TEORETICKÉ UCHOPENÍ PROBLEMATIKY ÚSTECKÉHO KRAJE

 .. připravuji teoretickou reflexi architektonické agendy. V kontextu diskontinuity Sudet, v kontextu společensko ekonomické situace, v kontextu aktuálních požadavků a krizí, kterými si procházíme. Jakkoli jsem takovouto reflexi do publikace, kterou jsem vydal nedával - abych nevyděsil :-), nyní mi přijde nezbytné ji zpracovat. Zpětné vazby a korekce mám už domluvené s profesorem Jehlíkem, poprosím i Kláru Salzmann, nebo Martina Klodu...

Konference Most 7.11.2025

 

Prezentace přednesená na konferenci věnovanou Mostu 7.11.2025 v mosteckém Prioru. 

Více viz: https://cceamoba.cz/projekty/mmm-konference 

 

Okolí magistrály

 

Není to téma přímo se vztahující k severu Čech, ale systémové, zaznamenávající proměny práce s urbanismem a veřejným prostorem u nás zejména v průběhu posledních třiceti let. Jakékoli zpětné vazby vítány.

OKOLÍ PRAŽSKÉ MAGISTRÁLY – pracovní verze 07b

Za pečlivé korekce a zpětné vazby k textu děkuji zejména profesoru Jehlíkovi, docentu Ševčíkovi, Igoru Kovačevičovi, Martinu Klodovi a určitě v neposlední řadě Tereze Šváchové.

„Architektura je příliš důležitá na to, abychom ji ponechali architektům,“ Giancarlo De Carlo

POHED ZPĚT

Městské aglomerace jsou vždy vyjádřením konkrétních společností, s konkrétními převratnými změnami vztahu těchto společností ke způsobu využívání její techniky. Středověk, novověk a především nástup industriálního věku devatenácté století je v  urbanismu  a architektuře záznamem proměn aspirací, identity, pohledu na bezpečí. Moderní doba, to je i zásadní proměna vnímání vztahu prostoru a času díky rozvoji dopravních systémů. Velké vzdálenosti se relativizují, do popředí vedle vlastní technické infrastruktury vstupuje i její kvalita. Do hry se v dosud nebývalé míře dostávají klíčové kategorie lidského života, pracovního prostoru, obecně pohled na to čemu jsme si zvykli říkat „domov“.  

Architektura se v moderní době musí opírat o řadu dalších vědních oborů, z nichž zejména sociologie hraje čím dál větší roli. Dvacáté století nám ukázalo, jak to může dopadnout, když si čistě instrumentální a inženýrské uchopení reality začne vytvářet a diktovat své vlastní nároky. Jakkoli si obnovu poválečné Evropy druhé poloviny dvacátého století bez promyšleného využití takto chápané techniky nedokážeme představit, pro kvalitu tohoto rozvoje bylo třeba již minimálně od konce padesátých let učinit „úkrok stranou“.

Od sedmdesátých let se objevují postmoderní experimenty, které i v architektuře a urbanismu začínají systematicky a radikálně přehodnocovat ideje „přirozeného sociálního pokroku“ (M.Hays). Každou dobu je možno chápat jako „post“, jako tu následující po té předchozí. Vždy jde ale především o to, co se do toho „post“ dává, co je do něj vtěleno a co se od něj očekává. Zde se tím míní reflexe moderny. Zpočátku se tak architektonický slovník rozšířil o citace historických architektonických slohů. Už tento přístup si vytvářel svůj protojazyk (J.Jehlík) a mohl být brán velmi vážně, jindy šlo spíš o ironii nebo notnou dávku hravosti. Vše vrcholilo sofistikovanými experimenty osmdesátých let propojujícími náročné filosofické texty s obdobně náročně koncipovanými koncepty architektonickými.

Co chce postmoderna vůči moderně – fantazii, vazbu na místo, barevnost a při plnění těchto záměrů také mnohdy selhává. Postmoderna je bilanční pojem pro modernu, obzvlášť silná v odhalování jejích slabých míst. Postmoderna požaduje rovnováhu se světem ve kterém žijeme – kultivovaný civilizační vývoj se jakoby dostává a rozcestí a klade nové požadavky na architekturu. Společnost se střetává s řadou kryzí.

 

Jakkoli nám dnes s odstupem tyto experimenty mohou připadat archaické, otevřeli celou paletu témat a vyjadřovacích prostředků, které můžeme při zvládání úkolů oboru využívat. Někteří autoři dokonce po době moderny mluví o nástupu „druhé moderny“ (U.Beck). Pro architekty se už nejedná pouze o službu nadřazené ideji modernity a pokroku, ale o službu reflektující vše, co se indistruální společnosti spojené s modernitou nepovedlo. Cílem „druhé moderny“ je ale zároveň zachování dynamiky rozvoje, proto se dědictví expanze založené osvícenstvím už jen ve svém názvu nevzdává.

Narůstají požadavky na architekturu a urbanismus a do popředí vstupuje ochrana životního prostředí, „domova“ a neagresivního pobytu na zemi. Infrastruktura a technika se svými „nároky“ se tak mnohdy dostává do daleko adekvátnější  „služebné“ role. Je to ale technika, kdo nás vleče do budoucnosti, a my se na této technice stáváme závislými. Dnes jsme ve vleku nástupu digitálních technologií a AI. Kultura takovouto sílu nemá. Je tak opět zásadním tématem vědomé „vyvažování“ techniky a kultury. Je třeba znovu využívat klady, které do nastoupených dynamických procesů přináší „balancování“ kulturou, uměním.

Rychlost a prudkost ekonomického, matematicky odlidštěného kalkulu v sobě nemá zakódované žádné zábrany. Pro rozvoj demokratických společenství se nekladení odporu této dynamice stalo mnohdy důležitější než ochrana vlastních občanů. I zde je na místě mluvit o potřebě „vyvažování“ a „balancování“, tentokráte mezi ekonomicky bezbřehou dravostí a respektováním sociálního a kulturního kontextu.

