Doc. ing. arch. Ondřej Beneš, Ph.D., Sochařská 12, 170 00 Praha 7 - Letná, mail@ondrejbenes.cz


pátek 24. března 2023

Nová perspektiva Ústeckého kraje

 

1/4/2023

Zakládáme novou perspektivu Ústeckého kraje. Tato perspektiva je spojena v odchodem od uhlí, kdy kraj radikálně přehodnocuje modernistické paradigma spojené s extenzivním průmyslem. Mohlo by se zdát, že prostý fakt, že doly jsou postupně zavírány, těžba je už desítky let tlumena, tyto aspirace naplňuje a že si vše tak nějak už poradí samo. Není tomu tak.  Celé území je třeba cílevědomě do stavu po těžbě „přeformátovat“, „přenastavit“. Transformovat do podoby, kdy se budeme opět moci v nově vzniklých souvislostech orientovat, s krajinou a osídlením se identifikovat, kdy si prostředí ve kterém žijeme opět přivlastníme, budeme za něj svými životy odpovědní. Toto přivlastňování může proběhnout pouze formou spoluúčasti lidí, zájmů, sdružení, samospráv ale i stakeholderů a podnikatelů, kteří v daném prostředí už nyní žijí. Nelze si představit, že přijdou jiní a ti to všechno najednou budou vědět a znát lépe. Mluvíme o kompletním novém vyváření vystavěného prostředí, zahrnující domy, ulice, obce, města, krajinu. Míst kde pracujeme, i kam chodíme o víkendu a v neděli. Je třeba vytvářet taková místa, kde se jeho obyvatelé budou cítit „jako doma“, kde budou moci naplňovat své smysluplné životy.

Krajina mezi Krušnými horami a Středohořím mnohokrát takovýmto smyslem už naplněna byla. V devatenáctém století, ještě před masivním nástupem těžby, byla Mostecká pánev domovem živnostníků, řemeslníků, drobných zemědělců, pěstitelů révy i chmele, chovatelů ryb. Překotně probíhala industrializace, která si postupně kraj měnila. V uvedeném období patřila tato oblast mezi hospodářsky ale i kulturně k nejrozvinutějším v rámci celé tehdejší monarchie. Identita této oblasti byla velmi silná, stejně jako bylo možno se velmi dobře ve společnosti orientovat.

Domov a perspektiva byla založena jinak v rámci budování socialistického státu po odsunu Němců. Tehdy byla perspektiva založena na budování těžkého, chemického a energetického průmyslu. Tato perspektiva se promítla do všech částí života tehdejších obyvatel. Budují se sídliště obsahující veškerou vybavenost a služby. Tato oblast měla opět v kulturně, společensko, hospodářském uspořádání naší republiky pevné a velmi silné místo.

S devadesátými lety dochází k opouštění těchto budovatelských priorit. Zavádějí se těžební limity, odsiřují se elektrárny, dochází k pronikavému zlepšení životního prostředí obyvatel. Postupně dochází k naplňování zemědělských, lesnických, nebo hydrických rekultivací - k této činnosti dochází způsobem z převážné většiny definovaným už v šedesátých letech, kdy každý důl v okamžiku svého otevření už musel mít jasný „plán rekultivací“.

Ke změně paradigmatu života, k adaptaci komplexních kvalit krajiny a osídlení na stav „po těžbě“ ale dochází jen velmi pomalu. Je to do značné míry tím, že identita území spjatá s předchozími dvěma obdobími byla vnímána velmi jasně a silně. Život zde měl v té době své jasné a srozumitelné zákonitosti, jejichž naplňování ve zpětném pohledu vnímáme jako radostné. Je to radost spojená s životem - v každé významné, nebo převratné době, kterou všichni zúčastnění vnímají jako smysluplnou. Určitě v kraji postupnou sociální praxí dochází k obnově na úrovni nejrůznějších podnikatelských aktivit, nebo samospráv. Stále ale stojíme před okamžikem, kdy je třeba perspektivu vedoucí do doby pouhelné, svou silou srovnatelné s předchozími významnými etapami kraje, teprve zakládat.  

Jen v rámci Ústeckého kraje je těžbou přímo, nebo nepřímo zasaženo území o rozloze zhruba 1200km2. V těchto územích už většinou došlo k rekultivačním procesům, ale k resocializaci v podobě jak ji známe na západ od našich hranic stále nedochází. K tomu, aby celé toto území mohlo nacházet svou novou perspektivu, je třeba ho uchopit jinak, než bylo ještě donedávna běžné. Obdobnou transformací si prošla Belgie, sever Francie, Porůří, Lužice. Vždy tyto procesy probíhají způsobem, který odpovídá kulturně, politicko, hospodářskému založení a tradici, možnostem a zkušenostem té které země. Pro nás mohou být inspirativní cíle, míra zapojení jednotlivých aktérů, ale tyto procesy jako celek jsou, jak známe ze zkušenosti z Mostu, nepřenositelné. I IBA v Německu má za sebou sdílenou zkušenost vycházející z desítek let zkušeností založených na obnově Německa po druhé světové válce.

Prvním systematickým krokem ve věci resocializace, tedy znovupropojení posttěžebního území do struktry osídlení, byla soutěž na jezero Milada. Té předcházela mnohaletá práce. Za uzlové body lze považovat sérii workshopů na půdě PKÚ v Hrbovicích před pěti lety, kdy závěrem bylo, že jediný PKÚ je ten, kdo na sebe může vzít celou agendu návratu území – resocializaci. Jednotlivé obce toho z dlouhodobé zkušenosti schopny nejsou, a kraj v té době toho také nebyl schopen. Dalším klíčovým okamžikem bylo setkání všech představitelů samospráv v okolí jezera na prezentaci studentských výsledků v ústeckém Node. Tam všichni na sériích vizualizací v mnoha variantách poprvé viděli jak vlastně území po realizaci sportovních, občanských, rekreačních aktivit a dalších úpravách krajiny může vypadat. Pak už probíhala příprava vlastní soutěže, kde bylo důležité, že širší řešené území zahrnovalo oblast od Teplic po Ústí, od Krušných hor po Středohoří. K přehodnocení, k resocializaci – návratu do struktury území – musí dojít v tomto širokém kontextu. Na rozdíl od IBA, je u nás nezbytné všechny relevantní souvislosti „formátování“ teprve zakládat.

Jako další místo, kde mělo dojít k obdobně koncipovanému přístupu mělo být jezero Most, kde nakonec k žádné soutěži nedošlo a město Most se s PKÚ a tomto území dohodlo, že půjdou omezenou formou drobných projektů. Dalším místem, kde k takovémuto přístupu mohlo dojít je Důl ČSA a jeho okolí. Tato oblast (cca 40km2)  je spravována soukromými subjekty, které přípravu rozvrhli v jiném režimu. Layout vedoucí k velkoryse pojatému strategickému projektu Green mine si určili hned na začátku. Vzhledem k tomu, že se jedná o soukromý subjekt, přesahy do okolních, dosud neřešených souvislostí, jsou zpracovávány adekvátním způsobem - tedy pouze přejímány.  

Z těchto všech zkušeností jsme dospěli k požadavku hledat řešení návratu posttěžební krajiny do struktury osídlení na úrovni krajské samosprávy.

Cílem transformačních služeb je nejprve soustředit informace na jedno místo. Práce s daty bude nejprve analytická. Pokud budeme na jednu „kupičku“ dávat data věnující se krajině, územním plánům, územním studiím, strategickým dokumentům, demografickým křivkám, dojezdovým spádnicím, získáme základní informaci o území, které budeme říkat „urbánně ekonomická“. Ve spolupráci s pilířem transformátoru věnujícímu se IT, který v tomto všem bude mocným pomocníkem, pak budeme hledat pro výstup i vhodné grafické rozhraní. Důležité bude, aby data byla velmi dobře a jednoduše srozumitelná, určitě ve vztahu k požadavkům konkrétních uživatelů, a aby zároveň bylo možné data doplňovat. Mělo by se jednat o otevřenou platformu. Po praktické stránce – z tohoto podkladu bude při zaměření na konkrétní obec patrné, kolik tam žije lidí, jaká je skladba obyvatel, kolik odtud lidí dojíždí do práce, kolik a v jaké skladbě dojíždí. Bude tak možno virtuálně modelovat, co by s takovým územím udělalo umístění fabriky s 2000 zaměstnanci, co všechno by se v území změnilo a jak, co všechno by ještě bylo nutné vykonat, aby umístění takové fabriky mělo další efekt týkající se zlepšení kvality obytného prostředí, nejen zlepšení ekonomických křivek a ukazatelů. Už z této úvodní úvahy je jasně patrná provazba na pilíř věnující se podpoře malého a středního podnikání. Důležité bude, že tímto způsobem budou zpracovávány důsledně všechny posttěžební oblasti, že budou postupně „vypadávat“ jednotlivé modelové příklady, kterým bude třeba věnovat se podrobněji. Vzhledem k tomu, že činnost bude v dikci kraje, zásadním způsobem zde nebude tendence protěžovat určité konkrétní stakeholdery, nebo zájmová sdružení, čehož by bylo možno při pouze parciálním přístup obávat.

