TEORETICKÉ UCHOPENÍ PROBLEMATIKY ÚSTECKÉHO KRAJE

 .. připravuji teoretickou reflexi architektonické agendy. V kontextu diskontinuity Sudet, v kontextu společensko ekonomické situace, v kontextu aktuálních požadavků a krizí, kterými si procházíme. Jakkoli jsem takovouto reflexi do publikace, kterou jsem vydal nedával - abych nevyděsil :-), nyní mi přijde nezbytné ji zpracovat. Zpětné vazby a korekce mám už domluvené s profesorem Jehlíkem, poprosím i Kláru Salzmann, nebo Martina Klodu...

Konference Most 7.11.2025

 

Prezentace přednesená na konferenci věnovanou Mostu 7.11.2025 v mosteckém Prioru. 

Více viz: https://cceamoba.cz/projekty/mmm-konference 

 

Okolí magistrály

 

Není to téma přímo se vztahující k severu Čech, ale systémové, zaznamenávající proměny práce s urbanismem a veřejným prostorem u nás zejména v průběhu posledních třiceti let. Jakékoli zpětné vazby vítány.

OKOLÍ PRAŽSKÉ MAGISTRÁLY – pracovní verze 07b

„Architektura je příliš důležitá na to, abychom ji ponechali architektům,“ Giancarlo De Carlo

Za pečlivé korekce a zpětné vazby k textu děkuji zejména profesoru Jehlíkovi, docentu Ševčíkovi, Igoru Kovačevičovi, Martinu Klodovi, Petru Leškovi a určitě v neposlední řadě Tereze Šváchové. Text vznikl bezprostředně jako reakce na debaty na FA ČVUT, které jsme loni vedli k tématu magistrály nad studentskými pracemi atelieru Chalupa-Holubcová. Z pohledu odborné veřejnosti mi průběžné zpětné vazby zajišťuje neúnavný Mojmír Pukl.

dlouhá verze textu:

ÚVOD

Esej o vztahu modernity, postmoderny, techniky, kultury a identity, zasazená do českého (pražského) urbanistického kontextu po roce 1989. Magistrála je zde chápána nikoli primárně jako dopravní stavba, ale jako kulturní, společenská a symbolická osa města, která má potenciál stát se „hlavní třídou 21. století“, novou výkladní skříní Prahy.

Praha však opakovaně selhává v komplexním, koncepčním a hodnotově ukotveném uchopení velkých infrastrukturních území, což kontrastuje s pozitivními příklady Smíchova a Bubnů. V případě magistrály chybí silný zadavatel, sdílená vize a odvaha pojmout území v metropolitním měřítku – místo toho dochází k technickým dílčím zásahům bez širší kulturní ambice.

Magistrála je zde chápána jako test schopnosti Prahy (a potažmo české společnosti) pracovat s vlastní identitou, vyvažovat techniku a kulturu, ekonomiku a veřejný zájem, a strategicky uvažovat o budoucnosti města i národa.

 

MAGISTRÁLA JAKO POTENCIÁLNÍ NOVÁ VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA

O tom, že se na magistrále pohybujeme zároveň v místech potenciální „hlavní třídy pro 21. století“ píše autor Metropolitního plánu Prahy Roman Koucký už ve svém Duchu plánu z roku 2013. V následně rozpracovávaných dokumentech potvrzuje roli a charakter magistrály jako výjimečné městské třídy metropolitního měřítka.

Z pohledu naší mladé demokracie připravovaná stavba Vltavské filharmonie, svou podstatou počin jak kulturní tak státotvorný, bude právě v místech střetu nejdůležitější severojižní osy města – magistrály – s hlavní východozápadní osou metropole spojující mezinárodní letiště na jejích okrajích.

Obdobný pohled jako Roman Koucký má na magistrálu i Josef Pleskot. Na stránkách občanského sdružení Nadační fond Magistrála říká: „Severojižní magistrála = Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze velkoryse rozvinuté široké centrum a punc metropole“.

TEORETICKÉ VÝCHODISKO

Bohatost topologie pražské kotliny, tak užitečná ve středověku, se s průmyslovou revolucí, s bouřlivým rozvojem i novými formami dopravy, stává problémem. Mění se celá společnost v krocích, které jsou z dnešního pohledu v území velmi dobře čitelné.

Zjednodušeně můžeme celou moderní dobu počínaje osvícenstvím rozvrhnout do tří etap (A.Reckwitz). Tou první je měšťanská etapa moderny s dynamicky nastupujícími společenskými vrstvami (bankéři, podnikatelé, právníci, podnikající část šlechty).

Druhá etapa od počátku dvacátého století je i později v socialistickém táboře charakterizovaná „fordismem“, „amerikanismem“, tedy přístupem strukturujícím po obou stranách železné opony společnost do produkce a epochálních technických úspěchů jako bylo dobytí jádra a kosmu.

