Nabídka urbanisticko-ekonomické studie 03/2022 (nerealizovaná)

Pojďme dělat město VI –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, 5. - 6. června 2025

 

Rozhovor s Klárou Kovářovou pro Pojďme dělat město VI –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, 5. - 6. června 2025 (vyjde v krácené podobě)

https://www.pojdmedelatmesto.cz/  

Jak jste se k práci pro obce dostal, je to pro architekta „první volba“?:

V první polovině devadesátých let jsem se ještě jako student dostal k úpravě náměstí v obci Petrovice u Sedlčan na příbramsku, odkud pochází moji rodiče. Díky spoustě kamenů tam nedošlo ke scelení velkých lánů a pro svou drobnou strukturu je krajina nazývána jako „středověká“. Na náměstí mají velké stromy, barokní kostel, jezuitskou kolej, opodál se zámkem a rozlehlým parkem - krása. S nástupem podnikání do zeleně uprostřed náměstí chodili vykonávat potřebu návštěvníci tamních podnikatelských podií s prodejem piva „přes ulici“. Původním zadáním mělo být vybudování záchodků a kryté zastávky autobusů uprostřed náměstí. Když jsem se do toho celého vložil, řešením nakonec nebyla velká stavba záchodků, ale řešil jsem komplet dopravu, pohyb i parkování autobusů, místo pro poutě, zmenšoval jsem podíl rozlehlých asfaltových ploch, doplňoval zeleň… Vše s akcentem na co nejjednodušší řešení, která by nestálo moc peněz. Říkal jsem si, že na to jak to tam bylo od padesátých let jsou přece všichni tak nějak zvyklí. Návrh mi pak zrealizovali, a přestože došlo k podstatným změnám a korekcím, ke kterým jsem už přizván nebyl, chlubí se výsledkem dodnes. Následný velký rozvoj obce totiž dostal pevný základ.

Podařilo se Vám alespoň později v Petrovicích zrealizovat něco s čím byste byl spokojený?:

Dělal jsem tam pak jen několik studií pro příbuzné. I tam totiž, jako kdekoli na drobné obci, je vždy důležitější slovo a autorita toho, kdo realizuje, než toho kdo vymýšlí plány podle kterých se staví. Před lety jsem do Petrovic přivedl své studenty z FA ČVUT a řešili jsme s nimi celou obec. Rozvrhovali jsme její hodnoty, které jsme petrifikovali konkrétními stavbami. Domy se tak pokoušeli objevovat a dotvářet silné stránky obce.

Pro dokreslení stavu samospráv v malých obcích jsou příkladem právě Petrovice. Obec například uspořádala architektonickou soutěž na úpravu místní kašny, tedy požární nádrže z padesátých let. Té se se svým návrhem účastnil i místní pan starosta, který byl pak v porotě. Vyhrál návrh - koho jiného než pana starosty. Už ho zrealizovali. Dnes je ze starosty senátor…

Vaše pracovní portfolio zahrnuje bohatou publikační činnost. Čeho se převážně týká?:

S kolegou docentem Oldřichem Ševčíkem jsme začali s architekturou šedesátých let. Vydali jsme obsáhlou soubornou publikaci. Pak jsme se postupně soustředili na teoretický architektonický diskurs od šedesátých let do dneška. Evropský a světový ve vazbě na náš, český. Publikace, články, konference, knihy, recenze. Jedním z našich dnešních témat jsou krize kterými si procházíme – enviromentální, energetická, sociální. Na vše se důsledně díváme nejen z celospolečenského kulturního kontextu, ale právě s akcentem na profesi architekta.

A k práci městského architekta jste se dostal poprvé v Děčíně? 

Před osmi lety jsem tam vyhrál výběrové řízení na městského architekta a tuto práci tam vykonával šest let. Měl jsem takovou pionýrskou roli. Panovala tam představa, že zřízení role městského architekta vyřeší snad všechny problémy města. Založil jsem facebookové stránky, blog, měl tam desítky přednášek a komentovaných procházek městem, přivedl jsem do Děčína Den architektury, který ve svém druhém ročníku měl třetí nejbohatší program u nás – po Praze a Brně. V Děčíně bylo třeba řešit jak operativu probíhajících projektů, přípravu nových, tak zároveň hledat celkové koncepčního uchopení města. Trochu plavba v lavině. K řešení toho v Děčíně bylo a stále je neuvěřitelně mnoho. Čím méně máte peněz, tím i ty nejdrobnější zásahy musí vytvářet smysluplný celek.

