OKOLÍ MAGISTRÁLY - TEXT NEJEN PRO PRAHU (pracovní verze)
(ne)samozřejmost našeho uvažování
POHED ZPĚT
Tvar i růst měst bývá spojován s konkrétními
převratnými změnami společnosti i její techniky. Středověk, novověk,
devatenácté století – urbanismus a architektura vyjadřovala proměnu aspirací, identity
a bezpečí. Obranu domova a společenství středoevropské domácnosti, kdy bezpečný
domov byl ten fyzicky oddělený a chráněný, posouvá a komplikuje využití střelného
prachu. Možnosti rychlých přesunů železnicí bezpečnost relativizují ještě více.
Zdálo se tak, že kvalita vystavěného prostředí je podmíněna komplexní kvalitou
infrastruktury. Dvacáté století nám ukázalo, jak to může dopadnout, když si
infrastruktura začne žít svým vlastním životem, když si začne „vytvářet
nároky“. Jakkoli si obnovu poválečné Evropy bez tohoto přístupu nedokážeme
představit, pro kvalitu jejího rozvoje bylo třeba učinit „úkrok stranou“. Od konce
padesátých let architektura a urbanismus radikálně přehodnocují ideje
„přirozeného sociálního pokroku“. Následné experimenty postmoderny dávají
tomuto přehodnocování i fyzickou podobu. Od mnohdy ironické a hravé nápodoby
historických slohů, veřejných prostor s urbánních struktur až po
sofistikované propojování náročných filosofických textů s obdobně náročně
koncipovanými domy a prostory. Jakkoli nám dnes tyto experimenty mohou připadat
archaické, otevřeli celou paletu témat a vyjadřovacích prostředků, které můžeme
při zvládání aktuálních témat a úkolů oboru využívat. Pro „dnešek“ se témata
točí okolo krizí – enviromentálních, energetických a sociálních. Infrastruktura
a technika se možností odstupu daleko spíš dostává do „služebné“ role. Zásadní se
stalo téma „vyvažování“ a „balancování“. Rychlost a prudkost ekonomického
kalkulu vyjadřovaná požadavky na infrastrukturu nebo monumentální „ikonické“ stavby
bez kontextu přináší mimořádnou energii, ve které se ale bez zapracování
společenského a kulturního kontextu nedá žít. Dynamické vyvažování spočívá
právě v tom, že chceme obojí – jak bezbřehou energii, tak komplexní
kvalitu života, přívětivost a „obyvatelnost“. Cezůra daná postmodernou nám
dávala možnost, zřídkakdy vědomě využívanou, o těchto aspektech a jejich vzájemně
se ovlivňující dynamice pro snazší srozumitelnost mluvit odděleně.
PRAHA A POSTMODERNA, ZLOM ROKU 1989
Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na východním
okraji jejího hradebního pásu jsou doplňovány významné společenské objekty –
muzea, burza, opera, nádraží. Učiněnou výkladní skříní se stává pravobřežní
vltavský břeh, propojující a umocňující dominanty jeho historických částí.
Předměstí Prahy protínají trasy železnic, za hranou
hradebního pásu se podél cest živelně i dle přejímaných urbanistických konceptů
rozvíjí nové kusy obcí a měst. Jedním z úkolů následného scelování se
stalo propojování vltavským údolím v severojižním směru. Prokopává se
vyšehradský tunel,
překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů od počátku dvacátého století.
Řešením je na počátku osmdesátých let dokončená Severojižní
magistrála (1973 Nuselský most,
1978 až po Hlávkův most a 1980 nový most Barikádníků). Součástí návazných
úprav města jsou i rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Žižkov nebo Smíchov
měla nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi. Radiálu dnešní
Plzeňské na Smíchově měl dálniční křižovatkou protnout tunelový průtah známý dnes
jako komplex Blanka. Smíchov se zde mezi Petřínem a Mrázovkou v atmosféře
počátku devadesátých let nakonec podařilo proměnit do dnešní, daleko
městotvornější, podoby.
Vliv na přístup k městu měly na počátku devadesátých
let postmoderní přístupy rozvíjené na geopolitickém Západě. Za všechny jmenujme
alespoň bratry Kriery, realizace berlínské IBA. V českém prostředí tyto
přístupy přejímá například nastupující generace architektů Středotlakých,
intelektuální výboje manželé Ševčíkovi.
