Rozhovor v Deníku 14.12.2020

 

Rozhovor, který se mnou vedl pan Vokurka, a který vyšel v tištěné podobě v Deníku (ve všech jeho krajských mutacích) v pondělí 14.12.2020. Zde je na něj odkaz na web v celkové délce po zásazích korektorů (přes dvacet tisíc znaků): 

https://teplicky.denik.cz/zpravy_region/pri-hledani-budouci-kraje-se-ucme-od-sousedu-rika-krajsky-architekt-benes-2020.html

A zde ho dávám ještě i sem v mé původní verzi (od té korektorské skoro k nerozeznání): 

 

Problémy kraje jsou tak velké, že vyžadují celkové zodpovědné uchopení

Ondřej Beneš jako architekt regionu volá po odvaze, spolupráci a kvalitě, aby se lidem žilo lépe.    

 

Stojí v čele důležité iniciativy, která může usměrňovat podobu severozápadních Čech ve 21. století. Jde například o rozvoj Mostecké pánve, kde jezera začala nahrazovat vyuhlené šachty. „Kdyby mi někdo před třemi lety říkal, že jednoho dne budu řešit problémy celého kraje, že budu mít jakýkoli vliv na budoucí využití lomů, nevěřil bych mu,“ svěřuje se architekt Ondřej Beneš. V rozhovoru například vysvětluje, co máme společného s Vlámy, proč všichni od Chomutovska po Šluknovsko musejí spolupracovat a jak pomáhají sociální sítě.

 

Jak hodnotíte první rok činnosti pracovní skupiny Krajský architekt, kterou vedete?

Jako vcelku úspěšný. Na to, že se v kraji pokoušíme zavádět určité standardy, ukazovat něco, s čím nemá nikdo ani zde, ani v jiných krajích žádné zkušenosti, se toho podařilo celkem hodně. První rok byl důležitý zejména pro navazování kontaktů, analýzy současného stavu, formulování problémů.

 

Ústecký kraj má po volbách jiné vedení. Už jste mluvil s novým hejtmanem Janem Schillerem o vizích urbanistů a architektů, které mohou regionu pomoci?

S novým panem hejtmanem jsem jen krátce prohovořil před více než rokem na půdě poslanecké sněmovny, kde jsem byl na pozvání paní poslankyně Evy Fialové. Ta je známá svým úsilím o zřízení kanceláře architekta města v Ústí nad Labem a jejíž aktivity a znalost problematiky architektury a urbanismu jsou mimořádné. Předběžně jsme se přes sociální sítě domlouvali s panem náměstkem Řehákem, že až opadne povolební shon, určitě se potkáme. S mnoha jeho kolegy, kteří jsou mu názorově blízcí, osobně spolupracuji už delší dobu.

 

Co očekáváte od nové krajské vlády? Zdá se mi, že tam jsou lidé, kteří chtějí věci posouvat vpřed.

Myslím, že na začátku bude úplně stačit, když probereme možnosti. Daleko nejdůležitější je hledat a vytvářet příležitosti pro rozvoj smysluplného uvažování v rámci současných možností, než usilovat o zřízení další „funkce“. Příležitosti je nezbytné vytvářet tam, kde ostatní způsoby uvažování selhávají. Tímto způsobem jsem se dostal k řešení Milady, Repre, Mostu, Střekova a dalších míst. Věci se vždy musíme snažit dělat lépe, komplexněji a efektivněji. Vedle nezbytného vědomí historické kontinuity úvah musíme do hry od samého počátku zahrnout aspekty ekonomické a snažit se věci dělat tak dobře, že nás ostatní budou vnímat jako účinnou pomoc. Pokud se toto vše daří, je pak daleko jednodušší hledat takovému počínání adekvátní místo a rámec.

 

Funkce Krajský architekt má zatím statut pracovní skupiny. Věříte, že do čtyř let vznikne vlivná a silná kancelář krajské architektury po vzoru měst, jako jsou Praha, Brno či Karlovy Vary?

