Stavební právo v roce 2019

Několik poznámek k připravovanému novému Stavebnímu zákonu na základě "setkání velkých měst" v rezidenci pražského primátora 5.6.2019, které sepsal Martin Kloda:

Stavební právo v roce 2019

Setkání velkých měst (Rezidence primátora Prahy 5. 6. 2019) předcházely semináře Stavební právo v roce 2019 (Rezidence primátora Prahy 23. 4. 2019) a Setkání architektonických komor V4 k rekodifikaci stavebního práva (ČKA 1. 3. 2019). Věcný záměr rekodifikace českého stavebního práva předkládá Ministerstvo pro místní rozvoj. Garantem rekodifikace je Hospodářská komora. Koncem února 2019 skončila fáze připomínkování věcného záměru zákona.

Stavební zákon č. 50 z roku 1976 prošel po změně režimu řadou dílčích novel. V roce 2006 byl nahrazen zákonem č. 183/2006 o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Nový stavební zákon byl od té doby 24x novelizován, z toho 3x zásadně. Poslední novela platí od ledna roku 2018. Kritické zhodnocení důsledků legislativních úprav na stav vystavěného prostředí a stavební kultury v naší zemi nebyl zatím soustavně zkoumán a zhodnocen. Dá se předpokládat, že je významný.

1. CÍLE REKODIFIKACE

Proměnlivý svět

Život v proměňujícím se světě nám přináší stále nové výzvy. Probíhající společenské změny jsou natolik rychlé a hluboké, že dnes není možné dlouhodobě předvídat a plánovat budoucí vývoj. Nástroje naplňování politik územního rozvoje a správy území se v Evropě za posledních třicet až čtyřicet let zásadně proměnily a dále se proměňují.

Význam měst

Města a metropolitní oblasti vytvářejí ve vzájemné konkurenci síť stability a prosperity na kontinentu. Kvalita prostředí, prosperita a sociální rovnováha tvoří pilíře udržitelného rozvoje, a zároveň konkurenční výhody v globální bitvě o talenty (battle for talents). Zatímco výchozí podmínky a pozice každého města jsou unikátní, současné výzvy jsou nám všem společné. Univerzální recept na úspěch neexistuje, proto můžeme sdílet své specifické zkušenosti ku prospěchu všech.

Kvalita vystavěného prostředí

Česká republika není aktuálně schopna konkurovat v kvalitě vystavěného prostředí a stavební kultuře sousedním zemím. Proces územního plánování a povolování staveb má být nástrojem k vytváření společenské dohody o budoucí podobě vystavěného prostředí. To se nám v současnosti nedaří. Narážíme na „nedorozumění v území“, zúčastněné strany ztrácejí schopnost dohodnout se. Proces je neefektivní, zdlouhavý a nepředvídatelný. Projevuje se tendence vnímat stavění jako „škodlivé“. (tzv. BANANA efekt – Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anybody). Na tom tratí celá společnost. Stavební legislativa není samospasitelným klíčem k vyřešení jakýchkoli problémů, ale výrazně ovlivňuje schopnost řešení nacházet.

Zodpovědnost samospráv

Nositelem zodpovědnosti za správu svěřeného území jsou samosprávy. Česko dosud nedokončilo transformaci, decentralizaci, faktický přenos zodpovědnosti z paternalistického státu na obce. Zároveň umožnilo rozdrobení správy na úroveň městských částí a malých obcí. (český systém správy je extrémně rozdrobený, Česko má 6258 obcí, 2x víc než o čtvrtinu větší Maďarsko, zhruba stejně jako čtyřikrát větší Itálie, 60x víc než poloviční Dánsko. S 59 obcemi na 100 000 obyvatel jsme na prvním místě zemí OECD, za námi je Slovensko (54) a Francie (53), která má ovšem při 80x větší rozloze jen 6x více obcí. Průměr EU je 17 obcí na 100 000 obyvatel - zdroj data OECD) V Evropě proběhla koncentrace správy území spolu s přenesením zodpovědnosti na nejnižší úroveň už před 30 - 40 lety. Téma správního členění přesahuje oblast stavebního práva, ale úzce souvisí s nezbytným snížením počtu stavebních úřadů (nyní 658 stavebních úřadů bez dalších zvláštních a speciálních stavebních úřadů) a adekvátním posílením zodpovědnosti samospráv na odpovídající úrovni. Paradox centralizace a fragmentace zodpovědnosti ve veřejné správě území je jednou z příčin současného stavu. Tady někde jsou kořeny Havlova úsloví "tato země nevzkvétá".

