Připravuji text věnovaný vztahu urbanismu a řízením změny území se zaměřením na Ústecký kraj:
Regiony příležitostí a spravedlivá transformace
Mezi projektovým urbanismem a řízením změny území
Abstrakt
Úspěšná transformace není
součtem jednotlivých projektů, ale výsledkem dlouhodobě koordinovaného řízení
prostorových, ekonomických a institucionálních změn. Na pozadí konceptu
„společnosti singularit“ Andrease Reckwitze a s využitím evropských zkušeností,
zejména z Porúří, ukazuje text limity českého přístupu, v němž převažuje
projektová a dotační logika nad strukturální proměnou regionu. Příspěvek
zdůrazňuje význam kontinuity, urbánně-ekonomické reflexe, resilience a
designované participace pro úspěšné zvládání energetických, environmentálních a
sociálních krizí. Ústecký kraj je interpretován jako pilotní transformační
území a současně jako laboratoř širší společenské proměny v době nástupu nových
technologií a umělé inteligence.
1. Úvod
Postindustriální regiony a jejich transformace patří mezi klíčová témata
současného evropského územního rozvoje. Regiony, jejichž ekonomická a
prostorová struktura byla po desetiletí založena na těžkém průmyslu, těžbě uhlí
a energetice, procházejí zásadní environmentální, ekonomickou i sociální
proměnou. V evropském rámci je tento proces stále častěji označován jako
spravedlivá transformace (Just Transition), tedy transformace, která
nemá pouze nahradit staré hospodářské modely novými, ale musí zároveň snižovat
sociální zranitelnost a posilovat kvalitu života v dotčených regionech.[1]
Ústecký kraj představuje v tomto smyslu jedno z nejvýznamnějších
transformačních území v České republice.[2] V posledních letech zde vznikl
komplexní institucionální rámec reprezentovaný zejména Transformačním centrem
Ústeckého kraje (TCÚK), který má ambici koordinovat proměnu regionu v různých
tematických rovinách – od datové analytiky přes inovace až po energetiku a
regionální rozvoj.[3]
Navzdory existenci těchto nástrojů však transformace regionu naráží na
limity, které nejsou primárně technické ani finanční, ale spočívají v
nedostatečné schopnosti řídit změnu území jako celek. Tento článek proto
vychází z teze, že transformace postindustriálního regionu není součtem
jednotlivých projektů, ale dlouhodobým procesem koordinace prostorových,
ekonomických a institucionálních změn.
Metodologicky text kombinuje analýzu dostupných strategických a koncepčních
dokumentů, komparaci s vybranými evropskými transformačními regiony a expertní
reflexi vycházející z profesní praxe autora v prostředí severních Čech. Cílem
příspěvku je formulovat rámec, který umožní chápat transformaci nejen jako
projektovou aktivitu, ale jako proces strukturální proměny regionu v podmínkách
současných environmentálních, ekonomických a technologických změn.
2. Region diskontinuity
Severní Čechy nelze chápat pouze jako strukturálně postižený region.
Přesnější je popsat je jako region diskontinuity. Tato diskontinuita má několik
vrstev: historickou, sociální, institucionální i plánovací. Souvisí s
přerušením kontinuity osídlení po druhé světové válce, s poválečnou
industrializací a těžbou, s následnou socialistickou modernizací krajiny a
nakonec i s prudkým ekonomickým zlomem po roce 1989.
Důsledkem není jen ekonomická oslabenost, ale i omezená schopnost regionu
dlouhodobě akumulovat institucionální paměť a rozvojovou kontinuitu. Zatímco v
historicky stabilnějších regionech bývá změna politických reprezentací tlumena
silnější společenskou a kulturní kontinuitou, v severních Čechách mají změny
vedení často mnohem bezprostřednější dopad na strategické směřování území.
Na úrovni odborné praxe se navíc v českém prostředí dlouhodobě zaměňují
měřítka a metody práce. Architektura, urbanismus, krajinářská tvorba a
regionální rozvoj jsou často chápány jako navazující stupně téhož postupu,
ačkoli každá z těchto disciplín pracuje s odlišným časem, jiným typem aktérů i
jinou mírou neurčitosti. Lze proto zjednodušeně konstatovat: dům se navrhuje,
město se vyvíjí, krajina se kultivuje a region se řídí. Redukce regionální
transformace na soubor investičních akcí či dotačních programů představuje
jeden z hlavních zdrojů její omezené účinnosti.[4]
3. Od industriální k pozdní modernitě
Transformace posttěžebních regionů není pouze ekonomickým ani pouze
urbanistickým procesem. Je součástí širšího civilizačního přechodu od
industriální modernity k tomu, co Andreas Reckwitz popisuje jako společnost
singularit.[5] V tomto typu společnosti nevzniká hodnota pouze prostřednictvím
standardizované výroby, ale stále více skrze jedinečnost místa, kulturní
význam, kvalitu prostředí, znalostní ekonomiku a symbolický kapitál.[6]
Tato změna vytváří nové napětí mezi metropolitními centry, která jsou
schopna produkovat kulturní a ekonomické singularity, a perifernějšími
postindustriálními regiony, které se do této logiky zapojují obtížněji. Pro
západní Evropu jde o proces probíhající pozvolně od 70. let.[7] V
postkomunistických zemích došlo k výraznému zlomu až po roce 1989, kdy se
rozpadla ekonomika průmyslové modernity a současně nastoupila logika trhu,
mobility kapitálu a kulturní konkurenceschopnosti.[8]
Ústecký kraj se tak ocitl mezi dvěma paradigmaty: na jedné straně zdědil
krajinu a sídelní strukturu průmyslové modernity, na straně druhé je nucen
soutěžit v podmínkách pozdní modernity, v níž roste význam kreativity,
vzdělání, kvality prostředí a kulturní identity. Tento přechod je navíc umocněn
současnými krizemi – energetickou, klimatickou a sociální – a také nástupem
nových technologií a umělé inteligence, které proměňují trh práce, vzdělávání i
samotnou povahu regionální konkurenceschopnosti.