Statut „pracovní skupina“ byl předchozí radou kraje ustanoven po skoro ročních jednáních a aktivitách. Je to už více než dva roky, co kolega Jan Štefan z Děčínského fóra poprvé představil koncept „krajského architekta“ tehdejšímu krajskému zastupitelstvu. Byla to doba, kdy jsem se pokoušel postupně načítat problematiku kraje a hledat adekvátní způsob práce. Před vznikem „kanceláře krajské architektury“ na nás ale ještě spousta práce čeká. Právě proto aby kancelář  byla silná, jak říkáte, je například nezbytné najít způsob komunikace s jednotlivými městy při řešení společných problémů. Má to být prostřednictvím městských architektů, kterého zdaleka nemají všechna města a jehož pozice a způsob práce je velmi rozdílná? Nebo to má být prostřednictvím tzv. určených zastupitelů, kteří se starají o územní plány, ale kteří postupují v rámci stavebního zákona? Bude nezbytné hledat společnou komunikační platformu, abychom se v této problematice na úrovni samospráv „vyladili“.  Silnou Kancelář architektury by Ústecký kraj určitě potřeboval. Neméně by ale všechna velká města kraje potřebovala své vlastní silné kanceláře architektury. Nejdále je Ústí nad Labem. Města jako Most by podobný komplexní přístup potřebovala snad ještě více.

 

 

Je pravda, že vznikl nápad vytvořit obří model našeho kraje a ideálně i multimediální informační centrum, kde by se vize pro celý region prezentovaly také veřejnosti?

Ano, na západ od našich hranic má většina velkých měst svůj velký model, kde si ověřují své záměry. Model je veřejně přístupný a slouží zároveň jako jakási výkladní skříň města. U nás se tomuto přístupu blíží jinak jedinečný pražský CAMP (Centrum architektury a městského plánování), ale i tam velký model stále chybí. V případě Mostecké pánevní oblasti jsem s touto úvahou přišel asi před rokem.

 

Jak by to vypadalo?

Představte si sedmi až desetimetrový model s několika laserovými zařízeními, s desítkami promítacích scén, choreografií. Bylo by to místo, kam můžete vodit žáky základních a středních škol, rodiče s dětmi. Všem můžete ukazovat, jak krajina vypadala před těžbou, kde a jak vznikaly první lomy, jak postupují rekultivace, jaké jsou dnešní varianty záměrů, jaké jsou výsledky soutěží a tak dále.

 

Kdy by takové zařízení mělo být?

To je také velmi důležitá otázka. V jakém z obou geografických center kraje. Pokud by šlo o konkrétní dům, nejpříhodnější by mi přišlo umístění v ikonické stavbě mosteckého Repre. Zde, ve městě zdaleka nejvíc postiženém těžbou, by signál o radikální změně přístupu nemohl být silnější. Informační body, jak je známe ze sousedního Německa, by měly být u každého lomu, měla by to být místa, kde by se veřejnost a návštěvníci mohli dozvědět, jaké jsou tam záměry.

 

Regionální plánování na poli architektury je už oceňovaným trendem v zahraničí. Líbí se vám postup belgického Vlámska, kde se semkli a přes urbanismus kdysi řešili různé krize včetně vylidňování a útlumu průmyslu?

Vlámsko by nám mohlo sloužit jako vzor, obdobně jako Holandsko. Stejně tak bychom se mohli učit i od našich bližších sousedů, těžit ze zkušeností z Porýní a nyní i z Lužice. Důležité ale je, že tyto země si v druhé polovině 20. století, každá s ohledem na svůj charakter a historické zkušenosti, vlastním tempem budovaly specifický přístup ke konverzi těžkého průmyslu. Mnohé oblasti kultivují svůj přístup už od dob poválečné obnovy a budování a od té doby se i metodou pokusů a omylů podařilo v těchto zemích nastavit kompletní systémový přístup k obdobně náročným problémům, před kterými stojíme v naší pánevní oblasti. Jeden ze způsobů, jak bychom ke všemu mohli přistupovat, jsou vámi zmíněné regionální plány, které jsou ale daleko více svázány s činností a hlavně aktivitou samospráv. Zdaleka nejsou jen úředním dokumentem. Jiným způsobem, o který se pokoušíme, je soutěž na okolí jezera Milada zahrnující celou východní třetinu Mostecké pánve.