Cíle rekodifikace – shrnutí

Smyslem a účelem rekodifikace je dokončení transformace českého stavebního práva pro současné podmínky. Symptomy zablokování současné legislativy jsou natolik zjevné, že panuje shoda na nutnosti komplexní rekodifikace.

Cílem rekodifikace je v první řadě vytváření kvalitního vystavěného prostředí. Pro jeho naplnění je nutné nalézt cestu k dohodě aktérů pomocí efektivních procesů.

Proces správy území vyžaduje revizi a doplnění adekvátních nástrojů, stávající nástroje stavebního práva jsou často nefunkční, nedostatečné nebo naopak nadbytečné.

Pro takto analyzovaný účel, cíle a nástroje je možné navrhnout institucionální rámec, vlastní institucionální uspořádání povolovacího procesu.

Současný stav je téměř opačný: v průběhu neefektivních procesů používajících neadekvátní nástroje ztrácíme schopnost dohody a hledáme cestu k průchozímu řešení na úkor skutečné kvality.

2. AKTÉŘI

Správa území

Správa území je kontinuální činnost od strategického a koncepčního plánování (dlouhodobé politiky) přes střednědobé nástroje rozvoje území po realizaci konkrétního stavebního záměru. Pro tyto činnosti potřebujeme znát aktéry, kteří do správy území vstupují, nástroje, které mají mít k dispozici, procesy, během nichž nalézají shodu. Oblast správy území přesahuje zákonné vymezení územního plánování, ošetřené stavební legislativou. Stavební právo proto musí vytvořit rámec k dosažení dohody mezi aktéry správy území stojícími mimo státní správu a prostor pro zapojení nelegislativních nástrojů správy území na rozhraní práva a tvorby vystavěného prostředí. V tom tkví komplikovanost a komplexnost tématu rekodifikace a do velké míry i obtížnost vzájemné domluvy.

Formulování veřejného zájmu

Správa území je konfliktní pole, ve kterém je třeba neustále nacházet konsenzus, formulovat "veřejný zájem". Dnes neumíme dosáhnout shody: neumíme řešit konflikty uvnitř státní správy (při formulování veřejného zájmu hájeného státem – DOSS), uvnitř veřejné správy (při formulování veřejného zájmu mezi státní správou a samosprávou), ani konflikty mezi veřejnou správou a stavebníkem. Primárním úkolem státu (v rekodifikaci) je oblast práva – legislativní rámec vyvážení rolí, kompetencí, zodpovědností aktérů při správě území. Tito aktéři jsou tři:

Státní správa (reprezentant státu)

Bez výrazné revize a zpřehlednění všech často i protichůdných zájmů na poli veřejného zájmu hájeného státní správou nebude možné dojít ke zlepšení v oblasti obecného veřejného zájmu hájeného zákony, tedy státem a jeho institucemi. Tuto oblast odrážejí zejména navrhované institucionální změny ve stavebním řádu. Revize zákonů a předpisů (státem hájený veřejný zájem) a jejich koordinace ve všech fázích správy území je druhým úkolem státu ve veřejné správě. Jednotlivé „složkové“ předpisy upravující činnost DOSS při tom přesahují mimo oblast stavebního práva podobně jako nástroje správy území používané níže uvedenými aktéry mimo státní správu. Třetím úkolem státu ve veřejné správě je důsledná inspekce odůvodněnosti konkrétních podmínek formulovaných státní správou a jejich plnění při realizaci záměru.