Mezitím ale musí zároveň docházet obdobným způsobem k hlubším analýzám koncentrovaným na rekultivovaných oblasti kombinované s analýzou jejich obytných potenciálů. Tyto potenciály se budou v prvním momentu týkat stopování dob už minulých, které s komplexní kvalitou máme spojené. Analýza musí být vedena tak, abychom se dostali až k současnému, mnohde neutěšenému stavu. Mezi metody mohou patřit i dotazníková šetření, debaty s občany. Určitě je výhodou, že to byl právě Most, kde byly na pomezí sedmdesátých a osmdesátých let prováděny průzkumy vycházející z tehdejších „světových“ tendencí. Probíhalo mapování a zaznamenávání mentální mapy města na základě otevřeného šetření s občany.

Obdobně by se analýzy měly týkat problematiky „komunální energetiky“, nakládání s odpady a vůbec běžné provozní agendy samospráv. V podtextu toho všeho je požadavek na „nezávislost“ a „samostatnost“ těchto samospráv i v ekonomickém slova smyslu. Tyto tendence jsou dnes umocněny požadavky na „modrozelenou“ nebo „šedomodrozelenou“ infrastrukturu a jsou v prvním plánu především technické – energie, ochlazování měst, zadržování vody ve městech a krajině, šetření vodou. Tyto požadavky jsou vstupními podmínkami, jsou matérií, se kterou nyní „budujeme“ město, nebo obec. Až tvůrčím způsobem, architektonicky uchopené, jsou tyto podmínky přetvořeny do kvalitního obytného prostředí, kde můžeme být „doma“. Vyplývá z toho, že i komunální energetika je nezbytnou součástí práce s krajinou a osídlením.

Postupně se tak dostáváme k další rovině práce, kterou by měly zajišťovat také transformační služby. Pokud na prvním stupni dáme shromažďování a cílené strukturování dat, dostaneme informace o možnostech, příležitostech a potenciálech. Prací transformátoru by ale mělo být i cílené, tvůrčí přístupy v práci s těmito informacemi, aby se jednak tyto potenciály násobily a zároveň aby nevznikala „libovolná“ krajina a „libovolné“ osídlení, ale takové, které vykazuje mimořádně vysoké komplexní obytné kvality. Je třeba vytvářet předpoklady pro komplexní a kvalitní vystavené prostředí. Vystavěným prostředím rozumíme jak domy, ulice, města, stejně jako krajinu.

Tady někde začíná oblast vlastního transformačního procesu, kde bychom se měli soustředit na komplexní „obytné kvality“. Vzhledem k určité kulturně společenské nesamozřejmosti společnosti pod Krušnými horami zde mají pojmy jako normálnost, běžnost a samozřejmost obsah, který je právě třeba během transformačního procesu hledat. Jsou to hodnoty, které tu nejsou předem dané. Zásadním způsobem se váží na naše životy a je velmi obtížné je uchopovat pomocí čistě technické terminologie. Mohli bychom říci, že prvním krokem k jejich naplnění může být provádění „standardní projektové přípravy“ tak, jak jsme v obdobných případech zvyklí z oblastí na západ od našich hranic. Důležité bude propojování jednotlivých oblastí přístupu, jak je popsáno výše, k čemuž bychom ještě doplnili požadavek na konkrétní a okamžité výstupy a drobné realizace, aby nemohlo nikdy dojít k tomu, že budeme vytvářet jen „studie pro studie“ a v očích obyvatel zase „ten skutečný život půjde jinudy“.

Snažíme se pracovat v oblasti, která byla dlouhou dobu takto komplexně neřešená. Jednou z charakteristik oblasti pod Krušnými horami je skutečnost, že je tu řada skoro stejně velkých měst, kde „každý jede na sebe“. Města jsou oddělena doly a vybydlenými oblastmi. I proto je důležité postupně budovat společný pohled na výše uvedenou problematiku a všemi jednotlivými konkrétními kroky se vztahovat ke společně budovanému horizontu.  

Pokud mluvíme v souvislosti s posttěžební dobou o zakládání nových perspektiv, tato skutečnost zejména znamená, že bude docházet k náročnému přehodnocování reality, kterou jsme si zvykli vnímat jako už nepotřebnou. Nová perspektiva znamená, že naše každodenní realita bude obsahovat nové významy, potence a příležitosti, jejichž využíváním si v této posttěžební oblasti budeme budovat svůj domov.

Při tomto přehodnocování bude nezbytné opět řešit i problematiku měřítka této oblasti. Jednou z nejnepříjemnějších aspektů vybydlených oblastí jsou mimořádně rozlehlé monofunkční plochy. Jaký je to rozdíl od intenzivně využívaného, „řemeslného“ území devatenáctého století. Různé studie poukazují na fakt, že jen změnou měřítka, do jisté míry bez ohledu na funkci, už může dojít k podstatné změně vnímání kvality území. Obdobně lze číst i výsledky soutěže na okolí jezera Milada. Doly a jejich měřítko je srozumitelné až z přítomnosti těžebních strojů, které až ji dává smysl. Doly jsou ale také pochopitelné až z geologických procesů, které tím nejpodstatnějším způsobem utvářejí naši krajinu. Změny krajiny provázející těžbu byly takového rázu a měřítka, že docházelo až k přehodnocování vztahu monumentality Krušných hor a Středohoří oproti Mostecké pánvi. Tato stopa je již do posttěžební krajiny nesmazatelně vtisknuta a přestože bychom si návrat do předtěžební „řemeslné“ rozmanitosti přáli, bude mít určitě své meze. Je však třeba zdůraznit, že pokud budeme v krajině chtít mluvit o oblastech s většími obytnými kvalitami a potenciály, bez velmi promyšlené práce například i s měřítkem krajiny, tedy jejích jednotlivých složek ve vztahu k osídlení, se neobejdeme.

V ideálním případě se zpracovaná urbánně-ekonomická studie stane podkladem pro různé možnosti modelování budoucnosti kraje, kde stále panuje obava o jeho „smršťování“. Dnes už víme, že se ani pak nemusí jednat o katastrofu, jen je třeba se pružně na různé scénáře připravovat, abychom byli minimálně zaskočeni.

Na závěr. O co se vlastně snažíme? Jednou větou "zakládáme novou perspektivu". Každý vnímá úběžník někde daleko na horizontu, ale ve skutečnosti končí v oku pozorovatele, mysli jednoho každého z nás.

 

 

 

 

 

 

 

 

Snění o Radovesické výsypce

 

Snění o Radovesické výsypce – 1/4/2023 Ondřej Beneš

Pokus o popsání Radovesické výsypky po realizaci všech opatření, které vedly k jejímu začlenění do krajinné a urbánní struktury kraje. Tedy třeba takto:

Od samého začátku byl celý postup modelován s maximálním respektem k existujícím vazbám a vztahům, stejně jako k aspiracím a  možnostem jednotlivých aktérů. Ve spolupráci s odborem územního plánování Ústeckého kraje se podařilo u výsypky dotažení do fáze „neopominutelného podkladu“, tedy registrované „územní studie“, což vytvořilo smysluplný rámec pro jednotlivé navazující kroky vedoucí k jednotlivým konkrétním realizacím.

Oblastí a)resocializace – zejména oblast sociální, b)krajinářskou, c)ekonomickou

a)resocializace. Pro sociální oblast byla klíčovým slovem participace

Radovesickou výsypku (RV) a její návrat do struktury osídlení je třeba z pohledu činnosti kraje chápat jako „pilotní“. Před započetím celé přípravy byly participační procesy designovány s ohledem k požadavkům a očekávání cílových hráčů, po realizaci jednotlivých kroků tak vše postupně zapadalo tak, jak jsme na začátku předpokládali.  Ve zpětném pohledu se zvolený přístup k participaci jeví jako jeden z klíčových okamžiků úspěchu celého projektu.  

Zásadní bylo otevření spolupráce s městem Bílina na jejímž ORP RV leží. Paralelně k participačnímu procesu i vlastní projektové přípravě probíhala osvětová činnost. S paní starostkou Bíliny jsme celý proces odstartovali i prezentováním studentských prací, které Bílině i jejímu okolí byly věnovány. Jednalo se o práce studentů FA ČVUT a ČZU.

Velkou výhodou v Bílině byla práce se základními a některými středními školami. Děti do hry zapojili své rodiče, a nyní tak dorůstající generace výsypku a vše co se na ní děje bere za své. Proběhla tu série workshopů, byly pořádány procházky určené pro všechny věkové kategorie.

