Rozhovor STAVBA 12/2022

 

rozhovor 2 STAVBA DETAIL 4/2022

Obnova na opačných pólech spektra

S Ondřejem Benešem jsme hovořili o dvou velkých, relativně vzdálených tématech – první je nedávná mezinárodní soutěž na novou Vltavskou filharmonii v Praze a druhým jeho působení v severních Čechách, nejdříve v roli hlavního architekta Děčína a nově jako krajského architekta. Podle Beneše oba projekty vykazují společné znaky, i když jsou z hlediska obnovy na opačných pólech.

Ondřej Beneš (*1969) vystudoval fakultu architektury ČVUT v Praze. Pracoval v kancelářích SIAL a D. A. studio, byl asistentem Martina Rajniše na VŠUP. Je aktivním členem České komory a od roku 1998 se věnuje samostatné projekční činnosti. Na fakultě architektury ČVUT obhájil doktorskou a později i habilitační práci s tématem teorie, metodologie a interpretace architektury od šedesátých let do současnosti, působí zde jako pedagog. Publikuje odborné texty a knihy, většinou s filozofem a historikem Oldřichem Ševčíkem. Byl městským architektem Děčína a je vedoucím pracovní skupiny Krajský architekt Ústeckého kraje.

 

Filharmonie Jak byla podle tebe vedena soutěž na Vltavskou filharmonii?

Tuto soutěž chápu jako „reparát“ soutěže na Národní knihovnu z roku 2006, jejíž nezdařený průběh a neúspěch přičítám zpolitizovaným rozhodnutím. Co se týká formálních pochybení – soutěž byla vypsána podle velmi volných, mezinárodních soutěžních kritérií UIA, ale soutěžní podmínky byly naformulovány „c.k.“ přesně. Tehdy ještě neplatilo, že podmínky takových soutěží musí schvalovat Česká komora architektů, bohužel. Soutěž na Národní knihovnu byla napadena za neregulérnost a také postrádala politickou oporu. Věřím, že pokud by ji měla, nebylo by možné výsledky tak snadno „zamést pod koberec“. Vítězný návrh opravdu považuju za nejlepší, znám Kaplického skici z 90. let, kdy tematizoval hranu Letenské pláně, za schody k místu bývalého Stalinova pomníku, kde nacházel vlnu, kterou v případě Národní knihovny jen o kousek posunul.

O novou budovu filharmonie se zajímáš dlouhodobě a podrobně. Je v tom něco víc než zvědavost?

Mluvíme tady především o potřebě petrifikace naší relativně mladé svobody. Od roku 1989 zatím v České republice nebyl postavený z veřejných peněz takto velký dům národního významu, do kterého by se mohla promítnout naše současná identita. Srovnejme to s 19. stoletím po rakousko- -uherském vyrovnání, kdy se stavily horečně kulturní stánky ve všech městech.

Projekty velkých filharmonických budov jsou koneckonců v současnosti rozjeté ve třech největších českých městech, v Brně a Ostravě.

Je dobře, že se energie nesoustředí jen do Prahy a že konkrétně v Ostravě se připravuje dům, který je už teď mimořádně dobře vnímán i na mezinárodní úrovni. A je v pořádku, že se něco děje dokonce na třech místech – náš národní deficit v kulturních stavbách je obrovský.

A jak jsi spokojen s vybraným umístěním v Praze?

S Oldřichem Ševčíkem jsme úsilí týkající se filharmonie sledovali a komentovali v našich textech. K monumentálním společenským stavbám s obrovským přesahem se pojí potřeba identifikace, podobně jako to ve středověku bylo s katedrálami. Vybrané místo uVltavy mi nakonec připadá výborné, využívající potenciál řeky, náplavek, spojení s nově vznikající čtvrtí Bubny-Zátory. Dopravní řešení vítězného návrhu je sice náročné na realizaci, ale bez něj by nemohla celá situace vyústit do kvalitní budoucnosti, o níž jsem hluboce přesvědčen. Velké projekty, jako byla například nové budova ČSOB v Radlicích nebo právě probíhající náročná rekonstrukce Barrandovského mostu, vždy vyžadují velkorysá řešení. A filharmonie je navíc v centru města.

Měl jsi možnost prohlédnout si všech 19 finalistů soutěže. Jak je hodnotíš celkově?