Samospráva (reprezentant veřejnosti)

Na úrovni veřejné správy je nutné vyvážit průnik formálních - legislativních zájmů (obecných podmínek formulovaných státní správou) a neformálních - kvalitativních - předpisy nedefinovatelných zájmů v zodpovědnosti samosprávy coby nositele veřejného zájmu při určování specifických podmínek rozvoje svěřeného území a realizace staveb (zodpovědnost za konkurenceschopnou správu a udržitelný rozvoj území, tvorbu kvalitního prostředí v dlouhodobé politice a strategii, střednědobých nástrojích správy území a v architektonické kvalitě každé specifické stavby). Tato linie probíhá od nejhrubšího měřítka strategie rozvoje po konkrétní stavbu a nejde v žádném bodě přerušit.

Na úrovni veřejného zájmu hájeného samosprávou (německy Gestaltung, volně tvorba obrazu města - Image of the City) je opět průniková linie mezi politickou reprezentací (rada města, zastupitelstvo, výbory, komise...) a odbornými (apolitickými) poradními, koncepčními a servisními institucemi. (kanceláře architektury města, rady architektury města, městští architekti...) V kontinuálním prostředí západoevropských zemí sledují politici dlouhodobou koncepci, strategii a cíle správy města (formulovanou s pomocí potřebných odborných institucí a nástrojů), spíše jen mění důrazy podle svých preferencí, proměňujících se potřeb a průběžného vyhodnocování. U nás není kontinuita správy stále dostatečně podložená. "Velká" česká města (v evropském kontextu spíše malá) takovou potřebu cítí a odborné instituce si vytvářejí. Život si sám vynucuje "postupné otužování zodpovědnosti samospráv" i bez legislativního zakotvení. Podobně na Západě spočívá značná část správy na neformální úrovni, jako například regionální spolupráce.

Autorizované osoby (reprezentant stavebníka)

Na rozhraní práva a tvorby vystavěného prostředí, v průniku mezi zájmy veřejné správy a individuálního stavebníka, je prostor pro vytváření architektonické kvality. O ten je nutné pečovat. V příliš úzkém, negativně vymezeném prostoru je téměř nemožné kvalitu rozvinout. Podvědomě cítíme, že čistě "předpisový" úřední přístup ke stavební správě není možný. Vždy bude mít sklon degenerovat k extrémní poloze přeurčenosti podoby vystavěného prostředí parciálními (a často i protichůdnými) předpisy – „projektujícími“ DOSSy. Právo nemůže stavět překážky vytváření kvalitního prostředí, jak se tomu v současnosti děje.

Aktéři – shrnutí

Oblast formulování veřejného zájmu se primárně dotýká narovnání postavení, výkonu a zodpovědnosti všech tří aktérů v procesu správy území (oblast práva). Primárním úkolem rekodifikace je vytvoření „styčných bodů“ pro průnik legislativních a nelegislativních nástrojů správy území ve všech jejích fázích. Tato oblast je těžištěm probíhající diskuze mezi zpracovateli, samosprávou a profesními komorami.

Druhým úkolem je revize rozsahu zájmů státu jen na ty skutečně zásadní. Návrat k skutečnému rozhodování v území namísto v současnosti aplikované administrace závazných stanovisek.

Třetím úkolem státní správy je výkon inspekce – kontrola odůvodněnosti rozhodnutí a jejich naplňování.

Proces správy území oblast stavebního práva přesahuje. Stavební zákon se týká zákonné struktury výkonu státní správy a nastavení průniku s výkony aktérů stojících mimo státní správu. Činnost stavebních úřadů nemůže (a nemá) řešit neformální – mimopředpisové nástroje správy území: kvalitativní, charakterové, strategické, iniciační, prioritní, ekonomické prvky správy území do rozhodování stavebního úřadu integrovat nelze. Musí je ale umět v procesu zohlednit. Cílem je vyvážení míry stability a flexibility rámce pro dosahování vzájemné shody.