 

Jak politikům, úředníkům a laikům kolem vás vysvětlujete, že takový přístup Ústecký kraj nutně potřebuje?

Někdy je to snazší. Lidé si uvědomují, že způsoby uvažování, na které byli zvyklí, k cílům, které by rádi dosáhli, nevedou. Jak mi říkal pan Jung z mostecké hospodářské komory – těch přednášek a výstav s ukázkami úspěšných rekultivací v Německu byla celá řada, k posunu na Mostecku ale nedošlo. Nezbytné je vzít požadavky na výstup a postupně se aktivně snažit hledat cesty k jejímu naplnění. Jsou to cesty, kde se bez současných znalostí a zkušeností s architekturou, urbanismem, moderní práce s krajinou adekvátní počátku 21. století neobejdeme.

 

Proč to jde v Německu rychleji?

Německo si v rámci poválečné obnovy vytvořilo mechanismy, které aplikovalo v osmdesátých letech na Západní Berlín, na Porýní či na Lužici. Schopnost nastavovat pravidla u dříve nepoznané problematiky tam má svou tradici. Od úrovně vládní po komunální, od specialistů a odborníků až po ochotu a schopnost zapojovat veřejnost. Toto vše se skrývá za úspěšným návratem těžebních oblastí do struktury krajiny a osídlení na západ od našich hranic. Na kvalitě a provázanosti všech těchto složek závisí celkový úspěch.

Na severu Čech velmi rád argumentuji kvalitou přístupu, která byla charakteristická pro padesátá a šedesátá léta. Vznikaly specializovaná vývojová a komplexní projektová pracoviště. Skoro na každý významný architektonický nebo urbanistický problém byla kvalitně připravená a obsazená soutěž. I současné centrum Mostu bylo postupně realizováno na základě na svou dobu mimořádné dvoukolové soutěže koncem padesátých let. Tento kraj hledal při řešení problémů architektury a urbanismu té doby ty nejprogresivnější metody a postupy. Na tento přístup je nezbytné navázat a snažit se adekvátním způsobem uplatňovat ty nejlepší zkušenosti z oboru i dnes. 

 

Nebude ale kvalitní plánování moc drahé?

Z krátkodobého pohledu drahé je, z pohledu celkové životnosti stavby nebo požadavku na kvalitní rozvržení většího území je levné. Životnost stavby je v řádu desítek let, pořizovací náklady na její realizaci jsou vždy jen zlomkem celkových nákladů, kde daleko největší položku tvoří provozní náklady. A právě ty jdou výrazně redukovat kvalitním návrhem, smysluplným uspořádáním umožňujícím v čase se měnící požadavky. Pokud mluvíme o krajině, kterou plánujeme na stovky let dopředu, tak už vůbec není možno postupovat nahodile s vidinou krátkodobé výhodnosti nekvalitního přístupu. Kvalitním a promyšleným plánem, jehož součástí je i zapojování veřejnosti, dokážeme jen ušetřit.

 

Jenže jak přesvědčit města a obce, že jsou součástí celku, když jsou naučené dělat různé stavební projekty samy a po svém?

Velmi se mi osvědčilo ukazovat příklady tzv. dobré praxe. Není nic jednoduššího než ukázat obrázky povedených realizací nebo ještě lépe na realizace se osobně jet podívat. Většinou dochází ke zděšení, že ta „úžasná“ a kvalitní realizace není zas o moc dražší než standard, na který jsou všichni zvyklí. Co ale stojí nejvíce energie, je změna přístupu. Je třeba řešit daleko širší souvislosti a kontext. Příprava zabere někdy i řádově víc času. Velmi se nám v Děčíně osvědčilo pořádat výběrová řízení, kde ale není jako jediné kritérium posuzování cena. Pokud do kritérií dáte větší váhu kvalitě portfolia, o zakázku se najednou začne zajímat úplně jiná skupina uchazečů. Pokud se jedná o výběrové řízení na projekční práce, i ti kvalitní architekti si řeknou – aha, tady jde někomu o kvalitu, do toho má smysl se zapojit. Jinými slovy soutěží spolu úplně jiné týmy a výsledná cena se od případu, kdy by jediným kritériem byla pouze cena, příliš neliší. Přes požadavky na komplexní kvalitu u jednotlivých objektů je pak možno se dostat ke kvalitě urbanismu částí města, měst nebo i spojených aglomerací, jako je to pod Krušnými horami. Na začátku je třeba velká odvaha a vůle dělat věci lépe.

