Nová perspektiva Ústeckého kraje

 

1/4/2023

Zakládáme novou perspektivu Ústeckého kraje. Tato perspektiva je spojena v odchodem od uhlí, kdy kraj radikálně přehodnocuje modernistické paradigma spojené s extenzivním průmyslem. Mohlo by se zdát, že prostý fakt, že doly jsou postupně zavírány, těžba je už desítky let tlumena, tyto aspirace naplňuje a že si vše tak nějak už poradí samo. Není tomu tak.  Celé území je třeba cílevědomě do stavu po těžbě „přeformátovat“, „přenastavit“. Transformovat do podoby, kdy se budeme opět moci v nově vzniklých souvislostech orientovat, s krajinou a osídlením se identifikovat, kdy si prostředí ve kterém žijeme opět přivlastníme, budeme za něj svými životy odpovědní. Toto přivlastňování může proběhnout pouze formou spoluúčasti lidí, zájmů, sdružení, samospráv ale i stakeholderů a podnikatelů, kteří v daném prostředí už nyní žijí. Nelze si představit, že přijdou jiní a ti to všechno najednou budou vědět a znát lépe. Mluvíme o kompletním novém vyváření vystavěného prostředí, zahrnující domy, ulice, obce, města, krajinu. Míst kde pracujeme, i kam chodíme o víkendu a v neděli. Je třeba vytvářet taková místa, kde se jeho obyvatelé budou cítit „jako doma“, kde budou moci naplňovat své smysluplné životy.

Krajina mezi Krušnými horami a Středohořím mnohokrát takovýmto smyslem už naplněna byla. V devatenáctém století, ještě před masivním nástupem těžby, byla Mostecká pánev domovem živnostníků, řemeslníků, drobných zemědělců, pěstitelů révy i chmele, chovatelů ryb. Překotně probíhala industrializace, která si postupně kraj měnila. V uvedeném období patřila tato oblast mezi hospodářsky ale i kulturně k nejrozvinutějším v rámci celé tehdejší monarchie. Identita této oblasti byla velmi silná, stejně jako bylo možno se velmi dobře ve společnosti orientovat.

Domov a perspektiva byla založena jinak v rámci budování socialistického státu po odsunu Němců. Tehdy byla perspektiva založena na budování těžkého, chemického a energetického průmyslu. Tato perspektiva se promítla do všech částí života tehdejších obyvatel. Budují se sídliště obsahující veškerou vybavenost a služby. Tato oblast měla opět v kulturně, společensko, hospodářském uspořádání naší republiky pevné a velmi silné místo.

S devadesátými lety dochází k opouštění těchto budovatelských priorit. Zavádějí se těžební limity, odsiřují se elektrárny, dochází k pronikavému zlepšení životního prostředí obyvatel. Postupně dochází k naplňování zemědělských, lesnických, nebo hydrických rekultivací - k této činnosti dochází způsobem z převážné většiny definovaným už v šedesátých letech, kdy každý důl v okamžiku svého otevření už musel mít jasný „plán rekultivací“.

Ke změně paradigmatu života, k adaptaci komplexních kvalit krajiny a osídlení na stav „po těžbě“ ale dochází jen velmi pomalu. Je to do značné míry tím, že identita území spjatá s předchozími dvěma obdobími byla vnímána velmi jasně a silně. Život zde měl v té době své jasné a srozumitelné zákonitosti, jejichž naplňování ve zpětném pohledu vnímáme jako radostné. Je to radost spojená s životem - v každé významné, nebo převratné době, kterou všichni zúčastnění vnímají jako smysluplnou. Určitě v kraji postupnou sociální praxí dochází k obnově na úrovni nejrůznějších podnikatelských aktivit, nebo samospráv. Stále ale stojíme před okamžikem, kdy je třeba perspektivu vedoucí do doby pouhelné, svou silou srovnatelné s předchozími významnými etapami kraje, teprve zakládat.  

