Reflexe
ke kulatému stolu „krajina severních Čech“. Několik poznámek
k prezentovaným inspirativním deseti bodům pana profesora Fanty (těchto deset bodů zakládá smysluplný proces obnovy a určitě o nich ještě uslyšíme).
Zmíněných deset bodů je skvělým
předpokladem k vytváření a strukturování odborného zázemí a následnému tlaku
vedoucímu ke společensky přijatelnému konsenzu. V rámci i závěrečné debaty
ale zaznělo, že veřejnost do toho všeho zase až takový smysl zapojovat nemá.
K této úvaze bych se pokusil něco
málo doplnit. Jsem totiž na základě svého působení v Děčíně, na kraji i
s ohledem na zkušenosti s přípravou soutěže na okolí Milady
přesvědčen, že veřejnost je do toho celého nezbytné zapojovat právě už od
samého počátku. Tématem ale je především adekvátní profesionální přístup.
V případě přípravy soutěže na okolí jezera
Milada jsme se už v rámci úplně počátečních úvah před dvěma lety
definovali důraz na vyvažování dvou základních přístupů. Ne pouhou preferencí
jednoho z nich, ale neustálým jejich vyvažováním že je možné hledat a
nacházet to nejlepší cestu vedoucí k cíli. Je to 1) tzv.tvrdá složka a
2)tzv. měkká složka.
Add 1 ) Tvrdá složka představuje soustředění
pozornosti a koncentrace na „tah na bránu“. Bez ní by se do pohybu nedalo vůbec
nic. V severních Čechách ji prezentuje i převažující inženýrský přístup,
bez níž by se velkolepá průmyslová díla,
fabriky, chemičky, lomy, ani hydrické rekultivace nikdy neuskutečnily.
Uvažování matematizované přírodovědy je efektivní, efektní, rychlé – ale do
značné míry bezohledné, vytváří prostředí které neobyvatelné, a kterému až
kultura 2) , nebo srozumitelněji „domov“ do kterého se navracíme, dává smysl. I
o tuto druhou složku je totiž třeba pečovat a tvořit ji. Je tzv.měkká složka,
dává se do pohybu velmi pomalu, ale bez ní se jakýkoli záměr doslova mine
účinkem. Její součástí jsou daptační procesy vytvářející prostředí „ve kterém
až“ jsou naše životy smysluplné.
V případě přípravy soutěže na okolí
jezera Milada se jednalo a spolupráci se samosprávami (okolními městy a obcemi),
občanskými spolky a sdruženími, aktivisty. Obecně občany. Neznamená to vždy, že
pokud Hraničář při participačních akcích není našlapán k prasknutí, že
takto postupovat nemá smysl. Do povědomí lidí se totiž dostává klíčové, že je
možno si říci – ano, vzniká to dobře. Budují se tak základy budoucího společenského
konsenzu, který je zcela nezbytný.
Právě tato složka (2) musí být na severu
Čech brána v potaz zcela mimořádným způsobem. Pokud zde mluvíme o vykořenění,
nedostatečné identifikaci spojení s místem, problematickou sociální
skladbou, a demografickými prognózami, z tohoto stavu se nedostaneme tak,
že bychom tuto tzv. měkkou složku odsunuli na druhou kolej, že bychom ji ještě
více ignorovali. Právě naopak, jakkoli se to od samého počátku může jevit
problematické, je třeba velmi aktivně a hlavně profesionálně přistupovat k rozkrývání
takto náročných společenských témat. Je třeba k nim ale mít obrovskou
odvahu. Musíme být připraveni na to „ustát“ katarze křivd sahajících desítky
let zpět. Jinudy ale cesta nevede.
Opět Milada. Tam byly zpracovány práce podporující
její vizuální identitu – tzv.brand. I zdánlivě triviální spolupráce se studenty
na plážích měly na její vnímání v očích veřejnosti mimořádný vliv. Obdobný
přístup známe z karvinska http://www.poho2030.cz/
. Kde na webu najdeme sadu různých druhů tiskovin, mediálních výstupů. Vizuální
identita přístupu je tu nezměnitelná.
Něco podobného je třeba zakládat i
v případě mostecké pánevní oblasti. Výstupem by měl být nejen vizuální
symbol celého směřování, ale i jednoduše uchopitelný slogan, brožurka, webové
stránky. Celý záměr musí být moderní a zároveň nadčasový.
Nevím, jestli tyto úvahy spadají pod rámec
právě proběhlého kulatého stolu, ale UJEP má Fakultu umění a designu, kde by
parter k této tematice určitě šel najít.
Pokud na půdě UJEPu mluvíme o vytváření
silné pracovní skupiny, je to něco, co by mělo být jedním z prvních kroků
i pro práci s touto „druhou“ měkkou složkou. Na přípravě by se měla
podílet jak univerzita, představitelé samospráv (nejen kraj a prac.skup. Uhelná
platforma, ale i města a obce v oblasti), velmi důležití jsou stakeholdrové
(zástupci těžebních společností), zástupci státní správy (restart, tripartita,
MMR, MPO).
