Snění o Radovesické výsypce

 

Snění o Radovesické výsypce – 1/4/2023 Ondřej Beneš

Pokus o popsání Radovesické výsypky po realizaci všech opatření, které vedly k jejímu začlenění do krajinné a urbánní struktury kraje. Tedy třeba takto:

Od samého začátku byl celý postup modelován s maximálním respektem k existujícím vazbám a vztahům, stejně jako k aspiracím a  možnostem jednotlivých aktérů. Ve spolupráci s odborem územního plánování Ústeckého kraje se podařilo u výsypky dotažení do fáze „neopominutelného podkladu“, tedy registrované „územní studie“, což vytvořilo smysluplný rámec pro jednotlivé navazující kroky vedoucí k jednotlivým konkrétním realizacím.

Oblastí a)resocializace – zejména oblast sociální, b)krajinářskou, c)ekonomickou

a)resocializace. Pro sociální oblast byla klíčovým slovem participace

Radovesickou výsypku (RV) a její návrat do struktury osídlení je třeba z pohledu činnosti kraje chápat jako „pilotní“. Před započetím celé přípravy byly participační procesy designovány s ohledem k požadavkům a očekávání cílových hráčů, po realizaci jednotlivých kroků tak vše postupně zapadalo tak, jak jsme na začátku předpokládali.  Ve zpětném pohledu se zvolený přístup k participaci jeví jako jeden z klíčových okamžiků úspěchu celého projektu.  

Zásadní bylo otevření spolupráce s městem Bílina na jejímž ORP RV leží. Paralelně k participačnímu procesu i vlastní projektové přípravě probíhala osvětová činnost. S paní starostkou Bíliny jsme celý proces odstartovali i prezentováním studentských prací, které Bílině i jejímu okolí byly věnovány. Jednalo se o práce studentů FA ČVUT a ČZU.

Velkou výhodou v Bílině byla práce se základními a některými středními školami. Děti do hry zapojili své rodiče, a nyní tak dorůstající generace výsypku a vše co se na ní děje bere za své. Proběhla tu série workshopů, byly pořádány procházky určené pro všechny věkové kategorie.

Pozoruhodným způsobem se tu podařilo pracovat i se svébytnou romskou komunitou, opět s dětmi. Jako pilotní byla zvolena škola na bílinském sídlišti nejblíže k výsypce. Vycházelo se ze zkušeností tamních vychovatelů a pedagogických pracovníků. Velkou výhodou bylo, že se v nejbližší části výsypky k sídlišti podařilo vytvořit pro děti exteriérové výukové herní "pracoviště", kde bylo možno koncentrovat problematiku „smart techu“ nebo lépe „low techu“ na výsypkách, tady zejména sadovnictví a práci v lese – část této výsypky byla určena na produkční les s využitím biomasy.  

Jiné výsledky měla participace směrem k menším obcím ve Středohoří. Stejně jako v Bílině, i zde jsme na jednání chodili dokonale připraveni, znali jsme veškeré strategické dokumenty i aktuální územní plány a to co obce pálí. V „reálném čase“ jsme dokázali korigovat absurdní myšlenky, nebo požadavky hned v zárodku. Na jednu stranu jsme pracovali s reprezentanty obcí, jejich požadavky jsme doplňovali podněty vycházejícími z širšího jednání s občany. Jen tak se nám podařilo udělat si plastičtější a daleko reálnější představu o životě v obci a o skutečných problémech. Nemohlo se tak stát, že by jeden starosta prosazoval řešení, které by ten nový po následných volbách smetl. Takto se nám postupně dařilo selektovat někdy i velmi nepřiměřené požadavky. Za velký úspěch považujeme, že jsme vytvořili prostředí důvěry, ve kterém se nám podařilo rozjet i drobné pilotní projekty věnované komunální energetice, soběstačnosti. Úvodní úvaha, že na výsypce budou „lokální centra“, která budou zcela soběstačná, pokud se týká energie, nebo vody a likvidace odpadů se zatím úplně nepodařila, ale i tak jsme ve spolupráci se startupy podporovanými ICUKem podařilo spustit některé velmi inspirativní inovativní přístupy.