Třetí etapa přichází na přelomu let osmdesátých a devadesátých. I u nás nejprve v socialistické, pak kapitalistické podobě nastupuje jako „společnost singularit“ (A.Reckwitz). Ta si již vyžaduje od všeho s čím přicházíme do kontaktu, nebo co tvoříme, hodnotu přesahující funkčnosti. Hledáme a chceme víc. Sféra kultury v této pozdní modernitě již není samostatným subsystémem, ale transformovala se v „globální hyperkulturu“ se zásadním vlivem na fungování světa.

Společnost singularit a její nástup se pro nás kryje s nástupem postmoderny do architektury. Od sedmdesátých let se objevují postmoderní experimenty, které začínají systematicky a radikálně přehodnocovat dosavadní východiska. Zpočátku se architektonický slovník rozšířil o citace historických architektonických slohů. Tento přístup si už vytvářel svůj protojazyk (J.Jehlík) a byl brán velmi vážně. Často šlo ale spíš o ironii, vždy s notnou dávku hravosti. Vrcholem jsou sofistikované architektonické experimenty konce osmdesátých let propojující navrhování s náročnými filosofické texty.

Co přináší postmoderna za hodnoty, že v moderně chyběly? Jsou to fantazie, vazba na místo, barevnost. Architektonická postmoderna při plnění těchto záměrů mnohdy selhává, je ale obzvlášť silná v odhalování slabých míst předchozích etap moderny zaměřených především na výkon. Postmoderna tyto předchozí etapy velmi sofistikovaně bilancuje.

Je to opět technika, která nás obdobně jako v době dobývání jádra a kosmu „vleče do budoucnosti“. Jsme závislými na digitálních technologií, sociálních sítích, AI. Úkolem architektury, jako komplexního oboru, je dnes více než kdykoli jindy vytyčování perspektiv zakládajících kulturně civilizační jistoty otevírající budoucnost.  

PRAHA PO ROCE 1989

Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na východním okraji jejího hradebního pásu byly doplněny významné společenské objekty – muzea, burza, opera, nádraží. Učiněnou výkladní skříní se stával pravobřežní vltavský břeh, propojující a umocňující jeho historické dominanty.

Předměstí Prahy od té doby protínají trasy železnic, rozvíjí se nové osídlení. Jedním z úkolů Prahy na počátku dvacátého století se stává požadavek na zlepšování komunikační obslužnosti vltavského údolí zejména v tradičně problematickém severojižním směru. Rozlehlá, v době realizace „racionálně“ vedená železniční tělesa si svým umístěním podmaňují a překonávají bariéry dramatické konfigurace pražského terénu. Prokopává se Vyšehradský tunel, překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů v podobách mnoha studií po celé dvacáté století.

Kompletní řešení problému, který nedal spát ani německým plánovačům za druhé světové války, je dokončeno až na počátku osmdesátých let Severojižní magistrálou (1973 Nuselský most, 1978 až po Hlávkův most a 1980 nový most Barikádníků). Součástí návazných úprav města jsou i rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Ještě v osmdesátých letech měla Žižkov nebo Smíchov nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi.

Radiálu dnešní Plzeňské měl na Smíchově protnout dálniční křižovatkou výjezd ze Strahovského tunelu. Auta ze Strahovského tunelu mířící na jih měla pokračovat hustou strukturou Smíchova – s nezbytnými sanačními zásahy.  Až aktivitou architektů (D.A.Studio a ateliér DUA) se podařilo v otevřené atmosféře počátku devadesátých let prosadit pokračující tunel, dnes známý tunel Mrázovka.

Vliv na přístup k městu měly i u nás na počátku devadesátých let dvacátého století realizované postmoderní přístupy rozvíjené na geopolitickém Západě v předchozích desetiletích. Za všechny jmenujme alespoň bratry Kriery, nebo realizaci konceptů a řady domů berlínské IBA.

V českém prostředí tyto přístupy přejímá například nastupující generace Středotlakých, intelektuální výboje jsou již od sedmdesátých let pro architekty, výtvarníky a tehdejší odbornou veřejnost zprostředkovávány například manželi Ševčíkovými.

O obratné adaptaci českých architektů na tuto proměňující se situaci vztahu k městu svědčí druhé místo libereckého SIALu roku 1979 (J.Eisler, E.Přikryl, D.Vokáč, J.Suchomel) v soutěži na Tegel Hafen v rámci IBA v Berlíně. Získaný respekt českého týmu na mezinárodní scéně dokládá i to, že o desetiletí později byl SIAL jedním z několika mála vyzvaných světových kanceláří k účastni na soutěži na berlínský Říšský sněm - nejvýznamnější symbol sjednocení Německa, ale i celé Evropy počátku devadesátých let.

