Prezentace "krajský architekt"

 

Odkaz na zatím nejkompletnější prezentaci agendy "krajský architekt":

https://www.yumpu.com/cs/document/view/64711886/krajsky-architekt-o-moznostech-jeho-prace-pro-ustecky-kraj

Územní studie Milady - vyjádření

 

Vyjádření k veřejnému projednání Územní studie Milady, prezentovanému na půdě Krajského úřadu v září 2020:

Je škoda, že se zapojení okolí jezera Milada do struktury osídlení začíná řešit až osm let po jeho napuštění. Připomeňme si, že napouštění jezera započalo v roce 2001 a bylo dokončeno v roce 2010. Veřejnosti bylo jezero zpřístupněno v roce 2015.  Dle současných legislativních úprav, jak jsem se dozvěděl, měl být návrat jezera do struktury osídlení v režii obcí na jejichž území se ta která část území nachází. S tímto procesem je v kraji, dle jednání na PKÚ před dvěma, lety dlouholetý problém. Právě série jednání na PKÚ před dvěma lety vedla k podpoře PKÚ, že je nezbytné aby se ujmul i resocializace – zapojování do struktury osídlení.

Rekultivační plány (návrat do struktury zeleně) byly v případě lomu na místě tohoto jezera připraveny už v šedesátých letech. Vzhledem k ukončením těžby ještě před původně zamýšleným rozsahem vyuhlení byly tyto plány na počátku devadesátých let přepracovány.

Pokud jde obecně o hodnocení rekultivačních činností posledních desetiletí, jsou v posledních letech dostatečně analyzovány na různých konferencích (naposled kulatý stůl „krajina severu Čech“), nebo i v rámci studentských prací: https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2020/10/studentska-prace-okoli-mosteckeho-jezera.html . I z pohledu velkých těžebních společností jsou rekultivace, i ty ještě neuskutečněné, především technickým úkolem a s kompletním návratem zhodnocujícím strukturu přírody a krajiny mnoho společného nemají. Velmi podnětné jsou v tomto ohledu například i desítky let prováděné studie a práce prof.Frouze na Sokolovsku.

V současné době jsme v případě jezera Milada v situaci, kdy byla již provedena zákonem stanovená rekultivace, a přestože nedošlo ke komplexnímu návrhu zapojení do struktur osídlení, dochází už k výstavbě různých druhů infrastruktur. I tak je ale skvělé, že se před dvěma lety podařilo nastartovat přístup vedoucí k právě probíhající architektonicko, urbanisticko, krajinářské soutěži na okolí jezera Milada. Tématem k řešení jsou nejen vazby na okolní obce (Teplice, Ústí, Chabařovice, Trmice), ale i přehodnocení práce s krajinou v celé východní třetině Mostecké pánve, hledání komplexní vize.

I pan Štýs, coby osobnost s rekultivacemi spojená nejvíce, si dokáže postesknout, že vlastně neví pro koho jsou dělané, říká „pro pražáky“. Velmi dobře si uvědomuje odtrženost a systémovou neprovázanost s životem kraje (v jeho právě vydané monumentální publikaci jsem psal doslov).

Součástí přípravy této soutěže bylo nejen zapojení místních samospráv, ale proběhly i tzv. participační procesy mající za cíl aktivovat obyvatele v okolí. Velmi důležité bylo i zapojení stakeholderů, univerzity, muzea. Tyto participační procesy a zapojování občanů byly profesionálně vedené. Takto a ještě šířeji vedené participační procesy jsou nezbytné, nelze si představit, že zde opět „přivezeme“ jiné obyvatele.

Je třeba zdůraznit, že pokud jde o vytváření funkcí a zapojování do struktury kraje, je něco jiného a)„ptát se“ na požadavky a názory samospráv, nebo stakeholderů, co „tam chtějí“. Tedy ptát se někoho kdo o problematice ze své podstaty nemůže mít přehled, než b) vytvářet, generovat komplexní variantní přístupy, na základě kterých je možné pod odborným vedením hledat nejlepší možná řešení. Variantu a) si v mnoha obcích na severu Čech vůbec nedokážu představit. Variantu b) přináší právě realizovaná soutěž.