3. NÁSTROJE

Územní plánování

Územní plánování je výsostnou činností samospráv, které nesou zodpovědnost za budoucnost svěřeného území. Systém pořizování územně plánovací dokumentace je nejslabším místem současného procesu správy území a vyžaduje největší pozornost. Územní rozvoj musí umět reagovat na současné výzvy: probíhající růst měst, ale též jejich smršťování (fenomén „shrinking cities“), vylidňování venkova, rostoucí nároky na města i okolní krajinu a jejich udržitelný rozvoj. Územní plán v současném pojetí ztratil koncepční rovinu, omezuje se pouze na právní výklad. Stavební úřad s ním neumí nebo nechce pracovat, očekává dokonalou „kuchařku“ pro rozhodování, kterou není možné sestavit a projednat (zejména u velkých měst). Izolovaně pracující složka státní správy není schopná reagovat na specifické podmínky v území, pouze koordinuje obecně stanovené podmínky a vykonává úřední činnost.

Postavení samospráv

Samosprávy velkých měst nahlíží na problematiku odlišným pohledem než státní správa a zpracovatelé věcného záměru. V současnosti je obec v pozici běžného účastníka řízení. Názor obce nemusí být reflektován v podmínkách, na rozdíl od závazných stanovisek DOSS. Pořizovatel nemusí s obcí vůbec jednat. Státní správa je vůči municipalitě v „nepřátelské“ pozici. Z krajské úrovně nepřichází podpora. V odvolání názor obce neuspěje. Obec nemá v řízení silné stanovisko (které je současně předpokladem vyjednávání a uzavírání plánovacích smluv).

Diferenciace

Obsah územních plánů a jejich komplexnost se liší podle velikosti obcí. Tomu musí odpovídat diferencovaný přístup k pořizování ÚPD. Územní plán malé obce odpovídá rozsahem zastavovacímu plánu lokality, zatímco územní plány velkých měst řeší rozvoj celých městských aglomerací. Zcela chybí nástroj pro koordinaci městských funkčních regionů, přesahujících správní hranice. Krajské měřítko (ZUR) je příliš velké, plánování vymezené administrativní hranicí zase nedostatečné. (v Evropě je regionální spolupráce často praktikována na neformální bázi vzájemně výhodných dohod) Řešení problémů spočívá v diferenciaci úrovní podrobnosti územních plánů podle velikosti dané lokality s tím, že všeobecně závazná je vždy jen nejnižší vrstva platné plánovací dokumentace. Systém je vhodné doplnit formou městských a regionálních strategií s analytickým a koncepčním výkresovým zobrazením (v současném systému ve formě územní studie) – s odpovídající závazností jako u strategických plánů (pouze pro rozhodování veřejné správy, adekvátně s běžnou plánovací praxí v Evropě). Tento nástroj nemáme zatím zavedený, veškerá tíže plánování je dosud soustředěna na „univerzální“ a jednotně nastavený územní plán.

Efektivita, stabilita, flexibilita

Rozvoj jde v současném světě mnohem rychleji kupředu a územní plánování za ním zaostává. Evropa rapidně mění a přizpůsobuje systémy správy území s cílem dosažení efektivity, adekvátní míry stability a flexibility. Česká praxe permanentních změn přeregulovaných územních plánů velkých měst je neudržitelná. Podporujeme přijímání ÚPD formou závazné vyhlášky a návrat k principu závazné a směrné části. (judikát správního soudu o zezávaznění směrné části byla fatální chyba, naopak rozhodnutí ústavního soudu v případu „regublin“ potvrzuje ústavní právo samosprávy na stanovení specifických podmínek rozvoje území)

Ekonomická rovina

Nezbytnou součástí územního plánování je nakládání majetkem a financemi, nákupy, prodeje, směny a příprava pozemků. Uzavírání plánovacích smluv, aparát nástrojů městského developera. Městské investice jsou provázané se strategickým plánem. To je další významná role samosprávy, nevykonavatelná státní správou.