Nakonec jste ale byl radou města odvolán?:

Divoký drsný sever, říkáme. Když jsem do města na částečný úvazek nastupoval, měl jsem si vše osahat a do roka navrhnout rozvoj této agendy (Děčín má padesát tisíc obyvatel). Místo toho se změnou politické reprezentace nedlouho po mém nástupu šlo vůbec o přežití mě jako městského architekta. Vše jsem si tak následně musel řešit po vlastní ose: krajinářskou architektku, dopravní specialisty, a jen jsem pak hledal jak tuto navazující činnost „posvětit“ městem. Děčín má velké dopravní problémy, ale také má dopravní fakultu ČVUT. Přes rok jsem si co měsíc na akademické půdě dával schůzky se všemi, kdo měli odhodlání dopravní problematiku města rozplétat. Asi největší radost ze setkávání měli policisté z dopravního inspektorátu. Město jsme znovu a znovu procházeli, kdy matricí pro nás byl i diplom Matěje Čunáta z liberecké TUL, ve kterém pracoval s městem jako smršťujícím se. Definoval dvě páteřní osy, které i kdyby městu stále ubývali obyvatelé, tak se nerozpadne. Právě od těchto páteří jsme rozplétali všechny tipy dopravy, veřejných prostor, zeleně i zástavby.

Nakonec jsem se stal součástí politické strkanice, kdy každé dva roky docházelo k radikální proměně vedení města. Díky nezbytnosti zpětných vazeb od občanů jsem přes svůj nulový exekutivní vliv byl velmi viditelný a tak i na ráně. Až loni, dva roky po mém odvolání jsem dalšímu vedení obce pomáhal se znovuzavedením této agendy. 

Po ukončení v Děčíně jsem o své práci vydal publikaci. Jsou tam pomocí QR kodů prokliky na blog k městu, kde je stále k dispozici většina výsledků mé práce.

Stále bydlím v Praze a abych severu Čech lépe rozuměl, nedlouho po mém nástupu do Děčína jsem si v Ústí přes rok dával schůzky s městskými architekty celého ústeckého kraje. Na jednom setkání mě oslovil městský architekt Mostu, zda bych jim nepomohl v přípravě rekonstrukce mimořádného brutalistního objektu Repre. Dělal jsem pak pro mostecku samosprávu jak definování hodnot tohoto domu, posuzoval jsem již zpracovanou studii, dle požadavků města jsem vypracoval přístup který by hodnoty brutalistního objektu daleko víc respektoval, studie kvalitní nebyla, a nakonec - jak je Most stále nedokončen jako modernistické město – jsem dělal  i koncept celého centra, hledal přístup k celému městu. Byl jsem z těch, kdo pro rekonstrukci Repre doporučoval architektonickou soutěž.

Má spolupráce pro Most nedopadla. Přes mimořádné úsilí mnoha lidí si tam nyní Repre za mimořádných nákladů rekonstruují podle původní studie. Tehdejší primátor, nyní senátor, se veřejně přiznává, že zvolený přístup je „jeho politické rozhodnutí“. Ale i v Mostě se mnoho věcí postupně mění.  Počátkem roku jsme se sešli s kamarádem, Igorem Kovačevičem, který vyhrál výběrové řízení na soutěžní dialog na centrum města. Město si postupně začíná uvědomovat, že nepotřebuje jen kvalitní design svého rozvoje (řadu inspirací poskytli naši studenti z FA ČVUT), ale především je třeba oslovit veřejnost, instituce, stakeholdery, prostě vytvářet ve městě přístup a atmosféru, že změny k lepšímu jsou možné.

Stále působíte i na Fakultě architektury ČVUT v Praze, představujete studentům i agendu městského architekta?:

Ano, se studenty hledáme odpovědi jak na parciální otázky města – v Děčíně, kde jsem byl šest let městským architektem, jsme například zaplňovaly proluky pravého břehu, nebo řešíme města celá. To na začátku většinou vytvoříme  celkový urbanistický koncept a každý student dále rozpracovává určitou jednotlivou konkrétní část, blok, dům. Vzniká celek na který se v průběh práce právě díky konkrétním detailům domů můžeme dívat z různých stran. Do školy zveme starosty, historiky, patrioty, ale i aktivisty. Takto jsme řešili právě Most, Bílinu, Terezín, Rokycany, Hradištko pod Medníkem, Týn nad Vltavou, okolí jezera Milada a další.

Vy jste se stal i prvním krajským architektem s unikátní transformační agendou. Jak se to stalo? 

Postupně jsem v Ústeckém kraji získal řadu mimořádně motivovaných přátel, kteří dosavadní přístup, stále mentálně uvězněný v šedesátých letech, vnímali jako neudržitelný. S podnikatelem a filantropem Martinem Hausenblasem jsme otevírali neuralgický dopravní bod Ústí - ústí Bíliny do Labe. Podařilo se nám k tomu definovat zadání, hledali jsme kdo by to celé měl vlastně zadávat. Nakonec se z lokálního dopravního problému stala, díky úspěchu na půdě krajské samosprávy, studie otevírající problematiku krajiny, prostoru a infrastruktury s rozsahem celého kraje: „Infrastrukturní studie Ústí nad Labem z pohledu kraje“, se zázemím v širokém odborném týmu, který jsem vedl.