Nejsem si vědom toho, že by územní studii na okolí jezera Milada něco podobného předcházelo (míněny participační procesy a varianta b). V žádném případě nechci zpochybňovat procesy k ní vedoucí (k územní studii), pokud ale máme mluvit o hledání a dosahování co nejvyšší výsledné komplexní kvality za použití co nejlepších současných nástrojů, je třeba zmínit, že toto není ten přípd. Například právě participační procesy, nebo variantní ověřování studiemi a soutěžemi jsou dnes něčím, co je k dosažení komplexní kvality zcela nezbytné.

Určitě, adekvátní otevírání těchto problémů nemůže být v rámci současné legislativy na bedrech přeneseného výkonu státní správy, na rozdíl od bdění nad korektností celkového legislativního procesu. Daleko spíš by se o ně měly starat a pečovat o ně samosprávy. Dle vyjádření bývalého ředitele PKÚ jsem pochopil, že si neudržitelnosti přístupu, kdy se o území po těžbě a jeho zapojení do struktury osídlení stará ten na jehož katastru území je, byli velmi dobře vědomi. Ale až před dvěma lety na sebe postupně PKÚ vzal zodpovědnost, která nyní vyústila v právě probíhající soutěž. V rámci přípravných jednání jsem v tomto ohledu pochopil, že v kraji se v té době nenacházel jiný subjekt, který by na straně samospráv, nebo stakeholderů byl schopen a ochoten celým procesem vedoucím k vypsání soutěže projít, než právě PKÚ.

V rámci práce na „Infrastrukturní studii Ústí z hlediska potřeb Ústeckého kraje“, kterou dokončujeme, jsme s překvapením zjistili, že kraj po většině území pánevní oblasti nemá zpracovávané ani územní studie krajiny, ani že na celé území kraje není vypracována koncepce práce s krajinou. Prostorové hodnoty krajiny nebyly zpracovány (viz.“Infrastrukturní studie Ústí…“)Technický model rekultivací, přestože například z hlediska biodiverzity dosahuje mimořádných výsledků,  v pánevní oblasti spjatý s modernistickým přístupem šedesátých let nebyl po roce 89 dosud přehodnocen. Pokud dnes mluvíme o plánování rozlehlých rekreačních oblastí, je ale uvažování o rekreaci svázáno s modernistickými přístupy šedesátých let, které jsou v práci s krajinnou hodnoceny jako dávno překonané. I přístup k rekreaci se od šedesátých let proměnil. V případě okolí jezera Milada tak musíme vycházet ze současného stavu nad rámec návratu do krajiny provedených prací. Cílem by mělo být v celé Mostecké pánvi nastavit takový přístup, kde by i veškeré zásahy byly v souladu s hodnotami a požadovanou kvalitou území. Předtím je nezbytné tyto hodnoty definovat, v případě devastované krajiny pánevní oblasti je především tvořit, ale také prostorově a srozumitelně zobrazovat. S největší pravděpodobností to bude činnost vycházející zejména z aktivit samospráv, nebo stakeholderů. Není třeba zdůrazňovat, že celá pánevní oblast by si zasloužila vytvořit celkový koncept krajiny, že je na krajinu nezbytné pohlížet nejen jako na výsledek techniky, ale že vzhledem k jejímu poškození je třeba vytvářet, generovat její kvalitu.

Pokud tyto práce dosud nebyly odvedeny, je velice obtížné mluvit o kompletní znalosti kvality krajiny, je pak obtížné tvrdit něco o „hodnotách a kvalitách“, které by se v okolí Milady měly hledat a rozvíjet.

Obdobným překvapením pro nás bylo (při práci na výše zmíněné studii) zjištění, že v žádném z podkladů, který jsme procházeli, jsme nenašli žádnou nadhledovou perspektivu, libovolné panorama. V šedesátých letech se nadhledové perspektivy krajiny nedělaly, pro dnešní přístup se to ale už naštěstí stává standardem. Tento přístup jsme se pokoušeli navrátit v rámci studentských prací na FA ČVUT, kdy jsme se zabývali rozlehlým územím mezi Ústím a Teplicemi. Studenti předvedli v této oblasti přístup, o který se tu dosud nikdy nikdo nepokoušel. Prověřovali hodnoty krajiny, možnosti osídlení. Jejich cílem bylo zejména hledání adekvátního způsobu uchopení měřítka krajiny. Právě měřítko krajiny se jen v posledním století radikálně proměnilo. Od jemné a bohatě osídlené kulturní krajiny kontrastující s velkorysostí hor a kopců ze severu a jihu, po dnešní krajinu, která odpovídá zejména měřítku monumentálních těžebních strojů. V rámci studentského zkoumání bylo pak skoro až jedno, jestli návrh řeší park, louku, les, rekreaci, práci, vinice, nebo bydlení.

