Okolí magistrály

 

OKOLÍ MAGISTRÁLY – 04(pracovní verze)

(ne)samozřejmost našeho uvažování aneb „Buďme realisté, žádejme nemožné“ J.P.Sartre

POHED ZPĚT

Tvar i růst měst bývá spojován s konkrétními převratnými změnami společnosti i její techniky. Středověk, novověk, devatenácté století – urbanismus a architektura vyjadřovala proměnu aspirací, identity a bezpečí. Obranu domova a společenství středoevropské domácnosti, kdy bezpečný domov byl ten fyzicky oddělený a chráněný, posouvá a komplikuje využití střelného prachu. Možnosti rychlých přesunů železnicí bezpečnost relativizují ještě více. Zdálo se tak, že kvalita vystavěného prostředí je podmíněna komplexní kvalitou infrastruktury. Dvacáté století nám ukázalo, jak to může dopadnout, když si infrastruktura začne žít svým vlastním životem, když si začne „vytvářet nároky“. Jakkoli si obnovu poválečné Evropy bez tohoto přístupu nedokážeme představit, pro kvalitu jejího rozvoje bylo třeba učinit „úkrok stranou“.

Od konce padesátých let architektura a urbanismus radikálně přehodnocují ideje „přirozeného sociálního pokroku“. Následné experimenty postmoderny dávají tomuto přehodnocování i fyzickou podobu. Od citací historických architektonických slohů, které vytvářeli již svůj protojazyk(J.Jehlík) a mohly být brány opravdu velmi vážně, ale i mnohdy i ironicky nebo hravě a byly využívány i pro konstituování veřejných prostor a urbánních struktur až po  sofistikované propojování náročných filosofických textů s obdobně náročně koncipovanými domy a prostory. Jakkoli nám dnes tyto experimenty mohou připadat archaické, otevřeli celou paletu témat a vyjadřovacích prostředků, které můžeme při zvládání aktuálních úkolů oboru využívat. Pro „dnešek“ se témata točí okolo krizí – enviromentálních, energetických, sociálních.

Infrastruktura a technika se možností odstupu daleko spíš dostává do „služebné“ role. Zásadní se stalo téma „vyvažování“ a „balancování“. Rychlost a prudkost ekonomického kalkulu vyjadřovaná požadavky na infrastrukturu nebo monumentální „ikonické“ stavby bez kontextu přináší mimořádnou energii, ve které se ale bez zapracování společenského a kulturního kontextu nedá žít. Dynamické vyvažování spočívá právě v tom, že chceme obojí – jak bezbřehou energii, tak komplexní kvalitu života, přívětivost a „obyvatelnost“.

Postmodernu můžeme chápat jako jakousi cezůru ukončující modernu založenou osvícenstvím otevírající dnešní dobu velmi pozdni moderny a které mluvíme že nám modernistická témata přináší „jiným způsobem“. Postmoderna nám tak dala  možnost, zřídkakdy vědomě využívanou, o různých aspektech a jejich vzájemně se ovlivňující dynamice pro snazší srozumitelnost mluvit odděleně.

PRAHA A POSTMODERNA, ZLOM ROKU 1989

Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na východním okraji jejího hradebního pásu jsou doplňovány významné společenské objekty – muzea, burza, opera, nádraží. Učiněnou výkladní skříní se stává pravobřežní vltavský břeh, propojující a umocňující dominanty jeho historických částí.   

Předměstí Prahy protínají trasy železnic, za hranou hradebního pásu se podél cest živelně i dle přejímaných urbanistických konceptů rozvíjí nové kusy obcí a měst. Jedním z úkolů se pak stala prostupnost vltavského údolí zejména  v severojižním směru. Prokopává se vyšehradský tunel, překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů od počátku dvacátého století, rozlehlá železniční tělesa topologické bariéry mnohdy i překonávají.