Nepřehlédněme, že od devadesátých let vznikají monumentální „ikonické“ stavby jakoby bez kontextu. Svým zasahováním, někdy až brutálním, do řešeného území přináší mimořádnou energii. Tyto stavby jsou většinou zakotveny v okrajových kulturních proudech konce osmdesátých let, které se inspirovali v silných sociálních momentech, avantgardách, počátku dvacátého století. Bez zapracování společenského a kulturního kontextu jednoho každého konkrétního místa, bez další návazné „neviditelné“ práce se v nich moc žít nedá. I zde je pro dnes realizované „ikonické stavby“ hlavním tématem „vyvažování“ a „balancování“. Chceme zároveň obojí  – jak bezbřehou energii, tak komplexní kvalitu života, přívětivost a „obyvatelnost“.

Postmodernu, v architektuře ohraničenou sedmdesátými a osmdesátými lety, můžeme chápat jako jakousi cezůru uzavírající modernu založenou osvícenstvím. Dnešní dobu „velmi, velmi pozdní moderny“(H.Klotz), o které mluvíme že nám modernistická témata přináší „jiným způsobem“ chápeme jako dobu daleko nesamozřejmější, ohroženější, křehčí. Co nám v tom všem může stále přinášet dědictví postmoderny (se svou barevostí, vazbou na místo, znovuobjevení „domova“) je možnost, různé a protichůdných aspekty dneška, redukovatelné do vztahu kultury a techniky pro snazší srozumitelnost mluvit odděleně, nebo je alespoň pojmenovávat.  Je to ale zároveň možnost, která je u nás takto zřídkakdy vědomě využívaná.

PRAHA A POSTMODERNA, ZLOM ROKU 1989

Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na východním okraji jejího hradebního pásu byly doplněny významné společenské objekty – muzea, burza, opera, nádraží. Učiněnou výkladní skříní se stávál pravobřežní vltavský břeh, propojující a umocňující jeho historické dominanty. I u nás je průmyslový rozvoj provázen silným vzedmutím národního cítění. Bez tohoto aspektu by o všech tehdy realizovaných stavbách, ani o dokončování po staletí rozestavěné katedrály svatého Víta, nebylo možno mluvit jako o něčem i pro naši dnešní identitu mimořádně důležitém.

Předměstí Prahy od té doby protínají trasy železnic, za hranou hradebního pásu se podél cest živelně i dle přejímaných urbanistických konceptů rozvíjí nové  osídlení. Prostupnost územím nebyla něčím předem pečlivě komplexně dimenzovaným, ale lze si ji představit asi podobně jako běžně infrastrukturně (ne)zvládaný satelit devadesátých let. Nepřekvapí tak, že jedním z úkolů Prahy na počátku dvacátého století se stává aspirace na zlepšování komunikační obslužnosti vltavského údolí zejména v severojižním směru. Rozlehlá, v době realizace „racionálně“ vedená, železniční tělesa svým umístěním mnohdy i překonávají bariéry rozvoje území dané dramatickou konfigurací pražského terénu. Prokopává se Vyšehradský tunel, překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů v podobách mnoha studií celé dvacáté století.

Kompletní řešení problému, který nedal spát ani německým plánovačům za druhé světové války, je dokončeno až na počátku osmdesátých let Severojižní magistrálou (1973 Nuselský most, 1978 až po Hlávkův most a 1980 nový most Barikádníků). Součástí návazných úprav města jsou i rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Ještě v osmdesátých letech měl Žižkov nebo Smíchov nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi. Radiálu dnešní Plzeňské měl na Smíchově protnout dálniční křižovatkou výjezd ze Strahovského tunelu. Až aktivitou architektů (D.A.Studio a ateliér DUA) se podařilo prosadit pokračující tunel, dnes známá Mrázovka. Původně měla totiž auta ze Strahovského tunelu mířící na jih pokračovat hustou strukturou Smíchova – opět s nezbytnými sanačními zásahy.  Smíchov se zde podařilo mezi Petřínem a Mrázovkou, v atmosféře počátku devadesátých let, nakonec proměnit do dnešní podoby.

Vliv na přístup k městu i u nás měly na počátku devadesátých let dvacátého století realizované postmoderní přístupy rozvíjené na geopolitickém Západě v předchozích desetiletích. Za všechny jmenujme alespoň bratry Kriery, nebo realizaci řady domů berlínské IBA. V českém prostředí tyto přístupy přejímá například nastupující generace Středotlakých, intelektuální výboje jsou již od sedmdesátých let pro architekty, výtvarníky a tehdejší odbornou veřejnost zprostředkovávány například manželi Ševčíkovými. O obratné adaptaci českých architektů na tuto proměňující se situaci vztahu k městu svědčí druhé místo libereckého SIALu roku 1979 (J.Eisler, E.Přikryl, D.Vokáč, J.Suchomel) v soutěži na Tegel Hafen v rámci IBA v Berlíně. Získaný respekt českého týmu na mezinárodní scéně dokládá  i to, že o desetiletí později byl SIAL jedním z několika mála vyzvaných světových kanceláří k účastni na soutěži na berlínský Říšský sněm - nejvýznamnější symbol sjednocení Německa, ale i celé Evropy, počátku devadesátých let.

Vstup postmoderny do architektury a urbanismu přichází po revolučních šedesátých letech (rok 1968 je nejen u nás spojen s otevřeným vyhrocením sporů v pohledu na perspektivy moderní společnosti), čili postmoderna nepřišla sama od sebe. Ta fáze moderny, která vrcholí mezi padesátými a sedmdesátými lety jak v USA tak v Sovětském stavu (A.Reckwitz) se začíná rozostřovat a je třeba hledat globalizujícímu a komercionalizujícímu se světu adekvátnější východiska. Pro nastupující generace vysokoškolsky vzdělaných a kulturně založených středních tříd bylo třeba řádově více než jen – tekoucí vodu, splachovací záchod v koupelně, slunce, mírný vánek a zeleň.