Ani u zde předkládané studie není byť jen jediné prostorové zobrazení. Není možné ověřit reálnost definovaných důležitých pohledů, není možné o nich mluvit. Přestože patrně tento přístup nebyl vyžadován, právě toto je přístup, kterým je nejlépe možné vše učinit srozumitelným a komunikovatelným. Je pak i obtížné vyhodnocovat vhodnost, nebo nevhodnost míst určených k zástavbě, včetně výškového uspořádání. A je to právě soutěž, v rámci které bude nyní možno vyhodnocovat jednotlivé variantní návrhy – i podle prostorových zobrazení. Podíváme-li se na navrhovaný objekt občanské vybavenosti při JV cípu jezera u předkládané územní studie i zde bychom přivítali prověření zasazením do panoramatu. Na základě konkrétního snímku bychom si mohli dávat a zodpovídat otázky, zda tam případný objekt nebude příliš trčet, zda by nebylo lepší posunout ho níže, nebo dál. Jak bude z různých úhlů působit souběžně s obrysem hor na horizontu. Pokud se v celé práci mluví o eliminaci viditelných lidských zásahů, není právě zde to místo, kde by se vše mělo daleko lépe prověřit? Není to obdobné i u objektů v SV cípu jezera, majících lemovat pláž? Není i zde zásah tak silný, že by si zasloužil prověření standardními grafickými metodami, i v této fázi přípravy? Nebylo by dobré logické vývody předkládané práce i takto ověřit? Nebude to v reálu nakonec působit jinak?

Přestože se odpočinkové místo VP4 na východním konci jezera jeví svým umístěním velmi sympaticky, v práci není jasně srozumitelný přístup pro pěší. A to jak z města z východu, tak je více než pravděpodobné, že při invenčním přístupu s touto myšlenkou (VP4) dospějeme ještě k výrazným posunům (rozměry, vazba na terénní reliéf, na zázemí pláží). Pokud se práce týká zapojení do celkové okolní struktury, je pak škoda že je vynechána, že nejsou definovány požadavky na okolí, že součástí není kompletní pohled na zapojení do okolních struktur krajiny, osídlení.

 

Závěr:

1) práce je skvělá ve věci kompletování veškerých podkladů, dokumentů, definování limitů a prověřování možné práce s nimi. V tomto ohledu je nezbytné ji mimořádně ocenit.

2) je otázka zda si práce může dát za cíl řešení kvalitního propojení s krajinou, když ani prostorová zobrazení, která by toto dokladovala jak pro širší okolí, tak pro vlastí jezero, nebyly zpracovány. Mále-li tu mluvit o rekreační oblasti, měl by důraz na komplexní kvalitu i výstupu být samozřejmý. Mělo by navíc o všem možno diskutovat a vše názorně prověřovat.  

3) práce ve své návrhové části nevychází z variantního prověřování krajinných a prostorových možností,  z žádných koncepčních studií, nebo otevřené soutěže. Vzhledem k tomu, že mimořádně rozlehlé území působí, že je tam možno postupovat „jakkoliv“ a kde není jednoduše možné navazovat na existující, nebo historické struktury, nebo měřítka, je otázkou zda uvedený přístup je nejlepším možným způsobem zhodnocuje potenciál místa.  

Bylo by skvělé, pokud by se představovaná práce stala dalším podkladem pro právě probíhající soutěž už v prvním jejím kole. Pokud ne, určitě by bylo dobré dát práci jako podklad do kola druhého.

19.10.2020, Ondřej Beneš

Studentská práce - okolí mosteckého jezera

Zajímá Vás, jak je dnes možné přehodnocovat již provedené rekultivační práce? Tedy většinou s šedesátými lety svázaným přístupem, který je velmi často "ad hoc" zpochybňován. Zde kompletní seriózní studentská práce k tématu. Okolí mosteckého jezera::

 

Doslov k publikaci pana Štýse

Vyšla kniha pana Štýse:

https://www.pku.cz/cs/krest-zajimave-knihy-516/

Měl jsem možnost k ní napsat dolov. Zde je jeho znění:

"Pracovnu dr. Stanislava Štýse v mosteckém muzeu jsem měl možnost navštívit díky laskavosti pana ředitele, když finišovaly práce na této knize. Přes jednu místnost velikosti menší tělocvičny s do pasu naskládanými dokumenty v krabicích i volně loženými čekající na utřídění, se vstupovalo do druhé, menší, které dominovala velká mapa (cca 3 x 2 metry) shrnující veškerou těžbu i rekultivační zásahy v mostecké pánevní oblasti. Jsou na ní vyznačeny i rekultivace, které na svou realizaci teprve čekají. Mapa byla aktuální, jen několik let stará.