Ústecký kraj vykazoval v období vrcholné industrializace, zejména v 60.
letech 20. století, v některých ohledech vyšší míru koncepčního přístupu k
těžbě a rekultivacím než srovnatelné regiony západní Evropy. Centralizovaný
systém řízení umožňoval realizovat rozsáhlé územní zásahy bez nutnosti
dosahovat širokého společenského konsenzu, který byl charakteristický pro
demokratické státy. Toto období bylo u nás spojeno s existencí velkých
specializovaných projektových ústavů, systematickou přípravou území a využíváním
architektonických soutěží, jak dokládá například řešení centra Mostu na konci
50. let. Současně byly hledány různé formy využití posttěžebních území, které
vedly k realizaci široké škály projektů – od rekreačních areálů (jezera Matylda
a Benedikt) přes sportovní infrastrukturu (autodrom, hipodrom, golfové hřiště)
až po průmyslové zóny.
Tato historická zkušenost ukazuje, že region disponoval schopností
realizovat rozsáhlé prostorové transformace, nikoli však schopností jejich
dlouhodobého institucionálního a ekonomického ukotvení.
Zásadní limit tohoto přístupu se projevil v období po nástupu normalizace
na počátku 70. let, kdy došlo k zastavení jeho dalšího vývoje. Standardem se
stala tzv. technická rekultivace spojená se jménem Ing. Stanislava Štýse,
zahrnující stabilizaci výsypek, překrytí ornicí a následné ozelenění, případně
hydrické rekultivace. Tento model přetrval s minimálními změnami až do počátku
21. století. Postupně je konfrontován s novějšími přístupy, zejména s konceptem
sukcesní rekultivace, která ponechává obnovu území ve větší míře přirozeným
procesům.
Ve srovnání se západní Evropou je však patrný zásadní rozdíl: zatímco tamní
transformace směřují k plnohodnotnému návratu území do struktury krajiny i
osídlení, v českém prostředí zůstává po roce 1989 tato agenda fragmentována a
ve značné míře závislá na iniciativách jednotlivých samospráv. Systematické
uchopení této problematiky na regionální úrovni se objevuje až v posledních
letech.
4. Urbanismus jako systém vztahů
Jedním z klíčových problémů současného českého plánování je redukce
urbanismu na práci s formou nebo s plochami využití. Takový přístup přehlíží
skutečnost, že kvalita území nevzniká primárně z geometrického uspořádání, ale
z organizace vztahů.
Tato otázka se výrazně týká i posttěžebních území. Při práci s krajinou a
regionem nejsou nejdůležitější samostatné plochy, ale vazby mezi nimi:
infrastruktury, hydrologické vztahy, sídelní hierarchie, dostupnost, vazby mezi
ekonomikou a vzděláním, mezi krajinou a rekreací, mezi městy a okolním územím. Land
use je v tomto ohledu až sekundární vrstvou. Primární je otázka, jak území
funguje jako celek.
Moderní přístupy k transformaci území již disponují nástroji, které
umožňují překročit tradiční, převážně projektově orientované uvažování.
Klíčovou roli zde hraje zejména urbánní ekonomie, která pracuje s modelováním
ekonomických vztahů v území, a dále koncept tzv. digitálních dvojčat (digital
twins), umožňující simulaci a testování různých scénářů budoucího
vývoje.[8]
Digitální dvojče území představuje komplexní datový model, který integruje
prostorová, ekonomická, environmentální i sociální data a umožňuje analyzovat
dopady plánovaných zásahů v různých časových horizontech. Tento přístup se v
mezinárodním kontextu stává standardní součástí řízení transformace velkých
území, zejména v postindustriálních regionech.
V českém prostředí se obdobné nástroje objevují zatím spíše v omezeném
měřítku, například v aktivitách společnosti 4ct, která pracuje s principem
digitálního modelování města. Jejich systematické využití na úrovni regionu
však zatím chybí. Právě absence těchto analytických a simulačních nástrojů
komplikuje schopnost formulovat realistické scénáře transformace a koordinovat
jednotlivé intervence v širším prostorovém i časovém rámci.[8]
Tento přístup úzce souvisí s konceptem resilience. Odolné území nelze
definovat jako území s optimálně vymezenými funkčními plochami, ale jako systém
s dostatečně diverzifikovanými vazbami, schopností adaptace a odpovídající
institucionální kapacitou reagovat na vnější i vnitřní šoky. V podmínkách
klimatické změny, energetické nejistoty a rostoucí sociální fragmentace se
právě schopnost stabilizovat a rozvíjet vztahy v území stává jedním z klíčových
úkolů urbanismu a regionálního rozvoje.
Ústecký kraj se v tomto ohledu dlouhodobě potýká s kumulací negativních
socioekonomických ukazatelů, což jej – spolu s Moravskoslezským a Karlovarským
krajem – řadí mezi nejvíce strukturálně zatížené regiony České republiky. Každý
z těchto regionů má přitom odlišnou výchozí situaci. Moravskoslezský kraj je ve
své transformaci výrazně ovlivněn přeshraničními vazbami na polské Slezsko, což
vytváří specifický ekonomický i prostorový rámec jeho dalšího vývoje.
Karlovarský kraj se naopak problematice vlastní transformace začíná
systematičtěji věnovat až v posledních letech, především v souvislosti s
implementací nástrojů spravedlivé transformace.