SMÍCHOV, BUBNY – PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE
Pražský Smíchov má na počátkem devadesátých let svou vlastní
verzi aplikace takového přístupu díky vyhlášené souběžné studii tří týmů (spolu
s návrhem SURPMa, Jeana Nouvela). Bloková zástavba byla důsledně
zpracovávána týmem smíchovského D.A.studia.
D.A.studio v následném Generelu Vltavy blokový koncept
města rozvinulo na celou Prahu – zejména v jejích volných a zanedbávaných údolních
částech. Celkový přístup velmi silně vyvažoval dobové modernisticko panelákové
uvažování. V urbanistickém konceptu s velkou lehkostí vytváří městské
kvality s použitím bloků, ulic, náměstí, parků. Přestože součástí je i
kompletní dopravní koncept, kde je pozoruhodné prodloužení strahovského tunelu
na sever s vyústěním v Sedleci, do urbanistického detailu doprava
řešena nebyla. Najdeme tu i náhled na oblast mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady
a Novým Městem. Řešení velkorysé a s nadhledem.
Je to opět D.A.studio, kterému se blokový koncept podařilo v
území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy dotáhnout až do realizace.
Další příklad dobré praxe najdeme na Praze 7. Propojování
Holešovic s Letnou zpracovávala od devadesátých let řada studií – i těch s úvahami
táhnoucími se od meziválečné doby o vytvoření nového správního centra celé Prahy.
Na počátku devadesátých let byla uspořádána architektonická soutěž (vítěz arch.
Gregorčík), pak následovala řada studií – MVRDV, Aymptote, ADNS, Jakub Cígler,
CMC(2014). Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D.A.studia (zásadní
jednání zastupitelstva Prahy 5 se konala přímo v architektonické kanceláři
v ulici Na Cihlářce), Praha 7 má oporu v práci své samosprávy. Je až
tak silnou oporou, že první územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem odmítl.
Dnešní přístup od Pelčáka s Reinmannem jde daleko spíš v duchu postmoderních
městotvorných konceptů, které u nás známe i zde od D.A.studia z roku 1994.
Širší souvislosti se podařilo tak dobře rozpracovat, že desetiletí
po městě přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.
MAGISTRÁLA JAKO POTENCIÁLNÍ NOVÁ VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA
Josefa Pleskota, uveřejněný na stránkách občanského sdružení,
říká: „Severojižní magistrála =
Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve
společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto
dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i
přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe
poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze
velkoryse rozvinuté široké centrum a punc metropole“.
Jakého silného „nositele“ má oblast mezi Muzeem a Štvanicí území,
území na okrajích zájmů jednotlivých městských částí?
Obdobně jako za změnou uvažování sanačního přístupu
k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála angažovaná odborná
veřejnost, nejinak je tomu v nedávné době i u Magistrály. Pod taktovkou
CCEA MOBA je založen Nadační fond Magistrála. Vzniká tak v roce 2010 červený
koberec na přechodu pro chodce na náměstí I.P.Pavlova ve spolupráci
s Tomášem Džadoněm, následuje mezinárodní projekt Praha-Dublin-Paříž
vyzívající ke spolupráci na humanizaci Magistrály, roku 2011 probíhá jednání s magistrátem.
Jako jeden z mimořádných výstupů vzniká Manifest o spolupráci městských
částí Praha 2,4 a 7. Velkorysý je v roce 2013 uspořádaný veřejný happening
na I.P.Pavlově ve spolupráci s Patrikem Háblem.
Aktivity občanského sdružení vedou až k tomu, že
pražští radní v roce 2023 schválili trio studií, které měli pomoci určit
budoucí směr rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a
pražským hlavním nádražím. Úspěch. Tyto studie v maximální možné míře
dovádějí do důsledků občanské aktivity. V návrhu MOBA čteme velmi kvalitní
humanizaci současné dopravní infrastruktury, K radikálnímu přehodnocování
této infrastruktury a generování nových městských souvislostí, identity města
viz.citát Josefa Pleskota, ale nedochází.
HUMANIZACE MAGISTRÁLY V PODÁNÍ GEHLA
V poloze „nositele“ srovnatelného s těmi na Smíchově a
v Bubnech bychom velmi rádi viděli pražský IPR. IPR nechal zpracovat od
renomované kanceláře Gehl studii „Magistrála spojující městská třída – červenec
2017“, otevírající cestu její humanizace na „světovém půdorysu“. Již v ní
se ale upozorňuje na hrozby, které může přinést dostavění města až k dostavění
k současné stopě magistrály.