MODERNA NA PŘELOMU MILÉNIA A SOCIOLOGICKÉ UKOTVENÍ

Je to právě sociologie, na kterou jsme poukazovali na počátku textu, která se v 19. století odštěpuje od filosofie a historiografie, jejímž hlavním cílem bylo a je zkoumat předpoklady, původ a fungování moderní společnosti. Pokud jsme se při pohledu zpět soustředili především na téma fyzické podoby města ve vztahu k jeho fyzickým limitům a ochraně, pro pochopení města moderního si pro snazší srozumitelnost musíme hledat jiný rastr s lepší rozlišitelností.  Dynamika společnosti nastartovaná osvícenstvím prošla etapami, jejichž hodnocení a popis zaujímá z pohledu společenských věd mimořádně důležité místo.

Nás by v tento okamžik nemělo mást, že různé společnosti stojící vedle sebe mohou být zároveň v různých etapách historického vývoje, ale že tyto etapy mohou mít společné zákonitosti. Velmi zjednodušeně můžeme celou modernu rozvrhnout do tří etap (A.Reckwitz). Tou první je  měšťanská etapa moderny s nastupujícími dynamickými vrstvami ve společnosti (bankéři, podnikatelé, právníci, podnikající část šlechty) jak ji u nás známe z devatenáctého století. Druhá etapa sahající u nás do počátku dvacátého století a je následně i v socialistickém táboře charakterizovaná „fordismem“ nebo „amerikanismem“ vrcholí po obou stranách železné opony v padesátých až sedmdesátých letech se společenskými úspěchy v dobytí jádra a kosmu. Třetí etapa přichází na přelomu osmdesátých a devadesátých i u nás jako „společnosti singularit“.  Tyto tři etapy můžeme vysledovat, v jiných časech, etapách i s jinou dynamikou jak na ve středu Evropy, nebo na evropském středním východě.

Dnešní „společnost singularit“ vnucuje objektům a praktikám hodnotu přesahující jejich funkčnost. Sféra kultury v pozdní modernitě již není samostatným subsystémem, ale transformovala se v „globální hyperkulturu“.(A.Reckwitz)

Ze sociologického pohledu má současná doba velmi pozdní moderny i pro nás před sebou různé varianty budoucnosti. Budoucnost může být pouhým protahováním minulosti do budoucnosti, což  žádná změna není. Negativní změnou je kolaps. Nás ale nejvíc zajímá „pozitivní změna“. Hledáme obdobný přístup, kterým se otevírala postmoderna ve svém úsilí napravovat omyly moderny od sedmdesátých let.  

SMÍCHOV – PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE

Pražský Smíchov má už na počátku devadesátých let svou vlastní verzi „současného“ a „evropského“  přístupu díky vyhlášenému souběžnému zadání studii třem architektonickým kancelářím. Nespokojenost odborné veřejnosti k sanačnímu přístupu na Smíchově vedla tehdejší magistrát ke zformulování zadání a vyzvání  týmů SURPMa, Jeana Nouvela a D.A.Studia.

Bloková zástavba byla včetně komplexního řešení dopravy ( již zmíněný tunel Mrázovka), důsledně zpracována smíchovským D.A. Studiem. Je zde dobré zmínit i přístup Jeana Nouvela, ze kterého se později prosadil komplex budov nad výstupem z metra – dnes kladně přijímaný Zlatý Anděl. Co bylo nakonec realizováno se od konceptu z počátku devadesátých let podstatně liší. Jean Nouvel ve studii Smíchova s bloky pracoval už jako se samozřejmostí. Na Západ od našich hranic, ale do jisté míry i v sousedním tehdejším NDR, bylo chápání města ve kterém má „městský blok“ své místo tématem otevřených společenských debat už v předchozích desetiletích. Na rozdíl od toho jsou u nás ještě koncem osmdesátých let plošné sanace a modernistická výstavba „do zeleně“ oficiálně akceptovaným řešením. Jean Nouvel celému území Smíchova svým návrhem vtiskl punc určité velkorysosti. Právě zastavovanému území jižně od Ženských domovů vévodil v jeho návrhu velkoměstský bulvár. Pro práci s bloky je tu charakteristické vypointování velkorysými stavebními zásahy. Jedná se o přístup, který se u nás stává při uvažování o městě hlavním tématem až o desítky let později.

D.A. Studio v následném fundamentálně pojatém Generelu Vltavy blokový koncept města dále rozvinulo na celou Prahu, zejména v jejích volných a zanedbávaných údolních částech. Blokovým konceptem tu míníme „návrat“ k tomu, co postmodernistické uvažování považuje za „klasické“ město definované ulicemi, parky, nábřežím a náměstími. Celkový přístup k Praze byl v radikální opozici k dobovému, stavebními technologiemi podmíněnému uvažování.

Generel Vltavy vytváří městské kvality s velkou lehkostí. Součástí Generelu je i kompletní dopravní koncept, kde je například pozoruhodné prodloužení Strahovského tunelu dalšími tunely na sever s vyústěním v Sedleci s napojením na v návrhu pečlivě koncipovaný pražský silniční okruh. V mnoha částech je tato studie řešena až do urbanistického detailu. Najdeme tu náhled na Libeň, Karlín, Bubny, Podbabu, Troju, nebo právě na oblast magistrály mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady a Novým Městem.

Je to opět D.A. Studio, kterému se na Smíchově blokový koncept v území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy, v oblasti bývalé Tatry Smíchov, podařilo dotáhnout v dalším desetiletí až do úspěšné realizace.

BUBNY

Dalším příkladem přístupu, který v Praze vedl k velmi dobrému uchopení celé jedné čtvrtě v místě rozlehlého brownfieldu najdeme na Praze 7. Jako „dobrou praxi“ je tu možno označit jak zodpovědný přístup místní samosprávy, tak finální urbanistické uchopení. Z pohledu ředitele IPRu se tam podařil „malý zázrak“ (Alarm, T.Zabloudilová 15.1.2021 , Bubny Zátory: Nová „“ čtvrť pro 50 000 lidí. Jaké přinese bydlení?), ve srovnání se „Smíchovem City“, „Rohan City“ nebo „Masaryčkou“ do podoby plánů městská část zasahovala zdaleka nejvíc. I Náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček dodává: „Bubny jsou prolnutím současných potřeb Prahy a postmoderních představ o klasickém městě,“. Přesto se v tomto textu dozvíme, že místní samospráva to jako až takovou jednoznačnou výhru nepovažuje.