DOBRÁ PRAXE – SMÍCHOV & BUBNY

Pražský Smíchov má už od počátku devadesátých let svou vlastní verzi „současného“ a „evropského“ přístupu díky vyhlášenému souběžnému zadání studii třem architektonickým kancelářím. Nespokojenost odborné veřejnosti k sanačnímu přístupu na Smíchově vedla tehdejší magistrát ke zformulování zadání a vyzvání  týmů SURPMa, Jeana Nouvela a D.A.Studia.

Bloková zástavba byla včetně komplexního řešení dopravy (již zmíněný tunel Mrázovka) důsledně zpracována smíchovským D.A. Studiem. Je zde dobré zmínit i přístup Jeana Nouvela, ze kterého se později prosadil komplex budov nad výstupem z metra – dnes kladně přijímaný Zlatý Anděl. Co bylo nakonec realizováno se ale od konceptu z počátku devadesátých let podstatně liší.

Jean Nouvel ve studii Smíchova s bloky pracoval už jako se samozřejmostí. Na Západ od našich hranic, ale do jisté míry i v sousedním tehdejším NDR, bylo chápání města ve kterém má „městský blok“ své místo tématem otevřených společenských debat už v předchozích desetiletích. Na rozdíl od toho jsou u nás ještě koncem osmdesátých let plošné sanace a modernistická výstavba „do zeleně“ oficiálně akceptovaným řešením.

Jean Nouvel celému území Smíchova svým návrhem vtiskl punc určité velkorysosti. Právě zastavovanému území jižně od Ženských domovů vévodil v jeho návrhu velkoměstský bulvár. Pro práci s bloky je tu charakteristické vypointování velkorysými stavebními zásahy. Jedná se o přístup, který se u nás stává při uvažování o městě hlavním tématem až o desítky let později.

D.A. Studio v následném fundamentálně pojatém Generelu Vltavy blokový koncept města dále rozvinulo na celou Prahu, zejména v jejích volných a zanedbávaných údolních částech. Blokovým konceptem tu míníme „návrat“ k tomu, co postmodernistické uvažování považuje za klasické město definované ulicemi, parky, nábřežím a náměstími.

Generel Vltavy vytváří městské kvality s velkou lehkostí. Součástí Generelu je i kompletní dopravní koncept, kde je například pozoruhodné prodloužení Strahovského tunelu dalšími tunely na sever s vyústěním v Sedleci s napojením na v návrhu pečlivě koncipovaný pražský silniční okruh. V mnoha částech je tato studie řešena až do urbanistického detailu. Najdeme tu náhled na Libeň, Karlín, Bubny, Podbabu, Troju, nebo právě na oblast magistrály mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady a Novým Městem.

Je to opět D.A. Studio, kterému se na Smíchově blokový koncept v území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy, v oblasti bývalé Tatry Smíchov, podařilo dotáhnout v dalším desetiletí až do úspěšné realizace.

BUBNY

Dalším příkladem přístupu, který v Praze vedl k velmi dobrému uchopení celé jedné čtvrtě v místě rozlehlého brownfieldu najdeme na Praze 7. Jako „dobrou praxi“ je tu možno označit jak zodpovědný přístup místní samosprávy, tak finální urbanistické uchopení.

Z pohledu ředitele IPRu se tam podařil „malý zázrak“ (Alarm, T.Zabloudilová 15.1.2021 , Bubny Zátory: Nová „“ čtvrť pro 50 000 lidí. Jaké přinese bydlení?), ve srovnání se „Smíchovem City“, „Rohan City“ nebo „Masaryčkou“ do podoby plánů městská část zasahovala zdaleka nejvíc. I Náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček dodává: „Bubny jsou prolnutím současných potřeb Prahy a postmoderních představ o klasickém městě,“. Přesto se v tomto textu dozvíme, že místní samospráva finální přístup k území jako až takovou jednoznačnou výhru nepovažuje.

Propojování Holešovic s Letnou zpracovávala řada studií – i těch s úvahami táhnoucími se od meziválečné doby se snahami o vytvoření nového správního centra celé Prahy. Přece jen je to oblast jak s výbornou dostupností do centra, tak jí přirozeně dominuje Pražský hrad.

Na počátku devadesátých let byla uspořádána architektonická soutěž (vítěz arch. Gřegorčík), pak následovala řada studií – MVRDV, Aymptote, ADNS, Jakub Cígler, CMC (2014).

Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D.A.Studia (zásadní jednání zastupitelstva Prahy 5 se konala přímo v architektonické kanceláři, v ulici Na Cihlářce), tak Praha 7 má oporu v práci své samosprávy a příslušných podpůrných pracovních komisí. A je mu až tak silnou oporou, že první územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem odmítla. Dnešní přístup od P.Pelčáka s I.Reinmannem jde v duchu rozvíjení hodnot tradiční městské zástavby. Nejsou to už koncepty, které bychom mohli nazvat jako postmoderní, ale přesto postmodernímu uvažování je výsledný koncept daleko blíž než modernistickému městu pražských sídlišť s inženýrsky čistým konceptem dopravní obslužnosti realizovaným i v námi sledované magistrále.