Postupně jsem rozvíjel něco, co jsem nazýval krajskou architektonickou agendu. Na samém počátku se nám totiž podařilo od rady kraje získat mandát na vytvoření pracovní skupiny krajský architekt, kterou jsem řadu let vedl. Před pěti lety, po krajských volbách, tehdejší vedení kraje rozvíjelo transformační agendu spojenou s odchodem od uhlí. Právě tam se mi podařilo položit základy pro čtvrtý pilíř transformace věnovaný „krajině a osídlení“. Dalo to obrovskou práci. Mnoho se ale podařilo: soutěž na okolí jezera Milada která se nakonec netýkala pouze bezprostředního okolí jezera, ale v prvním kole řešila souvislosti rozlehlého území mezi Teplicemi a Ústím. Podařilo se na kraji všechny přesvědčit a zorganizovat soutěž na objekt vlastního Transformačního centra Ústeckého kraje, obdobná soutěž na kraji proběhla naposledy někdy v šedesátých letech.

Jako nejdůležitější ale vnímám velmi podrobné rozvržení činnosti pilíře věnovaného „krajině a osídlení“, na řadu let včetně obhajoby počtu lidí, výše financí, propojenosti s ostatními složkami transformace. Postupně si všichni začali uvědomovat, že je to právě „krajina a osídlení“ kdo je určující i pro ostatní pilíře obsažené v Transformátoru (podpora podnikání, energetika, informační systémy). Zásadní z mého pohledu byl a stále je akcent na urbánní ekonomiku, tedy na lidi a obyvatele kteří v kraji „po těžbě“ budou žít, pracovat, rekreovat se, vychovávat děti, pečovat o své seniory.  

Jak se tato agenda vyvíjí nyní, ještě do tamního dění zasahujete? Po počátečním tápání, pokud jde o vedení pilíře „krajina a osídlení“, se před necelým rokem do vedení dostala architektka Eva Němcová s mimořádnými zkušenostmi ze světa i přednáškovou činností na FA ČVUT. Od počátku profesní náplň pilíře chvěla krajská samospráva řešit především „vlastními silami“, aby vše nedělali jen odborníci z Prahy. Postup tak byl daleko pomalejší, než jsme v přípravě očekávali, i ve zpracovaném log frame očekávali, ale je to zase postup, který svou robustností „nepůjde odvolat“. Myslím, že Transformační centrum si tak postupně hledá v procesu transformace svou adekvátní polohu.

Loni jsem k úvodní fázi procesu ve spolupráci s řadou kolegů a institucí vydal publikaci. I ta jsou prokliky QR kódy na blog, který jsem k tomu vedl. 

Působíte stále jako městský architekt?  

Druhým rokem jsem obecní architekt v Týně nad Vltavou a v obci Hradištku pod Medníkem. Do Hradištka jsme nejprve přišli se studenty. Premonstráti tam obci po dlouhém vyjednávání přenechali 6 a půl hektaru centra a obec hledala, jak s tím vším naložit. Po studentských prezentacích jsem jim postupně začal radit. Nakonec si mě na tuto práci najali. Loni jsme zadali souběžnou studii na layout centra. S velkým úspěchem jsme její výsledky prezentovali občanům letos v lednu. Nyní obdobným způsobem připravujeme iniciační konkrétní projekt - novostavbu knihovny.

V Týně jsem vyhrál výběrové řízení s hlavním úkolem dotáhnout přípravu soutěže na Blanici, čtvrti panelových domů sloužících jako ubytovna pro ty, kdo stavěli jadernou elektrárnu Temelín. Z vítězného návrhu, odpovídajícímu nejen místu, ale i ekonomickým možnostem a uvažované etapizaci máme velkou radost.

I do Týna jsem přivedl studenty nejen na semestrální práce, ale měli jsme zde už tři diplomy. V Týně je nejen velmi dobré porozumění se samosprávou, ale je tam i řada motivovaných a zároveň mimořádně kompetentních lidí. Nyní tak postupně rozplétáme problematiku veřejných institucí v okolí Zámeckého nádvoří (muzeum, knihovna, galerie, ZUŠ), nejen pro turisty rozvíjíme přírodně i archeologicky cennou lokalitu na soutoku Vltavy s Lužnicí Semenec, hledáme adekvátní přístup k sídlištím, ale také zvažujeme, jak se připravit na případné rozšíření Temelína, aby Týn byl opět alespoň částečně zázemím elektrárny.