Propojování Holešovic s Letnou zpracovávala řada studií – i těch s úvahami táhnoucími se od meziválečné doby se snahami o vytvoření nového správního centra celé Prahy. Přece jen je to oblast jak s výbornou dostupností do centra, tak jí přirozeně dominuje Pražský hrad. Na počátku devadesátých let byla uspořádána architektonická soutěž (vítěz arch. Gřegorčík), pak následovala řada studií – MVRDV, Aymptote, ADNS, Jakub Cígler, CMC (2014).

Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D.A.Studia (zásadní jednání zastupitelstva Prahy 5 se konala přímo v architektonické kanceláři, v ulici Na Cihlářce), tak Praha 7 má oporu v práci své samosprávy. A je mu až tak silnou oporou, že první územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem odmítla. Dnešní přístup od Pelčáka s Reinmannem jde v duchu rozvíjení hodnot tradiční městské zástavby. Nejsou to už koncepty, které bychom mohli nazvat jako postmoderní, ale přesto postmodernímu uvažování je výsledný koncept daleko blíž než modernistickému městu pražských sídlišť.

Lokalitu na pomezí Holešovic a Letné se podařilo tak kvalitně rozpracovat a ukotvit, že desetiletí po městě prověřovaná a přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.

MAGISTRÁLA JAKO POTENCIÁLNÍ NOVÁ VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA

O tom, že se na magistrále pohybujeme zároveň v místech potenciální „hlavní třídy pro 21. století“ nás přesvědčuje autor Metropolitního plánu Roman Koucký už ve svém Duchu plánu z roku 2013. V následně rozpracovávaných dokumentech potvrzuje roli a charakter magistrály jako výjimečné městské třídy metropolitního měřítka. Vltavská filharmonie, jako stavba svou podstatou stejně tak kulturní, jako ukotvující naši státnost, bude stát právě v křížení nejdůležitějších městských os - severojižní a východozápadní.

Mimochodem není to nikdo jiný než právě Roman Koucký koho vnímáme, že načerpal pro svou práci volnost ze svobody otevřené postmodernou aniž by upozadil profesní požadavků na urbanismus nebo architekturu. 

Obdobný pohled na magistrálu má i Josef Pleskot. Na stránkách občanského sdružení Nadační fond Magistrála říká: „Severojižní magistrála = Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze velkoryse rozvinuté široké centrum a punc metropole“.

Jakého silného „nositele“ má oblast námi sledovaného území magistrály mezi Muzeem a Štvanicí, aby dokázal výše uvedené silné ideje převést do konkrétní reality?

PARTICIPAČNÍ PROCESY

Jedním že znaků dvacátého století je snaha posunout diváky z role pasivních pozorovatelů – v umění, urbanismu, architektury, veřejného prostoru - do role producentů, tvůrců.  V žádném případě se nejedná o fenomén až posledních desetiletí. Participaci můžeme nalézt už od projektů El Lissitzkého na počátku dvacátého století, nebo u happeningů Allana Kaprowa.

Dnes je právě tento přístup vytvářející a podporující nové sociální vztahy nedílnou součástí tvorby měst i u nás -  minimálně se už nejedná pouze o ojedinělé případy. Participace je předmětem publikací, výzkumů, dostává se do vysokoškolských osnov. Na geopolickém Západě vznikají i publikace kritizující „nadužívání participace“ (M.Miessen), a potřebě vždy velmi přesně definovat její limity a možnosti. Je třeba ji „vést“ a  „designovat“(T.Rákos).

V českém prostředí jsme se jejímu nadužívání zatím ani nepřiblížili, vynecháme-li obstrukce v rámci standardních povolovacích procesů. Možná je to dáno dědictvím, centrálně řízené ekonomiky před rokem 1989, kdy jsme pak spíše než společenskému  konsenzu podléhali trhu s řadou ve své době těžko zvládnutelným disproporcím.  S postupnou emancipací občanské společnosti už u nás participační procesy nejsou „výstřelky“, ale staly se běžnou agendou každé Kanceláře architektury města.  

Obdobně jako za změnou uvažování sanačního přístupu k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála tehdy angažovaná odborná veřejnost (D.A. Studio, Zlatí orli), je tomu obdobně v nedávné době i u magistrály. Pod taktovkou CCEA MOBA je založen Nadační fond Magistrála. Na přechod pro chodce, na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek u nás, na náměstí I.P.Pavlova, je v roce 2010 ve spolupráci s Tomášem Džadoněm pokládán červený koberec (dkazuji za známý happening). Následuje mezinárodní projekt Praha-Dublin-Paříž vyzývající ke spolupráci na „humanizaci“ Magistrály, a roku 2011 už o ní probíhají jednání  na pražském magistrátu. Jako jeden z mimořádných výstupů vzniká Manifest o spolupráci městských částí Praha 2, 4 a 7. Velkorysý je v roce 2013 uspořádaný veřejný happening na náměstí I.P.Pavlova ve spolupráci s Patrikem Háblem. Do té doby mentálně zablokované přehrazení města magistrálou se začíná uvolňovat.

Aktivity občanského sdružení vedou až k tomu, že pražští radní v roce 2023 schválili trojici studií, které měli pomoci určit budoucí směr rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a pražským hlavním nádražím. Již tento přístup je bezpochyby možno považovat za úspěch. Studie v maximální možné míře dovádějí do důsledků aktivity občanské i odborné veřejnosti.