 

Kdy se na krajského architekta mohou místní samosprávy obrátit a co mohou od něj očekávat?

Samosprávy se na mne obracejí již nyní. Krajský architekt by měl být i partner jednotlivých městských architektů. Takto to známe například z Belgie, kde funguje struktura obecních a městských architektů, kteří jsou spojeni architekty krajskými a vše je završeno architektem státním. Krajský architekt by měl dokázat iniciovat otevírání složité problematiky určitých oblastí a regionů. V Ústeckém kraji se nejedná pouze o jednotlivé části Mostecké pánevní oblasti, ale provázaný a koordinovaný postup by si zasloužilo trojměstí Litoměřice, Lovosice, Terezín, a to nejen vzhledem k plánované vysokorychlostní trati. Obdobně je třeba řešit vztah Ústí – Děčín pro dobu, kdy se Děčín dostane realizací této trati do dopravního stínu - a do ještě většího dopravního stínu se následně dostane Šluknovsko.

 

Komunikujete i s aktivisty, které řada politiků podceňuje. Proč je pro vás občanský sektor tak důležitý?

Bývají to většinou právě aktivisté, jimž nejde v první řadě o vstup do politiky, kdo poukazuje a usiluje o zlepšení nějaké konkrétní lokality místa nebo oblasti svého zájmu. Většinou se jedná o místo, kde žijí, vychovávají své děti, pracují. V ty okamžiky se pokouším „zvyšovat jejich kompetence“. Jsem si vědom toho, že svou energii budou do všeho dávat tak jako tak, pokouším se tedy, aby byla investována co nejproduktivněji. Díky zpětným vazbám od obyvatel si vlastně i usnadňuji práci. V Děčíně jsem pořádal Dny architektury a právě díky nim jsem se o městě i o tom, jak ho obyvatelé užívají nebo by chtěli užívat, dozvěděl asi nejvíc. V rámci procházek městem, prohlídek významných staveb, přednášek. Na Děčínsku jsou velmi velká kritická debatní fóra na sociálních sítích. Někdy mají i řádově desítky tisíc členů. Když tam několik hodin zodpovědně probíráte nějaké pro vás důležité téma, je velká pravděpodobnost, že těch „tiše sledujících“ může být opravdu velké množství.  

 

Odstupuje se od uhlí. V čem vidíte budoucnost pánevní oblasti mezi Chomutovem a Ústím nad Labem?

Podkrušnohoří je úžasné a mělo by hledat svou co možná nejpřirozenější podobu. Budoucnost je nutné hledat společně, a proto je třeba do toho zapojit všechny obyvatele, kteří zde budou žít. Oni jsou pro to území nejdůležitější. Nedokážu si budoucnost představit preferencí nějakého jednoho konkrétního způsobu využití. Je třeba hledat smysluplný a životaschopný mix osídlení, rekreace, práce s krajinou, využití špičkových technologií. Je třeba vytvořit a vytvářet smysluplný koncept, který bude do té míry pružný, že dokáže být životaschopný.

 

Mně se to ale jeví tak, že region stále zdůrazňuje techniku, jako by kromě ní nic nebylo.

Silnou i slabou stránkou kraje je převažující specializované technické myšlení. Je na mimořádné úrovni, jinak by nebylo možné budovat a organizovat práci v dolech, rozvíjet průmysl, ale tento způsob uvažování je, přes svou mimořádnou ekonomickou produktivitu velmi jednostranný. Pokud chceme, aby krajina, která vznikne po těžbě, byla komplexní, kvalitní a abychom se v ní mohli zabydlet, abychom se v ní mohli „cítit jako doma“, je k ní třeba tak už od samého počátku přistupovat. To vše dá práci, která je daleko nad zavedený modernistický způsob uvažování. Je třeba se učit novým věcem. Je to ten tip práce, kdy místo redukce a zjednodušování v první fázi většinou vše komplikujeme, zesložiťujeme. Musíme totiž do hry zapojit oblasti, přístupy a věci, které jsme měli vždy nutnost odsouvat stranou.