 Koncept promyšlených rekultivačních prací má své kořeny v optimistických šedesátých letech. Ještě pro předchozí desetiletí bylo typické, že se lomy převážně jen opouštěly, postupně zarůstaly nebo se živelně zaplavily vodou. Od té doby už při otevírání lomů musí být jasné, jak se bude postupovat po ukončení těžby. Dnes tak řadu bývalých rozsáhlých výsypek i povrchových lomů v krajině takřka nemáme šanci rozeznat. Za příklad lze uvést Mostecký hipodrom, autodrom, golfové hřiště, jezera Matylda, Benedikt, Barbora a mnohé další. Z hlediska pestrosti a ekologické stability dokáží být i hodnotnější než původní okolí. Při příjezdu od Prahy ke Stadicím nás také hned nenapadne, že část kopce nad nimi je již zalesněnou výsypkou. Výšku, mocnost i umístění výsypek doprovázely náročné a kvalifikované úvahy – nenarušíme ráz krajiny? Nepoškodíme jedinečný charakter Středohoří?

 Po roce 1989 dochází k postupnému útlumu těžby, úpravám rekultivačních plánů, a realizaci velkolepých hydrických rekultivací. V šedesátých letech byly komplexní úvahy řešeny a prosazovány vždy tím nejlepším dostupným způsobem. Generování kvality prostřednictvím kvalitně připravených a realizovaných soutěží bylo v té době běžné. Od devadesátých let ale k navazování na tuto tradici dochází jen zvolna. U náročného procesu resocializace, začleňování obnovené krajiny do struktur osídlení, se tak mezinárodní architektonicko-urbanisticko-krajinářská soutěž použije poprvé až nyní. Jejím prostřednictvím se bude hledat způsob řešení okolí jezera Milada, ale i jeho propojení s okolními městy a obcemi. Širší řešené území přehodnocuje celou východní část Mostecké pánve – od Krušných hor po Středohoří, od Labe po Teplice. Následovat by měla obdobná soutěž na okolí Mosteckého jezera.

 Na rozdíl od šedesátých let, musíme dnes vzhledem k odlivu i demografické skladbě obyvatel, hrozícímu smršťování, zájem a smysl života velmi náročně hledat, budovat. Na pořadu dne je odvážné otevírání participačních procesů vedoucích znovu ke hledání identity jednotlivých míst, kraje. I autor této publikace se obává, že z jeho celoživotního snažení budou mít daleko větší prospěch rekreující se návštěvníci než místní.

 Naše dnešní nároky a požadavky na podkrušnohorskou krajinu se ale stále zvyšují – nejen pokud jde o komplexnost a kvalitu. Vzhledem k tomu, že elektrická energie je u nás přes veškeré útlumové programy vyráběna z více než poloviny z hnědého uhlí, musíme domýšlet souvislosti, co vlastně „odchod od uhlí“ pro kraj, obyvatele a jejich budoucnost znamená. Je třeba budovat novu vizi. Přehodnocováním a důsledným kladením těchto otázek se kraj opět dostává do zorného pole překračujícího regionální význam.

 Na znovuoživení podkrušnohorské krajiny a hledání kultivovaného výrazu srovnatelného s dobou před těžbou se jako na mimořádnou výzvu těší tvůrčí týmy sociologů, demografů, ekologů, architektů, urbanistů, krajinářů, stejně jako akademických obcí univerzit, nebo ekologicky šetrných energetiků. Pokud bylo v kraji v druhé polovině století standardní, že tu vznikaly speciální a specifické projektové a výzkumné ústavy, je dobré se k této tradici navrátit. Úkoly, před kterými stojíme, jsou neméně závažné. Na dosavadní stále převažující modernistickou tradici je třeba navázat metodami adekvátními počátku 21.století. Měly by nám umožnit daleko lépe čelit dnešním krizím a výzvám, a budovat tak co nejkomplexnější a nejkvalitnější vystavěné prostředí.   