Jen v rámci Ústeckého kraje je těžbou přímo, nebo nepřímo zasaženo území o rozloze zhruba 1200km2. V těchto územích už většinou došlo k rekultivačním procesům, ale k resocializaci v podobě jak ji známe na západ od našich hranic stále nedochází. K tomu, aby celé toto území mohlo nacházet svou novou perspektivu, je třeba ho uchopit jinak, než bylo ještě donedávna běžné. Obdobnou transformací si prošla Belgie, sever Francie, Porůří, Lužice. Vždy tyto procesy probíhají způsobem, který odpovídá kulturně, politicko, hospodářskému založení a tradici, možnostem a zkušenostem té které země. Pro nás mohou být inspirativní cíle, míra zapojení jednotlivých aktérů, ale tyto procesy jako celek jsou, jak známe ze zkušenosti z Mostu, nepřenositelné. I IBA v Německu má za sebou sdílenou zkušenost vycházející z desítek let zkušeností založených na obnově Německa po druhé světové válce.

Prvním systematickým krokem ve věci resocializace, tedy znovupropojení posttěžebního území do struktry osídlení, byla soutěž na jezero Milada. Té předcházela mnohaletá práce. Za uzlové body lze považovat sérii workshopů na půdě PKÚ v Hrbovicích před pěti lety, kdy závěrem bylo, že jediný PKÚ je ten, kdo na sebe může vzít celou agendu návratu území – resocializaci. Jednotlivé obce toho z dlouhodobé zkušenosti schopny nejsou, a kraj v té době toho také nebyl schopen. Dalším klíčovým okamžikem bylo setkání všech představitelů samospráv v okolí jezera na prezentaci studentských výsledků v ústeckém Node. Tam všichni na sériích vizualizací v mnoha variantách poprvé viděli jak vlastně území po realizaci sportovních, občanských, rekreačních aktivit a dalších úpravách krajiny může vypadat. Pak už probíhala příprava vlastní soutěže, kde bylo důležité, že širší řešené území zahrnovalo oblast od Teplic po Ústí, od Krušných hor po Středohoří. K přehodnocení, k resocializaci – návratu do struktury území – musí dojít v tomto širokém kontextu. Na rozdíl od IBA, je u nás nezbytné všechny relevantní souvislosti „formátování“ teprve zakládat.

Jako další místo, kde mělo dojít k obdobně koncipovanému přístupu mělo být jezero Most, kde nakonec k žádné soutěži nedošlo a město Most se s PKÚ a tomto území dohodlo, že půjdou omezenou formou drobných projektů. Dalším místem, kde k takovémuto přístupu mohlo dojít je Důl ČSA a jeho okolí. Tato oblast (cca 40km2)  je spravována soukromými subjekty, které přípravu rozvrhli v jiném režimu. Layout vedoucí k velkoryse pojatému strategickému projektu Green mine si určili hned na začátku. Vzhledem k tomu, že se jedná o soukromý subjekt, přesahy do okolních, dosud neřešených souvislostí, jsou zpracovávány adekvátním způsobem - tedy pouze přejímány.  

Z těchto všech zkušeností jsme dospěli k požadavku hledat řešení návratu posttěžební krajiny do struktury osídlení na úrovni krajské samosprávy.