Máte velmi široký záběr působení. Jaký projekt byste ještě rád zmínil?

K velkým výzvám patřila spolupráce se samosprávami, i státní správou při přípravě vysokorychlostní trati na Podřipsku. Na jedné straně inženýrsky vedená příprava strategické stavby s mezinárodním významem, na straně druhé drobné obce se svými vlastními drobnými problémy, kterým za humny projíždějící vlak „nic nepřinese“.

Klíčem byl proaktivní přístup, kdy obce místo aby nekonečně obstruovali přes specializované právníky si najaly nás, odborníky, aby výstavbu VRT Podřipsko využili pro komplexní zlepšení stavu své obce v době enviromentálních, energetických a dalších krizí. Je třeba si uvědomit, že už trasování dálnice D8 nebylo ke krajině příliš ohleduplné, obzvlášť v okolí Řípu. Severně od Prahy se navíc jako houby po dešti staví rozlehlá logistická centra. To vše bez adekvátní práce s krajinou a jejími prostorovými hodnotami, vodou v krajině, byť vše probíhá dle platných ZURek a územních plánů. K systematickým analýzám i hledání hodnotového koncepčního přístupu k předpolí prahy na území Středních Čech dochází teprve v posledních letech. Na Podřipsku se obce nejen pro řešení problematiky VRT spojili ve sdružení Koridor D8. Nyní sdružuje na 35 obcí. Je třeba poznamenat, že se nám podařilo vytvořit koncept přístupu, na jehož zpracování už před několika lety ministerstvo dopravy na samosprávu Středočeského kraje poslalo deset milionů korun. Zde ale platí, že přes oficiální podporu, díky komplexnosti a atypičnosti přístupu, je vše do úředních postupů třeba velmi detailně připravit. 

Obdobné to vlastně bylo s přípravou soutěže na okolí jezera Milada. I tam jsou okolo jezera především drobné obce, kterých není možno se jednotlivě ptát co na břehu jezera „chtějí“ – nedokáží si představit co by vůbec bylo možné si přát. V Ústeckém kraji v té době nad nimi nedokázal převzít záštitu kraj, ale vše se podařilo řešit pod patronací PKÚ (Palivový kombinát Ústí, nyní Diamo). Státní podnik, který má za úkol zahlazovat následky těžby si pro účely Milady rozšířil své zákonem dané kompetence právě o přípravu a organizaci soutěže, která svým rozsahem má v našich podmínkách těžko srovnání.

I v případě Ústeckého kraje, ve kterém bylo zvykem, že si jednotlivá velká města hrála svou vlastní hru, je nezbytné se o celé území postižené těžbou měřící 1200km2 postarat společně. Těžařské a energetické společnosti jsou zde zdaleka nejsilnější hráči, kteří mají své jednoznačné priority. S evropskými dotacemi a organizovaným odchodem od uhlí se postupně mění desítky let zavedené paradigma. V tomto už tak postiženém regionu se postupně vytváří komplexní předpoklady pro další rozvoj a život na bázi obnovitelných zdrojů, pokročilých technologií i přístupu, který jsme nazvali „low tech“. 

Ve všech těchto procesech je důležitá nejen dokonalá znalost problematiky, kompetencí, zákonů a předpisů. Hlavním úkolem je při rozdrobenosti aktérů designování produktivních přístupů vedoucích k cíli. Známe limity jak stavebního zákona, tak správních procesů, které mají většinou schopnost rozložit vše dříve, než se aktéři vůbec shodnou na definování problému. I proto jsme vycházeli ze zahraničních zkušeností, zejména německých pokud jde o přístup k posttěžebním oblastem, nebo belgických s regionálním plánováním v procesu přípravy VRT. 

Dalším důležitým krokem v procesu přípravy komplikovaných projektů je participace se všemi dotčenými zúčastněnými. Tedy participace ne jako povídání, ale jako řízeně designovaný proces, kde každý musí dostat adekvátní prostor. Může jít o přednášky, dotazníková šetření, workshopy, besedy…. Právě díky profesionálně vedené participaci je pak daleko snadnější dosahovat společně sdíleného konsenzu. 

Na tato téma budu v červnu přednášet na konferenci Pojďme dělat město v Litomyšli. Právě v Litomyšli ví velmi dobře, že obec se nikdy sama od sebe do pořádku nedá, že je to především proaktivní uchopení problémů, co vede k vytváření smělých vizí a jejich postupné realizaci. 

Šestý ročník konference se zaměří na meziobecní spolupráci. Právě spolupráce mezi municipalitami je nejlepší cestou k řešení enviromentálních, energetických i sociálních krizí.