 

A jsme zase zpátky u kanceláří architektury.

Velká města u nás většinou v minulosti svou kancelář architektury měla, Praha a Brno. S kraji je to jiné. Přestože na geopolitický západ od našich hranic je akcent na regionální řešení architektonických problémů známé a obvyklé, u nás je to dosud neznámé. Když jsme o agendě „krajského architekta“ před dvěma lety začali uvažovat, a téma jsme probírali s kolegy, dostávalo se mi na akademické půdě nebo na půdě České komory architektů ubezpečení – kde jinde, než v Ústeckém kraji by něco takového mělo vzniknout poprvé, kde jinde jsou problémy kraje tak velké, že vyžadují celkové zodpovědné uchopení. Pro ustavení krajské kanceláře architektury je určitě nezbytné mít politickou podporu, ale ta může být nejdříve s vyřešením největších problémů, kterých jsme si se zaváděním krajské agendy vědomi. Je třeba vše připravovat a projednávat tak, abychom ji vnímali jako přínos. 

 

Nedávno jste byl u jezera Most. Co mu říkáte?

Jezero je překrásné. Jeho vybudování stálo nemalé úsilí a obrovské množství finančních prostředků. Co v celém kraji stále velmi silně vnímám, je modernistický způsob uvažování spjatý s šedesátými lety. Výsledkem je, že rekultivované plochy nejsou provázané s okolní krajinou, neobnovují paměť místa, nedochází k jejich vazbám na okolní obce a města. Rekultivované plochy si žijí svým vlastním životem. Podobný přístup se uplatňuje i u zapojení plochy jezera do struktury krajiny, do struktury osídlení. K zapojování a provazování zde totiž nedochází.

 

Můžete to trochu vysvětlit?

Podíváme-li se na okolí jezera Most, zarazí nás, jak je blízko k městu Most, ale jak je od něj oddělené. Na nedávno otevřeném lyrovém mostě nedaleko muzea, bychom jen těžko hledali místo pro pěší. Město krátkých vzdáleností, které by tu šlo velmi dobře rozvíjet se tu prostě nekoná. Ervěnický koridor je stále funkční zdí mezi jednotlivými světy. A to ještě nemluvíme o „rozvržení“ volných prostor v okolí jezera. Nejpozornější totiž musíme být vždy, když máme pocit, že máme někde tolik místa, že nám připadá, že kdekoliv může být cokoliv. Právě naopak, v tyto okamžiky bychom právě měli hledat ta nejlepší řešení a spolupracovat s těmi nejlepšími odborníky. V tomto případě s krajinářskými architekty, urbanisty, designéry. Změnit jednou zastavené jde jen velmi obtížně. Ještě vždy dodávám: pokud vybudování jezera stálo miliardy, co jsou proti tomu řády jednotek milionů na kvalitní projekční přípravy. Ale zpátky k otázce, provedené úpravy nábřeží i výsadbu stromů nepovažuji za šťastné, jakkoli jsem rád, že se jezero otevřelo veřejnosti.

 

Je ústecké jezero Milada v něčem dál?

Určitě. Právě tam probíhá první kolo mezinárodní architektonicko-urbanisticko-krajinářské soutěže. Zde je velká škoda, že soutěž neproběhla před deseti patnácti lety. Dnes si jen těžko dokážeme představit, že bychom bourali vybudovanou silnici okolo jezera nebo jen nedávno provedené sítě. Nicméně v soutěžních podmínkách právě probíhající soutěže jsme nechali na soutěžících, co z toho, co je realizováno, budou respektovat. Pokud nás jejich přístup přesvědčí a pokud soutěžící zvládnou i dalších kritéria soutěže, kam řadíme celkové ekonomické zvládnutí záměru – jen údržba jezera včetně jeho rekultivovaného okolí stojí miliony korun ročně, možné je cokoliv. 

 

To s tím okolím, jak jste říkal u jezera Most, platí i pro Miladu?