Cílem transformačních služeb je nejprve soustředit informace na jedno místo. Práce s daty bude nejprve analytická. Pokud budeme na jednu „kupičku“ dávat data věnující se krajině, územním plánům, územním studiím, strategickým dokumentům, demografickým křivkám, dojezdovým spádnicím, získáme základní informaci o území, které budeme říkat „urbánně ekonomická“. Ve spolupráci s pilířem transformátoru věnujícímu se IT, který v tomto všem bude mocným pomocníkem, pak budeme hledat pro výstup i vhodné grafické rozhraní. Důležité bude, aby data byla velmi dobře a jednoduše srozumitelná, určitě ve vztahu k požadavkům konkrétních uživatelů, a aby zároveň bylo možné data doplňovat. Mělo by se jednat o otevřenou platformu. Po praktické stránce – z tohoto podkladu bude při zaměření na konkrétní obec patrné, kolik tam žije lidí, jaká je skladba obyvatel, kolik odtud lidí dojíždí do práce, kolik a v jaké skladbě dojíždí. Bude tak možno virtuálně modelovat, co by s takovým územím udělalo umístění fabriky s 2000 zaměstnanci, co všechno by se v území změnilo a jak, co všechno by ještě bylo nutné vykonat, aby umístění takové fabriky mělo další efekt týkající se zlepšení kvality obytného prostředí, nejen zlepšení ekonomických křivek a ukazatelů. Už z této úvodní úvahy je jasně patrná provazba na pilíř věnující se podpoře malého a středního podnikání. Důležité bude, že tímto způsobem budou zpracovávány důsledně všechny posttěžební oblasti, že budou postupně „vypadávat“ jednotlivé modelové příklady, kterým bude třeba věnovat se podrobněji. Vzhledem k tomu, že činnost bude v dikci kraje, zásadním způsobem zde nebude tendence protěžovat určité konkrétní stakeholdery, nebo zájmová sdružení, čehož by bylo možno při pouze parciálním přístup obávat.

Mezitím ale musí zároveň docházet obdobným způsobem k hlubším analýzám koncentrovaným na rekultivovaných oblasti kombinované s analýzou jejich obytných potenciálů. Tyto potenciály se budou v prvním momentu týkat stopování dob už minulých, které s komplexní kvalitou máme spojené. Analýza musí být vedena tak, abychom se dostali až k současnému, mnohde neutěšenému stavu. Mezi metody mohou patřit i dotazníková šetření, debaty s občany. Určitě je výhodou, že to byl právě Most, kde byly na pomezí sedmdesátých a osmdesátých let prováděny průzkumy vycházející z tehdejších „světových“ tendencí. Probíhalo mapování a zaznamenávání mentální mapy města na základě otevřeného šetření s občany.

Obdobně by se analýzy měly týkat problematiky „komunální energetiky“, nakládání s odpady a vůbec běžné provozní agendy samospráv. V podtextu toho všeho je požadavek na „nezávislost“ a „samostatnost“ těchto samospráv i v ekonomickém slova smyslu. Tyto tendence jsou dnes umocněny požadavky na „modrozelenou“ nebo „šedomodrozelenou“ infrastrukturu a jsou v prvním plánu především technické – energie, ochlazování měst, zadržování vody ve městech a krajině, šetření vodou. Tyto požadavky jsou vstupními podmínkami, jsou matérií, se kterou nyní „budujeme“ město, nebo obec. Až tvůrčím způsobem, architektonicky uchopené, jsou tyto podmínky přetvořeny do kvalitního obytného prostředí, kde můžeme být „doma“. Vyplývá z toho, že i komunální energetika je nezbytnou součástí práce s krajinou a osídlením.

Postupně se tak dostáváme k další rovině práce, kterou by měly zajišťovat také transformační služby. Pokud na prvním stupni dáme shromažďování a cílené strukturování dat, dostaneme informace o možnostech, příležitostech a potenciálech. Prací transformátoru by ale mělo být i cílené, tvůrčí přístupy v práci s těmito informacemi, aby se jednak tyto potenciály násobily a zároveň aby nevznikala „libovolná“ krajina a „libovolné“ osídlení, ale takové, které vykazuje mimořádně vysoké komplexní obytné kvality. Je třeba vytvářet předpoklady pro komplexní a kvalitní vystavené prostředí. Vystavěným prostředím rozumíme jak domy, ulice, města, stejně jako krajinu.