Ve všech těchto případech se však potvrzuje, že samotná realizace dílčích
projektů nevede automaticky k posílení odolnosti regionu. Klíčovým faktorem
zůstává schopnost dlouhodobě koordinovat ekonomické, prostorové a
institucionální změny a vytvářet stabilní rámec pro adaptaci na budoucí vývoj.
5. Fragmentace jako strukturální problém
V severních Čechách se diskontinuita výrazně promítá do fragmentace –
prostorové, sociální i institucionální. Modelovým případem tohoto vývoje je
město Most. Jeho problém nespočívá primárně v modernistickém urbanistickém
řešení s velkorysými rozestupy zástavby, ale především v oslabení prostorové i
sociální soudržnosti. Zatímco v období od 60. let do konce 80. let byl jako
hlavní nositel rozvoje vnímán stát, po roce 1989 tuto roli částečně přebírají
velké soukromé společnosti, zejména v oblasti těžby, energetiky a chemického
průmyslu. Tento posun však nevedl k obnově komplexních vazeb v území.
Fragmentace prostoru se přitom promítá do fragmentace společnosti a zvyšuje
riziko sociální segregace a ghettoizace. Tento jev není specifický pouze pro
Most, ale je typický pro řadu postindustriálních regionů v Evropě.
Napětí mezi deklarovanými cíli spravedlivé transformace a reálnými
investičními prioritami lze ilustrovat na příkladu projektů v širším regionu. V
okolí jezera Medard v Karlovarském kraji jsou v rámci transformačních programů
připravovány projekty zaměřené na rekreaci a turistickou infrastrukturu, včetně
cyklistických tras a ubytovacích kapacit. Tyto projekty mají potenciál posílit
atraktivitu území, zároveň však otevírají otázku, do jaké míry přispívají k
řešení hlubších sociálních a prostorových problémů regionu, zejména v kontextu
blízkosti lokalit se zvýšenou mírou sociálního vyloučení.
Tento rozpor ukazuje, že bez koordinace prostorových, ekonomických a
sociálních intervencí může docházet k situacím, kdy transformační projekty
posilují vybrané části území, aniž by významně přispívaly k celkové stabilizaci
regionu.
Podobné procesy jsou známy i z jiných evropských a amerických
postindustriálních regionů – od Porúří přes sever Francie až po Detroit. Nejde
tedy o lokální zvláštnost, ale o obecný problém měst vzniklých nebo radikálně
přestavěných v logice průmyslové modernity.
Na druhé straně je však možné pozorovat i postupné změny v přístupu
některých měst, včetně Mostu, které naznačují posun od fragmentovaného k
systematičtějšímu uvažování o rozvoji území.[9]
Přibližně před deseti lety se město rozhodlo řešit stav chátrajícího
kulturně-společenského centra Repre (arch. Mojmír Böhm, Jaroslav Zbuzek, Luboš
Kos, 1972–1984), které bylo vybudováno jako součást koncepce nového Mostu a
jako náhrada za zaniklé kulturní centrum původního města. Objekt, původně
nazývaný Oblastní dům kultury horníků a energetiků, představoval klíčovou
instituci kulturní infrastruktury regionu. Město tento objekt zakoupilo, ale rozhodnutí
o přesunutí knihovny do něj bylo učiněno bez širší koncepce rozvoje města a bez
využití standardních přípravných nástrojů, jakými jsou architektonické, nebo
urbanistické soutěže. Naopak jedním
z hlavních témat bylo, zda objekt zbourat nebo vůbec nechat stát. Projektová
příprava probíhala netransparentním a obtížně čitelným způsobem, což vedlo k
dlouhodobé kritice ze strany odborné i laické veřejnosti.
Samotná rekonstrukce objektu, finančně i technicky mimořádně náročná, je nyní
realizována, avšak debata, kterou tento proces vyvolal, měla zásadní dopad na
proměnu přístupu města k dalším projektům. Kritické reakce odborné veřejnosti,
studentů i místních iniciativ postupně přispěly k vytvoření širšího konsenzu o
potřebě změny způsobu zadávání a přípravy veřejných staveb i celkového přístupu
k městu.
Tento posun lze doložit rostoucím počtem architektonických soutěží a
mezinárodně atraktivních soutěžních dialogů, které město v posledních letech
iniciuje. Patří mezi ně například projekty SuperMost – SuperPrior, SuperMost –
Super Centrum, Super Most – Super Radnice a SuperMost – SuperStudio – Kreativní point města
Most, které naznačují přechod od izolovaného projektového uvažování k
systematičtějšímu a strategicky orientovanému přístupu. Pro změnu přístupu města
byla důležitá i zkušenost z úspěšného znovuzrození parku Střed, díky grantové
výzvě Nadace Proměny Karla Komárka.
Institucionálním vyjádřením této změny je vznik Kanceláře architektury
města Mostu, kterou město definuje jako odborné pracoviště zajišťující
koordinaci architektonických a urbanistických projektů, přípravu koncepčních
podkladů a podporu dlouhodobého rozvoje města. Tento krok lze interpretovat
jako snahu posílit institucionální kapacitu města a stabilizovat procesy jeho
další transformace.[10]
6. Tři pilíře transformace
Pro odborné uchopení transformace postindustriálního regionu je užitečné
rozlišit tři základní, navzájem provázané části.
6.1 Prostorová transformace
Ta zahrnuje rekultivace, brownfieldy, infrastrukturu, veřejná prostranství,
nové krajinné vztahy a novou prostorovou organizaci regionu.
6.2 Ekonomická transformace
Ta se týká změny struktury pracovních míst, podpory nových oborů, výzkumu,
inovací, vzdělávání, logistiky, energetiky, služeb a kulturních či kreativních
odvětví.
6.3 Institucionální transformace
Ta zahrnuje způsob řízení změny: koordinaci aktérů, dlouhodobou strategii,
kontinuitu rozhodování, spolupráci měst, kraje, státu, agentur a univerzit.