Rozdělení rolí

Veřejný zájem se definuje procesem, je formulován v územně plánovací dokumentaci. Samospráva jej formuluje, hájí a upřesňuje nelegislativními nástroji. (politika architektury, strategický plán, územní studie, stanovisko obce...) Nyní jsou samosprávy hračkou v rukách DOSS, metaforicky jsou samosprávy brány v rámci procesu územního plánování jako nesvéprávná "zvířátka v kleci". Postavení obce při pořizování územně plánovací dokumentace není ve věcném záměru vyjasněno, podobně jako způsob výkladu územního plánu. Z pohledu měst jde o ústavní právo samosprávy. Tuto nerovnováhu je potřeba narovnat. Roli obcí ve správě území je potřeba posílit skutečně, nejen formálně. (viz. 2. AKTÉŘI)

Územní plánování – shrnutí

- narovnání rolí, kompetencí a zodpovědností ve správě území
- diferenciace ÚPD; měřítko je odrazem podrobnosti zpracování, nikoli zoom v digitálním dokumentu
- regulační plány v současném pojetí se neosvědčily; řešením může být zastavovací plán jako jediný obecně závazný nástroj regulace území, nebo systém hybridních a víceúrovňových územních plánů
- propojení formálních - legislativních (všeobecně závazných) a neformálních nástrojů správy území
- zapojení analytického a koncepčního zobrazení strategických plánů měst a funkčních metropolitních oblastí
- zapojení přímé ekonomické vazby na správu území
- pasport lokality – nástroj sjednocení vyšších úrovní ÚPD do přehledného formátu
- možnost odchylného určení územních požadavků na výstavbu od celorepublikové předlohy; možnost specifického definování stavebních předpisů vlastním dokumentem (hmotné stavební právo)
- vyvážení stability a flexibility ÚPD; efektivita používání
- digitální data, postupy a standardy, nikoli digitalizovaná forma ÚPD
- rehabilitace koncepční (směrné) části ÚPD; přijímání ÚPD formou závazné vyhlášky; územní studie mohou do jisté míry nahrazovat směrnou část územního plánu, nejsou ovšem všeobecně právně závazné

Stavební řád – principy

- princip ochrany investic, právo stavby
- jeden úřad, jedno řízení, jedno rozhodnutí, jeden přezkum
- revize, redukce stanovisek DOSS, integrace do stavebního úřadu (i v přípravě ÚPD)
- revize a pevné zakotvení hmotného stavebního práva; možnost odchylného určení územních požadavků na výstavbu od celorepublikové předlohy
- odstranění právní nejistoty: apelační princip při odvolání, koncentrace námitek, sankce za zneužití práva
- řešení institucionálních problémů legislativního nastavení
- zvýšení profesionality výkonu státní správy

4. OTÁZKY

stavební úřad bude rozhodovat při velké osobní zodpovědnosti:
jak motivovat úředníky k pozitivnímu přístupu? k rozhodnutí o konfliktních zájmech?
jak vytvořit prostor samostatný právní názor?

právní jistota investorů, předvídatelnost rozhodnutí

Součástí procesu musí být předběžná informace, konzultace / společné jednání v průběhu procesu pro zajištění předvídatelnosti. Je potřebná revize, rozšíření a zakotvení hmotně právní části v kodexu. Redukce rozsahu a složitosti dokumentace při důrazu na kvalitu zpracování projektu a zodpovědnost autorizovaných osob. Předvídatelné prostředí omezí nerealistická očekávání investorů. Předpokladem je zkvalitnění výkonu veřejné správy.

5. SLOVENSKÁ ZKUŠENOST

Slovenský příklad je pro nás velmi inspirativní a náš pohled v mnoha směrech potvrzuje. Je zajímavé, jak obě země po více než čtvrtstoletí samostatného vývoje řeší podobné problémy podobnou formou. Na Slovensku stále platí „původní“ zákon 50/1976, i když k nepoznání novelizovaný. Paragrafové znění zákona Zákona o územnom plánovaní a Zákona o výstavbe je právě v mezirezortním projednávání.

Slovensko v rekodifikaci ponechává územní plánování jako výsostný výkon samosprávy zakotvený Ústavou. Obec také vykládá soulad s ÚPD a stanovisko obce (územné stanovisko) jako jediné nepodléhá fikci souhlasu při nedodržení lhůty (fikce souhlasu je zavedena u stanovisek DOSS). Zavádí se podrobnost regulačního plánu v jednoduchém obsahu a rozsahu.