Rozvíjení této tzv.měkké složky je třeba
v kraji provádět tak jako tak a skoro bych ji ani nepodmiňoval ucházením
se o slibované částky z EU. Na tomto mentálním zázemí spojených
s tzv.měkkými dovednostmi je třeba pracovat dlouhodobě, napříč
univerzitami, obory i univerzitním provozem, granty.
Ještě - pokud jde o prezentace a tým,
který se na UJEPu nyní dává dohromady, velmi zásadně mi tam chybí už od začátku
vyvažování témat ekologie a krajiny tématy urbanistickými, prostorového
plánováním, architektonickými, také ale komplexně energetickými,
technologickými. Totiž – i tato témata je třeba už od samého počátku velmi
pečlivě rozpracovávat. U každého zde definovat jejich zodpovědnosti, témata,
dosah.
Nemělo by se v průběhu práce stávat,
že případné propojování do soustavy jezer bude bráno ne jako prvotní vstup, se
kterým je třeba pracovat, ale už jako finální produkt, kterému se vše ostatní
musí přizpůsobit. Toto je nezbytně třeba naučit se rozlišovat. Pokud bych se
vrátil k výše zmíněnému rozvržení na 1) a 2), tedy na složku měkkou a
tvrdou, i zde je od samého počátku, už v procesu tvorby jednotlivých
inženýrských děl, nezbytné vyvažovat jednotlivé protichůdné aspekty. Píši o tom
takto složitě proto, že ta tzv.měkká složka má při jejím potlačení přirozenou
tendenci vést zákopovou válku a vše v důsledku mimořádně komplikovat.
Případů, které takto dopadají, a kde inženýrská díla v rámci projektové
přípravy postrádají přístup architektonicko krajinářský, urbanistický, známe
v regionu řadu. Spíše bychom řekli, že jiné neznáme. Nejde o snižování
kvalit konkrétních inženýrských děl, ale naopak o jejich umocnění, o důsledné
zapojování do všech aspektů prostředí ve kterém žijeme.
A je to právě sever Čech, který v Liberci,
v budově TV věže na Ještědu vytvořil precedent, jak k obdobným problémům
přistupovat. Tam se totiž požadavky krajinného a kulturního kontextu – mluvíme
o „ukončení hory domem“ staly generátorem adekvátních technických a
technologických řešení, patentů. Vzpomeňme alespoň na Pattermanovo kyvadlo. I
v případě krajiny severu Čech bychom měli postupovat obdobně. Měli bychom
už od samého počátku hledat a vytvářet propojovací články mezi požadavky
technickými a technologickými s požadavky kulturními a krajinářskými. Jak
to dopadá, když se celkové vizi díla podaří jednotlivé nesourodé požadavky
spojit je vidět právě u ikonického završené hory Ještěd.
Pokud mluvím o západní části mostecké
pánve, tam dnes nedokážeme ani určit jaké tam jsou krajinné, prostorové kvality.
Tato práce – pokud mám dobré informace – ještě vykonán nebyla. Nejde tu
v prvé řadě o respekt k nim, ale vědomí jejich existence. Následně
s nimi totiž můžeme pracovat a jednotlivými technickými a technologickými
buď jejich potenciál umocňovat, nebo naopak vytvářet kulturní a krajinné
kvality, které zpočátku byly přítomny pouze latentně. To vše v rámci
vědomých tvůrčích procesů.
Už dávno neplatí argument že „pokud něco
není vidět“, že to řeší vše. Dnes totiž už neexistuje „nevinné stavění“, které
„jakoby ani nebylo“. Dnes můžeme mluvit jen o zásazích, které jsou ze všech
stran tak dokonale koncepčně uchopeny, a provázány, že jejich vliv na všechny
sledované aspekty života a prostředí jsou v maximální možné míře
v souladu.
V případě Mostecké pánevní oblasti se
dostáváme ještě k další otázce. Jak jsem ve svém příspěvku ukazoval
plánovanou mapku rekultivací s kořeny v šedesátých letech. Vzhledem
k tomu, že se pohybujeme ve vysoce industrializované krajině, naše
rekultivační zásahy a celkové koncepce nemohou být nahodilé nebo dokonce
svévolné. Jediný možný přístup je s vědomím veškeré zodpovědnosti.
Do toho samozřejmě vstupuje dnešní přístup
k rekultivacím – viděl tyto plány někdy někdo?
Nejprve je nezbytné zásadním způsobem
zpřehlednit vše co již bylo odpracováno (v krajině fyzicky i projekčně) a
udělat si přehled i o aktuálním plánovaném stavu rekultivací. Je jedno, že se
v souvislosti s uvažovanými změnami v koncepci soustavy jezer
budou možná měnit. Cílem by totiž mělo být v rámci celkové nové koncepce
jezer i velmi aktivně řešit – tvořit – krajinu, tvořit její vztah k osídlení.