Řešením je na počátku osmdesátých let dokončená Severojižní magistrála (1973 Nuselský most, 1978 až po Hlávkův most a 1980 nový most Barikádníků). Součástí návazných úprav města jsou i rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Žižkov nebo Smíchov měla nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi. Radiálu dnešní Plzeňské na Smíchově měl dálniční křižovatkou protnout tunelový průtah známý dnes jako komplex Blanka. Smíchov se zde mezi Petřínem a Mrázovkou v atmosféře počátku devadesátých let nakonec podařilo proměnit do dnešní, daleko městotvornější, podoby.

Vliv na přístup k městu měly na počátku devadesátých let postmoderní přístupy rozvíjené na geopolitickém Západě. Za všechny jmenujme alespoň bratry Kriery, realizace berlínské IBA. V českém prostředí tyto přístupy přejímá například nastupující generace architektů Středotlakých, intelektuální výboje jsou již od sedmdesátých let zprostředkovávány manželi Ševčíkovi.

SMÍCHOV, BUBNY – PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

Pražský Smíchov má na počátkem devadesátých let svou vlastní verzi aplikace takového přístupu díky vyhlášené souběžné studii tří týmů (spolu s návrhem SURPMa a týmem Jeana Nouvela). Bloková zástavba byla důsledně zpracovávána týmem smíchovského D.A.Studia. Je zde dobré zmínit i přístup týmu Jeana Nouvela ze kterého se později realizoval komplex budov nad výstupem z metra – Zlatý anděl. Jean Nouvel už s bloky pracoval jako samozřejmostí, celému území vtiskl svým návrhem punc určité velkorysosti. Právě realizovanému území jižně od Ženských domovů vévodil velkorysý bulvár a pro práci s bloky je pro návrh charakteristické určité vypointování velkorysými stavebními zásahy. Později byl realizován komplex Zlatý Anděl

D.A.Studio v následném Generelu Vltavy blokový koncept města rozvinulo na celou Prahu – zejména v jejích volných a zanedbávaných údolních částech. Celkový přístup velmi silně vyvažoval dobové modernisticko panelákové uvažování. V urbanistickém konceptu s velkou lehkostí vytváří městské kvality s použitím bloků, ulic, náměstí, parků. Přestože součástí je i kompletní dopravní koncept, kde je pozoruhodné prodloužení Strahovského tunelu na sever s vyústěním v Sedleci, v mnoha částech řešený až do urbanistického detailu. Najdeme tu i náhled na oblast mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady a Novým Městem. Řešení velkorysé a s nadhledem.

Je to opět D.A.Studio, kterému se blokový koncept podařilo v území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy dotáhnout v dalším desetiletí až do realizace.

Další příklad dobré praxe najdeme na Praze 7. Propojování Holešovic s Letnou zpracovávala od devadesátých let řada studií – i těch s úvahami táhnoucími se od meziválečné doby o vytvoření nového správního centra celé Prahy. Na počátku devadesátých let byla uspořádána architektonická soutěž (vítěz arch. Gřegorčík), pak následovala řada studií – MVRDV, Aymptote, ADNS, Jakub Cígler, CMC (2014). Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D.A.Studia (zásadní jednání zastupitelstva Prahy 5 se konala přímo v architektonické kanceláři v ulici Na Cihlářce), Praha 7 má oporu v práci své samosprávy. Je až tak silnou oporou, že první územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem odmítla. Dnešní přístup od Pelčáka s Reinmannem jde v duchu rozvíjení hodnot tradiční městské zástavby. Nejsou to už koncepty, které bychom mohli nazvat jako postmoderní, které pro i pro tuto oblast  známe i zde od D.A.Studia z roku 1994, ale přesto postmodernímu uvažování je výsledný koncept blíže než poválečnému modernistickému městu.

Širší souvislosti se podařilo tak dobře rozpracovat, že desetiletí po městě přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.