Problém mnoha postindustriálních regionů spočívá v tom, že se fyzický
prostor sice mění a projekty se realizují, ale ekonomická struktura regionu se
mění pomalu a institucionální rámec zůstává nestabilní. V českém prostředí tak
stále převládá důraz na první pilíř, zatímco druhý a třetí zůstávají
nedostatečně rozpracované.
V případě Ústeckého kraje byla situace přibližně před deseti lety
charakterizována výraznou absencí funkčních nástrojů řízení transformace. Krajská
politická reprezentace si sice postupně začínala uvědomovat nutnost aktivního
přístupu, avšak reálné kroky zůstávaly omezeny na deklaratorní rovinu. Jako
podklady pro transformaci byly často prezentovány dílčí studie a analýzy,
zatímco kraj disponoval řadou strategických dokumentů bez odpovídajících
implementačních mechanismů.
V tomto období se začínají objevovat iniciativy směřující k
systematičtějšímu uchopení problematiky. Jedním z prvních kroků bylo propojení
odborné sféry prostřednictvím pravidelných setkání městských architektů
Ústeckého kraje, která umožnila sdílení zkušeností a formulaci společných
témat. Na tento proces následně navázalo založení pracovní skupiny „krajský
architekt Ústeckého kraje“, která představovala první pokus o
institucionalizaci architektonické, urbanistické a krajinné agendy na
regionální úrovni u nás. Tento pokus byl dlouhodobě podporován Českou komorou
architektů i akademickým prostředím Fakulty architektury ČVUT v Praze, mimo
jiné prostřednictvím ateliérových zadání věnovaných Děčínu, Terezínu, Bílině,
Mostu, Miladě a Ústí nad Labem. Krajině, energetice a nakládání
s výraznými stavbami nedávné minulosti se v té době věnovala témata doktorských
prací.
Postupně se tak dařilo formulovat základní rámec pro koordinovaný přístup k
rozvoji území, který byl následně přijat i politickou reprezentací kraje. Tyto
aktivity lze interpretovat jako jeden z výchozích momentů pro vznik širšího
institucionálního rámce, jenž se později promítl do založení Transformačního
centra Ústeckého kraje (TCÚK). Podrobnější popis tohoto procesu viz.[11]
7. Projektová a strukturální transformace
Na základě evropských zkušeností lze rozlišit dva základní přístupy.
Projektová transformace je založena na jednotlivých intervencích: jezerech,
parcích, brownfieldech, kulturních centrech, dopravních stavbách a dotovaných
projektech.
Strukturální transformace naproti tomu spočívá v proměně ekonomiky,
vzdělávací a výzkumné základny, regionální mobility, institucionální
architektury a dlouhodobého řízení regionu.
Úspěšné evropské regiony se neproměnily primárně díky souboru jednotlivých
staveb, ale díky propojení krajiny, ekonomiky, kultury a institucí v dlouhém
časovém horizontu. Tento přístup dobře ilustruje například IBA Emscher Park,
která v letech 1989–1999 pokryla přes 800 km² centrálního Porúří a byla od
počátku zaměřena na konceptuální strukturální změnu bývalého průmyslového
regionu, zahrnující ekologickou obnovu, ekonomickou restrukturalizaci i
kulturní a urbanistickou revitalizaci. Její význam spočíval i v tom, že
etablovala neformální regionální plánování jako prostor pro kreativní a
dlouhodobé uvažování.[12]
8. Urbánní ekonomie a potřeba scénářů
Transformace regionu není jen architekturou, urbanismem nebo rekultivací.
Je především změnou ekonomického fungování území. Bez urbánně-ekonomického
modelu regionu nelze transformaci účinně řídit.
Region potřebuje vědět,
- kde budou
vznikat pracovní místa,
- jak se
bude měnit sídelní struktura,
- jaké
mobility budou podporovány,
- jaké
energetické nároky a příležitosti vzniknou,
- jak se
promění vazba mezi městy, krajinou a ekonomikou.
V tomto smyslu jsou pro transformaci zásadní scénáře vývoje a schopnost
pracovat s nejistotou. Právě v době nástupu nových technologií, digitalizace a
umělé inteligence je zřejmé, že tradiční lineární plánování nebude postačovat.
Regiony jako severní Čechy se stávají pilotními územími, na nichž se testuje,
jak bude česká společnost zvládat hlubší proměnu vlastní ekonomiky a sociálního
uspořádání.[13]
9. Nástroje a instituce transformace v českém
prostředí
V českém prostředí existuje celá řada nástrojů, které mohou transformaci
podporovat: strategie rozvoje krajů, územní plánování, územní studie,
investiční projekty, dotační programy, programy spravedlivé transformace,
rozvojové agentury, univerzity, městští a krajští architekti a participativní
procesy.
Problémem však často není nedostatek nástrojů, ale jejich nedostatečné
propojení. Jednotlivé projekty a programy vznikají paralelně, bez dostatečné
vazby na dlouhodobý rámec.
TCÚK je v tomto ohledu zajímavým krokem správným směrem. Jeho čtyři pilíře
jsou rozděleny mezi různé organizace:
- Datové
centrum má poskytovat analytické a datové zázemí,
- Inovační
centrum rozvíjí podporu podnikání a inovací,
- Energetické
centrum se soustředí na energetickou transformaci,
- RRA ÚK
nese čtvrtý pilíř, zaměřený na regionální rozvoj a revitalizaci
posttěžebního území.[14]
Právě v rámci čtvrtého pilíře se dnes rozvíjí agenda plánování Mostecké
pánve. Eva Němcová, která je v současný okamžik obsahově odpovědná za tuto
část projektu, ji charakterizuje jako oblast komplexní revitalizace
posttěžebního území a koordinace jeho budoucího rozvoje a zdůrazňuje snahu
zapojit co nejvíce institucí i obyvatel regionu.