Pozoruhodným způsobem se tu podařilo pracovat i se svébytnou romskou komunitou, opět s dětmi. Jako pilotní byla zvolena škola na bílinském sídlišti nejblíže k výsypce. Vycházelo se ze zkušeností tamních vychovatelů a pedagogických pracovníků. Velkou výhodou bylo, že se v nejbližší části výsypky k sídlišti podařilo vytvořit pro děti exteriérové výukové herní "pracoviště", kde bylo možno koncentrovat problematiku „smart techu“ nebo lépe „low techu“ na výsypkách, tady zejména sadovnictví a práci v lese – část této výsypky byla určena na produkční les s využitím biomasy.  

Jiné výsledky měla participace směrem k menším obcím ve Středohoří. Stejně jako v Bílině, i zde jsme na jednání chodili dokonale připraveni, znali jsme veškeré strategické dokumenty i aktuální územní plány a to co obce pálí. V „reálném čase“ jsme dokázali korigovat absurdní myšlenky, nebo požadavky hned v zárodku. Na jednu stranu jsme pracovali s reprezentanty obcí, jejich požadavky jsme doplňovali podněty vycházejícími z širšího jednání s občany. Jen tak se nám podařilo udělat si plastičtější a daleko reálnější představu o životě v obci a o skutečných problémech. Nemohlo se tak stát, že by jeden starosta prosazoval řešení, které by ten nový po následných volbách smetl. Takto se nám postupně dařilo selektovat někdy i velmi nepřiměřené požadavky. Za velký úspěch považujeme, že jsme vytvořili prostředí důvěry, ve kterém se nám podařilo rozjet i drobné pilotní projekty věnované komunální energetice, soběstačnosti. Úvodní úvaha, že na výsypce budou „lokální centra“, která budou zcela soběstačná, pokud se týká energie, nebo vody a likvidace odpadů se zatím úplně nepodařila, ale i tak jsme ve spolupráci se startupy podporovanými ICUKem podařilo spustit některé velmi inspirativní inovativní přístupy.

Jednotlivé realizované přístupy, centra, ať už to je drobná občanská vybavenost a atrakce pro mládež, nebo rodiny s dětmi, nebo ve vazbě na zkvalitňování půdy zakládané pěstební a chovatelské „farmy“ byly osazeny fotovoltaikou, a jsou v maximální míře soběstačné. Experimentálně jsme na jednom místě osadili malou „školní“  přečerpávací elektrárnu – s nádržemi pouze několik stovek m2. Na návětrných svazích bylo instalováno několik malých větrných elektráren – svislých tubusů jen několik metrů vysokých, které nehyzdí krajinu . Atraktivní tato místa nebyla tedy dána pouze drobnými architektonickými a výtvarnými intervencemi, které se staly cílem výletů mladých rodin z okolí, ale tato celková hra má hlubší, edukativní podtext zaměřený na dlouhodobě udržitelnou budoucnost.  

Základní v rámci tohoto přístupu bylo rozvržení výsypky do intenzivnějších oblastí, zhruba v linii hlavní vodoteče při jejím jižním a západním okraji a volnějších oblastí na jejích vrcholcích a v její centrální části v místě bývalých Radovesic. K nejintenzivnějšímu využití a propojování s osídlením u výsypky dochází dole u řeky Bíliny a ve vazbě na město Bílina.

b) krajina

Vzhledem k tomu, že se nám velmi dobře podařilo zvládnout sociální stránku problémů, měli jsme uvolněné ruce pro řešení krajiny, pro vlastní "aplikaci" resocializace. Od začátku jsme cítili, že centrum území by bylo dobré udělat opět v místech, kde byly Radovesice, ale práce na předchozí sociální analýze nám ukázala, že je důležitější intenzivněji využívat spíš okraje výsypky ve vazbě na jednotlivé obce - především jižní a západní okraj výsypky. Střed v místě bývalých Radovesic, v průhledu od Bořně na Středohoří, má už nyní velmi specifický klidový charakter, který je třeba dále rozvíjet.

Na náhorních planinách výsypky jsme podpořili již provedené sukcesní plochy, které se staly magnetem území, ale kde už dnes musíme velmi obezřetně regulovat počty návštěvníků, aby se jedinečnost lokality zachovala. Podařilo se nám najít způsob jak krajinářsky propojit výsypku se Středohořím, jak prací s měřítkem i krajinářskými, uměleckými i architektonickými intervencemi , drobnými spirituálními stavbami, interpretovat intimitu v oblasti bývalých Radovesic. Celkovým kvalitním rozvržením území  se nám podařilo docílit stavu, kdy každá činnost na výsypce má své místo a všichni si mohou užívat mimořádnost a jedinečnost zdejší přírody a krajiny. Své správné místo tu tak má i ekonomické využití výsypky směřující k využití dřeva, obnově lesa, rozvoji extenzivního zemědělství zakládáním sadů, vinic, chovatelstvím,. Zásadní pro celkový přístup bylo namodelování postupné obnovy původně převážně  „stepního“ společenství výsypky. Zde obrovský dík patří biologům, přírodovědcům, pěstitelům, a dalším specializovaným odborníkům.  

Zpočátku jsme měli ideovou představu o „měřítku“, že obě planiny budou charakteristické volnými výhledy, nebudou příliš členěné, a že do údolíček – zejména po Radovesicích a pak i směrem na východ ke Středohoří, budeme území „zahušťovat“ -  sady, „spirituální cestou“ v místě Radovesic, útulnami, připomínkou kostela, atd. Narazili jsme na současný stav a možnosti pěstování na výsypce, a tak jsme území museli rozdělit ještě poněkud jinak a hledali jsme způsoby využití i rychlerostoucími dřevinami. Přirozenou obnovu všech typů přírodních společenství  bylo nutné rozvrhnout v delším časovém horizontu, než jsme z počátku předpokládali.

Hned u hlavního silničního propojení kraje na severním okraji výsypky – u komunikace propojující Ústí s Mostem - jsme vybudovali pilotní informační objekt celého transformačního procesu. I zde se díky solárním panelům daří demonstrovat energetickou soběstačnost. Výhodou bylo, že objekt vzešel z architektonické soutěže a přes svou drobnost se v okamžiku realizace stal velmi dobře viditelnou „ikonou transformačního procesu“. Ta zde poukazuje a odkazuje na jedinečnou přírodní lokalitu Radovesické výsypky. Vybudovali jsme malé parkoviště, zastávku autobusu. Přímé propojení s výsypkou jsme tak dokonale zhodnotili. Tento objekt s lidským měřítkem se stal navíc i protiváhou a doplňkem nedaleko stojícího technologického monumentu ledvické elektrárny.

Radovesická výsypka se postupně stává nedílnou součástí krajiny i občanského společenství této oblasti. Je sice stále znatelné, že je v krajině poněkud cizorodým prvkem, ale bohatství přírodních společenství, stejně jako bohatství prostorových kvalit a možných společenských aktivit vytváří prostředí, se kterým je možno se velmi dobře identifikovat. Přírodní, krajinářské i architektonické prvky jsou úměrné a tvoří srozumitelné prostředí, ve kterém je možno se i velmi dobře orientovat. Krajina není pouze „technicky úspěšnou rekultivací“, vzniká prostředí, které se stává domovem, kde je možno žít. Domovem, který je možno i dále dopracovávat, zlepšovat – přivlastňovat si ho. Hodně nám na samém počátku pomohlo memorandum, které jsme se všemi zúčastněnými vytvořili a které vymezilo základní rámce využívání území i celkové podoby finálního stavu. Výsypka se nyní stává samostatnou „zodpovědnou“ součástí kraje. Postupně se z oblasti, která jen polykala prostředky na „návrat do struktury zeleně, krajiny a osídlení“ stává místo, které dokáže mít i ekonomický význam a vytváří dlouhodobě udržitelná společenství.

c) Rovina ekonomická

Hned na začátku celého procesu se podařilo rozvrhnout a vyhodnotit nejefektivnější modely organizace a provozu po dokončení. Vycházeli jsme ze zkušeností a přístupů již dříve realizovaných úprav v okolí jezera Milada. Před jednáními o budoucnosti výsypky jsme si připravili ekonomické modely fungování restaurace, kavárny, půjčovny kol, malé ubytovny, dětského tábora, motokrosu, střelnice atd. Dali jsme si dohromady ekonomické aspekty plantáží s rychlerostoucími dřevinami do bioplynek, extenzivního zemědělství. Do větší podrobnosti jsme s odborníky věnujícími se komunální energetice zpracovali analýzy týkající se i drobné výroby elektřiny.

A na druhou stranu rovnice jsme si mohli dát ekonomickou rozvahu, kolik peněz bude stát údržba výsypky v krátkodobém (cca 5 let) a dlouhodobém (cca 50 let) horizontu.  

Náklady na údržbu výsypky a s tím související krajinářské úpravy je ale stále ještě třeba dotovat, do finálního stavu se dostáváme jen postupně. Vzhledem k tomu, že náš přístup je od samého začátku maximálně otevřený, vzniklé společenství všech zúčastněných, kam patří nejen doly, ale i obce a kraj a různé soukromé subjekty, je s tímto stavem srozuměno a podporuje ho. Uvažujeme, že krajina v oblasti výsypky by si produkcí extenzivního  zemědělství, sadů, příjmů z turismu atd. mohla na sebe začít vydělávat v řádu deseti let.