 Je pochopitelné, že mnohé ateliéry mají tendenci v rámci soutěží recyklovat své předchozí nápady a v těch šťastnějších případech je posunout dál. Z českých architektů zabodovali v mezinárodní konkurenci architekti Šépka a Hájek, každý se svým týmem a charakteristickým návrhem, a z obou jsem měl velkou radost. Velice dobrý pocit jsem měl z návrhu ateliéru Snøhetta, který podobně jako BIG vrství veřejné prostory v novou krajinu. Je jasné, že teď začnou další jednání, a že nárh projde spoustou úprav a zpřesňování. Celkový rámec návrhu Bjarke Ingels Group je ale velmi otevřený a dovedu si představit, že dotahování k dokonalosti bude radostné. Vytvoření nové „krajiny“ u těchto dvou návrhů považuji za lepší řešení než sice krásné, ale odtržené solitéry. Hodnotím snahu dostat velkou budovu šetrně do města, a naopak, jak vtáhnout město do sebe.

Myslíš si, že výsledný veřejný prostor v okolí Vltavské tedy skutečně bude kvalitní, soudobý a použitelný?

Rozhodně to bude velkorysý a velkoměstský prostor a potenciál pro jeho „obyvatelnost“ je velký. Autoři už například deklarovali, že se zamyslí nad (ne)existencí zeleně. V této fázi je dům nutné vnímat jako symbol, k jehož celkovému smyslu a budoucnosti je třeba přistupovat velmi kritickým způsobem. Při pohledu do Polska dnes víme, že i trošku „divné“ domy tohoto rozsahu a měřítka mohou udělat spoustu práce pro veřejnost a nepochybuji, že jeho výkon bude obrovský. Nevidím důvod, proč by to mělo dopadnout špatně.

Ani z pohledu finančního? Přece jen, doba je těžká, postcovidové vyčerpání, stále ještě probíhající válečný konflikt v Evropě…

Ale právě v takových dobách je potřeba snít a formovat vizi lepší budoucnosti! Pokud bychom čekali, že hodnoty začneme vytvářet až po krizi, tak krizi nikdy nepřekonáme. A i kdybychom „bohaté roky“, které máme za sebou, zhodnotili o řád lépe, tak by se stejně vyskytovaly názory, že jsme je „projedli“. Je přirozené, že se nepodaří všechno. V Praze se za poslední roky povedlo vytvořit prostředí, ve kterém je možné velké projekty, jako je filharmonie, připravovat jinak, konstruktivněji. Nedokážu předjímat, zda to v případě změny politické reprezentace bude pokračovat, ale budu doufat, že jakákoliv reprezentace si filharmonii vezme za svou i jako svou vizitku. Snad se nám po 30 letech podaří konečně tuto svobodu efektivně využít, podobně jako to zvládají například Poláci nebo i Slováci, a vybudovat v Praze významnou veřejnou budovu evropského významu.

Děčín Kromě toho, že učíš na fakultě architektury v Praze a jsi aktivní v České komoře architektů, jsi posledních pět let působil i jako architekt města Děčína.

Severní Čechy celkově, stejně jako Karlovarsko a částečně i Ostravsko, jsou v potřebě a ochotě iniciovat rozvoj a hledat nové cesty právě na opačném pólu, než je pražská filharmonie. Děčín po roce 1991 opustila ruská armáda a byl v neutěšeném stavu – zničený zámek, třetina historického jádra zbourána a místo něj panelové sídliště… A ani po třiceti letech stále není ve formě. Nejpodstatnější je propast mezi historií města a jeho současností. Obdobný rozdíl byl i mezi tím, jak jsem současný Děčín viděl já, jak ho vidělo vedení města a jak obyvatelé. Najít konsensus dá velkou práci (vždyť u filharmonie trvalo desítky let, než se dohodlo místo!). Děčín byl před druhou světovou válkou bohaté německé město, při odsunu odešlo skoro 100% obyvatel. V jiných opuštěných městech v Sudetách (Liberec) dokázala zejména generace 60. let a jejich následovníci potenciál a odkaz míst lépe využít. V Ústeckém kraji místo toho došlo k mohutnému inženýrskému rozvoji souvisejícím s těžbou a energetikou, kterému bylo podřízeno doslova vše.

Po pěti letech ve funkci zrovna v těchto dnech vychází knížka o tvé práci pro Děčín. Znamená to, že končíš?

Ano, v Děčíně se rozhodli, že už moje služby nepotřebují. Sever je drsný… (smích).

Vydáváš tedy bilanční publikaci. Co se ti za těch pět podařilo v Děčíně změnit a jaké jsou jeho největší problémy?