To je důležitý posun. Současně však platí, že samotná existence instituce
ještě nezaručuje strukturální proměnu. Klíčové bude, zda se podaří propojit
analytické, ekonomické, krajinářské a participační roviny do jednoho
dlouhodobého rámce.
I v případě čtvrtého pilíře transformace lze sledovat náročné vyrovnávání
se s diskontinuitním dědictvím Ústeckého kraje. Oproti původním předpokladům,
formulovaným například v logickém rámci projektu,[15] dochází k významným
časovým posunům v realizaci klíčových analytických výstupů. Typickým příkladem
je úvodní analýza Mostecké pánve (Obraz pánve), jejíž zpracování se oproti
původnímu plánu výrazně zpozdilo.
Tento vývoj však nelze interpretovat pouze jako selhání implementace, ale
spíše jako projev adaptace strategického řízení projektu na specifické podmínky
regionu. V prostředí charakterizovaném vysokou mírou institucionální
diskontinuity se ukazuje jako klíčové nastavit strukturu projektů tak, aby byla
dostatečně jednoduchá a robustní. Cílem je minimalizovat riziko jejich
přerušení či zrušení v důsledku změn politických priorit nebo institucionálních
podmínek, které jsou v obdobných regionech časté.
Z tohoto hlediska se jako racionální ukazuje strategie postupného,
stabilního rozvoje založeného na omezeném, ale dlouhodobě udržitelném počtu
aktivit. Namísto maximalizace rozsahu projektů s vysokým rizikem jejich
nedokončení je preferován přístup, který klade důraz na kontinuitu a schopnost
projekt „udržet v chodu“ i v proměnlivých podmínkách. Tento princip lze chápat
jako specifickou formu adaptace transformační politiky na podmínky strukturálně
zatíženého regionu. V podmínkách diskontinuitních regionů se tak kontinuita
sama stává strategickým cílem, nikoli pouze vedlejším efektem transformace.
10. Milada jako symptom i příležitost
Výmluvným příkladem projektové i strukturální logiky zároveň je jezero
Milada. Šlo o mezinárodní užší dvoufázovou
krajinářsko-urbanisticko-architektonickou soutěž, kterou Česká komora
architektů označuje za největší soutěž tohoto typu v České republice.[16]
Vítězem se stal švédský ateliér Mandaworks. Soutěžní zadání přitom explicitně
zdůrazňovalo dostupnost z okolních měst a obcí, vazbu na občanskou vybavenost a
ambici obnovit „místo s dobrou adresou“.
Území bylo původně součástí rozsáhlého povrchového dolu, jehož další
rozšiřování směrem k Chabařovicím a Krušným horám bylo na počátku devadesátých
let zastaveno v souvislosti s vymezením limitů těžby.
Ukončení těžby následovaly náročné technické zásahy, zahrnující statické
zajištění území a rekultivaci. V některých částech, například na severním
břehu, bylo nutné stabilizovat nebezpečné skládky prostřednictvím hlubinných
injektáží. Tato hydrická rekultivace, včetně modelace terénu, překrytí ornicí a
výsadby zeleně, byla realizována státním podnikem PKÚ (dnes DIAMO). V souladu s
tehdejším institucionálním nastavením měla následná fáze – tedy návrat území do
struktury krajiny a osídlení – přejít do kompetence jednotlivých obcí.
Tento model se však v praxi ukázal jako problematický. Obce nedisponovaly
kapacitami ani nástroji pro řešení území takového měřítka a komplexity.
Přetrvávala zároveň silná představa, že řešení těchto problémů je primárně rolí
státu. PKÚ proto nad rámec svých kompetencí inicioval sérii participačních
aktivit, včetně setkání s obcemi a lokálními aktéry, jejichž cílem bylo
nastartovat širší diskusi o budoucnosti území. Tento přístup však přes veškerou
snahu PKÚ narážel na omezené kapacity místních aktérů.
Postupně však docházelo k posunu. Původně zamýšlená studentská soutěž na
řešení bezprostředního okolí jezera vyvolala nečekaně silnou reakci místního odborného
i podnikatelského prostředí, což vedlo k otevření širší diskuse o rozsahu a
charakteru řešeného území. PKÚ následně inicioval sérii workshopů, do nichž
byli zapojeni odborníci, zástupci samospráv, aktivní veřejnost i politici. Tyto
workshopy představovaly klíčovou platformu pro formulaci zadání a hledání
adekvátního přístupu k transformaci území. Tyto snahy zpočátku narážely na
omezené porozumění roli architektury a urbanismu, které byly často vnímány
pouze jako doplňková, „estetická“ vrstva technických řešení.
Zásadní roli sehrála také akademická sféra. Na Fakultě architektury ČVUT
byly v rámci ateliérů zadány projekty, které pracovaly s územím v podstatně
širším měřítku – od Teplic po Ústí nad Labem a od Krušných hor po České
středohoří. Tyto návrhy poprvé artikulovaly možnost návratu posttěžebního území
nikoli pouze jako rekultivované krajiny, ale jako plnohodnotné součásti sídelní
a krajinné struktury regionu. Prezentace těchto projektů významně přispěly ke
změně vnímání území, které bylo do té doby redukováno na abstraktní plochu v
územně plánovacích dokumentacích.
Paralelně však probíhal standardní plánovací proces na úrovni krajského
úřadu, který na okolí jezera Milada zadal zpracování územní studie na základě
běžných procedur a kvantitativních kritérií. Vznikla tak situace
institucionální duplicity, kdy vedle sebe existovaly dva odlišné přístupy –
otevřený, experimentální proces hledání řešení formou mezinárodní soutěže a
standardizovaný, administrativně řízený plánovací postup.