DOPLNĚNÍ PROBLEMATIKY DO ŠIRŠÍHO KONTEXTU

Co se u Radovesické výsypky asi nejvíc podařilo, je její napojení do struktury kraje. Nejen krajinné a urbánní, ale především z pohledu iniciace nejrůznějších druhů aktivit, které začínaly sice v kraji mimo postižené posttěžební oblasti, ale nejprve je bylo možno realizovat právě na Radovesické výsypce. 

V rámci přípravy jsme procházeli řadu strategických dokumentů kraje, ale zjistili jsme, že nic se pro nás nedá použít. Nejlepší byl podklad vytvořený na UJEPu, byl v podstatě rozpracováním kraje a jeho potenciálů do jednotlivých oblastí, propracovaná „turistická“ mapa. Strategii, která by se věnovala komplexu krajiny a osídlení, a která by přesahovala koncept uvažování založený v šedesátých letech jsme však nenašli. Určitě, pokud jde o technickou stránku rekultivací, byl odvedeno nezměrné množství práce. Už jen ta zkušenost se sukcesním „přirozeným“ přístupem ! 

Celkové strategie nám tedy dali jakési základní vodítko – v jakém stavu se uvažování o návratu do struktury krajiny a osídlení nachází. Mohli jsme se tak daleko intenzivněji pustit do naší analytické a návrhové práce – ať už šlo o Radovesickou výsypku, tak o celý kraj. Bylo nám pak jasné, jak musíme přistupovat k obcím a jejich územním plánům a že budeme muset daleko intenzivněji přistupovat k reálnému prověřování stavu obcí a jejich konkrétního vystavěného prostředí, konkrétních vazeb na krajinu. 

V době začátku přípravy Radovesické výsypky byl Ústecký kraj jedním z nejzanedbanějších v republice. Hůř na tom byl snad už jen Karlovarský. Kraj se v té době ještě stále velice obtížně vyrovnával se „vstupem do svobody“ po roce 89, která znamenala radikální odchod od těžkého a těžebního průmyslu na němž v době socialismu vybudoval svou identitu. K tomu stále ještě byl problém s vnímáním jeho identity související s koncem druhé světové války, s odsunem. Bylo tu velice problematické mluvit o kvalitě vystavěného prostředí.

To není jak dnes, kdy má každý kraj, obdobně jako u sousedů v Rakousku nebo Německu, Belgii,  na architektonickou agendu svůj vlastní profesionální přístup. Jsou tu krajská centra věnovaná kvalitě vystavěného prostředí, krajští architekti řešící koncepčně spolu s městskými a obecními architekty problematiku klimatické změny, nedostatku vody, energetickou soběstačnost, problematiku bydlení pro mladé rodiny, sociální problematiku i podporu soukromého sektoru. Nebylo zbytí. Krize, kterými jsme si v posledním desetiletí prošli radikálně změnila naše paradigma, naše způsoby uvažování. A byl to opět Ústecký kraj, který v maximální míře využil postupně nastupující umělé inteligence. Vzhledem k inženýrské minulosti kraje by se mohlo očekávat, že na severu Čech dojde k pohodlnému předání řešení problémů do schematické roviny vlastní reduktivnímu uvažování umělé inteligenci, ale opak byl pravdou. Přece jen sever Čech je i místo které zrodilo Zdeňka Sýkoru, který jako vůbec první na světě počátkem šedesátých let využíval počítače ke své tvorbě. Počítače využíval pouze jako nástroj, byl to jen Zdeněk Sýkora, kdo rozlišoval zda „je to ono, nebo ne“. Znalého by tak nemělo překvapit, že uvědomění si správného místa i pro umělou inteligenci u nás vzešlo opět z tohoto kraje. Individuální tvůrčí procesy založené v humanitních oblastech a oborech tu tak dostaly úplně jinou dynamiku.

Od samého začátku bylo mimořádně důležité vyrovnávat se s tehdejšími legislativními a normovými limity. Stavební zákon byl v té době extrémně zastaralý, povolovací procesy se táhly na dlouhá léta.  Na problematiku stavebního zákona jsme narazili už v rámci přípravy soutěže na okolí Milady. Do zadání soutěže jsme totiž požadavky ze ZURky nedali jako nepřekročitelné. To se tehdy nelíbilo odboru Územního plánování kraje a v jeden okamžik dokonce hrozilo, že kraj nepřipojí svůj podpis pod společné memorandum. Sám odbor Územního plánování v té době realizoval na okolí Milady územní studii. Jejího zpracovatele ale našel „na cenu“ a množství referencí, ne jejich kvalitu. Na rozdíl od toho soutěž na okolí Milady prověřila daleko větší souvislosti s profesionálními týmy z celého světla až do konkrétních detailů a scénářů dlouhodobé udržitelnosti. Prověřovali jak celek , tak detail včetně sociální a ekonomické životaschopnosti. Bylo to v kraji vlastně poprvé, co jsme tu narazili na „transformační problematiku“ jak je možno k ní přistupovat a hlavně jak ji existující legislativní procesy nepodporují. Postupně jsme si uvědomovali, že jádrem této problematiky je nejen vztah detailu a celku, ekonomické a sociální hledisko ale především mimořádný invenční a tvůrčí přístup. Uvědomili jsme si, že vzhledem k rozlehlosti transformačních území se právě a jen velkou tvůrčí invencí může najít přístup a řešení, které standardní plánovací procesy nedokážou postihnout.

Pro rozklíčování problematiky do větší podrobnosti a souvislostí, zjišťování jaká je „dobrá praxe“ v zahraničí jsme „nabrali“ několik doktorandů, pro oblasti urbanismu, krajiny, energetiky a práce s majetkem. V té době tuto oblasti - mezistupeň mezi ZUR a ÚP - pokrýval institut Územní studie. Naším cílem nebylo tento institut rušit, ale velmi intenzivně jsme hledali především smysl a obsah odpovídající transformační agendě tak, aby proces Územní studie mohla být následně co nejelegantněji administrována. 

Předobraz v tomto hledání obsahu a smyslu jsme měli v „krajinném plánu“, který jsme připravovali v souvislosti s projekcí VRT. Ten důsledně vycházel z potřeb samospráv. Jeho zadání jsme zpracovali tak dobře, že se i na ministerské úrovni doslova „stal vzorem“. Po jeho překlopení do standardní územní studie nejprve na půdě samosprávy Stedočeského kraje vznikl precedent, který se začal u infrastruktur jako VRT uplatňovat i jinde v republice.

Zpočátku jsme posttěžební krajinu chápali obdobně jako VTR. Tvrdost zásahu do struktury krajiny realizací VRT byla s tvrdostí zásahu daným těžbou zcela souměřitelný. Rozdíl byl v tom, že VRT zasáhla daleko menší oblast. Dalším důležitým faktorem, který ukazuje na rozdílnost přístupu, je fakt, že v místě bývalých výsypek i dolů již mnohé bylo odpracováno. Proběhla už více než polovina rekultivačních procesů. Z čeho ale bylo možno se v případě Krajinného plánu inspirovat a co bylo stěžejní byl vztah infrastrukturního zásahu ke svému k okolí. Krajinný plán VRT Podřipska iniciovaly obce, přes které VRT projíždí a které z něj „nic nemají“. Tyto samosprávy se postupně emancipovaly a VRT využili jako podnět pro svůj komplexní rozvoj. V rámci činnosti TCÚK a jeho čtvrtého pilíře tuto činnost „aktivních okolních samospráv“  v plné míře převzal kraj, obce tam zpočátku až tak aktivní nebyly - už při koncipování soutěže na okolí Milady se ukázalo, že pro zjištění svých požadavků si jednotlivé obce nevystačí samy, že musí být profesionálně vedeny. Tehdy tuto činnost na sebe vzal PKÚ. Až nyní může tuto činnost na sebe vzít kraj. Princip je ale stejný, dochází především k podpoře existujících sociálních a společenských, samosprávných struktur. Ty lépe najdou „své místo“ a mohou se k zanedbaným částem ve svém okolí „vztahovat“. V případě Milady byla posttěžební plocha přímo řešená soutěží v řádu desítek a stovek hektarů. Řešené území, které bylo třeba obsáhnout jako takovéto „zázemí“ bylo v řádu stovek kilometrů čtverečních. Pokud mluvíme o Radovesické výsypce, byla , pokud jde o poměr přímo řešené území a okolního „zázemí“ situace obdobná. V rámci širších analýz jsme nejprve měli tendenci řešit obdobně území od Teplic k Mostu a od Krušných hor k Středohoří. Postupně jsme ale přišli na to, že u Radovesické je to trochu jiné, jednodušší. Je totiž skoro ze všech stran obklopena existující sídelní, nebo krajinnou strukturou, kterou je možno považovat za původní a kde očekáváme jen minimální radikální úpravy. Radovesická výsypka se svým uspořádáním otevírá především na sever na Bílinu, Ledvice, do prostoru dolu Bílina. Ale i zde bylo nezbytné vypracovat velmi obšírnou urbánně-ekonomickou studii, kterou právě se toto území především podařilo zapojit do okolních souvislostí.