K radikálnímu přehodnocování této infrastruktury v kontextu celého města, včetně generování nových městských souvislostí či posílení identity města (viz. např. citát Josefa Pleskota výše) v té míře, kterou bychom potřebovali a očekávali nedochází. Na rozdíl od doporučení Jana Gehla, i u nás ctěného reformního urbanisty, (viz dále) je magistrála třemi studiemi pouze rozdělena do konkrétních úseků a každý je řešen zvlášť.

HUMANIZACE MAGISTRÁLY V PODÁNÍ GEHLA

Praha není v pozici kontinuálně se rozvíjejících měst, od obnovy po druhé světové válce, jak ji známe na Západ od našich hranic. Města jako Vídeň, Paříž nebo Londýn či Rotterdam prodělala v rámci rozvoje druhé poloviny dvacátého století řadu proměn a otřesů, ale nebylo třeba měnit základní (demokratické) paradigma rozvoje. Diskontinuitu přístupu postsocialistých zemí, a vyrovnávání se s ní, je snad lépe než u nás možno vidět v sousední Varšavě. Suverenitu polského přístupu zakládá celospolečenská a velmi nelehká debata o bytí či nebytí „povinné lekce socialistického realismu“ v podání tamního Paláce kultury a vědy. Objekt nejenže nebyl zbourán, ale obraz města je dokomponováván dalšími, soudobými, ještě výraznějšími objekty.

Na západ od našich hranic tak adekvátně kulturně politické kontinuitě dochází k úspěšnému vstřebávání další vlny adaptační práce s městy. Akcent je na vyrovnávání se s enviromentálními změnami, zvyšování odolnosti, patnáctiminutovém městě, atd. Co může uplatňování takovýchto přístupů pro město znamenat si můžeme reálně ověřit například v Paříži, která je za posledních deset let, zejména nahrazováním individuální dopravy a prací se zelení „úplně jiný město“(T.Zmek).

Praha své geopolitické západní vzory „dohání“. Co ale v případě komplexních přístupů podstatně selhává je „zavádění do praxe“. Obdobně jako zapadl Generel Vltavy, se to do jisté míry stalo i s následující studií a jejími doporučeními.

V poloze „hybatele“ srovnatelného s těmi na Smíchově a v Bubnech bychom velmi rádi viděli pražský IPR. Ten zadal zpracování  od renomované kanceláře Gehl studii „Magistrála spojující městská třída – červenec 2017“, otevírající cestu její humanizace na „světovém půdorysu“. Již v této studii se upozorňuje na hrozby, kterým je třeba předcházet. Jde především o riziko živelného dostavění města až k současné stopě magistrály (například severně od Hlavního nádraží).

Rozpracovávání technických úprav magistrály ve vazbě na komplexní urbanistické varianty a vize se ale otevřeným způsobem, ideálně soutěží, jako návaznost na studii renomované kanceláře Gehl, nekoná. Komplex území se tak stává pouze tématem diplomových, nebo studentských prací, kde se prověřují různé formální prostorové koncepty (https://www.fa.cvut.cz/cs/studium/ateliery/32806-atelier-chalupa-holubcova/atelierove-prace?semester=2025-ls) . Co je ale zásadním problémem současného stavu a co nejvíce chybí je kvalifikované zadání od silného zadavatele. Aktéři, kteří mají problematiku ve své kompetenci a od kterých bychom očekávali přístup, který by založil proces vedoucí k definování významu magistrály tak, jak ho výše uvádí Roman Koucký nebo Josef Pleskot, se vzhledem k fatálně velké samosprávní rozdrobenosti Prahy většinou odkazující na její „neřiditelnost“ a téma celkového uchopení je odkládáno.

Cestu práce s územím od Masaryčky až po Florenc tak zde pionýrským způsobem hledá soukromá developerská společnost, která soukromou soutěží vygenerovala  urbanistický koncept i architekta (Z.Hadid). Že tento „dravý“ přístup v pražském prostředí není nezbytný jsme se pokusili ukázat na příkladech Smíchova i Bubnů, kde „ikony“ také jsou nebo se plánují. Na Smíchově i v Bubnech je to ale tak, že se nejprve velmi náročně hledá celkový přístup k území, společenský konsenzus a „ikony“ jsou až nakonec vyvrcholením a hlavně potvrzením celého takovéhoto procesu.

Možná oblast okolo Magistrály trpí tím, že si neprodělala standardní cestu vedoucí ke gentrifikaci. Okrajové, ale zajímavé části měst nejdříve obsazuje autentická kultura, vznikají komunity finančně přístupné, lokality se pozvedají až tak, že se dostávají do hledáčku komerčních zájmů a nakonec i těch „velkých hráčů“. Tento proces je v českém prostředí často citován v souvislosti s Karlínem, nebo Holešovicemi. Extrémní verzí je NY v okolí High Line, kde postupně okrajové, zanedbané, pak oblíbené a živé části města ovládá luxusní uzavřená lokalita.

Přesto si můžeme dávat otázky, zda pro dnešní město může být jako ikona impulzem pro další vznik a rozvoj města kolem ní, anebo zda ikona vzniká z přirozené potřeby identifikace se s novou městskou čtvrtí. O tom, že první varianta není moc reálná nás přesvědčuje i Bilbao, které jsme si s ohledem na realizaci F.O.Gehryho takto zvykli vnímat. Bilbao by ale bez mimořádně náročných infrastrukturních a koncepčních zásahů, které ale po instagramových sítích neputují, nebylo „tím“ Bilbaem za jaké je dnes přijímáno.

Pro chápání dnešního pojmu modernity je totiž charakteristický posun zájmu z utilitárnosti, opakovatelnosti a unifikace poválečného období do takové podoby, že požadavky a limity předchozí etapy – zde infrastrukturní zázemí – jsou vnímány jako „samozřejmost“  - a pozornost je věnována pouze mimořádným, singulárním výkonům, například zmiňovaným „ikonám“ (A.Rakwitz).