V tomto kontextu bylo klíčové rozhodnutí vymezit řešené území soutěže v
rozsahu odpovídajícímu širšímu regionálnímu kontextu. Následně byla připravena
mezinárodní urbanistická soutěž, která měla sloužit nejen jako návrhový
nástroj, ale především jako iniciační moment pro redefinici přístupu k
posttěžebním územím v českém prostředí. Soutěž tak představovala pokus o
přenesení aktuálních evropských přístupů do lokálního kontextu.
Proces její přípravy a následné implementace byl provázen napětím mezi
politickou reprezentací kraje, která tento přístup podporovala, a
administrativním aparátem územního plánování, jenž setrvával u standardních
postupů. Tento konflikt ilustruje obecnější problém transformace – střet mezi
potřebou inovace a rigiditou institucionálních rámců. Debata k této
problematice, včetně přejímání příkladů dobré praxe z evropských regionů, kde
obdobné procesy probíhaly již dříve, se promítla také do odborné diskuse na
stránkách Bulletinu České komory architektů.
Případ Milady tak ukazuje, že transformace posttěžebních území není pouze
technickým ani návrhovým úkolem, ale především procesem institucionální změny,
v němž se redefinují role jednotlivých aktérů, nástroje plánování i samotné
chápání území.
Následná práce s Miladou tak ukazuje dva důležité momenty. Za prvé: soutěž
a koncepční studie dokážou otevřít nové imaginace území. Za druhé: bez pevné
institucionální a ekonomické vazby na širší regionální strategii hrozí, že i
velmi kvalitní návrh zůstane izolovaným ostrovem. Z roku 2023 je doložena
spolupráce RRA ÚK a DIAMO právě ve vazbě na Miladu. V roce 2024 byl prezentován
design manuál i koncepční studie území. Celkový postup počínaje soutěží je
prezentován na velmi dobře srozumitelném webu.[17]
Milada je tak zároveň testem, zda česká transformace umí spojit
architektonickou imaginaci, veřejnou debatu, provozní udržitelnost a regionální
ekonomickou strategii.
Jezero Milada bylo v počátečních úvahách chápáno jako pilotní projekt,
který by mohl ukázat, jak komplexně přistupovat k transformaci posttěžebních
území v českém prostředí. Tento potenciál byl však naplněn pouze částečně.
Významnou roli sehrála i personální změna na straně klíčového iniciátora soutěže
na okolí jezera Milada – Ing. Lence, který ze státního podniku PKÚ přešel do
soukromého sektoru, konkrétně do společnosti Sev.en Energy. Tato společnost
vlastní rozsáhlá těžební a energetická zařízení v oblasti mezi Mostem a
Chomutovem. Zkušenost z tohoto prostředí ukazuje, že přístup k rekultivacím se
zde v mnoha ohledech dlouhodobě neměnil a setrvával v paradigmatech formovaných
již v druhé polovině 20. století. Přitom právě zde se otevírá zásadní otázka
role soukromého sektoru v transformaci území, které je zatíženo historickou
environmentální i sociální zátěží.
Paralelně s tímto vývojem vznikl pro Ústecký kraj dokument Infrastrukturní
studie Ústí nad Labem z pohledu Ústeckého kraje (Beneš, Hajný a kol.),
který se pokusil o zásadní posun v uvažování o území. Studie pracovala s územím
o rozsahu přesahujícím 1000 km² a místo tradičního důrazu na technickou
využitelnost se soustředila na identifikaci prostorových vazeb, krajinných struktur
a potenciálů území. Infrastruktura zde nebyla chápána jako dominantní určující
prvek, ale jako nástroj, který má sloužit kvalitě krajiny, prostoru i života
jeho obyvatel.
Na základě tohoto přístupu vznikla i spolupráce se společností Sev.en
Energy, která zadala zpracování koncepčního rámce (layoutu) pro území mezi
Mostem a Chomutovem kolektivu Beneš, Hajný a kol. Cílem bylo vytvořit
dlouhodobě rozvíjitelný model transformace území. Výstupem se však nakonec
stalo pouze podrobné zadání této práce. Pro soukromého investora představoval
navržený komplexní přístup příliš vysoké náklady i míru nejistoty.
Tato zkušenost poukazuje na limity dobrovolné participace soukromého
sektoru na strukturální transformaci regionu. Motivace investora se přirozeně
soustředí na ekonomickou návratnost a využívání dostupných dotačních nástrojů,
zatímco dlouhodobá odpovědnost za podobu území zůstává omezená.
Adekvátně s otevřením dotačních zdrojů, zejména v rámci nástrojů
spravedlivé transformace, se v oblasti mezi Chomutovem a Mostem rozvíjejí také
nové typy projektů. Tyto iniciativy deklarují snahu propojit doznívající
těžební aktivity s principy environmentálně šetrnějšího využívání zdrojů a
postupné transformace energetiky. Příkladem je projekt společnosti Sev.en
Energy, prezentovaný pod označením Green Mine, který se snaží
redefinovat roli těžebního území v podmínkách přechodu k nízkouhlíkové
ekonomice.[18]
Z hlediska strukturální transformace regionu však tyto projekty otevírají
zásadní otázku, do jaké míry přispívají k dlouhodobé změně ekonomického a
prostorového fungování území, a do jaké míry zůstávají spíše adaptací
stávajících průmyslových struktur na nové dotační a regulatorní podmínky. Právě
zde se ukazuje nutnost silného veřejného rámce, který by dokázal tyto
iniciativy zasadit do širší strategie rozvoje regionu.
I na základě těchto zkušeností došlo k posunu celé problematiky na úroveň
krajské samosprávy. Pracovní skupině krajský architekt Ústeckého kraje se
podařilo formulovat a prosadit potřebu systematického uchopení transformace
posttěžebních území na institucionální úrovni. Tento krok se následně stal
jedním z výchozích momentů vzniku Transformačního centra Ústeckého kraje
(TCÚK).