Nikdo by si také nemyslel, že kraj někdy dokáže překonat a navázat na dobu před vysídlením Němců, že dokáže začít psát svůj vlastní autentický příběh. Velkou práci tu vykonala kulturní platforma(včetně spousty dalších kulturně společenských aktivit), která postupně vytvářela, doslova generovala, hustou síť interaktivních vazeb a vztahů. Druhým silným okamžikem se staly startupy s extrémně inovativním přístupem ke krajině a osídlení se založením v energetické, technologicky progresivní a udržitelné oblasti rozvoje osídlení. Výše zmíněné kultuře doslova daly křídla. Zde mimořádnou práci vykonala například ČZU, která je pokud jde o přejímání inovativních přístupů i dnes ve své oblasti nejpokrokovější u nás. Třetím silným momentem bylo maximální využití „low, nebo smart, tech“ přístupu, kterým se to vše progresivní doslova "dostalo mezi lidi". Podařilo se tu najít taková inovativní řešení a přístupy, kde dostaly práci místní lidé po velmi jednoduché rekvalifikaci. 

Pro všechno bylo důležité, že se nám hned od začátku podařilo se velmi produktivně „vpít“ do problémů a reálného stavu celého kraje, nejen posttěžebních oblastí. Dokázali jsme vycítit a hlavně generovat ambice kraje po jeho jednotlivých částech, obcích, městech, typech krajin a tím se nám podařilo vytvořit nejprve nezbytné mentální zázemí pro nastavení procesů, které postupně vedly k zacelení krajinných, urbánních i sociálních trhlin v kraji způsobených desetiletími důlních činností zabírajících přes tisíc kilometrů čtverečních.

 

středa 22. března 2023

Kraj a jeho obce

Zaměřením na drobné obce a města, vedoucí ke spolupráci při zadávání veřejných architektonických soutěží

(1/4/2023 OB)/

Metoda přístupu k osídlení v kraji by měla vycházet z práce městských/obecních architektů. Nejprve zmapujeme celý kraj se zaměřením především na malé a střední obce, včetně alespoň informativního zmapování zázemí lomů, které bude podrobněji součástí následných  jednotlivých rozsáhlejších studií. Cílem tu bude vytipování několika obcí, míst, kterými se budeme následně zabývat podrobněji. Budeme projednávat možnost spolupráce při definování zadání a hledání konkrétních zadání pro řešení formou architektonických soutěží. 

Nejprve předběžné rozvržení celého kraje: a)posttěžební oblasti, b)Krušné hory, c)šluknovsko, d)děčínsko, e)České Středohoří, f)litoměřicko, g)žatecko a lounsko - poohří, h)podbořansko.

V závěru je (předběžně) několik vytipovaných obcí, se kterými by bylo možno začít. Pokud do těchto obcí půjdeme, bude to už s tím, že dokážeme pomoci například se získání finančních prostředků na uspořádání takové soutěže – zajištění finančních zdrojů na soutěže jsme řešili cca před dvěma lety a již by to mělo být v „procesu“. Z peněz čtvrtého pilíře bude financována pouze konzultační činnost při úvodním definování zadání, problémů k řešení, nebudeme financovat práci vlastního vysoutěženého organizátora soutěže. 

Předběžně – mělo by se jednat patrně především o kultivaci veřejného prostoru obcí, nebo nějaké důležité vypointování veřejného života v obci budovou.  

Poznámka - přístup bude obdobný jaký připravujeme při zadávání “velkých studií” v posttěžebních oblastech, jen v adekvátně menším měřítku. U těchto “velkých” studí aby byly vstuktu “transformační” bude do nich nezbytné koncentrovat veškeré problémy vždy dané oblasti, abychom neříkali - “to neřešíme, to řeší tamten, nebo tamten”. Problémy krajiny, osídlení, sociální, zhodnocení potenciálů atd.

 

ADD A) POSTTĚŽEBNÍ OBLASTI, DŮL PO DOLU OD ZÁPADU KRAJE poznámka: zatím jen okrajově, obce v této oblasti budou řešeny v rámci jednotlivých rozsáhlých studií. Důležité bude ale třeba už nyní rozlišit, zda péče  o obce v zázemích dolů se nějak řádově neliší od „těch ostatních“obcí. V zázemích dolů nikde neprobíhají soutěže, nejsem si vědom, že by výběrka byla zaměřena na kvalitu.:

DŮL NÁSTUP poznámka: pro vstup do problematiky bude dobré spolupracovat s arch Wiczszoriovými, kteří oblast velmi dobře znají. Následuje popis obcí zatím jen předběžně  Droužkovice, Březno, Tušimice, Na zelené ploše před vstupem do elektrárny by mi přišlo iniciační dát monumentální – i ulítlé – výtvarné dílo. Výtvarná díla - viz.poznámka v závěru. Zelená, Málkov Prochází tudy zásadní východozápadní silniční propojení kraje, úprava veřejného prostoru v jejím těsném kontextu by měla v kraji velký dosah, Černovice

DŮL ČSA poznámka: zde vše probíhá v dikci “green mindu” včetně zapojování okolních samospráv, do jaké míry zatím nevím. Horní Jiřetín minimálně zde budeme do problematiky vstupovat už teď - oslovil men kolega co zpracovává pro obec územní plán, že by do něj v souladu s názory samosprávy dali rádi požadavek na soutěž , Dolní Jiřetín, Komořany, Vysoká Pec, Jezeří

DŮL VRŠANY poznámka: zázemím tohoto lomu se krajina otevírá do rovin poohří, kde by určitě stálo zato podporovat zemědělské využití - skleníky. Určitě by stálo zato zde najít obec, kde by v tomto ohledu s nimi šlo spolupracovat už teď - třeba až někde u Ohře. Výsledkem může být obnova nějaké usedlosti s chmelnicí apod. Malé Březno, Vysoké Březno,Strupčice, Okořín,Nová Bělá, Zaječice,Vrškmaň

DŮL (JEZERO)MOST poznámka: město Most má obecně s architektonickým soutěžením problém - neproběhla soutěž na Repre, byla zrušena soutěž na Budovatelku, soutěž na park Střed z nadačního fondu Karla Komárka město “trpí” protože ani realizaci neplatí. Měl bych tendeci hledat nějakou drobnou obec v okolí Mostu a tam začít hledat jak pomoci. Například už před časem se na mne obrátili nějací aktivisté z obce Sedlec  Růžodol, Braňany

DŮL BÍLINA poznámka: zde bych ještě doplnil péči o předpolí Teplic, která určitě nebude součástí zadání soutěže na okolí Dolu Bílina. Vlastní Teplice už o soutěžení jednají s Igorem Kovačevičem (organizátor soutěže na barák TCÚK) a na úrovni kraje s nimi jednáme ohledně soutěže na planetárium. Lákalo by mě najít obec v nějaké klíčové poloze těsně s Teplicemi související - nejlépe směrem na Krušné hory. Je to oblast, která už našimi většími studiemi řešena nebude. Okolo Teplic byly desítky dolů a těžeb (dolů Koh-i-noor) o problematice jejich začlenění do sídelních struktur svědčí současný stav spontánně zatopených jezer po dolech okolo Teplic - mám zpětn vazby že to oc nefunguje. Jeníkov - probíhá obnova obce, důležitou roli hraje stavebník Bittersmann  Ledvice, Chudeřice, Bílina, Mariánské Radčice, Lom 

MILADA (ČÁST PÁNVE MEZI TEPLICEMI A ÚSTÍM) poznámka: šlo by tu vstoupit do nějaké obce zasažené přípravou trasy VRT v oblasti Ústí nad Labem - Chlumec. Nejlépe na příkladu nějaké drobné obce, možná rovnou Chlumec, kde bude portál tunelu. Soutěž by se mohla týkat nějaké důležité společenské stavby, která by tuto infrastrukturní (VRT) stavb pro obec kompenzovala. V rámci přípravy bychom pak mohli rozvrhnout kroky vedoucí k zadání Územní studie obdobně jak to děláme ve Středočeském kraji - na to peníze dá Ministerstvo dopravy a chce ji dělat najednou pro celý Ústecký kraj. 

