REKODIFIKACE STAVEBNÍHO PRÁVA

REKODIFIKACE STAVEBNÍHO PRÁVA – shrnutí v podání Martina Klody 19/2/2020:

REKODIFIKACE STAVEBNÍHO PRÁVA – shrnutí

1) Vývoj a kontext

České stavební právo je zastaralé, zacyklené a nefunkční. Jde o komplexní problém, který se netýká jen oblasti stavební legislativy. Je propojený do řady dalších zákonů.

Současný zákon 183/2006 Sb. reagoval na nově zavedený Správní řád 500/2004 Sb. Nahradil novelizovaný, ale strukturou socialistický zákon 50/1976 Sb. (Slovensko novelizuje zákon 50/1976 Sb. dodnes, resp. prošlo řadou neúspěšných pokusů o komplexní rekodifikaci) Některé principy zákona 50 přežívají, zejména paternalistický přístup státu, nevyvážené postavení aktérů a slabá schopnost moderovat dohodu v území.

Po roce 2006 prošla stavební legislativa vývojem nabývání účinnosti, dopracování vyhlášek a metodik a zejména nové judikatury správního soudnictví. „Záplatování“ zákona více než 20 novelizacemi vyústilo v dnešní nefunkční stav. Ten se nejvíce projevuje na úrovni státu (především povolování infrastrukturních staveb) a na úrovni velkých měst (rozsah a komplikovanost nároků v území přesahuje možnosti rigidně nastaveného systému). U středních a menších měst jsou nároky na moderování dohody v území snáze zvládnutelné.

Vážným symptomem české stavební legislativy je právně pozitivistický přístup, který způsobuje postupné bobtnání formálně právní stránky dokumentů na úkor jejich obsahově věcné a kvalitativní stránky. Problém jde napříč celou stavební legislativou, od územního plánování přes rozhodnutí o povolení stavby po závaznost vybraných norem v hmotném stavebním právu.

Naše země (podobně jako Slovensko) rekodifikaci stavebního práva do podoby alespoň srovnatelné s praxí v okolních evropských zemích nutně potřebuje. Současný stav nás diskvalifikuje v mezinárodní soutěži svou nepřehledností, nepředvídatelností, zdlouhavostí a v neposlední řadě spíše vytvářením překážek a sporů než podporou tvorby kvalitního vystavěného prostředí. Základním požadavkem je zjednodušení procesu povolování na 1 úřad, 1 řízení a 1 povolení, které je možné prověřit 1 přezkumem. Naplnění hlavní teze rekodifikace by přineslo zlepšení postavení Česka o 100 míst v mezinárodním srovnání délky řízení, alespoň na současnou úroveň Polska.

Předložený zákon je výrazně jednodušší, přehlednější a tenčí (cca o 50%) než ten stávající. Nejvíce práce dělá v uspořádání a zpřehlednění výkonu státní správy (veřejné zájmy hájené státem na základě rezortních zákonů). Zavádí digitalizaci procesů, což je určitě nutný krok, ale zároveň to není samospásné řešení. Úplně nově zavádí některé v Evropě běžné finanční nástroje (náhrada ze zhodnocení pozemku) a zlepšuje podmínky pro dosahování dohody v území formou plánovacích smluv.

Zatím velmi slabě řeší procesní podrobnosti postupů podle stavebního zákona, zejména v územním plánování hrubě přehlíží veřejný zájem hájený samosprávou. Vyvážení postavení aktérů, tj samosprávy, státní správy, autorizovaných osob a stavebníků připomínkujeme trvale od přípravy věcného záměru. Tyto oblasti jsou navíc na základě probíhajících jednání po připomínkové fázi znovu otevřené a budoucí podoba návrhu není známa.

Dosavadní vývoj jednání směřuje k provedení méně radikální podoby institucionální reformy (stavební úřady v přenesené působnosti na úrovni ORP). Toto rozhodnutí vyvolává otázky procesního a kompetenčního nastavení u statutárních měst a v případě Prahy též nastavení vztahu na městské a krajské úrovni.

MMR přislíbilo vydat 24.2. tabulkové vypořádání připomínek s termínem reakce do 5 dnů. Po třech schůzkách pracovní skupiny velkých měst s MMR zatím nedošlo k principiální shodě na úpravě zákona.

2) Co řeší a co neřeší stavební zákon

Stavební zákon sám nevyřeší problémy generované sloučeným modelem státní správy v přenesené působnosti. To je zvláštní český raritní systém, v Evropě běžně patří územní plánování a stavební agenda do výlučné kompetence samospráv. Motorem vývoje v Evropě jsou prosperující velká města a jejich funkční městské oblasti. Trend regionálního uvažování ve funkčních městských oblastech České stavební právo ještě vůbec nezachytilo.

Další překážkou efektivní správy je rekordní územně správní roztříštěnost země. Česko má 6 258 samosprávných obcí, téměř 60 obcí na 100 000 obyvatel. Srovnatelné Rakousko má 2 098 obcí, 24 obcí na 100 000 obyvatel. Zároveň nemá každá obec „svůj“ stavební úřad a stavební správa je vykonávána v přenesené působnosti státní správy. Latentní problém kompetencí zůstane ponecháním přenesené působnosti na nejnižší úrovni stavební správy zachován.

Podstatným problémem české veřejné správy je rozpočtové určení daní. Do území se vrací jen zlomek vybraných daní, města mají velmi slabou fiskální autonomii, přímé regulační nástroje správy území nejsou propojeny s nepřímými (zejména fiskálními), navzájem se nepodporují, dokonce jdou v mnoha případech v důsledku proti sobě. Všeobecná závaznost všech stupňů územně plánovací dokumentace (tj definování „práva stavby“ územním plánem) jde proti principu zapojení fiskálních nástrojů.

Česká veřejná správa je roztříštěná do kolektivní nezodpovědnosti. Její slabost a neschopnost uspokojivě moderovat dohodu v území provokuje občanský aktivismus, který má z podstaty negativistické tendence (NIMBY – Not In My Back Yard, BANANA – Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anybody)