11. Participace jako designovaný proces
Transformace regionu nemůže být pouze „připravena pro obyvatele“. Musí být
do značné míry sdílena s obyvateli, současnými i budoucími. Bez pocitu
spoluvlastnictví a spoluzodpovědnosti zůstává i kvalitně připravená změna
vnější intervencí.
Participaci proto nelze chápat jen jako doprovodnou komunikaci k hotovému
záměru. Musí být designována jako plnohodnotná součást transformačního
procesu.[19] To znamená:
- správně
zvolit měřítka participace,
- odlišit,
co je předmětem sdíleného rozhodování a co odborného posouzení,
- vytvářet
platformy dlouhodobého dialogu,
- a
zapojovat školy, spolky, podnikatele, kulturní aktéry i běžné obyvatele.
Evropské zkušenosti ukazují, že bez takového sdílení transformace nevytváří
identitu, ale pouze nové fyzické prostředí. Naopak v regionech, kde se podaří
transformaci společensky internalizovat, vzniká vyšší míra resilience – tedy
schopnost regionu odolávat krizím a adaptovat se na nové podmínky.[20]
Již v počátečních úvahách o vzniku Transformačního centra Ústeckého kraje
(TCÚK) byla identifikována potřeba systematické práce s veřejností a zapojení
obyvatel do transformačních procesů. V této souvislosti se podařilo do regionu
zapojit jednoho z předních odborníků na participaci, Tomáše Rákose (dnes
Participation Factory), jehož přínosem byla nejen mezinárodní odborná
zkušenost, ale i osobní znalost regionálního kontextu.
Jeho působení významně přispělo k formulaci základních principů
participativního přístupu v podmínkách strukturálně zatíženého regionu. Zároveň
se však ukázalo, že implementace participace v prostředí poznamenaném
institucionální i sociální diskontinuitou naráží na specifické limity. Kritické
a důsledné přístupy, které usilují o hlubší proměnu zavedených paradigmat,
mohou být v takovém prostředí obtížně přijímány, neboť zpochybňují dlouhodobě
zakořeněné způsoby uvažování o řízení území.
Současná praxe participace v rámci TCÚK proto směřuje spíše k uměřeným a
postupným formám zapojování veřejnosti. Tento přístup lze interpretovat jako
adaptaci na místní podmínky, v nichž je klíčové témata otevírat kontinuálně a s
ohledem na jejich dlouhodobou přijatelnost, i za cenu nižší intenzity nebo
razance jednotlivých intervenčních kroků.
Participace se tak v podmínkách postindustriálních regionů nestává pouze
nástrojem zapojení veřejnosti, ale i procesem postupné rekonstrukce důvěry mezi
institucemi a obyvateli.[21]
12. Resilience a současné krize
Dnešní transformace regionů se neodehrává v „normálních“ podmínkách.
Energetická krize, klimatická změna, inflace, sociální polarizace a
technologické změny vytvářejí prostředí vysoké nejistoty. O to více je potřeba
chápat transformaci jako proces budování resilience.[22]
Resilience zde neznamená pouze technickou odolnost infrastruktury, ale i:
- institucionální
odolnost,
- sociální
soudržnost,
- ekonomickou
diverzifikaci,
- schopnost
regionu učit se,
- a
vytvářet smysluplné scénáře budoucnosti.
V tomto ohledu jsou severní Čechy skutečně pilotním územím. Nejen kvůli
útlumu těžby, ale proto, že v koncentrované podobě procházejí procesy, které
budou v dalších desetiletích řešit i jiné části společnosti: jak propojit
klimatickou adaptaci, proměnu ekonomiky, proměnu práce, digitalizaci a kulturní
identitu místa.[23]
V tomto procesu mohou sehrát významnou roli obecní, městští i krajští
architekti. Jejich specifickou výhodou je schopnost propojovat jednotlivé
složky fungování území – prostorové, sociální, ekonomické i environmentální – a
hledat mezi nimi nové, dlouhodobě udržitelné a resilientní rovnováhy. Tato role
přitom předpokládá reálnou vazbu na exekutivu obcí, měst a krajů. Nejde přitom
pouze o naplňování předem definovaných zadání, ale o aktivní spoluutváření
prostředí, které umožňuje vznik plnohodnotných míst pro život.
Současně je však u obecních, městských nebo krajských architektů nutné
rozlišovat různé roviny působení. Na jedné straně stojí konkrétní zásahy v
území, například kultivace veřejného prostoru, práce se zelení nebo umisťování
jednotlivých staveb. Na druhé straně jde o komplexnější úlohy, jako je
redefinice sídelní struktury v kontextu smršťujících se měst, příprava
architektonických a urbanistických soutěží nebo formulace koncepčních studií.
Vedle těchto tradičních rolí se stále výrazněji uplatňuje i rovina třetí, strategická.
Architekt zde nevystupuje pouze jako autor návrhu, ale jako iniciátor a
koordinátor procesů, v jejichž rámci se jednotlivé problémy artikulují,
diskutují a postupně řeší. Tato schopnost „designovat procesy“ je v podmínkách
transformujících se regionů zásadní, neboť umožňuje hledat a stabilizovat nové
rovnovážné stavy území v dlouhodobém horizontu.
Role architekta se tak v podmínkách současné transformace posouvá od tvorby
jednotlivých návrhů k utváření rámců, v nichž může vznikat kvalitní a
dlouhodobě udržitelný prostor.