Lokalitu na pomezí Holešovic a Letné se podařilo tak kvalitně rozpracovat a ukotvit, že desetiletí po městě prověřovaná a přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.

MAGISTRÁLA

Jedním ze znaků dvacátého století je snaha posunout diváky z role pasivních pozorovatelů – umění, urbanismu, architektury, veřejného prostoru - do role producentů, tvůrců.  V žádném případě se nejedná o fenomén až posledních desetiletí. Participaci můžeme nalézt už od projektů El Lissitzkého na počátku dvacátého století, nebo u happeningů Allana Kaprowa.

Dnes je právě tento přístup vytvářející a podporující nové sociální vztahy nedílnou součástí tvorby měst i u nás -  minimálně se už nejedná pouze o ojedinělé případy. Participace je předmětem publikací, výzkumů, dostává se do vysokoškolských osnov. Na geopolickém Západě vznikají i publikace kritizující „nadužívání participace“ (M.Miessen), a potřebě vždy velmi přesně definovat její limity a možnosti. Je třeba ji „vést“ a „designovat“ (T.Rákos).

Obdobně jako za změnou uvažování sanačního přístupu k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála tehdy angažovaná odborná veřejnost (D.A. Studio, Zlatí orli), je tomu obdobně v nedávné době i u magistrály. Pod taktovkou CCEA MOBA je založen Nadační fond Magistrála. Na přechod pro chodce na náměstí I.P.Pavlova, na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek u nás, je v roce 2010 ve spolupráci s Tomášem Džadoněm pokládán červený koberec (odkazuji za známý happening). Následuje mezinárodní projekt Praha-Dublin-Paříž vyzývající ke spolupráci na „humanizaci“ Magistrály, a roku 2011 už o ní probíhají jednání  na pražském magistrátu. Jako jeden z mimořádných výstupů vzniká Manifest o spolupráci městských částí Praha 2, 4 a 7. Velkorysý je CCEA MOBA v roce 2013 uspořádaný veřejný happening na náměstí I.P.Pavlova ve spolupráci s Patrikem Háblem. Do té doby mentálně zablokované přehrazení města magistrálou se začíná uvolňovat.

Aktivity občanského sdružení vedou až k tomu, že pražští radní v roce 2023 schválili trojici studií, které měli pomoci určit budoucí směr rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a pražským hlavním nádražím. Již tento přístup je bezpochyby možno považovat za úspěch. Studie v maximální možné míře dovádějí do důsledků aktivity občanské i odborné veřejnosti.

K radikálnímu přehodnocování této infrastruktury v kontextu celého města, včetně generování nových městských souvislostí či posílení identity města (viz. např. citát Josefa Pleskota výše) v té míře, kterou bychom potřebovali a očekávali ale nedochází. Na rozdíl od doporučení Jana Gehla, i u nás ctěného reformního urbanisty, (viz dále) je magistrála třemi studiemi pouze rozdělena do konkrétních úseků a každý je řešen zvlášť.

HUMANIZACE MAGISTRÁLY V PODÁNÍ GEHLA

Praha není v pozici kontinuálně se rozvíjejících měst od obnovy po druhé světové válce, jak ji známe na Západ od našich hranic. Města jako Vídeň, Paříž nebo Londýn či Rotterdam prodělala v rámci rozvoje druhé poloviny dvacátého století řadu proměn a otřesů, ale nebylo třeba měnit základní (demokratické) paradigma rozvoje.

Diskontinuitu přístupu postsocialistých zemí, a vyrovnávání se s ní, je snad lépe než u nás možno vidět v sousední Varšavě. Suverenitu polského přístupu vidíme zakládání celospolečenské a velmi nelehké debaté o bytí či nebytí „povinné lekce socialistického realismu“ v podání tamního Paláce kultury a vědy. Objekt nejenže nebyl zbourán, ale stal se jedním z pilířů neustále dokomponovávaného obrazu města.

Praha své geopolitické západní vzory „dohání“. Co ale v případě komplexních přístupů podstatně selhává je „zavádění do praxe“. Obdobně jako ve své době zapadl Generel Vltavy, se to do jisté míry stalo i s následující studií a jejími doporučeními.

V poloze „hybatele“ srovnatelného s těmi na Smíchově a v Bubnech bychom velmi rádi viděli pražský IPR. Ten od renomované kanceláře Gehl zadal zpracování studii „Magistrála spojující městská třída – červenec 2017“, otevírající cestu její humanizace na „světovém půdorysu“. Již v této studii se upozorňuje na hrozby, kterým je třeba předcházet. Jde především o riziko živelného dostavění města až k současné stopě magistrály (například severně od Hlavního nádraží).