Jednotlivé realizované přístupy, centra, ať už to je drobná občanská vybavenost a atrakce pro mládež, nebo rodiny s dětmi, nebo ve vazbě na zkvalitňování půdy zakládané pěstební a chovatelské „farmy“ byly osazeny fotovoltaikou, a jsou v maximální míře soběstačné. Experimentálně jsme na jednom místě osadili malou „školní“  přečerpávací elektrárnu – s nádržemi pouze několik stovek m2. Na návětrných svazích bylo instalováno několik malých větrných elektráren – svislých tubusů jen několik metrů vysokých, které nehyzdí krajinu . Atraktivní tato místa nebyla tedy dána pouze drobnými architektonickými a výtvarnými intervencemi, které se staly cílem výletů mladých rodin z okolí, ale tato celková hra má hlubší, edukativní podtext zaměřený na dlouhodobě udržitelnou budoucnost.  

Základní v rámci tohoto přístupu bylo rozvržení výsypky do intenzivnějších oblastí, zhruba v linii hlavní vodoteče při jejím jižním a západním okraji a volnějších oblastí na jejích vrcholcích a v její centrální části v místě bývalých Radovesic. K nejintenzivnějšímu využití a propojování s osídlením u výsypky dochází dole u řeky Bíliny a ve vazbě na město Bílina.

b) krajina

Vzhledem k tomu, že se nám velmi dobře podařilo zvládnout sociální stránku problémů, měli jsme uvolněné ruce pro řešení krajiny, pro vlastní "aplikaci" resocializace. Od začátku jsme cítili, že centrum území by bylo dobré udělat opět v místech, kde byly Radovesice, ale práce na předchozí sociální analýze nám ukázala, že je důležitější intenzivněji využívat spíš okraje výsypky ve vazbě na jednotlivé obce - především jižní a západní okraj výsypky. Střed v místě bývalých Radovesic, v průhledu od Bořně na Středohoří, má už nyní velmi specifický klidový charakter, který je třeba dále rozvíjet.

Na náhorních planinách výsypky jsme podpořili již provedené sukcesní plochy, které se staly magnetem území, ale kde už dnes musíme velmi obezřetně regulovat počty návštěvníků, aby se jedinečnost lokality zachovala. Podařilo se nám najít způsob jak krajinářsky propojit výsypku se Středohořím, jak prací s měřítkem i krajinářskými, uměleckými i architektonickými intervencemi , drobnými spirituálními stavbami, interpretovat intimitu v oblasti bývalých Radovesic. Celkovým kvalitním rozvržením území  se nám podařilo docílit stavu, kdy každá činnost na výsypce má své místo a všichni si mohou užívat mimořádnost a jedinečnost zdejší přírody a krajiny. Své správné místo tu tak má i ekonomické využití výsypky směřující k využití dřeva, obnově lesa, rozvoji extenzivního zemědělství zakládáním sadů, vinic, chovatelstvím,. Zásadní pro celkový přístup bylo namodelování postupné obnovy původně převážně  „stepního“ společenství výsypky. Zde obrovský dík patří biologům, přírodovědcům, pěstitelům, a dalším specializovaným odborníkům.  

Zpočátku jsme měli ideovou představu o „měřítku“, že obě planiny budou charakteristické volnými výhledy, nebudou příliš členěné, a že do údolíček – zejména po Radovesicích a pak i směrem na východ ke Středohoří, budeme území „zahušťovat“ -  sady, „spirituální cestou“ v místě Radovesic, útulnami, připomínkou kostela, atd. Narazili jsme na současný stav a možnosti pěstování na výsypce, a tak jsme území museli rozdělit ještě poněkud jinak a hledali jsme způsoby využití i rychlerostoucími dřevinami. Přirozenou obnovu všech typů přírodních společenství  bylo nutné rozvrhnout v delším časovém horizontu, než jsme z počátku předpokládali.

Hned u hlavního silničního propojení kraje na severním okraji výsypky – u komunikace propojující Ústí s Mostem - jsme vybudovali pilotní informační objekt celého transformačního procesu. I zde se díky solárním panelům daří demonstrovat energetickou soběstačnost. Výhodou bylo, že objekt vzešel z architektonické soutěže a přes svou drobnost se v okamžiku realizace stal velmi dobře viditelnou „ikonou transformačního procesu“. Ta zde poukazuje a odkazuje na jedinečnou přírodní lokalitu Radovesické výsypky. Vybudovali jsme malé parkoviště, zastávku autobusu. Přímé propojení s výsypkou jsme tak dokonale zhodnotili. Tento objekt s lidským měřítkem se stal navíc i protiváhou a doplňkem nedaleko stojícího technologického monumentu ledvické elektrárny.