 Na již vykonané je ale také třeba být hrdý a zvýšit dostupnost informací o již provedeném. Já sám jsem se o neuvěřitelném rozsahu rekultivačních prací dozvěděl až v pracovně pana doktora Štýse. Dokážete si představit, že by vzniklo veřejně přístupné centrum, kde by bylo možno se moderním způsobem dozvědět, co se v kraji odehrálo nebo jaké jsou možné varianty rozvoje? Místo setkávání, kam se rodiny s dětmi těší. Jen si představte zešeřelou místnost s desetimetrovým modelem pánevní oblasti, na který jsou laserovou technikou v dokonalé choreografii promítány pozice a rozvoj jednotlivých lomů, a kde jsou následně důsledky těžby zahlazovány rekultivačními procesy, a místa propojována s rozvojem měst a obcemi v okolí. Vše doplněno fotodokumentací, vizualizacemi, variantami soutěžních návrhů. To by teprve byla adekvátní prezentace desítek let trvajícího procesu obnovy a tvorby pánevní oblasti.

 Je to právě nezměrné úsilí autora této publikace, které nás ubezpečuje, že jakkoli rozsáhlé jsou úlohy, před kterými stojíme, jsou zvládnutelné.

Ondřej Beneš"

Reflexe ke kulatému stolu „krajina severních Čech“.

 

Reflexe ke kulatému stolu „krajina severních Čech“. Několik poznámek k prezentovaným inspirativním deseti bodům pana profesora Fanty (těchto deset bodů zakládá smysluplný proces obnovy a určitě o nich ještě uslyšíme).

Zmíněných deset bodů je skvělým předpokladem k vytváření a strukturování odborného zázemí a následnému tlaku vedoucímu ke společensky přijatelnému konsenzu. V rámci i závěrečné debaty ale zaznělo, že veřejnost do toho všeho zase až takový smysl zapojovat nemá.

K této úvaze bych se pokusil něco málo doplnit. Jsem totiž na základě svého působení v Děčíně, na kraji i s ohledem na zkušenosti s přípravou soutěže na okolí Milady přesvědčen, že veřejnost je do toho celého nezbytné zapojovat právě už od samého počátku. Tématem ale je především adekvátní profesionální přístup.

V případě přípravy soutěže na okolí jezera Milada jsme se už v rámci úplně počátečních úvah před dvěma lety definovali důraz na vyvažování dvou základních přístupů. Ne pouhou preferencí jednoho z nich, ale neustálým jejich vyvažováním že je možné hledat a nacházet to nejlepší cestu vedoucí k cíli. Je to 1) tzv.tvrdá složka a 2)tzv. měkká složka.

Add 1 ) Tvrdá složka představuje soustředění pozornosti a koncentrace na „tah na bránu“. Bez ní by se do pohybu nedalo vůbec nic. V severních Čechách ji prezentuje i převažující inženýrský přístup, bez níž  by se velkolepá průmyslová díla, fabriky, chemičky, lomy, ani hydrické rekultivace nikdy neuskutečnily. Uvažování matematizované přírodovědy je efektivní, efektní, rychlé – ale do značné míry bezohledné, vytváří prostředí které neobyvatelné, a kterému až kultura 2) , nebo srozumitelněji „domov“ do kterého se navracíme, dává smysl. I o tuto druhou složku je totiž třeba pečovat a tvořit ji. Je tzv.měkká složka, dává se do pohybu velmi pomalu, ale bez ní se jakýkoli záměr doslova mine účinkem. Její součástí jsou daptační procesy vytvářející prostředí „ve kterém až“ jsou naše životy smysluplné.

V případě přípravy soutěže na okolí jezera Milada se jednalo a spolupráci se samosprávami (okolními městy a obcemi), občanskými spolky a sdruženími, aktivisty. Obecně občany. Neznamená to vždy, že pokud Hraničář při participačních akcích není našlapán k prasknutí, že takto postupovat nemá smysl. Do povědomí lidí se totiž dostává klíčové, že je možno si říci – ano, vzniká to dobře. Budují se tak základy budoucího společenského konsenzu, který je zcela nezbytný.

Právě tato složka (2) musí být na severu Čech brána v potaz zcela mimořádným způsobem. Pokud zde mluvíme o vykořenění, nedostatečné identifikaci spojení s místem, problematickou sociální skladbou, a demografickými prognózami, z tohoto stavu se nedostaneme tak, že bychom tuto tzv. měkkou složku odsunuli na druhou kolej, že bychom ji ještě více ignorovali. Právě naopak, jakkoli se to od samého počátku může jevit problematické, je třeba velmi aktivně a hlavně profesionálně přistupovat k rozkrývání takto náročných společenských témat. Je třeba k nim ale mít obrovskou odvahu. Musíme být připraveni na to „ustát“ katarze křivd sahajících desítky let zpět. Jinudy ale cesta nevede.