I pro Miladu je zásadní její propojení s okolím. Před rokem a půl jsme okolí jezera zadali jako semestrální práci studentům na Fakultě architektury ČVUT. Řešili území od Teplic po Ústí. Jako základ si vzali meziválečnou strukturu osídlení a hledali, co z ní by šlo použít dnes. Dávali této krajině po těžbě najednou lidské měřítko. Miladu propojovali především s Trmicemi, hledali jak z jezera udělat přirozené rekreační zázemí nedalekého Ústí. Velkou výhodu bylo, že se finálních prezentací v ústeckém Node účastnili jak starostové okolních obcí, tak i ústecký primátor nebo vedení Palivového kombinátu Ústí, který má jezero na starosti a je nyní i organizátor soutěže na její okolí. Předmětem řešení této soutěže není pouze 10 kilometrů čtverečních bezprostředního okolí jezera, ale právě i hledáním adekvátních vazeb na okolní města - Teplice, Ústí, Trmice, Chabařovice, Roudníky a Modlany. Mělo by dojít alespoň k částečnému přehodnocení dosavadního přístupu k celé východní třetině Mostecké pánve. Ještě bychom měli poznamenat, že v rámci přípravy soutěže její pořadatel uspořádal k tématu konferenci v Hraničáři, kde proběhly i debaty s občany a setkání nad mapou při tzv. participačních procesech. 

 

Zabýváte se tolika věcmi, až to obyčejného smrtelníka zaráží. Řešíte i Terezín, dolní část Střekova, regulaci reklamy, různé strategie, smršťování měst, spolupráci s universitami, máte svůj ateliér, učíte na univerzitě a jste navíc architektem pro Děčín. Jak to stíháte?

Kdyby mi někdo před třemi lety, kdy jsem vyhrál konkurs na pozici městského architekta Děčína, říkal, že jednoho dne budu řešit problémy celého kraje, že budu mít vliv na budoucí využití lomů, nevěřil bych mu. Co mě jen stálo úsilí zorientovat se v Děčíně. Abych mohl řešit problematiku navázání Děčína na strukturu kraje, byl jsem nucen se podrobněji věnovat kraji. Stěžejní témata každý na Děčínsku zná – přivaděč a jez na Labi. Asi rok jsem si dával schůzky s městskými architekty, abych se zorientoval. Odtud jsem se dostal podrobněji do Mostu, a nakonec i k řešení celého kraje v nedávno odevzdané „Infrastrukturní studií Ústí z pohledu potřeb Ústeckého kraje“.  Pokud se na mou aktivitu podíváte jako na příběh, jak ho vnímám já, jen sledování jeho gramatiky mi umožňuje se v rozsahu a šíři záběru velmi snadno orientovat. A to je v kraji ještě velké množství míst, která by si zasluhovala specifický přístup a kde jsem dosud nebyl. Například Podbořansko.

 

Stále trváte na tom, že proslulý severočeský výtvarník Zdeněk Sýkora by měl mít v regionu své muzeum?

První studii muzea jsem Lence Sýkorové předával už před deseti lety. Abychom ideu víc ověřili a zpropagovali, několikrát jsme ji zadali našim studentům na FA ČVUT. Stala se i tématem diplomních prací. Jen jsme se utvrdili v tom, že vytvoření stálé expozice jednomu z našich nejvýznamnějších výtvarníků konce 20. století v místě, kde měl své kořeny a kam se vždy vracel, je prostě nezbytné. Došli jsme i k přesvědčení, že tři výtvarné instituce by na Louny nebylo moc (vedle GBR a GAMLu). Naopak, Louny by se na kulturní mapě Čech mohly stát tím místem, kde by bylo možno jet na výstavu skoro naslepo, kde by vždy bylo možno čerpat inspiraci.

 

DOC. ING. ARCH. ONDŘEJ BENEŠ PH.D.

Od roku 2017 je architektem města Děčín. Od loňska vede pracovní skupinu Krajský architekt Ústeckého kraje. Publikuje, vystupuje na konferencích, samostatně projektuje a působí i jako pedagog na FA ČVUT Praha. Je členem rady pro památky druhé poloviny 20. století při Národním památkovém ústavu. Rodák z Tábora.

 

Více na https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/   https://www.facebook.com/groups/2356043234681070