Rozpracovávání technických úprav magistrály ve vazbě na komplexní urbanistické varianty a vize se ale otevřeným způsobem, ideálně soutěží, jako návaznost na studii renomované kanceláře Gehl, nekoná. Komplex území se stává pouze tématem diplomových, nebo semestrálních prací prověřujících různé formální prostorové koncepty (https://www.fa.cvut.cz/cs/studium/ateliery/32806-atelier-chalupa-holubcova/atelierove-prace?semester=2025-ls) .

Co je ale zásadním problémem současného stavu a co nejvíce chybí je kvalifikované zadání od silného zadavatele. Aktéři, kteří mají problematiku ve své kompetenci a od kterých bychom očekávali přístup, který by založil proces vedoucí k definování významu magistrály tak, jak ho výše uvádí Roman Koucký nebo Josef Pleskot, se odkazují na velkou samosprávní rozdrobenost Prahy a její „neřiditelnost“. Jakkoli mají tyto městské části "pidi moc" (P.Lešek), je téma celkového uchopení stále odkládáno.

 

Cestu práce s územím od Masaryčky až po Florenc tak zde pionýrským způsobem hledá soukromá developerská společnost, která soukromou soutěží vygenerovala urbanistický koncept i architekta (Z.Hadid).

Že tento „dravý“ přístup v pražském prostředí není nezbytný jsme se pokusili ukázat na příkladech Smíchova i Bubnů, kde „ikony“ také jsou nebo se plánují. Na Smíchově i v Bubnech je to ale tak, že se nejprve velmi náročně hledá celkový přístup k území, společenský konsenzus a „ikony“ jsou až nakonec vyvrcholením a hlavně potvrzením celého procesu přípravy.

K TÉMATU KONFERENCÍ VĚNOVANÝCH MAGISTRÁLE

Přes to všechno, co uvádíme výše bylo téma magistrály na půdě pražského magistrátu velmi pečlivě připravováno. Podívejme se třeba podrobněji na konferenci - workshop „Magistrála -vize a koncepce“, pořádanou 22.9.2020:

Cílem workshopu je shrnutí dosavadních vizí a koncepcí pro území v okolí severojižní magistrály mezi Nuselským mostem a Holešovičkami.

V centru Prahy přežívá historická bariéra. Propojení rozdělených částí města do jednoho organického celku je největší výzvou, kterou před nás staví současnost. V prostoru magistrály jsme na počátku takového procesu. Zároveň nezačínáme z nuly, území je soustavně mapováno, prověřováno a proměňováno jednotlivými záměry. Transformace území okolo severojižní magistrály bude vyžadovat řadu rozhodnutí, které není možné přijmout bez sdílené znalosti a společně formulované vize a cesty. Naplnění dlouhodobého městského projektu není myslitelné bez aktivní role města a zapojení dalších aktérů v území. Nyní nastavujeme dynamický proces moderování rozvoje území v čase, jak jej známe z příkladů evropských a světových metropolí.

Z pohledu předchozích desetiletí se jedná o revoluční posun v rozvrhování budoucnosti hlavního města zakládající nové perspektivy.

Pokud pro magistrálu počítáme s nadmístním, metropolitním využitím, můžeme se jen ptát zda je společenská debata vedena takovou kulturně-společensky-politickou ideovou rovinu, která by velkorysostí a zakladatelským elánem navázala na nejsilnější společenské počiny spjaté s naší státností.

O CO SOUČASNÝM PŘÍSTUPEM K MAGISTRÁLE PŘICHÁZÍME

Můžeme mít obrovskou radost nad výsledky soutěže na Florenc 21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín, Nové Město způsobem, který tu v celém textu opakovaně vyzdvihujeme. V čem tedy spočívá problém? Ten je v tom, že jak nedošlo ke komplexnímu společenskému a kulturnímu přehodnocení souvislostí rozvoje celého navazujícího území, hrozí že dojde k jeho zakonzervování. Dochází k tomu, před čím tak důrazně varovala studie zpracovaná Gehlem. Pokud bychom si stále chtěli představovat území v okolí magistrály jako budoucí další reprezentativní prostor hrdé metropole příštích staletí, tato výzva je s pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 ohrožena.

Zůstává úkolem jak úspěšně otevřít debatu o tomto, pro pražskou i českou identitu mimořádně významném území? Je vůbec možno si snad z pohledu naší státnosti představit větší kumulaci symbolů, než je prostor mezi Muzeem, Hlavním nádražím až po Těšnov?

Identita národa je nesamozřejmá, vyžaduje potvrzování. Právě při potýkání se s reálnými problémy „stavby města“ jako prostor mezi Muzeem a Štvanicí uvědomujeme „jak na tom s tou identitou národa, která se petrifikuje v architektuře, jsme“.