Radovesická výsypka se postupně stává nedílnou součástí krajiny i občanského společenství této oblasti. Je sice stále znatelné, že je v krajině poněkud cizorodým prvkem, ale bohatství přírodních společenství, stejně jako bohatství prostorových kvalit a možných společenských aktivit vytváří prostředí, se kterým je možno se velmi dobře identifikovat. Přírodní, krajinářské i architektonické prvky jsou úměrné a tvoří srozumitelné prostředí, ve kterém je možno se i velmi dobře orientovat. Krajina není pouze „technicky úspěšnou rekultivací“, vzniká prostředí, které se stává domovem, kde je možno žít. Domovem, který je možno i dále dopracovávat, zlepšovat – přivlastňovat si ho. Hodně nám na samém počátku pomohlo memorandum, které jsme se všemi zúčastněnými vytvořili a které vymezilo základní rámce využívání území i celkové podoby finálního stavu. Výsypka se nyní stává samostatnou „zodpovědnou“ součástí kraje. Postupně se z oblasti, která jen polykala prostředky na „návrat do struktury zeleně, krajiny a osídlení“ stává místo, které dokáže mít i ekonomický význam a vytváří dlouhodobě udržitelná společenství.

c) Rovina ekonomická

Hned na začátku celého procesu se podařilo rozvrhnout a vyhodnotit nejefektivnější modely organizace a provozu po dokončení. Vycházeli jsme ze zkušeností a přístupů již dříve realizovaných úprav v okolí jezera Milada. Před jednáními o budoucnosti výsypky jsme si připravili ekonomické modely fungování restaurace, kavárny, půjčovny kol, malé ubytovny, dětského tábora, motokrosu, střelnice atd. Dali jsme si dohromady ekonomické aspekty plantáží s rychlerostoucími dřevinami do bioplynek, extenzivního zemědělství. Do větší podrobnosti jsme s odborníky věnujícími se komunální energetice zpracovali analýzy týkající se i drobné výroby elektřiny.

A na druhou stranu rovnice jsme si mohli dát ekonomickou rozvahu, kolik peněz bude stát údržba výsypky v krátkodobém (cca 5 let) a dlouhodobém (cca 50 let) horizontu.  

Náklady na údržbu výsypky a s tím související krajinářské úpravy je ale stále ještě třeba dotovat, do finálního stavu se dostáváme jen postupně. Vzhledem k tomu, že náš přístup je od samého začátku maximálně otevřený, vzniklé společenství všech zúčastněných, kam patří nejen doly, ale i obce a kraj a různé soukromé subjekty, je s tímto stavem srozuměno a podporuje ho. Uvažujeme, že krajina v oblasti výsypky by si produkcí extenzivního  zemědělství, sadů, příjmů z turismu atd. mohla na sebe začít vydělávat v řádu deseti let.

DOPLNĚNÍ PROBLEMATIKY DO ŠIRŠÍHO KONTEXTU

Co se u Radovesické výsypky asi nejvíc podařilo, je její napojení do struktury kraje. Nejen krajinné a urbánní, ale především z pohledu iniciace nejrůznějších druhů aktivit, které začínaly sice v kraji mimo postižené posttěžební oblasti, ale nejprve je bylo možno realizovat právě na Radovesické výsypce. 

V rámci přípravy jsme procházeli řadu strategických dokumentů kraje, ale zjistili jsme, že nic se pro nás nedá použít. Nejlepší byl podklad vytvořený na UJEPu, byl v podstatě rozpracováním kraje a jeho potenciálů do jednotlivých oblastí, propracovaná „turistická“ mapa. Strategii, která by se věnovala komplexu krajiny a osídlení, a která by přesahovala koncept uvažování založený v šedesátých letech jsme však nenašli. Určitě, pokud jde o technickou stránku rekultivací, byl odvedeno nezměrné množství práce. Už jen ta zkušenost se sukcesním „přirozeným“ přístupem ! 

Celkové strategie nám tedy dali jakési základní vodítko – v jakém stavu se uvažování o návratu do struktury krajiny a osídlení nachází. Mohli jsme se tak daleko intenzivněji pustit do naší analytické a návrhové práce – ať už šlo o Radovesickou výsypku, tak o celý kraj. Bylo nám pak jasné, jak musíme přistupovat k obcím a jejich územním plánům a že budeme muset daleko intenzivněji přistupovat k reálnému prověřování stavu obcí a jejich konkrétního vystavěného prostředí, konkrétních vazeb na krajinu. 