 

K TÉMATU PROMĚNY POLITICKO - EKONOMICKÝCH SOUVISLOSTÍ

Za posledních třicet let u náš došlo jednak ke vstřebávání trendů a tendencí převládajících na geopolitickém Západě (postmoderna), dochází ale také k proměně centrálně plánované ekonomiky v tržní prostředí. V osmdesátých letech při hledání možných ekonomických modelů rozvoje v rámci takzvané „perestrojky“ byly na pracovištích jako Prognostický ústav v Praze rozpracovávány různé modely řízení státu. Tehdejší ÚV KSČ si platil Prognostický ústav připravující varianty pro „konec vlády jedné strany“. Byl rozpracováván jak tzv. “italský model“, se střídajícími se vládami, ale kontinuálním úřednickým aparátem, jakož i model kdy by docházelo k bouřlivému střídání i větší vrstvy úřednického aparátu. Realita devadesátých let byla s nástupem soukromého kapitálu daleko ještě bouřlivější.  U nás byla spojena s devalvací koncepčního strategického a urbanistického uvažování. Došlo k zavádění neoliberální otevřenosti, pro kterou je typická preference a mnohdy i státní podpora zájmů privátních finančních a podnikatelských skupin. Až s koncem prvního desetiletí jednadvacátého století dochází k rekonstituci strategických a koncepčních přístupů – je zakládán dnes proslulý pražský IPR, postupně i v dalších městech vznikají KAMy s velmi progresivními agendami prosazující reálné regionální zájmy odpovídajícími výzvám 21.století.

K TÉMATU KONFERENCÍ VĚNOVANÝCH MAGISTRÁLE

Přes to všechno, co uvádíme výše bylo téma magistrály na půdě pražského magistrátu velmi pečlivě připravováno. Podívejme se třeba podrobněji na konferenci - workshop „Magistrála -vize a koncepce“, pořádanou 22.9.2020:

Cílem workshopu je shrnutí dosavadních vizí a koncepcí pro území v okolí severojižní magistrály mezi Nuselským mostem a Holešovičkami.

V centru Prahy přežívá historická bariéra. Propojení rozdělených částí města do jednoho organického celku je největší výzvou, kterou před nás staví současnost. V prostoru magistrály jsme na počátku takového procesu. Zároveň nezačínáme z nuly, území je soustavně mapováno, prověřováno a proměňováno jednotlivými záměry. Transformace území okolo severojižní magistrály bude vyžadovat řadu rozhodnutí, které není možné přijmout bez sdílené znalosti a společně formulované vize a cesty. Naplnění dlouhodobého městského projektu není myslitelné bez aktivní role města a zapojení dalších aktérů v území. Nyní nastavujeme dynamický proces moderování rozvoje území v čase, jak jej známe z příkladů evropských a světových metropolí.

Z pohledu předchozích desetiletí se jedná o revoluční posun v rozvrhování budoucnosti hlavního města. Zakládají se nové perspektivy. Pokud pro magistrálu počítáme s nadmístním, metropolitním využitím, najdeme tu takovou kulturně-společensky-politickou ideovou rovinu, která by velkorysostí, horizontem a identitou místa odpovídala vstupu do nového milénia?

O CO SOUČASNÝM PŘÍSTUPEM K MAGISTRÁLE PŘICHÁZÍME

Můžeme mít obrovskou radost nad výsledky soutěže na Florenc 21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín, Nové Město způsobem, který tu v celém textu opakovaně vyzdvihujeme. V čem tedy stále spočívá část problému? Ten je v tom, že jak nedošlo ke komplexnímu – společenskému a kulturnímu - přehodnocení souvislostí rozvoje celého navazujícího území, hrozí že dojde k jeho zakonzervování. Dochází k tomu, před čím tak důrazně varovala studie zpracovaná Gehlem. Pokud bychom si stále chtěli představovat území v okolí magistrály jako budoucí další reprezentativní prostor hrdé metropole příštích staletí, tato velice závažná výzva je s pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 ohrožena.

Na výsledky soutěže na Florenc 21 v odborné veřejnosti očekávaně nepanuje jednotný pohled. Dle urbanisty Tomáše Zmeka (FA ČVUT) je to zásah do města „snad ještě horší než vlastní magistrála sedmdesátých let“.

Zůstává úkolem jak úspěšně otevřít debatu o tomto, pro pražskou i českou identitu mimořádně významném území? Je vůbec možno si snad z pohledu naší státnosti představit větší kumulaci symbolů, než je prostor mezi Muzeem, Hlavním nádražím až po Těšnov? Identita národa je nesamozřejmá, vyžaduje potvrzování. Právě při potýkání se s reálnými problémy „stavby města“ jako je řešení a realizace prostoru mezi Muzeem a Štvanicí si stále více uvědomujeme „jak na tom s tou identitou národa která se petrifikuje v architektuře jsme“.

Můžeme si denně říkat, že s magistrálou severně od Muzea budou strategické změny obtížné minimálně do okamžiku, než bude dokončen celkový obchvat Prahy – což jak všichni dobře víme, že ještě chvilku potrvá. Strategické uvažování právě tkví v tom, že otevřené vědomé debaty o potenciálech míst jako je toto musí proběhnout daleko dříve. I zde hrozí, že si toto mimořádně cenné území nevhodně a nevratně nezaplníme.

Častým argumentem bývá, že si variantní přístup vůbec nedokážeme představit. Pokud nám dlouhodobě ustavovaný diskurs neumožňuje podívat se na problematiku vcelku, generujeme pohled například pomocí velmi pečlivě připravovaných ideově urbanistických soutěží. Potenciály hodnotových poselství území není možné pouze pojmenovávat, je třeba je tvořit.

STRATEGIE V BUDOUCÍM SMĚŘOVÁNÍ MÍSTA, MĚSTA, NÁRODNÍ IDENTITY

Co je ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé nebo nevědomé uchopení naší budoucnosti. Pro přelom osmdesátých a devadesátých let byla mimořádně důležitá postmoderní zkušenost, jakkoli se v českém prostředí nedokázala úplně projevit. Dnes nejde jenom o výtvarný přístup prezentovaný provokativními pracemi Davida Černého, ale jde především o reálnou koncepční práci s územím, kde by opět mělo najít své místo, „vyvažování“ a „balancování“ vztahu mezi charakterem nezastavitelného území přírodou, kulturou a uměním na jedné straně a technikou – dnes již digitální s převahou AI na straně druhé.