Současný padesátitisícový Děčín byla původně města dvě: pravobřežní Děčín a levobřežní Podmokly, sloučily se až v roce 1942. A do současné doby je to stále tak, že je město spojeno jen formálně. Necítím v něm žádný střed. Přitom se nachází v překrásné kotlině podél Labe a také proto jsem velkou pozornost věnoval nábřežím, uvažované stavbě jezu pod Děčínem. Podařilo se zorganizovat soutěž na lávku, pod zámkem, podél železničního mostu. Soutěž byla vypsaná jako ideově-urbanistická na kus města, zejména s ohledem na celé nábřeží, a zároveň jako konstrukčně architektonická na samotnou lávku. Vítězem byl výborný návrh architektů Kotačky a Pykové. Bylo pak nutné dořešit předpolí, neexistovaly vazby ani z jednoho břehu. Návrh je teď v projektové přípravě a budou žádat o stavební povolení. Problémem Děčína jsou tedy izolovanost jeho dvou částí, rozlehlost a málo propojení, zejména pro pěší a cyklisty. Dalším je množství železničních staveb, které tvoří bariéry a znemožňují udělat z něj jednoduchým způsobem „město krátkých vzdáleností“.

A je něco, po čem jsi v Děčíně toužil a nepovedlo se?

Chtěl jsem vybudovat „kancelář architekta města“, která by byla větší než já sám na částečný úvazek. Bohužel město ode mě nerealisticky očekávalo výkony, jaké dělají nejméně desetičlenné týmy. Nicméně neodcházím s hořkostí, podařilo se spoustu věcí pojmenovat i realizovat. Všechnu odvedenou práci jsem systematizoval, zaarchivoval a publikoval, většinou na webu, takže pokud by byl zájem, kdokoliv může rovnou navázat. Potkal jsem tam i řadu zajímavých lidí se zápalem pro jejich město a kraj, a to mi vždy dělá radost.

Severní Čechy Pojďme se vzdálit od Děčína do měřítka celé České republiky. Je nesporné, že centrismus Prahy a Středočeského kraje stále sílí a města na periferiích naší země čelí vylidňování a smršťování. Jak vnímáš tento fenomén?

Smršťování není problém jen českých měst. Tématu se ve své diplomce u doc.Klokočky věnuje nyní již můj doktorand Matěj Čunát. Závěr jeho práce říká, že hlavní je nepodléhat frustraci, ale v prvním kroku se s tím vědomím naučit žít. Zmenšení není úpadek, je potřeba hledat jiné kvality místa – například v Děčíně to byly důležité urbánní osy. Pokud se je podaří udržet, město se nerozpadne, mohou se od nich rozvíjet příležitosti k dalšímu rozvoji. To, co žije, je potřeba definovat a podporovat, aby bylo možné se k živoucím místům vztahovat. A snažit se zabránit fragmentaci – administrativní, správní atd.

Z našich předchozích debat vím, že se „na severu“ podílíš na dalších projektech…

Během svých cest do Děčína jsem se na neformálních schůzkách v Ústí nad Labem setkával s městskými architekty z celého Ústeckého kraje. Tak jsem se například dostal k mosteckému „Repre“ a posouzení jeho architektonických a urbanistických hodnot, zejména s výhledem do budoucnosti. Samozřejmě veřejná stavba nedává příliš smyslu bez úvah o jejím okolí a veřejném prostoru. Most tím, že je to jedno z mála měst v Evropě, které vzniklo v druhé polovině 20. století „na zelené louce“ a zůstalo nedokomponované, je neodolatelnou intelektuální výzvou pro každého architekta. Tím jsem se k Ústeckému kraji připoutal ještě víc.

Obecně jsou na severu Čech veškeré urbanistické úvahy komplexnější, vzhledem k sociálním problémům.

Jak jsem už říkal, „drsný sever“, kde je všechno založeno na sociálních tématech. Ale veřejný prostor a práce s ním nemusí být vždy reaktivní, může být naopak iniciátorem změny ve vnímání lokality. To samozřejmě stojí spoustu energie. Mnohé otázky jsme řešili se studenty v rámci semestrálních zadání, velkoryse se pak podařio koncipovat soutěž na okolí jezera Milada.

Podílíš se i na novém Transformačním centru Ústeckého kraje. Co si pod tím názvem mám představit?

Nejprve se mi podařilo iniciovat, prosadit, a nakonec i zrealizovat Infrastrukturní studii Ústí nad Labem z pohledu kraje. Martin Hausenblas, místní podnikatel a filantrop, chtěl řešit v centru Ústí trimodální přístav – spojující vodu, železnici a silnice. Tuto studii se nakonec nepodařilo řešit na ústeckém magistrátu, ale až na úrovni samosprávy krajské.

Odtud pak už byl jen krok k tomu, že jsem se loni na kraji dostal do týmu připravujícího evropský projekt do Fondu spravedlivé transformace. Začal  jsem začal pracovat na pojmenování, uchopení a rozvržení problematiky krajiny a osídlení celého kraje.