V době začátku přípravy Radovesické výsypky byl Ústecký kraj jedním z nejzanedbanějších v republice. Hůř na tom byl snad už jen Karlovarský. Kraj se v té době ještě stále velice obtížně vyrovnával se „vstupem do svobody“ po roce 89, která znamenala radikální odchod od těžkého a těžebního průmyslu na němž v době socialismu vybudoval svou identitu. K tomu stále ještě byl problém s vnímáním jeho identity související s koncem druhé světové války, s odsunem. Bylo tu velice problematické mluvit o kvalitě vystavěného prostředí.

To není jak dnes, kdy má každý kraj, obdobně jako u sousedů v Rakousku nebo Německu, Belgii,  na architektonickou agendu svůj vlastní profesionální přístup. Jsou tu krajská centra věnovaná kvalitě vystavěného prostředí, krajští architekti řešící koncepčně spolu s městskými a obecními architekty problematiku klimatické změny, nedostatku vody, energetickou soběstačnost, problematiku bydlení pro mladé rodiny, sociální problematiku i podporu soukromého sektoru. Nebylo zbytí. Krize, kterými jsme si v posledním desetiletí prošli radikálně změnila naše paradigma, naše způsoby uvažování. A byl to opět Ústecký kraj, který v maximální míře využil postupně nastupující umělé inteligence. Vzhledem k inženýrské minulosti kraje by se mohlo očekávat, že na severu Čech dojde k pohodlnému předání řešení problémů do schematické roviny vlastní reduktivnímu uvažování umělé inteligenci, ale opak byl pravdou. Přece jen sever Čech je i místo které zrodilo Zdeňka Sýkoru, který jako vůbec první na světě počátkem šedesátých let využíval počítače ke své tvorbě. Počítače využíval pouze jako nástroj, byl to jen Zdeněk Sýkora, kdo rozlišoval zda „je to ono, nebo ne“. Znalého by tak nemělo překvapit, že uvědomění si správného místa i pro umělou inteligenci u nás vzešlo opět z tohoto kraje. Individuální tvůrčí procesy založené v humanitních oblastech a oborech tu tak dostaly úplně jinou dynamiku.

Od samého začátku bylo mimořádně důležité vyrovnávat se s tehdejšími legislativními a normovými limity. Stavební zákon byl v té době extrémně zastaralý, povolovací procesy se táhly na dlouhá léta.  Na problematiku stavebního zákona jsme narazili už v rámci přípravy soutěže na okolí Milady. Do zadání soutěže jsme totiž požadavky ze ZURky nedali jako nepřekročitelné. To se tehdy nelíbilo odboru Územního plánování kraje a v jeden okamžik dokonce hrozilo, že kraj nepřipojí svůj podpis pod společné memorandum. Sám odbor Územního plánování v té době realizoval na okolí Milady územní studii. Jejího zpracovatele ale našel „na cenu“ a množství referencí, ne jejich kvalitu. Na rozdíl od toho soutěž na okolí Milady prověřila daleko větší souvislosti s profesionálními týmy z celého světla až do konkrétních detailů a scénářů dlouhodobé udržitelnosti. Prověřovali jak celek , tak detail včetně sociální a ekonomické životaschopnosti. Bylo to v kraji vlastně poprvé, co jsme tu narazili na „transformační problematiku“ jak je možno k ní přistupovat a hlavně jak ji existující legislativní procesy nepodporují. Postupně jsme si uvědomovali, že jádrem této problematiky je nejen vztah detailu a celku, ekonomické a sociální hledisko ale především mimořádný invenční a tvůrčí přístup. Uvědomili jsme si, že vzhledem k rozlehlosti transformačních území se právě a jen velkou tvůrčí invencí může najít přístup a řešení, které standardní plánovací procesy nedokážou postihnout.

Pro rozklíčování problematiky do větší podrobnosti a souvislostí, zjišťování jaká je „dobrá praxe“ v zahraničí jsme „nabrali“ několik doktorandů, pro oblasti urbanismu, krajiny, energetiky a práce s majetkem. V té době tuto oblasti - mezistupeň mezi ZUR a ÚP - pokrýval institut Územní studie. Naším cílem nebylo tento institut rušit, ale velmi intenzivně jsme hledali především smysl a obsah odpovídající transformační agendě tak, aby proces Územní studie mohla být následně co nejelegantněji administrována. 

Předobraz v tomto hledání obsahu a smyslu jsme měli v „krajinném plánu“, který jsme připravovali v souvislosti s projekcí VRT. Ten důsledně vycházel z potřeb samospráv. Jeho zadání jsme zpracovali tak dobře, že se i na ministerské úrovni doslova „stal vzorem“. Po jeho překlopení do standardní územní studie nejprve na půdě samosprávy Stedočeského kraje vznikl precedent, který se začal u infrastruktur jako VRT uplatňovat i jinde v republice.