Tady někde začíná oblast vlastního transformačního procesu, kde bychom se měli soustředit na komplexní „obytné kvality“. Vzhledem k určité kulturně společenské nesamozřejmosti společnosti pod Krušnými horami zde mají pojmy jako normálnost, běžnost a samozřejmost obsah, který je právě třeba během transformačního procesu hledat. Jsou to hodnoty, které tu nejsou předem dané. Zásadním způsobem se váží na naše životy a je velmi obtížné je uchopovat pomocí čistě technické terminologie. Mohli bychom říci, že prvním krokem k jejich naplnění může být provádění „standardní projektové přípravy“ tak, jak jsme v obdobných případech zvyklí z oblastí na západ od našich hranic. Důležité bude propojování jednotlivých oblastí přístupu, jak je popsáno výše, k čemuž bychom ještě doplnili požadavek na konkrétní a okamžité výstupy a drobné realizace, aby nemohlo nikdy dojít k tomu, že budeme vytvářet jen „studie pro studie“ a v očích obyvatel zase „ten skutečný život půjde jinudy“.

Snažíme se pracovat v oblasti, která byla dlouhou dobu takto komplexně neřešená. Jednou z charakteristik oblasti pod Krušnými horami je skutečnost, že je tu řada skoro stejně velkých měst, kde „každý jede na sebe“. Města jsou oddělena doly a vybydlenými oblastmi. I proto je důležité postupně budovat společný pohled na výše uvedenou problematiku a všemi jednotlivými konkrétními kroky se vztahovat ke společně budovanému horizontu.  

Pokud mluvíme v souvislosti s posttěžební dobou o zakládání nových perspektiv, tato skutečnost zejména znamená, že bude docházet k náročnému přehodnocování reality, kterou jsme si zvykli vnímat jako už nepotřebnou. Nová perspektiva znamená, že naše každodenní realita bude obsahovat nové významy, potence a příležitosti, jejichž využíváním si v této posttěžební oblasti budeme budovat svůj domov.

Při tomto přehodnocování bude nezbytné opět řešit i problematiku měřítka této oblasti. Jednou z nejnepříjemnějších aspektů vybydlených oblastí jsou mimořádně rozlehlé monofunkční plochy. Jaký je to rozdíl od intenzivně využívaného, „řemeslného“ území devatenáctého století. Různé studie poukazují na fakt, že jen změnou měřítka, do jisté míry bez ohledu na funkci, už může dojít k podstatné změně vnímání kvality území. Obdobně lze číst i výsledky soutěže na okolí jezera Milada. Doly a jejich měřítko je srozumitelné až z přítomnosti těžebních strojů, které až ji dává smysl. Doly jsou ale také pochopitelné až z geologických procesů, které tím nejpodstatnějším způsobem utvářejí naši krajinu. Změny krajiny provázející těžbu byly takového rázu a měřítka, že docházelo až k přehodnocování vztahu monumentality Krušných hor a Středohoří oproti Mostecké pánvi. Tato stopa je již do posttěžební krajiny nesmazatelně vtisknuta a přestože bychom si návrat do předtěžební „řemeslné“ rozmanitosti přáli, bude mít určitě své meze. Je však třeba zdůraznit, že pokud budeme v krajině chtít mluvit o oblastech s většími obytnými kvalitami a potenciály, bez velmi promyšlené práce například i s měřítkem krajiny, tedy jejích jednotlivých složek ve vztahu k osídlení, se neobejdeme.

V ideálním případě se zpracovaná urbánně-ekonomická studie stane podkladem pro různé možnosti modelování budoucnosti kraje, kde stále panuje obava o jeho „smršťování“. Dnes už víme, že se ani pak nemusí jednat o katastrofu, jen je třeba se pružně na různé scénáře připravovat, abychom byli minimálně zaskočeni.

Na závěr. O co se vlastně snažíme? Jednou větou "zakládáme novou perspektivu". Každý vnímá úběžník někde daleko na horizontu, ale ve skutečnosti končí v oku pozorovatele, mysli jednoho každého z nás.