MAGISTRÁLA JAKO POTENCIÁLNÍ NOVÁ VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA

O tom, že se pohybujeme v místech potenciální „hlavní třídy pro 21. století“ nás už na počátku druhého desetiletí přesvědčuje hlavní autor Metropolitního plánu Roman Koucký ve svém Duchu plánu. V následně rozpracovávaných dokumentech potvrzuje roli a charakter magistrály a tzv. severního diametru. A není to nikdo jiný než právě Roman Koucký kdo je  svými koncepty a realizacemi možná nejsilnějším dědicem postmoderního uvažování o architektuře a městě (symboly, geometrie, prostorová schémata, tradiční město v moderní transmutaci …) 

Obdobný pohled na magistrálu má i Josef Pleskot. Na stránkách občanského sdružení Nadační fond Magistrála , říká: „Severojižní magistrála = Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze velkoryse rozvinuté široké centrum a punc metropole“.

Jakého silného „nositele“ má oblast námi sledovaného území mezi Muzeem a Štvanicí, území na okrajích zájmů jednotlivých městských částí?

Obdobně jako za změnou uvažování sanačního přístupu k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála angažovaná odborná veřejnost, nejinak je tomu v nedávné době i u Magistrály. Pod taktovkou CCEA MOBA je založen Nadační fond Magistrála. Vzniká tak v roce 2010 červený koberec na přechodu pro chodce na náměstí I.P.Pavlova ve spolupráci s Tomášem Džadoněm, následuje mezinárodní projekt Praha-Dublin-Paříž vyzívající ke spolupráci na humanizaci Magistrály, roku 2011 probíhá jednání s magistrátem. Jako jeden z mimořádných výstupů vzniká Manifest o spolupráci městských částí Praha 2, 4 a 7. Velkorysý je v roce 2013 uspořádaný veřejný happening na I.P.Pavlově ve spolupráci s Patrikem Háblem.

 

 

Aktivity občanského sdružení vedou až k tomu, že pražští radní v roce 2023 schválili trojici studií (doplním která), které měli pomoci určit budoucí směr rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a pražským hlavním nádražím. Již tento přístup je bezpochyby možno považovat za úspěch. Tyto studie v maximální možné míře dovádějí do důsledků občanské aktivity. V návrhu MOBA sledujeme velmi kvalitní humanizaci současné dopravní infrastruktury. K radikálnímu přehodnocování této infrastruktury a generování nových městských souvislostí či posílení identity města (viz. např. citát Josefa Pleskota výše) ale nedochází.

HUMANIZACE MAGISTRÁLY V PODÁNÍ GEHLA

V poloze „hybatele“ srovnatelného s těmi na Smíchově a v Bubnech bychom velmi rádi viděli pražský IPR. Ten nechal zpracovat od renomované kanceláře Gehl studii „Magistrála spojující městská třída – červenec 2017“, otevírající cestu její humanizace na „světovém půdorysu“. Již v ní se ale upozorňuje na hrozby, které může přinést dostavění města až k současné stopě magistrály (například severně od Hlavního nádraží).

Co může platňování přístupů pro město znamenat si můžeme reálně ověřit například v Paříži, která je za posledních deset let „úplně jiný město“(T.Zmek).

Rozpracovávání technických úprav magistrály ve vazbě na komplexní urbanistické varianty a vize se ale otevřeným způsobem, ideálně soutěží, bohužel nekonají. Území se stává tématem diplomových prací, nezávislých konceptů, kde se prověřují různé formální prostorové koncepty. Co ale zásadním způsobem chybí je– zadání.

Cestu práce s územím od Masaryčky až po Florenc ale pionýrským způsobem hledá soukromá společnost (Z.Hadid). Že tento „dravý“ přístup v pražském prostředí není nezbytný jsme se pokusili ukázat na příkladech Smíchova i Bubnů, kde ikony také jsou nebo se plánují, ale jako završení kvalitního rozvoje celku.