Zpočátku jsme posttěžební krajinu chápali obdobně jako VTR. Tvrdost zásahu do struktury krajiny realizací VRT byla s tvrdostí zásahu daným těžbou zcela souměřitelný. Rozdíl byl v tom, že VRT zasáhla daleko menší oblast. Dalším důležitým faktorem, který ukazuje na rozdílnost přístupu, je fakt, že v místě bývalých výsypek i dolů již mnohé bylo odpracováno. Proběhla už více než polovina rekultivačních procesů. Z čeho ale bylo možno se v případě Krajinného plánu inspirovat a co bylo stěžejní byl vztah infrastrukturního zásahu ke svému k okolí. Krajinný plán VRT Podřipska iniciovaly obce, přes které VRT projíždí a které z něj „nic nemají“. Tyto samosprávy se postupně emancipovaly a VRT využili jako podnět pro svůj komplexní rozvoj. V rámci činnosti TCÚK a jeho čtvrtého pilíře tuto činnost „aktivních okolních samospráv“  v plné míře převzal kraj, obce tam zpočátku až tak aktivní nebyly - už při koncipování soutěže na okolí Milady se ukázalo, že pro zjištění svých požadavků si jednotlivé obce nevystačí samy, že musí být profesionálně vedeny. Tehdy tuto činnost na sebe vzal PKÚ. Až nyní může tuto činnost na sebe vzít kraj. Princip je ale stejný, dochází především k podpoře existujících sociálních a společenských, samosprávných struktur. Ty lépe najdou „své místo“ a mohou se k zanedbaným částem ve svém okolí „vztahovat“. V případě Milady byla posttěžební plocha přímo řešená soutěží v řádu desítek a stovek hektarů. Řešené území, které bylo třeba obsáhnout jako takovéto „zázemí“ bylo v řádu stovek kilometrů čtverečních. Pokud mluvíme o Radovesické výsypce, byla , pokud jde o poměr přímo řešené území a okolního „zázemí“ situace obdobná. V rámci širších analýz jsme nejprve měli tendenci řešit obdobně území od Teplic k Mostu a od Krušných hor k Středohoří. Postupně jsme ale přišli na to, že u Radovesické je to trochu jiné, jednodušší. Je totiž skoro ze všech stran obklopena existující sídelní, nebo krajinnou strukturou, kterou je možno považovat za původní a kde očekáváme jen minimální radikální úpravy. Radovesická výsypka se svým uspořádáním otevírá především na sever na Bílinu, Ledvice, do prostoru dolu Bílina. Ale i zde bylo nezbytné vypracovat velmi obšírnou urbánně-ekonomickou studii, kterou právě se toto území především podařilo zapojit do okolních souvislostí.

Nikdo by si také nemyslel, že kraj někdy dokáže překonat a navázat na dobu před vysídlením Němců, že dokáže začít psát svůj vlastní autentický příběh. Velkou práci tu vykonala kulturní platforma(včetně spousty dalších kulturně společenských aktivit), která postupně vytvářela, doslova generovala, hustou síť interaktivních vazeb a vztahů. Druhým silným okamžikem se staly startupy s extrémně inovativním přístupem ke krajině a osídlení se založením v energetické, technologicky progresivní a udržitelné oblasti rozvoje osídlení. Výše zmíněné kultuře doslova daly křídla. Zde mimořádnou práci vykonala například ČZU, která je pokud jde o přejímání inovativních přístupů i dnes ve své oblasti nejpokrokovější u nás. Třetím silným momentem bylo maximální využití „low, nebo smart, tech“ přístupu, kterým se to vše progresivní doslova "dostalo mezi lidi". Podařilo se tu najít taková inovativní řešení a přístupy, kde dostaly práci místní lidé po velmi jednoduché rekvalifikaci. 

Pro všechno bylo důležité, že se nám hned od začátku podařilo se velmi produktivně „vpít“ do problémů a reálného stavu celého kraje, nejen posttěžebních oblastí. Dokázali jsme vycítit a hlavně generovat ambice kraje po jeho jednotlivých částech, obcích, městech, typech krajin a tím se nám podařilo vytvořit nejprve nezbytné mentální zázemí pro nastavení procesů, které postupně vedly k zacelení krajinných, urbánních i sociálních trhlin v kraji způsobených desetiletími důlních činností zabírajících přes tisíc kilometrů čtverečních.