Není pro magistrálu a námi řešenou oblast mezi Muzeem a Štvanicí pro takovéto zakládání už pozdě? Jsme přesvědčeni, že problematika, kterou se tu z různých důvodů snažíme koncentrovat do oblasti magistrály z našich životů hned tak nezmizí a je třeba ji vědomě a aktivně uchopovat (ve hře s různou mírou přípravy je tu řada dalších studií a projektů).

K námi preferovanému přístupu můžeme použít citát jedné z nejvýznačnějších osobností české architektury, Karla Hubáčka: „vše je možno dělat dobře, špatně, nebo jen tak“.

 

HLEDÁNÍ IDENTITY STÁLE NA OKRAJI ZÁJMU

Identita (sociální, politická, evropská) není něco fixního, ale konstruuje se procedurálně skrze racionální diskurz a vzájemné porozumění v rámci veřejné sféry. Společnost směřuje k pluralitní formě, založené na sdílených normách a legitimních procedurách, nikoli na etnicko-kulturní jednotě (J.Habermas).

Jsme si dnes velmi dobře vědomi toho, že budoucnost státu, alespoň v Evropě, závisí především na uvědomění si faktu, že stát 20tého století (národní stát ztělesňující vnitřní a vnější suverenitu) již žádnou budoucnost, tak jak jsme na ni byli zvyklí, nemá. Současná Evropa je konstrukt, který musí obstát v měnícím se světe. Konstrukt, který je třeba naplnit, o kterém je třeba neustále vyjednávat. Evropská touha po architektuře bude odpovídat rostoucí ekonomické síle soukromého sektoru, zatímco velké i malé evropské státy budou muset hledat a nacházet nové formy realizace svých identit.

Byla tu velká historická období, která s odstupem hodnotíme jako mimořádná i z pohledu vyrovnávání kultury a techniky. Požadavky dnešního člověka se po agresi industrialismu a znovuobjevem „domova“ daným postmodernou daleko více uchyluje k hledání uvolňující, uklidňující harmonií těchto vztahů. O jak závažná témata jde, když pojednáváme o architektuře, kde „domov“ je světem sám  sobe, složitost témat můžeme naznačit citací filosofa evropského významu:   „Teprve skrze chrám získává každý člověk i zvíře své místo, význam a míru. Člověk je v podřízeném postavení vůči tomuto světu, který je chrámem přiveden do zjevnosti, ale zároveň je to pouze člověk, který takto svět má. Pravda se v díle děje skrze ustrojování a zasvěcování, tj.skrze práci umělce, který dění pravdy, svár země a světa, ustavuje v dílo a skrze diváky, v nichž je takový svět udržován. Antický chrám tak v sobě usebírá dráhy a vazby, v nichž se odehrává život a smrt starých Řeků“. (M.Heidegger).

Analýza identity posledních desetiletí v českém prostřední je daleko nad rámec této studie. Jako úvod do problematiky ale můžeme doporučit Robertem Kvačkem recenzovanou publikaci Evy Hahnové: Češi o Češích.

BUDOUCNOST

Žijeme v době, kdy nastupující generace mají pocit, že její budoucnost byla spotřebována, velmi palčivě pociťují ztráty, které jsou s modernou od počátku neodmyslitejně spojeny. S koncem studené se očekávala nová optimističtější éra, která zůstala už jakousi vzdálenou vzpomínkou. Posledních několik desetiletí jsme byli sužováni jednou krizí za druhou. Žijeme v době multikrizí.

Úkolem je vytyčení nové perspektivy, která od architektury očekává nikoli technologická exhibice, ale kulturně civilizační uvolněnost zakládající jistoty pro současnost a budoucnost.

Klasická industriální společnost a její sláva patří minulosti, se transformovala do společnost zakládající perspektivu vyrovnání s přírodou, kulturami, do pozdně moderní společnosti, která je formována polarizací a paradoxy.

Všudypřítomná orientace na jedinečné a výjimečné (singulární), generuje systematické asymetrie a nerovnosti, a proto pokrok a neklid jdou ruku v ruce. Již dnes je možné nastínit ústřední strukturální rysy současnosti: novou třídní společnost, charakteristiky postindustriální ekonomiky, konflikt o kulturu a identitu, vyčerpání já vyplývající z imperativu hledání autentického naplnění a politickou krizi liberalismu.

Už dávno nám nemůže jít pouze o návrat do stavu původní rovnováhy po narušení, ale daleko důležitější je zachování vztahů v rámci systému, což předpokládá schopnost absorbovat změny při zachování základních funkcí.

Praha má v těchto procesech velikou šanci. Není ani moc velká ani moc malá, pro nastávající desetiletí a staletí je možno ji velmi pružně upravovat. Magistrálu a způsob jak s ní budeme zacházet je třeba brát jako osu, přes kterou se bude vstupovat do dalších desítiletí.

Ondřej Beneš

Jak dál s veřejnými prostory a konceptem rozvoje města - Děčín

 

V souvislosti s projektováním Zámeckého náměstí spolupracuji s městem na konceptu veřejných prostor celého města. Jedná se především o práci s dokončováním poměrně rozbitých městských bloků, stejně jako s celkovou hierarchií města.

LEGENDA

1)na náměstí se podařilo vyměnit akáty za prunusy(akáty lemovaly náměstí asi z půlky)

2)tady na rohu je to taková romantika – převislé sakury jsou tu vyloženě špatně, ale nedávno byly doplněny a je tam „dotační udržitelnost“. Oba dva výstupy z náměstí k Labi (jak Řetězová tak Plavební) jsou extrémně důležité, bývalo to hlavní propojení města s řekou.