Můžeme si denně říkat, že s magistrálou severně od Muzea budou strategické změny obtížné minimálně do okamžiku, než bude dokončen celkový obchvat Prahy – což jak všichni dobře víme, že ještě chvilku potrvá. Strategické uvažování ale tkví právě v tom, že otevřené vědomé debaty o potenciálech míst jako je magistrála musí proběhnout daleko dříve, i zde totiž hrozí, že si mimořádně cenné území nevhodně a nevratně nezaplníme.

Častým argumentem bývá, že si variantní přístup vůbec nedokážeme představit. Potenciály hodnotových poselství území není možné pouze pojmenovávat a projednávat, je třeba je především – například formou ideově urbanistických soutěží – generovat, tvořit.

Co je ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé nebo nevědomé uchopení naší budoucnosti. Žijeme v době, kdy nastupující generace mají pocit, že jejích zítřek již byl spotřebován. Jsme přesvědčeni, že uvedená problematika z našich životů hned tak nezmizí a že je třeba ji vědomě a aktivně uchopovat. Ve hře je v oblasti magistrály s různou mírou přípravy řada dalších studií a projektů.

Praha má v procesech otevírajících její budoucnost velikou šanci. Není ani moc velká ani moc malá, je možno ji velmi pružně přizpůsobovat. Magistrálu a způsob jak s ní budeme zacházet je třeba brát jako osu, přes kterou budeme vstupovat do dalších desítiletí.

Ondřej Beneš

 

kondenzovaná verze textu:

GISTRÁLA JAKO KLÍČOVÉ MĚSTSKÉ TÉMA

Severojižní magistrála představuje jedno z nejvýznamnějších a zároveň nejproblematičtějších území současné Prahy. Nejde přitom primárně o dopravní infrastrukturu, ale o potenciální městskou osu metropolitního významu, která má schopnost redefinovat vztahy mezi jednotlivými částmi města a stát se jeho novou reprezentativní třídou.

Tento potenciál dlouhodobě pojmenovávají klíčoví aktéři pražského urbanismu. Autor Metropolitního plánu Roman Koucký hovoří o magistrále jako o hlavní městské třídě 21. století – výjimečné svou trasou, měřítkem i schopností soustředit významné veřejné a kulturní instituce. Podobně Josef Pleskot zdůrazňuje, že kvalita magistrály nespočívá v její dopravní kapacitě, ale ve společenském a kulturním potenciálu: v šíři prostoru, kontaktu s ikonickými stavebními i přírodními prvky Prahy a v možnosti vytvořit velkorysé, skutečně metropolitní centrum.

Otázkou zůstává, jak tuto silnou ideovou rovinu převést do konkrétní reality – a kdo má být jejím nositelem.

PARTICIPACE A OBČANSKÁ INICIATIVA

Na rozdíl od jiných velkých pražských transformačních území se u magistrály významnou hybnou silou stala občanská a odborná iniciativa. Založení Nadačního fondu Magistrála, série happeningů (např. červený koberec na I. P. Pavlova v roce 2010 ve spolupráci s Tomášem Džadoněm), mezinárodní projekty i následná jednání na úrovni města postupně otevřely téma, které bylo dlouho vnímáno jako „danost“, s níž nelze nic zásadního dělat.

Tyto aktivity vedly až ke schválení trojice studií v roce 2023, zaměřených na budoucí podobu severojižní magistrály mezi Vltavou a hlavním nádražím. Samotný fakt jejich zadání lze považovat za úspěch – potvrzuje, že magistrála se stala legitimním tématem veřejné a odborné debaty.

Současně se však ukazuje limit tohoto přístupu: namísto komplexního uchopení magistrály jako jednotné městské struktury je území rozděleno na jednotlivé úseky řešené odděleně. Takový postup neodpovídá ambicím, které s magistrálou spojují její hlavní propagátoři, ani doporučením mezinárodně respektovaných urbanistických přístupů.

GEHL A PROMARNĚNÁ ŠANCE KOMPLEXNÍHO ZADÁNÍ

Zásadním momentem byla studie „Magistrála – spojující městská třída“ zpracovaná kanceláří Gehl Architects pro pražský IPR v roce 2017. Studie jasně pojmenovala nejen potenciály magistrály, ale i rizika, zejména hrozbu živelných dostaveb bez širší urbanistické a kulturní vize.

Na tuto studii však nenavázal otevřený, koncepční proces, který by vedl k formulaci variant, soutěžních zadání a především k aktivnímu prověřování definice významu magistrály v rámci celého města. Chybí silný zadavatel, který by byl schopen překročit hranice jednotlivých městských částí a uvažovat v metropolitním měřítku. Fragmentovaná samospráva Prahy se stává jednou z hlavních bariér skutečné transformace tohoto území.

Ani pražský magistrát, IPR, nebo jiná instituce na velkorysost Gehlem uchopené studie nenavazuje a nerozvíjí ji. 