13. Srovnání s evropskými regiony
Podobnými transformacemi prošla řada evropských regionů – Porúří, Lužice,
sever Francie nebo Valonsko. Společné znaky jejich úspěšnějších proměn byly:
- dlouhý
časový horizont,
- silné a
dlouhodobé instituce,
- vazba
mezi krajinou, ekonomikou a vzděláním,
- koordinace
více měst v rámci jednoho regionu,
- práce s
identitou regionu.
Ve srovnání s nimi zůstává český přístup stále více projektový a méně
strukturální. To neznamená, že by zde nevznikaly kvalitní dílčí intervence.
Znamená to však, že jejich kumulativní efekt není dostatečně posilován
analytickou, ekonomickou a institucionální vrstvou.
14. Závěr
Transformace postindustriálních regionů není primárně technickým ani
projektovým úkolem. Je procesem řízení dlouhodobé změny území, v němž se musí
propojit krajina, ekonomika, instituce a společnost.[24]
Ústecký kraj lze chápat jako region diskontinuity, ale zároveň i jako
region příležitostí. Jeho význam nespočívá pouze v tom, že jde o jedno z
největších posttěžebních území v České republice, ale v tom, že se zde v
koncentrované podobě odehrává širší proměna společnosti. Právě proto je sever
Čech pilotním územím: laboratoří, v níž se testuje, zda je česká společnost
schopna zvládnout přechod od industriální modernity k pozdní modernitě, aniž by
přitom ztratila sociální soudržnost, kulturní identitu a schopnost dlouhodobě
řídit vlastní budoucnost.
Regiony příležitostí nejsou regiony, které mají nejvíce projektů nebo
nejvíce dotací. Jsou to regiony, které dokážou proměnu sdílet, řídit a udržet.
Poznámky
[1] Evropská komise: Just Transition Mechanism. Brussels:
European Commission, 2020.
[2] Beneš, Ondřej: Práce pro Ústecký kraj: architektura,
urbanismus, krajina 2018–2023. Praha: Verzone, 2024. Dostupné online: blog
Architektura kraje Ústecka.
[3] Transformační centrum Ústeckého kraje: O projektu TCÚK.
Dostupné online: https://tcuk.cz
[4] MMR ČR: Politika územního rozvoje ČR. Praha: Ministerstvo
pro místní rozvoj, 2021.
[5] Reckwitz, Andreas: Společnost singularit. Praha:
Filosofia, 2025.
[6] Bíba, Jan; Lánský, Ondřej; Smejkalová, Kateřina: Společnost
singularit v českém kontextu: Od struktury společnosti k resilienci. Praha:
Filosofický ústav AV ČR, 2023.
[7] Shaw, Keith: Urban Regeneration in Europe. London: Sage,
2005.
[8] K otázce urbánně-ekonomického modelování a digitálních dvojčat viz
např. zadání zpracované pro potřeby Ústeckého kraje: https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2025/03/nabidka-urbanisticko-ekonomicke-studie.html
[9] Podrobněji k problematice Mostu a severních Čech viz např. Beneš,
Ondřej: Práce pro Ústecký kraj: architektura, urbanismus, krajina
2018–2023. Praha: Verzone, 2024. Dostupné online: blog Architektura kraje
Ústecka.
[10] Obdobné kroky – tedy zakládání kanceláří architektury nebo zřizování
pozic městských architektů – lze v transformační oblasti severních Čech
sledovat na více místech. V Chomutově působí městský architekt Ing. arch.
Jaroslav Pachner kontinuálně od roku 1993. V Děčíně byla agenda městského
architekta založena doc. Ing. arch. Ondřejem Benešem, Ph.D. (2017–2022); nyní
zde působí Ing. arch. Lukáš Houser (2024–). V Ústí nad Labem je činnost
Kanceláře architekta města spojena s působením Ing. arch. Barbory Havrlové
(2023–2026). V Teplicích byla tato agenda nově institucionalizována v roce 2025
(MgA. Martin Kloda). V případě Bíliny je agenda městského architekta
zajišťována externě, od roku 2019 prostřednictvím doc. Ing. arch. Veroniky
Šindlerové, Ph.D. V řadě případů se jedná o politicky i institucionálně
nestabilní agendy.
[11] Podrobněji k procesu vzniku krajské architektonické a transformační
agendy viz např. Beneš, Ondřej: Práce pro Ústecký kraj: architektura,
urbanismus, krajina 2018–2023. Praha: Verzone, 2024. Dostupné online: blog
Architektura kraje Ústecka.
[12] Internationale Bauausstellung (IBA): IBA Emscher Park
1989–1999: A Future for an Industrial Region. Stuttgart: Ernst & Sohn,
1999.
[13] Florida, Richard: The Rise of the Creative Class. New
York: Basic Books, 2002.
[14] Regionální rozvojová agentura Ústeckého kraje: Mostecká
pánev – strategie rozvoje území. Ústí nad Labem: RRA ÚK, 2024.
[15] K původním předpokladům viz např. logický rámec projektu: https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2021/12/logframe-srpen-2021.html
[16] Česká komora architektů: Jezero Milada – soutěžní podmínky a
výsledky. Praha: ČKA, 2021.
[17] K aktuálnímu stavu projekční přípravy a rozvoje území viz: https://vizemilada.cz
[18] K projektu Green Mine viz: https://www.7en.cz/green-mine
[19] Miessen, Markus: The Nightmare of Participation. Berlin:
Sternberg Press, 2010.
[20] Bishop, Claire: Artificial Hells: Participatory Art and the
Politics of Spectatorship. London: Verso, 2012.
[21] Healey, Patsy: Collaborative Planning. London:
Macmillan, 1997.
[22] United Nations: Resilience and Urban Development. New
York: UN-Habitat, 2016.
[23] Hospers, Gert-Jan: “Shrinking Cities in Europe.” European
Planning Studies, 2014.
[24] OECD: Regions in Industrial Transition. Paris: OECD
Publishing, 2019.