3)zde někde byla branka v opevnění a brána a z Řetězové a Přístavní se tudy šlo k řece (to jen pro dokreslení).

4)do bloku před panelákem bych zahrnul i jeho předprostor a i ten pruh keřů – zde by určitě bylo dobré doplnit stromy, abychom sever Masaryk nám trochu uzavřeli. Panelák se asi hned tak bourat nebude…

5)dtto na protější straně ulice. Jsou tam přerostlé tisy a jehličnany, měli by tu být nějaké solidní listnáče, stejné jako v místě 4). Klidně něco výrazného, velkého, barevného… přece jen byl tu středověký blok. Duby bahenní, možná i platany by tu nevadily – mají adekvátní objem a šlo by pod nimi projíždět.

6)za úspěch bych považoval, pokud by se podařilo do vynezeného betonového květináče dát strom. Stejně tak by se pár stromů dalo dát i na začátek Duchcovské, u věžáku je tam poněkud nevzhledná zeleň.

7)boží muka jsou tam krásně opravená, ale na roh do ulice by tam byla lípa jako poklice na hrnec. Uzavřel by se tak blok zahrnující kostel.

8)za úřadem je místo, které by alespoň jeden strom sneslo.

9)park. Určitě by si zasloužil vlastní studii. Obecně mám ale tendenci mu dát dvě řady (cca) velkých stromů k ulici 28.října. Jsou tam velké zpevněné plochy a přesah z parku do ulice by jí udělal hodně dobře, navíc by se dobře v půlce natraktovala cesta z Masaryk nám ke Střelnici.

10)areál Střelnice je v každém případě samostatný blok. Koncepčně jsme tam dospěli k tomu, že by bylo dobré ohradní ornamentální mříž plotu (osmdesátková, stejná jako na Nebíčku na terase) nahradit jasně vymezující kamennou zdí.

11)na rohu Labské místo jehličnanu určitě strom, stejně jako polouzavření bloku se zanedbaným hřištěm.

12)cesta podél Labe je tu celkem fajn, jen trochu zapomenutá. Dál proti proudu jak se to otevírá a je tam parkoviště by nábřeží chtělo trochu zorganizovat, doplnit řady stromů.

13)skvělý vnitroblok ale jsou tu skoro jen jehličnany, což není dobré…

14)úžasné místo na břehu, které by šlo kultivovat pro lidi bydlící na severní části jádra města.

15)v ideálním případě průchod nábřežím i mezi tímto domem a vodou.

16)alespoň několik stromů po obou stranách komunikace pod věžákem.

17)alespoň několik stromů – i do prostoru parkoviště.

18)celý tento modernistický blok by bylo dobré obkroužit stromy. Směrem k nábřeží vyměnit stříbrné smrky normálními jehličnany. V tomto bloku u parkoviště by bylo dobré osvětlit monument sochy kotvy.

19) tady jsme už s paní Hořákovou vysadili sakuru.

20)zeleň jsme tu s paní Hořákou už prověřovali a moc toho tam nepůjde.

21)zde už existuje studie – zpracovali jsme s paní Hořákovou.

22)tento blok má už studii, zpracovala Terra Florida, nerealizovalo se protože byl následně požadován vyšší počet parkovacích stání.

23)zde jsou před panelákem jehličnany, měly by být listnáče.

24)celý tento blok by bylo dobré na jeho okrajích doplnit listnáči.

25) před vstupem do bývalého kina by měl být alespoň jeden strom. Jak je autobusová zastávka v Tyršovce, asi nejlepší by bylo několik stromů v pruhu mezi dopravními pruhy a zálivem. V každém případě tu zpěvněnou plochu před supermarketem by od Tyršovky bylo dobré oddělit. I ve východní části bloku jak je proluka by bylo dobré doplnit stromem.

26) tady by měl být alespoň jeden strom.

27)Křížová ulice – jako blok bych bral i místo kde byly domy, kde by bylo dobré nějak sofistikovaně doplnit stromy. Dtto závěr této ulice směrem k Zám nám.

28)tady jsme mluvili o tom, že by tu určitě měl být blok domů, ale nyní alespoň stromy.

29)před kavárnou – spíš mám tendenci pracovat s tím jako s prostupným blokem stromů, než s náměstím.

30)uzavření bloku před paneláči.

31)zde bych měl tendenci bloky vymezit takto – pokud se tu bude doplňovat parkoviště parkhauzem prostě aby se to tu nerozplyzlo.

 

 

LEGENDA

Jako adekvátní předprostoru podmokelského nádraží stále daleko spíš vnímám prostor před východním nádraží A). Z pohledu identity pak ekvivalent Masaryk nám C) chápu spíš náměstí Husovo D). Ano, chápu, že společenská zatíženost tomu dnes ne úplně odpovídá, na pravém břehu je tam i spousta vytížených meziprostor E).

Pořád mám tendenci proti zámku jako obdobně „specifický areál“ klást Nebíčko, i tak ve své době bylo koncipované. ZOO i sportovní areál H) jsou v tom ohledu už přece jen něco jiného.

Z jiné strany se tu pokouším zobrazit vztah struktury města k řece. Prostě že dotváření bloků sceleného města by tu řeku mělo mít jako určitým způsobem nejdůležitější veřejný prostor, protože společný.

K)a J) by mělo sloužit nakrátko té nejstarší části města. J) by mi přišlo utopisticky idealistické využít zelenou plochu pod současnou poliklinikou – omílám to tu zas a znova z toho důvodu, že tento způsob uvažování by nám mohl pomoci s prací (sjednocením) bloků obsahující paneláče – od tyršovky po vodě. Starák už má pro místní vztah k vodě odtažitější, ale ještě to jde. Podmokly už to k ní mají daleko víc „přes ruku“, což bude vyžadovat daleko víc úsilí – v rámci verze „jez ano“.

 

 

 

 

Prezentace v Litomyšli

 

Prezentace v Litomyšli na akci: https://www.pojdmedelatmesto.cz/

Nabídka urbanisticko-ekonomické studie 03/2022 (nerealizovaná)