KONTRAST: SMÍCHOV A BUBNY

Právě v kontrastu s přístupem k magistrále vynikají příklady Smíchova a Bubnů, kde se podařilo dlouhodobě hledat celkovou urbanistickou koncepci, vyjednat společenský konsenzus a teprve poté připustit vznik výrazných architektonických dominant. V těchto případech jsou „ikony“ výsledkem procesu, nikoli jeho náhražkou. U Smíchova se hledání kvalitního koncepčního přístupu datuje už od počátku devadesátých let, v případě Bubnů je hlavním aktérem smysluplného přístupu místní samospráva něco přes jedno desetiletí.

U magistrály se naopak objevuje tendence, aby roli hybatele převzal soukromý kapitál, jak ukazuje například postup v území od Masarykova nádraží po Florenc. Takový přístup sice může generovat rychlé výsledky, ale postrádá širší kulturní a společenské ukotvení, které by odpovídalo významu tohoto místa pro identitu města i státu.

MAGISTRÁLA JAKO TEST IDENTITY

Území mezi Muzeem, hlavním nádražím, Těšnovem a Štvanicí představuje mimořádnou koncentraci symbolických významů dalece přesahující místní, nebo regionální význam. Způsob, jakým s ním Praha naloží, je testem její schopnosti vědomě pracovat s vlastní identitou, vyvažovat technické, ekonomické a kulturní požadavky a strategicky uvažovat v dlouhodobém horizontu.

Pokud se spokojíme s dílčími technickými úpravami a izolovanými projekty, hrozí zakonzervování současného stavu – a promarnění jedné z posledních šancí vytvořit v Praze skutečně velkorysý, metropolitní veřejný prostor. Strategické uvažování přitom spočívá právě v tom, že se o takovýchto místech vede otevřená, hodnotově ukotvená debata dříve, než dojde k jejich nevratnému zaplnění.

Může se zdát, že na otevření takto komplexní a otevřené debaty je již pozdě. Jednotliví velcí hráči a aktéři již mají území rozvrženo a na horizontu žádný relevantní subjekt který by celou agendu znovu otevřel není. Jsme ale přesvědčeni, že pro kladení takto zásadních otázek nikdy nebyla a ani dnes  „není ta správná doba“. K důslednému kladení takto závažných otázek je vždy nezbytné si velmi silně a aktivně „vytvořit prostor“, jakkoli se zdá, že tíha každodenní operativy jakékoli svobodnější nadechnutí neumožňuje.  

Magistrála není jen otázkou dopravy, operativní práce s veřejným prostorem, či urbanistické techniky. Je osou, skrze kterou se bude rozhodovat o podobě Prahy v dalších desetiletích – a o tom, jakou roli v ní bude hrát kultura, veřejný prostor a společná identita.

 

Jak dál s veřejnými prostory a konceptem rozvoje města - Děčín

 

V souvislosti s projektováním Zámeckého náměstí spolupracuji s městem na konceptu veřejných prostor celého města. Jedná se především o práci s dokončováním poměrně rozbitých městských bloků, stejně jako s celkovou hierarchií města.

LEGENDA

1)na náměstí se podařilo vyměnit akáty za prunusy(akáty lemovaly náměstí asi z půlky)

2)tady na rohu je to taková romantika – převislé sakury jsou tu vyloženě špatně, ale nedávno byly doplněny a je tam „dotační udržitelnost“. Oba dva výstupy z náměstí k Labi (jak Řetězová tak Plavební) jsou extrémně důležité, bývalo to hlavní propojení města s řekou.

3)zde někde byla branka v opevnění a brána a z Řetězové a Přístavní se tudy šlo k řece (to jen pro dokreslení).

4)do bloku před panelákem bych zahrnul i jeho předprostor a i ten pruh keřů – zde by určitě bylo dobré doplnit stromy, abychom sever Masaryk nám trochu uzavřeli. Panelák se asi hned tak bourat nebude…

5)dtto na protější straně ulice. Jsou tam přerostlé tisy a jehličnany, měli by tu být nějaké solidní listnáče, stejné jako v místě 4). Klidně něco výrazného, velkého, barevného… přece jen byl tu středověký blok. Duby bahenní, možná i platany by tu nevadily – mají adekvátní objem a šlo by pod nimi projíždět.

6)za úspěch bych považoval, pokud by se podařilo do vynezeného betonového květináče dát strom. Stejně tak by se pár stromů dalo dát i na začátek Duchcovské, u věžáku je tam poněkud nevzhledná zeleň.

7)boží muka jsou tam krásně opravená, ale na roh do ulice by tam byla lípa jako poklice na hrnec. Uzavřel by se tak blok zahrnující kostel.

8)za úřadem je místo, které by alespoň jeden strom sneslo.