K TÉMATU PROMĚNY POLITICKO EKONOMICKÝCH SOUVISLOSTÍ

Za posledních třicet let u náš došlo jednak ke vstřebávání trendů a tendencí převládajících na geopolitickém západě (postmoderna), dochází ale také k proměně centrálně plánované ekonomiky v tržní prostředí. Jakkoli v osmdesátých letech při hledání možných ekonomických modelů pro Československo byl preferován tzv. “italský model“, devadesátá léta přinesla daleko prudší nástup soukromého kapitálu. U nás byl spojen s devalvací koncepčního strategického a urbanistického uvažování. Zavádění neoliberální otevřenosti, pro kterou je typická preference a mnohdy i státní podpora zájmů privátních finančních a podnikatelských skupin. Až s koncem prvního desetiletí dochází k restauraci strategických a koncepčních přístupů – je zakládán IPR, a postupně vznikají KAMy s velmi progresivními agendami odpovídajícími výzvám 21.století.

K TÉMATU KONFERENCÍ VĚNOVANÝCH MAGISTRÁLE (TADY BYCH POPROSIL ASI NEJVÍC).

 

O CO SOUČASNÝM PŘÍSTUPEM K MAGISTRÁLE PŘICHÁZÍME

Můžeme mít obrovskou radost nad výsledky soutěže na Florenc 21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín, Nové Město způsobem, který tu v celém textu chválíme. Kde je ale problém? Ten je v tom, že jak nedošlo ke komplexnímu přehodnocení souvislostí rozvoje tohoto území, dojde k jeho zakonzervování. Pokud bychom si stále chtěli představovat území v okolí magistrály jako budoucí další reprezentativní prostor hrdé metropole, měli bychom s pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 s tímto sněním přestat.

Ale ani na výsledky soutěže na Florenc 21 v odborné veřejnosti nepanuje souhlasný pozitivní pohled. Dle kolegy urbanisty Tomáše Zmeka (FA ČVUT) je to zásah do města „snad ještě horší než vlastní magistrála sedmdesátých let“.

Jak otevřít debatu o tomto, pro pražskou i českou identitu mimořádně významném území? Je možno si snad z pohledu naší státnosti představit větší kumulaci symbolů, než je prostor mezi Muzeem a Hlavním nádražím? Identita národa je nesamozřejmá. Právě při potýkání se s reálnými problémy „stavby města“ jako je řešení a realizace prostoru mezi Muzeem a Štvanicí si uvědomujeme „jak na tom opravdu jsme“.

Můžeme si denně říkat, že s magistrálou severně od Muzea budou strategické změny obtížné minimálně do okamžiku, než bude dokončen celkový obchvat Prahy – což ještě chvilku potrvá. Strategické uvažování ale tkví v tom, že než k dokončení obchvatu dojde, otevřeme vědomé a otevřené debaty o jeho potenciálech, abychom si toto  mimořádně cenné území nevhodně a nevratně nezaplnili.  

V obdobných případech bývá argumentem, že si variantní přístup vůbec nedokážeme představit. Obzvlášť tehdy pokud dlouhodobě ustavovaný diskurs nám ani neumožňuje podívat se na problematiku z jiného úhlu.

STRATEGIE V BUDOUCÍM SMĚŘOVÁNÍ MÍSTA, MĚSTA, NÁRODNÍ IDENTITY

Co je ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé nebo nevědomé uchopení naší budoucnosti. Pro přelom osmdesátých a devadesátých let byla mimořádně důležitá postmoderní zkušenost, jakkoli se v českém prostředí nedokázala úplně projevit. Dnes nejde jenom o výtvarný přístup reprezentovaný provokativními pracemi Davida Černého, ale jde především o koncepční práci s územím, kde dnešní době velmi pozdní moderny má opět své místo pojmenovávání a balancování vztahu příroda(kultura) versus technika(což je jeden z klíčových motivů prací M.Heideggera). Nesmíme se ani dnes bát tyto koncepty používat i v případě konkrétních prací plánování území.

OTEVÍRÁNÍ NOVÝCH HORIZONTŮK JAKO JEDINÁ CESTA

Měli bychom tak přivítat akademické práce atelieru Chalupa Holubcová vytvářející právě takové tázání umožňující navázat na tu kontinuitu uvažování, která se dle výše zmíněných příkladů pro metropoli jeví jako mimořádně nosná – to neznamená že snadná a samozřejmá.řádně nosná – to neznamená že snadná a samozřejmá.