Stavební řízení se vrací z rukou starostů zpět pod státní správu. Přes původní odpor se většina obcí vydávání povolení vzdala ve prospěch výrazné redukce počtu stavebních úřadů. Slovensko bude mít 8 okresních stavebních úřadů, výjimkou z dvoustupňového systému stavební správy je cca 150 úřadů ve stavebních obvodech (na celkem 2 930 obcí), vedených přednostou a povolujících pouze jednoduché stavby. Symbolicky se mění postavení občana, respektuje se právo stavby při splnění rámcových podmínek, vydává se stavební souhlas namísto povolení, a to na základě jednoduché dokumentace stavebního záměru podávané elektronicky v pdf. Podrobnější podmínky se případně pouze ověřují v projektu stavby, třetím stupněm dokumentace je prováděcí projekt. U vyhrazených staveb je kontrola projektu vyšší.

Inspirativní je přístup k posuzování vlivu na životní prostředí: Proces EIA není integrován do stavebního řízení. Končí rozhodnutím, na které navazuje jednostupňové řízení o stavebním záměru vedené podle stavebního zákona.

6. ZKUŠENOST ČESKÝCH MĚST

Velká města se těžce vyrovnávají se symptomy současné legislativní praxe. Podle principu „Město staví město“ chceme stavět příjemné město pro lidi, ale v rámci současných předpisů lze v centrech měst stavět jen velmi obtížně. V proměnlivém světě a globální konkurenci se územní rozvoj stává ústředním tématem obcí nevyhnutelně, protože centrálně jej umí "řídit" jedině totalita. Subsidiarita v rozhodování není žádný libovolný výmysl Západu.

V triádě legislativa – instituce – nástroje se v prvním kroku snažíme napomoci transformaci českého stavebního práva. Paralelně v druhém kroku budujeme instituce: výkonné koncepční a servisní IPRy, KAMy, MAPPy, městské architekty... na jedné straně a odborné rady na straně druhé. V třetím kroku nás čeká použitelné strukturování procesu správy a rozvoje území (měst, aglomerací, krajiny) podle měřítka, charakteru a času od strategií a koncepcí k jednotlivé stavbě i celku (to nemůže najednou obsáhnout jeden územní plán !!!)

Praha chystá pilotní projekty pro rozvoj městských pozemků. Tezím věcného záměru jde naproti ustavením institucí procesujících významné městské projekty: městského developera a centrálního stavebního úřadu Prahy. Snaží se srovnat krok s Vídní nebo Mnichovem, městy které tyto instituce používají tradičně už přibližně 100 let.

Pražské stavební předpisy jsou specifickým návodem, jak stavět v metropoli. Je důležité zachovat možnost jejich definování v jednom dokumentu, bez toho by hrozilo neustále opakované projednávání specifických podmínek v jednotlivých úrovních ÚPD a při jejich jakékoli změně.

Velmi aktuálním tématem je aktivní městská bytová politika, na kterou Praha dosud rezignovala.

Ustavování institucí a nástrojů je demokratický proces, vyžadující jednání s koaličními partnery a odbornou veřejností.

7. ZÁVĚRY

Samotné téma rekodifikace se ukázalo jako příliš široké pro jedno setkání a debata se zpracovateli se dotkla celé řady oblastí. Pozitivním výsledkem je upřímná snaha o vzájemné pochopení na obou stranách a zájem na pokračování společné debaty.

Potvrdil se soulad v odborném pohledu měst na problematiku legislativního rámce veřejné správy. I když jsou pohledy jednotlivých měst jsou specifické, navzájem se doplňují a překrývají. Sdílení zkušeností je obohacující. Slovenská zkušenost je pro nás velmi inspirující. Nabízejí se paralely s používanou praxí v dalších evropských zemích, i když nejsou přímo přenositelné.