 

ADD B)KRUŠNÉ HORY poznámka: tvoří specifickou a dosud “neobjevenou” oblast. Naše zapojení by bylo dobré v obdobných místech, jako například v Měděnci, kde před nedávnem došlo k odstřelu unikátní těžební věže z šedesátých let. Mohli bychom tu najít obdobná místa související s těžbou a UNESCem - pomáhat na té nejdrobnější komunální úrovni k začleňování těchto památek do struktury obcí a měst. Pokud jde o UNESCO tam totiž už pozornost soustředěna je, a určitě by šlo najít na případnou realizaci i finanční zdroje. Dále - určitě by tu šlo zapojit a podpořit spolek okolo Moldavské dráhy - obnova trati na Sasko. Je tam řada polorozpadných drážních budov na okraji obcí. Pokud jde o přístup, měl bych zde tendenci podpořit něco, co už je rozjeto a dát tomu takto další rozměr. Většinou co už je rozjeto nějakým způsobem pro místní smysl dává. Blatno- aktivní starostka - paní Rabasová. Od Klády Salzmann si nechala zpracovat návrh přírodního parku. Kalek - maličká obec na hranicích kde řešili problematiku extenzivního rozvoje - parcelování rodinnými domky- jsou tak místní aktivní lidé, šlo by je podpořit. 

ADD C) ŠLUKNOVSKO poznámka: obecně oblast vnímána jako zapomenutá. Z přítomnosti NP těží především Krásná Lípa, nebo drobné obce. Nemá dosah do celého regionu - třeba Děčín svou historickou roli “být pro NP důležitý” zameškal. šlo by se ale pokusit propojit víc Děčín s Hřenskem - hlavně prací s veřejným prostorem.  Česká Kamenice – jede svou vlastní velmi dobrou trajektorií. Netřeba postrkovat. Varnsdorf – městský architekt Honza Hrouda, se kterým by šlo probrat podrobnosti místní problematiky. Před časem dělal tehdejší městský architekt hlavní náměstí a dopadlo to divně. Realizuje se tam krajská investice do areálu středních škol – bez soutěže, soustředění na město z pozice kraje, kdy by nám šlo z pohledu přípravy o “dobrou praxi” by si tak město zasloužilo. A není tam k řešení nic důležitějšího než právě náměstí.  Jetřichovice – před časem jsem s tamním starostou probíral nějakou drobnou akci ve Vysoké Lípě – nová boží muka. Těch drobných zásahů do krajiny jsme měli vytipovanou celou řadu - šlo by vymyslet “útulny” “lávky” “vyhlídková místa”.  Lipová u Šluknova - velmi aktivní místní starosta, krajský zastupitel, přes něj bude možné se dál dovídat o oblasti - info od T.Eflera. Mikulášovice Lobendava

ADD D)DĚČÍNSKO poznámka: Už jen tím jak je Děčín široce rozložen do krajiny - na okraji Děčína je řada drobných obcí s různou mírou potřeb obnovy - je toto město důležité. Navíc ho velmi dobře znám. Pro současné vedení kraje - radní Řehák - by stálo zato hledat souvislosti s obcemi při železnici Děčín - Teplice, kterou tento radní nechal obnovit. Podél dráhy je řada nevyužitých objektů. Pokud bychom zapojili samosprávy a společně hledali co kde podpořit, dávalo by to smysl. Zkusím předběžně vytipovat obce, kterých by se to mohlo týkat.   Jilemnice – studii centra už dělali upgrade arch (Lucie Kadrmanová). Centrum je vybydlené a nějaká práce s veřejným prostorem včetně baráku by tomu prospěla. Mimořádně důležité by tam byla dobrá definice zadání. V centru by mohly  být i obecní a sociální byty – téma které se postupně rozbíhá i pokud jde o dotace.  Hřensko – je obecně vnímáno jako tržiště. Řešit centrum a plochy okolo silnice až do Německa. Výhoda, že se přes Luboše dokonale dostaneme do reality. Před několika lety tam navrhovali velký objekt u vody – multifunkční přístaviště – Vlado Milunič(Tančící dům). Iniciační by bylo k tématu Labe pomáhat samosprávám jak tento potenciál - rekreační - zhodnotit. Zde by z toho dokázal těžit i Děčín. 

ADD E) ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ poznámka: rozlišoval bych část od Labe na východ a pak část od Labe na západ. Ta část na východ s těžištěm v Unhošti. Aktivity se mi tam zatím točí okolo Zubrnické dráhy. Na západě bychom nějakou drobnou obec - s výhledy na Říp - našli snadno. Milešov – Krásný zámek, viditelný už z dálnice. Dnešní využití – dúchodci - se budou stěhovat do novostavby a objekt bude prázdný. Objekt je kraje a nevím zda má už rozvržené nové využití. Je u toho i zanedbaný park. Celé by to mohlo být chápáno i jako jakási základna celé západní části Středohoří.  Žernoseky (oboje)- jsou vnímány jako centrum vína. Jinak víno by mělo být prezentováno na Litoměřickém zámku. Verneřice, Počeplice u Štětí - je tam cenná stará solnice u které není v silách obce ji opravit

ADD F) LITOMĚŘICKO poznámka: z pohledu občanských aktivit jsou tu v posledních letech viditelní Vrtáci, kteří se dali dohromady po zveřejnění variant trasy vrt územím. Této energie by bylo dobré využít. Obce spolu velmi dobře komunikují. Opět by tento přístup obce připravoval k zadání Krajinného plánu souvisejícímu s VRT, který bude platit Ministerstvo dopravy  (budou ho chtít i platit ale ne po částech, ale pak pro celý Ústecký kraj - odhad že na to dají před 10mil) .   Terezín – celé město je ikona. Situaci velmi dobře znám. Ideální by byla soutěž na celé město. Tu před několika lety nacenil Igor Kovačevič na cca 10mil. Je tam důležité začít pracovat s veřejným prostorem - ideálně soutěž na centrální náměstí, včetně řešení dopravy v klidu. Koncept této soutěže mám ji zpracovaný a průběžně konzultovaný s městem i Igorem Kovačevičem. Je tam navíc Walbert Schmirler jako městský architekt, který by vše dokázal dávat do pohybu. Důležité je tam z jedné strany opravovat bloky(Žižkovy kasárna) a z druhé strany veřejný prostor. Litoměřice – mimořádně zanedbaný areál Zahrady Čech tam by mělo smysl se soustředit. Nevím nyní jak se na něj dívá město a jaký pohled na to má kraj. Mnetěš – drobná obec pod Řípem, kde budou nyní dělat studii veřejných prostor v centru, šlo by je možná podpořit dalšími aktivitami. Znám místního aktivistu, který inicioval Krajinný plán Podřipsko  s nímž spolupracuji. 

ADD G) ŽATECKO A LOUNSKO - OBECNĚ POOHŘÍ poznámka: lokalita důležitá i z toho důvodu, že je zde hrana mezi původně českým a původně německým osídlením. Tato hrana je v osídlení dodnes patrná. Pokud bychom zde hledali obec, je právě toto moment, který bude při jejím výběru důležitý. Do případné soutěže by se koncentrovala tato problematika.   Louny – Louny jako „město galerií“. Už jsou tam dvě, možná se bude dostavovat GBR. Dlouhodobě projednáváme s vdovou po světovém malíři Sýkorovi jeho vlastní muzeum.  Předběžné místo je vedle synagogy na hradbách, což už studenti mnohokrát prověřovali. Vždy vše ale naráží na statut a vůbec jak to celé založit aby s tím Lenka Sýkorová souhlasila. Tento moment je nejdůležitější. Pokud by se jej podařilo rozpléct, vše další by šlo jako na drátkách.  Zálužice - Steklík  aktivní starostka, je to místo (Steklík) kde bude zázemí UNESCO - chmel. Steklík by si zasloužil udělat něco s náměstím (probíráno s T.Eflerem  Trnovany - obdobně jako Steklík, jen obec už spadá pod Žatec. T.Efler rozvoj obce probíral kvalitními studentskými pracemi. Postoloprty - rozpadající se zámek, obnova velkostatku probíhá místním nadšencem

ADD H) PODBOŘANSKO poznámka: pokud o nějaké oblasti nevím skoro nic je to Podbořansko. Pro mne je to oblast, která se už otevírá do plzeňska a rakovnicka. 

ADD I)ÚSTÍ poznámka: to tu dávám zvlášť. Je to hlavní město kraje. Nepůjdeme asi přímo “do města”, ale mělo by nás zajímat jeho zázemí, obce které jsou v jeho bezprostředním okolí. 

 

VÝBĚR - PŘEDBĚŽNÁ DOPORUČENÍ

Varnsdorf - Hlavní náměstí obce. Ve spolupráci s místním městským architektem bychom velmi snadno dali dohromady zadání. 

Hřensko – Soutěž by týkala veřejných prostor obce zejména související s turismem, práce s vizuálním smogem, centrem a plochami okolo silnice až do Německa. Klíčový význam v procesu by měl LP. Zná místní i problematiku, šlo by to chápat i jako přístup k obnově po požáru. Výstupem může být i přístavní molo - viz Miluničův návrh. Přes vodu bychom v rámci přípravy zapojili i Děčín. Tam je stále aktuální téma jezu. Důležité by bylo koncentrovat pozornost k Labi a lodní dopravě, ze strany kraje by to pak pozitivně vyznívalo jako pomoc obcím jak tento potenciál využít v rámci nějakých jejich konkrétních staveb.

