu co by s jejím definováním souviselo – vyhli.

Měli bychom se pouštět do všech těch náročných a zneklidňujících debat v proměňujícím se světě. Pokud ne, neměli bychom se divit, že to oč bychom se v budoucnu tak rádi opřeli, selže. 

 

Ondřej Beneš

Jak dál s veřejnými prostory a konceptem rozvoje města - Děčín

 

V souvislosti s projektováním Zámeckého náměstí spolupracuji s městem na konceptu veřejných prostor celého města. Jedná se především o práci s dokončováním poměrně rozbitých městských bloků, stejně jako s celkovou hierarchií města.

LEGENDA

1)na náměstí se podařilo vyměnit akáty za prunusy(akáty lemovaly náměstí asi z půlky)

2)tady na rohu je to taková romantika – převislé sakury jsou tu vyloženě špatně, ale nedávno byly doplněny a je tam „dotační udržitelnost“. Oba dva výstupy z náměstí k Labi (jak Řetězová tak Plavební) jsou extrémně důležité, bývalo to hlavní propojení města s řekou.

3)zde někde byla branka v opevnění a brána a z Řetězové a Přístavní se tudy šlo k řece (to jen pro dokreslení).

4)do bloku před panelákem bych zahrnul i jeho předprostor a i ten pruh keřů – zde by určitě bylo dobré doplnit stromy, abychom sever Masaryk nám trochu uzavřeli. Panelák se asi hned tak bourat nebude…

5)dtto na protější straně ulice. Jsou tam přerostlé tisy a jehličnany, měli by tu být nějaké solidní listnáče, stejné jako v místě 4). Klidně něco výrazného, velkého, barevného… přece jen byl tu středověký blok. Duby bahenní, možná i platany by tu nevadily – mají adekvátní objem a šlo by pod nimi projíždět.

6)za úspěch bych považoval, pokud by se podařilo do vynezeného betonového květináče dát strom. Stejně tak by se pár stromů dalo dát i na začátek Duchcovské, u věžáku je tam poněkud nevzhledná zeleň.

7)boží muka jsou tam krásně opravená, ale na roh do ulice by tam byla lípa jako poklice na hrnec. Uzavřel by se tak blok zahrnující kostel.

8)za úřadem je místo, které by alespoň jeden strom sneslo.

9)park. Určitě by si zasloužil vlastní studii. Obecně mám ale tendenci mu dát dvě řady (cca) velkých stromů k ulici 28.října. Jsou tam velké zpevněné plochy a přesah z parku do ulice by jí udělal hodně dobře, navíc by se dobře v půlce natraktovala cesta z Masaryk nám ke Střelnici.

10)areál Střelnice je v každém případě samostatný blok. Koncepčně jsme tam dospěli k tomu, že by bylo dobré ohradní ornamentální mříž plotu (osmdesátková, stejná jako na Nebíčku na terase) nahradit jasně vymezující kamennou zdí.

11)na rohu Labské místo jehličnanu určitě strom, stejně jako polouzavření bloku se zanedbaným hřištěm.

12)cesta podél Labe je tu celkem fajn, jen trochu zapomenutá. Dál proti proudu jak se to otevírá a je tam parkoviště by nábřeží chtělo trochu zorganizovat, doplnit řady stromů.

13)skvělý vnitroblok ale jsou tu skoro jen jehličnany, což není dobré…

14)úžasné místo na břehu, které by šlo kultivovat pro lidi bydlící na severní části jádra města.

15)v ideálním případě průchod nábřežím i mezi tímto domem a vodou.

16)alespoň několik stromů po obou stranách komunikace pod věžákem.

17)alespoň několik stromů – i do prostoru parkoviště.

18)celý tento modernistický blok by bylo dobré obkroužit stromy. Směrem k nábřeží vyměnit stříbrné smrky normálními jehličnany. V tomto bloku u parkoviště by bylo dobré osvětlit monument sochy kotvy.

19) tady jsme už s paní Hořákovou vysadili sakuru.

20)zeleň jsme tu s paní Hořákou už prověřovali a moc toho tam nepůjde.

21)zde už existuje studie – zpracovali jsme s paní Hořákovou.

22)tento blok má už studii, zpracovala Terra Florida, nerealizovalo se protože byl následně požadován vyšší počet parkovacích stání.

23)zde jsou před panelákem jehličnany, měly by být listnáče.

24)celý tento blok by bylo dobré na jeho okrajích doplnit listnáči.

25) před vstupem do bývalého kina by měl být alespoň jeden strom. Jak je autobusová zastávka v Tyršovce, asi nejlepší by bylo několik stromů v pruhu mezi dopravními pruhy a zálivem. V každém případě tu zpěvněnou plochu před supermarketem by od Tyršovky bylo dobré oddělit. I ve východní části bloku jak je proluka by bylo dobré doplnit stromem.

26) tady by měl být alespoň jeden strom.

27)Křížová ulice – jako blok bych bral i místo kde byly domy, kde by bylo dobré nějak sofistikovaně doplnit stromy. Dtto závěr této ulice směrem k Zám nám.

28)tady jsme mluvili o tom, že by tu určitě měl být blok domů, ale nyní alespoň stromy.

29)před kavárnou – spíš mám tendenci pracovat s tím jako s prostupným blokem stromů, než s náměstím.

30)uzavření bloku před paneláči.

31)zde bych měl tendenci bloky vymezit takto – pokud se tu bude doplňovat parkoviště parkhauzem prostě aby se to tu nerozplyzlo.

 

 

LEGENDA

Jako adekvátní předprostoru podmokelského nádraží stále daleko spíš vnímám prostor před východním nádraží A). Z pohledu identity pak ekvivalent Masaryk nám C) chápu spíš náměstí Husovo D). Ano, chápu, že společenská zatíženost tomu dnes ne úplně odpovídá, na pravém břehu je tam i spousta vytížených meziprostor E).

Pořád mám tendenci proti zámku jako obdobně „specifický areál“ klást Nebíčko, i tak ve své době bylo koncipované. ZOO i sportovní areál H) jsou v tom ohledu už přece jen něco jiného.

Z jiné strany se tu pokouším zobrazit vztah struktury města k řece. Prostě že dotváření bloků sceleného města by tu řeku mělo mít jako určitým způsobem nejdůležitější veřejný prostor, protože společný.

K)a J) by mělo sloužit nakrátko té nejstarší části města. J) by mi přišlo utopisticky idealistické využít zelenou plochu pod současnou poliklinikou – omílám to tu zas a znova z toho důvodu, že tento způsob uvažování by nám mohl pomoci s prací (sjednocením) bloků obsahující paneláče – od tyršovky po vodě. Starák už má pro místní vztah k vodě odtažitější, ale ještě to jde. Podmokly už to k ní mají daleko víc „přes ruku“, což bude vyžadovat daleko víc úsilí – v rámci verze „jez ano“.

 

 

 

 

Prezentace v Litomyšli

 

Prezentace v Litomyšli na akci: https://www.pojdmedelatmesto.cz/