Reforma je stavební legislativy je nutná. Vážíme si práce všech zúčastněných. Vítáme kvalitní analýzu příčin špatného stavu, zohlednění procesu a agendy, důraz na profesionalizaci výkonu státní správy. Cílem je návrat k jednoduchosti, srozumitelnosti a přehlednosti kodexu, kterou současný zákon ve znění všech novelizací dávno ztratil. Stavební legislativa má být nástrojem pro dosahování společenské dohody na vytváření příjemného, kvalitního a udržitelného prostředí ve všech jedinečných situacích, v daném měřítku, v konkrétním místě a v průběhu času. To se současné české i slovenské stavební legislativě nedaří. S vědomím řady témat, které během diskuze zazněly, se jeví jako nejdůležitější pečlivé vyvážení rolí a kompetencí při správě území. Téma stavební legislativy je komplexní a náročné. S ohledem na důležitost a ambici reformy je potřeba vážně naslouchat specifickému názorovému spektru opozice a omezit riziko nedokončení z důvodu možného nedorozumění.

shrnutí na základě interpretace prezentací z uvedených setkání zapsal v Praze dne 9.6.2019 Martin Kloda

Poděkování zúčastněným:
PRAHA

doc. Ing. arch. Petr Hlaváček – první náměstek primátora

JUDr. Hana Kordová Marvanová – radní

Mgr. Ondřej Boháč – ředitel IPR

prof. Ing. arch Roman Koucký – vedoucí Kanceláře metropolitního plánu IPR

Ing. arch. Kamil Kubiš – IPR

Ing. arch. Josef Pleskot – předseda Gremiální rady IPR

BRNO

RNDr. Filip Chvátal, Ph.D. – radní pro oblast územního plánování a rozvoje

Mgr. Veronika Doležalová – Kancelář architekta města Brna

Mgr. Viktor Poledník – Odbor územního plánování a rozvoje

PLZEŇ

Ing. Irena Vostracká – ředitelka Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně (ÚKRMP)

Ing. arch. Jan Toman – předseda Komise RMP pro koncepci a rozvoj

JUDr. Jiří Kubík, MBA – právník stavebního úřadu a pořizovatele ÚPD

Ing. Jitka Hánová – vedoucí úseku územního plánování ÚKRMP

Ing. arch. Jaroslav Holler – vedoucí úseku veřejného prostoru ÚKRMP

Ing. arch. Edita Míková – příprava stanovisek za obec, ÚKRMP 

LIBEREC

Ing. Jaroslav Zámečník, CSc. – primátor

Ing. arch. Jiří Janďourek – poradce primátora

Ing. arch. Josef Smutný – předseda Rady architektů

BRATISLAVA

Ing. arch. Juraj Šujan – poradce primátora

TÝM ZPRACOVATELŮ

Ing. Hana Landová – HK ČR

Mgr. František Korbel, Ph.D. – HAVEL & PARTNERS

JUDr. Jiří Buryan, LL.M., Ph.D. – HAVEL & PARTNERS

Mgr. Josef Hlavička – HAVEL & PARTNERS

JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D. – AK KVB

Mgr. Lukáš Rothanzl – AK KVB

HOSTÉ 

Ing. arch. Jan Kasl – předseda ČKA

Mgr. Eva Faltusová – ČKA

Ing. Pavel Štěpán – ČKAIT

FA ČVUT

prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, Hon. FAIA – děkan FA ČVUT

prof. Ing. arch. Jan Jehlík

doc. Ing. arch. Irena Fialová
JUDr. PhDr. Jiří Plos

Ing. arch. Ondřej Beneš, Ph.D.

Ing. arch. Petr Starčevič

…. a poznámka - pokud k návrhu Stavebního zákona chcete nějakou pořádnou kritiku, pak třeba tady: http://www.zelenykruh.cz/wp-content/uploads/2019/06/benesova_stanovisko_staveb_zakon_vecny_zamer.pdf?fbclid=IwAR2xsUSzD-tA0GSv7sXrjXRKrCbpPIJMC7bra8KC9CpdfCGAGwX0HcC7ZEA 

… a pokud chcete shrnutí v jednom odstavci, pak můžeme současnou přípravu nazvat (r)evoluce první fáze, ale daleko důležitější - pokud se tedy podaří překonat veškeré nástrahy této první fáze - bude (r)evoluce druhá fáze - která zatím na stole není, ale která by měla znamenat radikální posílení samospráv zejména v oblasti územního plánování. Prostě dnešní stav tzv. pověřeného zastupitele mnozí vnímají jako neudržitelný.