Terezín - Ten je jednoznačný. Soutěž by se týkala hlavního náměstí a přiléhajících veřejných prostory. Zadání soutěže už zpracováno, projednáno s vedením města, je to nyní možno už jen procesovat. Byly by to levně a rychle získané body. Pro kraj by to byly i důležité rychlé body směrem ven. V době současné drahoty bytů v Praze by Terezín “vyslal signál” že se o sebe “začíná starat”. Pokud se podaří najít peníze do záchrany Žižkových kasáren - tam je řešení na úrovni státu - vytvořili bychom touto kombinací péče o blok a veřejný prostor reálné základy pro další zobytnění města. Ještě nutno dodat, že v rekonstruovaných blocích se bude počítat s určitým procentem bytů, které by měly být obecní. Tedy město do nich bude moci umísťovat lékaře, zdravotní sestry, učitelky atd…. toto zkvalitňování služeb bude mít také právě vliv na atraktivitu města z pohledu mladých rodin. 

Louny – Sýkora muzeum – nová ikona kraje. Problém se nyní především týká statusu. 

Radovesická výsypka – u silnice na jejím okraji bylo úžasné už nyní co nejdřív situovat informační objekt Transformace. Mohla by být pilotní ikona celé Transformace, bylo by dobré zadání ladit v souladu s probíhající studií na Radovesickou výsypku a v určitý okamžik by si příprava této soutěže “mohla žít vlastním životem”. 

Osek a další kláštery – to je samostatná problematika hledat jemnou linie jak k nim přistoupit. Zajímala by mě tam vazba historických staveb, ikon,  nejen na kvality veřejných prostor ale i na obnovy bytového fondu, sociální bydlení. Lákalo by mě tam k tomu přistupovat obdobně jako v Terezíně. Určitě by to celé bylo dobré probrat s “kulturní platformou” která se rozvíjí okolo radního Řeháka.  

Výtvarné dílo ve veřejném prostoru – Mohli bychom se zaměřit i na tzv. výtvarné intervene. Ve spolupráci s UJEPem jsme realizovali jeden nápis na nábřeží v Děčíně. Přišlo by mi dobré v jádru transformace jít do Ledvické elektrárny – něco jako mimina na žižkovské vysílací věži. Pokud začínáme s pilotem na Radovesické výsypce, toto by mohla být jedna z prvotních drobných realizací. Bylo by určitě možno spolupracovat i s Martinem Klodou a jeho Mořem Klidu. 

Drobné obce - postupně si je na netu obcházím, budu si muset ještě alespoň projet autem, abych pochopil atmosféru, o co se v té které obci snaží si budu muset postupně načítat a pořádat to zde po jednotlivých výše uvedených oblastech. 

Důležitý pak bude i vhled někoho, kdo se v obcích už nějakým způsobem vyzná - oslovit MASky, dúležité iniciativní aktivisty u nichž se informace scházejí - to ale zatím, jak jsem pochopil, dělat nebudeme. Tedy - u každé výše zmíněné oblasti se pokusím vytipovat jednu dvě obce. Vždy je tu důležité, aby se tím řešil nějaký z mimořádných problémů kraje - ač by to nakonec “byl jen barák”. 

 

Další důležité momenty

Bude důležité pečlivě volit, jaký symbol by transformace měla mít v Ústí jako hlavním městě kraje. Před časem jsem rozvíjel koncept vyměnitelných aktualizovaných soch na nádvoří krajského úřadu - galerie pod otevřeným nebem s vlastním kurátorem, ideálně z UJEPu. Nebo možná raději na těch ochozech směrem ke Zdaru, kam nikdo moc nechodí. 

Litvínov – koldům, Chomutov – bytovky od Bergera, Casanova a Duchcov, UNESCO – Je velice obtížně rozlišitelné, kde to vlastně je. Horní krajina, mohlo by být propojeno s Radovesickou výsypkou a tím objektem u silnice (na tom “baráčku” - infocentru -  na jednu stranu šipka s označením „Radovesická výsypka“ na druhou stranu šipka s označením „UNESCO“…. 

Centrum vína - tady by ale bylo nejdřív důležité proniknout do vinařské komunity. Své tam dle mého v minulosti hrály Litoměřice a Zahrada Čech. Bylo by dobré zjistit kdo o tom na kraji ví nejvíc. 

Přírodní ikony – Bořeň, Milešovka, Děčínský Sněžník, Říp, Porta Bohemica

Krajina - bude nezbytné nastudovat i výstupy sociologických studií věnované krajině realizované Sociologickým ústavem. Teď mám na mysli tu rozlehlou krajinu mimo posttěžební oblasti. V minulosti bylo určitě už strašně mnoho odpracováno. 

 

Ikona

 

Jak dnes může vypadat ikona, která se stane smysluplným symbolem ?  

Naše krajina jako domov pro 21.století

Ondřej Beneš 1/4/2023

Nebudeme se u ikony věnovat používání tohoto pojmu u pravoslavného nebo řeckokatolického obrazu, ale ikonu budeme sledovat zejména ve dvou významech současných, spjatých s anglosaským světem: a) označení piktogramu, malého obrázku na počítačové obrazovce, na který klikáme pomocí myši, abychom otevřeli program, který zastupuje, tedy symbolizuje. Tedy jde o Piktogramy, také se jim říká ikony, což jsou malá, silně zjednodušená vyobrazení. B) ikona se používá pro někoho, kdo je velmi známý nebo pro něco, co lidé pokládají za reprezentantaci nějaké myšlenky.

Pro oba dva zde sledované významy je společné určité „koncentrované uchopení“. Pro nás je navíc důležitý vztah ke krajině, k architektuře. Zde je důležité, že ve fenomenologickém pojetí chápeme i dům, nebo město jako něco, co „koncentruje krajinu do jednoho místa“. Dobře se to dá vysvětlit i u mostu přes řeku, který z pohledu toho kdo řeku chce překročit „koncentruje břehy do jednoho místa“. Krajina, nebo břehy, jsou pak mostem, městem, domem z pohledu běžného člověka srozumitelné, uchopitelné. Může se v ní (krajině) orientovat i identifikovat se s ní – dá se v ní pak žít. To vše nejen z pohledu zobrazení ale především z hlediska funkcí a provozu. Zobrazením a konkrétním vizuálním symbolem je pak s touto koncentrací možno daleko jednodušeji „nakládat“, o této situovanost je „možno mluvit“.  

Ikony v krajině dokážeme v Ústeckém kraji takto velmi dobře sledovat a identifikovat směrem do minulosti. Ikonou je jednoznačně hora Říp s kostelíkem. Hrad Házmburk v předpolí Středohoří, klasicistní pevnost Terezín, na které byla tehdejší doba závislá coby na ochraně z otevřené severní strany země. Pro dvacáté století a jeho socialistické budování je obdobně „silnou“ protože „pravdivou“ ikonou například objekt kulturního domu Repre v Mostě, nebo i sada brutalistních objektů při severní straně Mírového náměstí v Ústí. Za ikonu této doby, která už své místo našla i na počátku 21.století můžeme po realizované soutěži považovat objekt lázní v Chomutově, který se bude měnit na knihovnu.  

Zde nás ale především zajímá, jak a jaké ikony budovat směrem do budoucnosti  to v souvislosti s „odchodem od uhlí“ a transformací celého regionu. Jak o problému uvažovat, zda je vůbec toto uvažování vzhledem k daleko „důležitějším“ problémům podstatné.  

Ikony, symboly, v přeneseném smyslu i metafory jsou důležité pro srozumitelnost situací, společenského života. Umožňují „formátování“ reality tak, že ji všichni rozumí. Při pohledu na středověký chrám „čteme“ celou tehdejší společnost.

Z pohledu transformačního procesu by se určitě takovouto ikonou měla stát nová budova Transformačního centra. Měla by ukazovat na hodnoty, které bychom si s transformací měli spojovat – jako je využívání již existujícího a zanedbaného, technická a technologická progresivita, a pak i určitá normálnost a obyčejnost – velmi rád používám pojem „blbuvzdornost“. Ze všeho toho by mělo vyplynout, že jde o principy neexkluzivní, které se mohou stát „obecnou normou“.

Pokud jde o ikonu ve vztahu k přírodě a krajině – jsou Krkonoše nebo Šumava ikonou tak jak o ní zde mluvíme? Jsou „tou“ koncentrací, „tlačítkem“ přes které se dostaneme k dalším významům? Jsou Krkonoše nebo Šumava „reprezentantem“? Není to tak, že ikonou v Krkonoších může být Sněžka se svými objekty na vrcholu, nebo ještě lépe nedaleko ležící TV věž s hotelem a restaurací na Ještědu? Tím v žádném případě nechci ubírat krásám tamních hor, bohatosti a jedinečnosti přírody jakékoli „zásluhy“. Jen pro to, aby se něco "stalo ikonou" je třeba splnit daleko více podmínek.