Samotné Ústí dlouhodobě čeká na nový územní plán, který byl v 90. letech jeden z nejlepších u nás, město vybudovalo ikonický most od Romana Kouckého… Ale to všechno skončilo. Problém je, že Ústí stále není přirozeným centrem Ústeckého kraje a v konkurenci Mostu není respektovaným krajským městem. Je potřeba, aby západní část kraje neměla důvod destruovat vliv a rozvoj východní části. A ještě tu jsou Teplice, které jsou tím nejpřirozenějším kulturně-historickým centrem kraje. (eventuálně celý odstavec vyhodit).

Co bylo hlavním tématem oné infrastrukturní studie? Asi zejména doprava…

Cíl byl analyzovat stav všech typů infrastruktury, ale i krajinně-prostorové hodnoty kraje a zpracovat kontrast dopravy a krajiny tak, aby obojí bylo srozumitelné. Byla to pionýrská práce, hledající způsoby jak se dostat ze zdejšího zažitého inženýrského způsobu uvažování, abstrahujícího kvality a komplexnost vystavěného prostředí do nepodstatné položky.

Nemá ale kraj větší problém než sociální napětí nebo modernistickou překonanou dopravu? Napadá mě zejména vyuhlení a transformace těchto lokalit.

Je to tak. Hlavním tématem transformačního procesu je „odchod od uhlí“. První by měl být uzavřen Důl ČSA, který má 40 km2 . Uvažování nad rekultivací takto obrovských areálů musí být dál než ono redukované „dáme tam hlínu a něco nasadíme“. Musíme uvažovat nad vodou v krajině nejen jako o inženýrské položce, ale také o vytváření nových struktur osídlení krajiny.

Jaké jsou oblasti, které bude pokrývat „transformátor“?

Zaprvé je to systematicá práce s daty, bez nichž se dnes neobejdeme nikde; dále komunální energetika, nakládání s odpady a soběstačnost; a zatřetí podpora malého a středního podnikání, rozšíření již existujícího ICUKu. Já jsem se do toho zařadil „z nuly na sto“ s plánováním krajiny a krajinného osídlení, což je čtvrtý pilíř „transformátoru“. Agenda je to rozsáhlá, jen posttěžební krajina má 1200 km2 , nejen doly, ale i jejich zázemí.

Záběr je to veliký. Je práce na něm už nějak rozfázovaná?

 Začátkem tohoto roku jsme naplánovali činnosti na příštích pět let. V „mém“ pilíři plánování se zpočátku budeme hodně věnovat poskytování konzultací městským samosprávám. Také bychom každý rok chtěli vyprodukovat dvě studie, jednu větší a jednu menší. Chceme začít urbánně-ekonomickou studií celého kraje. Ta by měla kraj zpřehlednit z hlediska ekonomiky a potenciálu jednotlivých oblastí. V kraji jsou velcí stakeholdeři, kteří si jedou svůj velký byznys a svoje koncepty, ale bez širších návazností. Kraj ale nemá žádný strategický dokument pánevní oblasti, takže neexistuje žádný rámec, který by určoval, kde by se sídla měla rozvíjet, kde by měla být hrana sukcesních ploch, nebo kde je například místo pro solární parky. Takže zatím není co nabídnout současným vlastníkům ani případným investorům. Chybí dokument pro partnerství mezi subjekty a krajem. Druhou studií by měla být oblast pod Krušnými horami mezi Kadaní a Ústím, kde zatím převládá „bezčasí“. Doufám, že se příští rok pomocí těchto dvou studií podaří „transformátor“ nastartovat a začneme hledat celospolečenský konsenzus. Do těchto plánů zasahuje současná energetická krize a požadavek na energetické znovuvyužití krajiny, obnovitelnými zdroji pochopitelně. Stojí před námi výzvy.

A na závěr: kde vidíš v ideálním případě výsledky svého úsilí za pět let?

Kdyby se podařilo realizovat těch deset studií, které budou provázané s potřebami stakeholderů a samospráv – aby to nebyly jen šuplíkové projekty – to by mě uspokojilo. A pokud by se to celé odehrálo na patřičné úrovni komunikace se zapojením participačních procesů, jak nyní rozbíháme s Ministerstvem dopravy přípravu VRT Podřipska, to by byl splněný sen. Nejbližší možný cíl je vybudování samotného transformačního centra. Za tím účelem je vypsaná architektonická soutěž na konverzi školy z 80. let, která je pro potřeby centra adekvátní. Je to první vypsaná soutěž v podobném rozsahu v Ústeckém kraji. Kromě zázemí pro uvedené čtyři pilíře centra by tam mělo být i prezentační a informační centrum kraje s fyzickým modelem krajiny i kavárna. Investiční objem je půl miliardy na stavbu centra a další půl miliardy na zajištění služeb. Uskutečnění tohoto záměru by bylo naplněním mého ideálu.