Rozpracovávání technických úprav magistrály ve vazbě na komplexní
urbanistické varianty a vize se ale otevřeným způsobem, ideálně soutěží –
bohužel - nekonají. Území se stává tématem diplomových prací, nezávislých
konceptů, kde se prověřují různé formální prostorové koncepty. Co ale zásadním
způsobem chybí je – v tomto z pohledu národní identity chybí je –
zadání.
Přístup tak mezi ekonomickou silou a kulturním zázemí zde
daleko víc „balancuje“ směrem k „ekonomické rychlosti“. Cestu tu pilotním
způsobem hledá v území od Masaryčky až po Florenc soukromá společnost. „Ikonické“
řešení je tak zcela v duchu toho co známe z dnešního prostředí
geopolitického Západu. Tam kde je „okurka“, „střep“, „kobra“ doma se ale jedná
o formování kontextu staletí rozvíjené kontinuity (srv. přístup ke konverzi
londýnského sv.Pankráce a nového vídeňského nádraží). Že tento „dravý“ přístup
v pražském prostředí není nezbytný jsme se pokusili ukázat na příkladech
Smíchova i Bubnů, kde ikony jako završení rozvoje jsou, nebo se plánují, také.
O CO SOUČASNÝM PŘÍSTUPEM K MAGISTRÁLE PŘICHÁZÍME
Můžeme mít obrovskou radost nad výsledky soutěže na Florenc
21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín, Nové Město způsobem, který tu
v celém textu chválíme. Kde je ale problém? Ten je v tom, že jak
nedošlo ke komplexnímu přehodnocení souvislostí rozvoje tohoto území, dojde
k jeho zakonzervování. Pokud bychom si stále chtěli představovat území
v okolí magistrály jako budoucí další reprezentativní prostor hrdé metropole,
měli bychom s pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 s tímto sněním
přestat.
Jak otevřít debatu o tomto, pro naší identitu mimořádně
významném území? Je možno si snad z pohledu naší státnosti představit
větší kumulaci symbolů než je prostor mezi Muzeem a Hlavním nádražím? Identita
našeho národa je nesamozřejmá. Právě při potýkání se s reálnými problémy operativy
jako je prostor mezi Muzeem a Štvanicí si uvědomujeme „jak na tom opravdu
jsme“.
Můžeme si denně říkat, že s magistrálou severně od
Muzea budou strategické změny obtížné minimálně do okamžiku, než bude dokončen
celkový obchvat Prahy – což ještě chvilku potrvá. Strategické uvažování ale
tkví v tom, že než k dokončení obchvatu dojde bez vědomých a
otevřených debat o potenciálech, si toto cenné území si nevratně nezaplníme.
V obdobných případech bývá argumentem, že si variantní přístup
vůbec nedokážeme představit. Obzvlášť tehdy pokud dlouhodobě ustavovaný diskurs
nám ani neumožňuje podívat se na problematiku z jiného úhlu.
STRATEGIE V BUDOUCÍM SMĚŘOVÁNÍ MÍSTA, MĚSTA, NÁRODNÍ
IDENTITY
Co je ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé nebo nevědomé
uchopení naší budoucnosti. Pro přelom osmdesátých a devadesátých let byla
mimořádně důležitá postmoderní zkušenost, jakkoli se v českém prostředí
nedokázala úplně projevit. Nejde jenom o výtvarný přístup reprezentovaný
provokativními pracemi Davida Černého, ale jde především o koncepční práci s územím,
kde má své místo pojmenovávání a balancování vztahu příroda(kultura) x
technika, což je jeden z klíčových motivů prací M.Heideggera. Nesmíme se ani
dnes bát tyto koncepty používat i v případě konkrétních prací plánování
území.
OTEVÍRÁNÍ NOVÝCH HORIZONTŮK JAKO JEDINÁ CESTA
Měli bychom tak přivítat akademické práce atelieru Chalupa
Holubcová vytvářející právě takové tázání umožňující navázat na tu kontinuitu
uvažování, která se dle výše zmíněných příkladů pro metropoli jeví jako
mimořádně nosná – to neznamená že snadná a samozřejmá.