Novou ikonou v ústeckém kraji ve vztahu ke krajině mohou být například drobné architektonické intervence vzešlé ze soutěže na okolí Milady a jejího vítězného návrhu. Svým tvarem odkazují k historii místa (těžební), svým významem a funkcí zprostředkovávají, činí srozumitelným nové využití krajiny. „Ukazují“ „jsou tlačítkem“ například k rekreaci. Takto může v krajině jako završení dalekosáhlých změn a úprav "fungovat" například i odpočinkový altán, nebo rozhledna. Obdobně mohou novodobé "ikony" odkazovat ke sportu, ale i k unikátnosti přírody a krajiny. Například rozhledna může na okraji významné přírodní lokality zároveň určitou cennou oblast před návštěvníky i chránit – není možno jít dále, vše je možné jen z uctivé vzdálenosti sledovat.

Vychází nám z toho, že pro jedinečnost přírody a její srozumitelnost jsou důležitá právě takováto „rozhraní“. Jejich úspěšnost se odvíjí jednak od vlastní kvality a jedinečnosti přírodních lokalit, v posledních letech čím dál tím prosazovanějších "sukcesních ploch". Pak ale i od pečlivého situování těchto míst v takových lokalitách, které jsou „dobré“ i s ohledem k již existující, nebo zamýšlené urbánní struktuře krajiny. Pokud jsme v oblastech výsypek, kde až nyní mluvíme o „návratech“ do struktury osídlení, půjde obdobně jako v případě okolí Milady o „budování“ takovýchto nových urbánních vztahů.   

Přírodně krajinářská práce vedoucí ke kultivaci přírodních hodnot krajiny "rekultivace", má své kořeny v šedesátých letech a je spjata zejména se jménem ing. Stanislava Štýse a do dnešních dnů se kvalita tohoto přístupu stále zvyšuje. Přístup z druhé strany, ze strany měst a sídel, urbánních struktur, souhrnně řečeno s resocializacemi, v ústeckém kraji tradici adekvátní počátku 21.století zatím nemá. Téma resocializace velmi úzce souvisí s tendencemi, trendy a zákonitostmi, kterými se společnost a kultura v té které době realizuje domy, městy, institucemi. Na „vrcholu své doby“ tak je možno chápat v šedesátých let přístup, vedoucí v Mostě na výsypkách k realizaci hyppodromu, autodromu, golfových hřišť. Pro počátek 21.století se tento přístup nejlépe vytváří procesy v okolí jezera Milada – od širokých analýz, participací, hledání vazeb a vztahů, přes společenský konsenzus obcí vyjádřený Memorandem až po architektonickou soutěž s kvalitním zadáním, kvalitními týmy, porotou i výsledkem.

Je jasné, že v západní části Mostecké pánve, kde se dosud těží, a kde bude daleko větší akcent na sociální problematiku – a otázku pro koho „krajinu na výsypkách“ budeme vytvářet - je situace jiná. Rovnice, ze které mohou být generovány novodobé „ikony kraje“ ale nadále na jedné straně bude mít přírodu a krajinu, na straně druhé urbanizované „socializované“ prostředí. Jen do této rovnice budou vkládány odlišné proměnné. Netřeba připomínat, že by bylo velkou výhodou, pokud by i „tento typ“ krajiny byl srozumitelný a možná právě i přes své ikony uchopitelný a komunikovatelný.

Závěrem: Ikona je něco co vnáší sakralitu do prostoru i provozování všedního dne. Je tím co nás ochraňuje a co současně přes ni /ikonu ochraňujeme i my - to jest hodnoty které nepodléhají času.


Resocializace a resilience

 

Resocializace a resilience

Naše krajina jako domov pro 21.století

Ondřej Beneš 1/4/2023

V kraji dlouhodobě mluvíme o resocializaci. Bylo by možná dobré v okamžiku kdy systematicky mluvíme o "návratu posttěžební krajiny" si řici, co to vlastně znamená. 


Resocializace souvisí se socializací, což je děj, při kterém si metaforicky řečeno „dítě osvojuje pravidla života ve společnosti (výchovou, nápodobou, identifikací, vlastním stylem či s vrstevníky).“

V pozdějších letech se člověk rovněž přizpůsobuje a učí se novému chování, zde hovoříme právě o resocializaci. Můžeme to chápat jako přijetí nových norem a hodnot,  které jsou většinou spojené s novým sociálním postavením, jež člověk získává – např. stanu-li se rodičem, zaměstnancem nebo vojákem. Občas se definice tohoto pojmu zkracuje na pouhé znovuuvedení resp. znovuzakotvení do společnosti.

Resocializaci máme často spojenou s propuštěnými vězni, kteří se navrací zpět do společnosti.

Resilience v sociologii označuje schopnost sociálního systému vstřebat rušivé podněty nebo jim čelit, popřípadě odolávat stresům tak, aby systém zůstal ve stejném stavu, zachoval si svojí strukturu a funkce. Popisuje míru, do které je systém schopný sebeorganizace, učení a přizpůsobení.

Zvýšení míry resilience se projevuje tak, že je systém schopný lépe snášet náročné situace s menší újmou. Resilience je tedy v sociálně ekologických systémech schopnost lidí přecházet změny a vlivy v budoucnosti na kvalitativně vyšší úrovni.

V sociologickém kontextu představuje slovo opačné k resilienci pojem zranitelnost.

Výše uvedené jsem vzal z wikipedie.

 

Pro dnešní uvažování se u třetí roviny návratu posttěžebního území do struktury osídlení standardně používá pojem resocializace. Takto byla problematika návratu posttěžební krajiny rozvržena už v šedesátých letech. Dosud nás tak zajímají jen jednotlivé, technicky vymezené, konkrétní „úkoly“, jednotlivé konkrétní doly a výsypky. Obsah i forma tohoto „štýsovského“ způsobu uvažování, který zejména prací s „přirozenou sukcesí“ došel v posledních letech a desetiletích velkého vývoje, je tak adekvátní pojmu resocializace – na „místo k řešení“ tak máme tendenci dívat se jako že je oddělené od celku.

Pokud bychom mluvili o resilienci, musíme začít mluvit o „celém regionu“, kraji. Jen v tomto kontextu nám rozlehlé posttěžební oblasti začnou připadat jako „dočasný problém“. V tomto způsobu uvažování bychom nejprve důsledně vycházeli z již existujících sídelních a urbánních struktur, jejich komplexních i obytných kvalit. Odtud by totiž postižené posttěžební plochy postupně „prorůstaly“ kvalitními sociálními vazbami a vztahy, celkovou obytností,  tedy zvenku.

Problém je v tom, že v současnosti je Ústecký kraj jedním z nejpostiženějších u nás, jeho kvalita života i vystavěného prostředí není vysoká. Je tak velmi problematické „spolehnout se“ na „kvalitu“ okolních struktur, které by do těch posttěžebních měly „přirozeně prorůstat“.

Pro zjištění současného stavu uvažování o celku se nyní pokoušíme analyzovat celý kraj a jeho koncepty a strategie. V případě soutěže na okolí  Milady se problematika rozvrhla do dvou kroků, dvou kol soutěže. V prvním kole soutěžící „domýšleli“, „dotvářeli“  celé území od Teplic po Ústí. Vytvořili si tak celkový ideový urbánní rámec, do kterého až v druhém kole rozpracovávali svá vlastní řešení, návrhy koncentrované do bezprostředního okolí jezera Milada.

Nyní se ale nepohybujeme v rámci soutěže a ani určitého lokálně vymezeného území. Pohybujeme se v kontextu celého kraje, severu Čech. Ale stejně jako u prvního kola soutěže na Miladu je třeba řešit zázemí posttěžební krajiny zahrnující celý kraj. Je třeba hledat, generovat  podněty, které nikdo v území ani ze strany samospráv předem nehledal a neočekával, ale které svým tvůrčím potenciálem mohou daná území i celek „posouvat dál“, mj. i z pohledu „smršťování“ celého regionu - vylidňování. V rámci měst a obcí tuto „vyhledávací“ a „iniciační“ roli a činnost mají na starosti především městsští/obecní architekti, nyní se pohybujeme na úrovni celého kraje.

Celkový způsob uvažování o kraji by zásadním způsobem mohl vycházet ze zkušenosti práce městského architekta v Děčíně, kde byla obdobná situace. I tam bylo nezbytné zároveň řešit inovativním způsobem celek města a jeho zázemí v krajině - již nějakým způsobem „fungující“ - aby bylo možno „záplatovat“ jednotlivé velké kusy města, jako jsou například brownfieldy, nebo nevyužívaná nábřeží. Pro měřítko celého kraje by bylo obdobně výhodné „záplatovat“ zázemí lomů a výsypky.