Témata nových jezer nelze brát tak, že „to tak vyšlo“ a že „s tím se nedá nic
dělat“. To že se jedná o závratné investice neznamená, že budeme rezignovat na
komplexní kvalitu, na usilování o co nejlepší komplexní řešení. Vytváříme tu
nejen technická díla, ale životní prostředí a komplexní vystavěné prostředí na
další stovky let. Tady už vlastně
navazuji na panem profesorem nastíněných deset bodů.
Už se nepohybujeme v šedesátých
letech s jejich modernistickým uvažováním oddělujícím velmi striktně od
sebe – výrobu, bydlení, rekreaci …. V současné době je vědomí propojenosti
a provázanosti všech prvků na zcela jiné úrovni. Neznamená to ale, že by
technika měla přijít zkrátka. Jak jsem uvedl v případě libereckého Ještědu
– pokud je vrcholová vize silná a smysluplná, technologie a technika si to své
správné a smysluplné místo najde.
Jaké by měly být další kroky?
Vedle hledání a vytváření vizuální
identity tzv.měkký faktor a s ním
spojeným propojování všech zainteresovaných, je stejným způsobem nezbytné připravovat
i tým, který by se problematice měl věnovat. Měli bychom usilovat o vytvoření
obdobného kulatého stolu směřujícího k analyticko-synteticko-tvůrčího
přístupu, který by toto vše mohl mít v kompetenci. Na setkání na UJEPu
zaznělo, že by to mohla být krajská kancelář architektury, nebo obdoba
pražského IPRu, nebo tzv. ladscape laboratory. Nejprve je ale třeba vyladit
jaký je současný stav, jaké jsou požadavky, do jaké míry není možné vše řešit
v rámci současných agend a až pak hledat něco nového.
Při reflexi výkonu přeneseného výkonu státní
správy je dnešní problematické nastavení dáno i především neutěšeným stavem
Stavebního zákona. Ten orgány přeneseného výkonu státní správy (odbory územního
plánování a stavebního řádu) musí ctít a respektovat. Dnešní institut
„pověřeného zastupitele“ samosprávu od vlastní aktivity a zodpovědnosti za
rozvoj a územní plánování spíše odrazuje a ukolébává do pohodlné pasivity. Samosprávám
(obce, města, kraj) ale nic nebrání v tom, aby si dělaly svou vlastní
přípravu, studie a podklady, které by následně předávaly k adekvátnímu zapracovávání přenesenému
výkonu státní správy. Studie zpracovávané samosprávou by pak měly být pokud
možno co nejkomplexnější, co možná nejkvalitnější, co možná
nejprofesionálnější.
V neposlední řadě tu jde o finance.
Pokud Karlovarská kancelář architektury má nyní roční rozpočet cca 7,5mil – a
to se s půltuctem zaměstnanců stará jen o město, v případě kraje
bychom mluvili o rozpočtu v řádu desítek milionů a desítkách profesionálů.
V případě „odchodu od uhlí“ ale mluvíme o investicích v řádech desítek až
stovek miliard. Dlouhodobě největší problém je v přípravě projektů. A u
kvalitního projektu je největší problém především jeho správné a smysluplné
ukotvení v prostoru a čase, aby byl součástí nějaké komplexní vrcholové
vize, plánu. A ten aby se každých pár let neměnil musí být co nejšířeji – nejkonsenzuálněji
akceptovaný. Měli by o něm v kraji vědět doslova všichni – míněni občané,
aby věděli na čem se podílí, jaká je jejich budoucnost. Určitě, jak i na
setkání na UJEPu zaznělo, demografická skladba je problematická, ale jen a jen
tudy – před kvalitní komunikaci s veřejností – vede cesta ze současného
stavu dál.
Velmi limitní je v současnosti také časová
akcelerace řešení všech souvisejících problémů, přehodnocování odpracovaného a
generování vrcholové vize. Pokud o „odchodu od uhlí“ mluvíme v řádu
5-7let, projekty, které by vše měly doprovázet je třeba mít na stole
v řádu roku, dvou, tří. U komplikovaných projektů tento čas seberou jen
procesy EIA a SEA (reaktivní dodatečné posouzení vlivu na životní prostředí).
Určitě se můžeme pokusit tvrdit, že pokud nyní dobře zpracujeme téma krajiny a
ekologie a v rámci procesu projektové přípravy budou v týmech i
krajinářští architekti, urbanisté, ekologové, tak projekt bude řádově
kvalitnější a procesy EIA a SEA by mohly mít daleko hladší průběh.
Zde ještě přikládám jako „výkop“ ke
stažení stále ještě pracovní verzi „infrastrukturní studii Ústí z pohledu
kraje“, připravenou k dopracovávání i jako podklad k diskusi. Těší se
k ní na zpětné vazby: http://leteckaposta.cz/316463596
20.9.2020
Ondřej Beneš
poznámka - úvodní foto je z pražského CAMPu