9)park. Určitě by si zasloužil vlastní studii. Obecně mám ale tendenci mu dát dvě řady (cca) velkých stromů k ulici 28.října. Jsou tam velké zpevněné plochy a přesah z parku do ulice by jí udělal hodně dobře, navíc by se dobře v půlce natraktovala cesta z Masaryk nám ke Střelnici.

10)areál Střelnice je v každém případě samostatný blok. Koncepčně jsme tam dospěli k tomu, že by bylo dobré ohradní ornamentální mříž plotu (osmdesátková, stejná jako na Nebíčku na terase) nahradit jasně vymezující kamennou zdí.

11)na rohu Labské místo jehličnanu určitě strom, stejně jako polouzavření bloku se zanedbaným hřištěm.

12)cesta podél Labe je tu celkem fajn, jen trochu zapomenutá. Dál proti proudu jak se to otevírá a je tam parkoviště by nábřeží chtělo trochu zorganizovat, doplnit řady stromů.

13)skvělý vnitroblok ale jsou tu skoro jen jehličnany, což není dobré…

14)úžasné místo na břehu, které by šlo kultivovat pro lidi bydlící na severní části jádra města.

15)v ideálním případě průchod nábřežím i mezi tímto domem a vodou.

16)alespoň několik stromů po obou stranách komunikace pod věžákem.

17)alespoň několik stromů – i do prostoru parkoviště.

18)celý tento modernistický blok by bylo dobré obkroužit stromy. Směrem k nábřeží vyměnit stříbrné smrky normálními jehličnany. V tomto bloku u parkoviště by bylo dobré osvětlit monument sochy kotvy.

19) tady jsme už s paní Hořákovou vysadili sakuru.

20)zeleň jsme tu s paní Hořákou už prověřovali a moc toho tam nepůjde.

21)zde už existuje studie – zpracovali jsme s paní Hořákovou.

22)tento blok má už studii, zpracovala Terra Florida, nerealizovalo se protože byl následně požadován vyšší počet parkovacích stání.

23)zde jsou před panelákem jehličnany, měly by být listnáče.

24)celý tento blok by bylo dobré na jeho okrajích doplnit listnáči.

25) před vstupem do bývalého kina by měl být alespoň jeden strom. Jak je autobusová zastávka v Tyršovce, asi nejlepší by bylo několik stromů v pruhu mezi dopravními pruhy a zálivem. V každém případě tu zpěvněnou plochu před supermarketem by od Tyršovky bylo dobré oddělit. I ve východní části bloku jak je proluka by bylo dobré doplnit stromem.

26) tady by měl být alespoň jeden strom.

27)Křížová ulice – jako blok bych bral i místo kde byly domy, kde by bylo dobré nějak sofistikovaně doplnit stromy. Dtto závěr této ulice směrem k Zám nám.

28)tady jsme mluvili o tom, že by tu určitě měl být blok domů, ale nyní alespoň stromy.

29)před kavárnou – spíš mám tendenci pracovat s tím jako s prostupným blokem stromů, než s náměstím.

30)uzavření bloku před paneláči.

31)zde bych měl tendenci bloky vymezit takto – pokud se tu bude doplňovat parkoviště parkhauzem prostě aby se to tu nerozplyzlo.

 

 

LEGENDA

Jako adekvátní předprostoru podmokelského nádraží stále daleko spíš vnímám prostor před východním nádraží A). Z pohledu identity pak ekvivalent Masaryk nám C) chápu spíš náměstí Husovo D). Ano, chápu, že společenská zatíženost tomu dnes ne úplně odpovídá, na pravém břehu je tam i spousta vytížených meziprostor E).

Pořád mám tendenci proti zámku jako obdobně „specifický areál“ klást Nebíčko, i tak ve své době bylo koncipované. ZOO i sportovní areál H) jsou v tom ohledu už přece jen něco jiného.

Z jiné strany se tu pokouším zobrazit vztah struktury města k řece. Prostě že dotváření bloků sceleného města by tu řeku mělo mít jako určitým způsobem nejdůležitější veřejný prostor, protože společný.

K)a J) by mělo sloužit nakrátko té nejstarší části města. J) by mi přišlo utopisticky idealistické využít zelenou plochu pod současnou poliklinikou – omílám to tu zas a znova z toho důvodu, že tento způsob uvažování by nám mohl pomoci s prací (sjednocením) bloků obsahující paneláče – od tyršovky po vodě. Starák už má pro místní vztah k vodě odtažitější, ale ještě to jde. Podmokly už to k ní mají daleko víc „přes ruku“, což bude vyžadovat daleko víc úsilí – v rámci verze „jez ano“.

 

 

 

 

Prezentace v Litomyšli

 

Prezentace v Litomyšli na akci: https://www.pojdmedelatmesto.cz/

Nabídka urbanisticko-ekonomické studie 03/2022 (nerealizovaná)