Opět Milada. Tam byly zpracovány práce podporující její vizuální identitu – tzv.brand. I zdánlivě triviální spolupráce se studenty na plážích měly na její vnímání v očích veřejnosti mimořádný vliv. Obdobný přístup známe z karvinska http://www.poho2030.cz/ . Kde na webu najdeme sadu různých druhů tiskovin, mediálních výstupů. Vizuální identita přístupu je tu nezměnitelná.

Něco podobného je třeba zakládat i v případě mostecké pánevní oblasti. Výstupem by měl být nejen vizuální symbol celého směřování, ale i jednoduše uchopitelný slogan, brožurka, webové stránky. Celý záměr musí být moderní a zároveň nadčasový.

Nevím, jestli tyto úvahy spadají pod rámec právě proběhlého kulatého stolu, ale UJEP má Fakultu umění a designu, kde by parter k této tematice určitě šel najít.

Pokud na půdě UJEPu mluvíme o vytváření silné pracovní skupiny, je to něco, co by mělo být jedním z prvních kroků i pro práci s touto „druhou“ měkkou složkou. Na přípravě by se měla podílet jak univerzita, představitelé samospráv (nejen kraj a prac.skup. Uhelná platforma, ale i města a obce v oblasti), velmi důležití jsou stakeholdrové (zástupci těžebních společností), zástupci státní správy (restart, tripartita, MMR, MPO).

Rozvíjení této tzv.měkké složky je třeba v kraji provádět tak jako tak a skoro bych ji ani nepodmiňoval ucházením se o slibované částky z EU. Na tomto mentálním zázemí spojených s tzv.měkkými dovednostmi je třeba pracovat dlouhodobě, napříč univerzitami, obory i univerzitním provozem, granty.

Ještě - pokud jde o prezentace a tým, který se na UJEPu nyní dává dohromady, velmi zásadně mi tam chybí už od začátku vyvažování témat ekologie a krajiny tématy urbanistickými, prostorového plánováním, architektonickými, také ale komplexně energetickými, technologickými. Totiž – i tato témata je třeba už od samého počátku velmi pečlivě rozpracovávat. U každého zde definovat jejich zodpovědnosti, témata, dosah.

Nemělo by se v průběhu práce stávat, že případné propojování do soustavy jezer bude bráno ne jako prvotní vstup, se kterým je třeba pracovat, ale už jako finální produkt, kterému se vše ostatní musí přizpůsobit. Toto je nezbytně třeba naučit se rozlišovat. Pokud bych se vrátil k výše zmíněnému rozvržení na 1) a 2), tedy na složku měkkou a tvrdou, i zde je od samého počátku, už v procesu tvorby jednotlivých inženýrských děl, nezbytné vyvažovat jednotlivé protichůdné aspekty. Píši o tom takto složitě proto, že ta tzv.měkká složka má při jejím potlačení přirozenou tendenci vést zákopovou válku a vše v důsledku mimořádně komplikovat. Případů, které takto dopadají, a kde inženýrská díla v rámci projektové přípravy postrádají přístup architektonicko krajinářský, urbanistický, známe v regionu řadu. Spíše bychom řekli, že jiné neznáme. Nejde o snižování kvalit konkrétních inženýrských děl, ale naopak o jejich umocnění, o důsledné zapojování do všech aspektů prostředí ve kterém žijeme.  

A je to právě sever Čech, který v Liberci, v budově TV věže na Ještědu vytvořil precedent, jak k obdobným problémům přistupovat. Tam se totiž požadavky krajinného a kulturního kontextu – mluvíme o „ukončení hory domem“ staly generátorem adekvátních technických a technologických řešení, patentů. Vzpomeňme alespoň na Pattermanovo kyvadlo. I v případě krajiny severu Čech bychom měli postupovat obdobně. Měli bychom už od samého počátku hledat a vytvářet propojovací články mezi požadavky technickými a technologickými s požadavky kulturními a krajinářskými. Jak to dopadá, když se celkové vizi díla podaří jednotlivé nesourodé požadavky spojit je vidět právě u ikonického završené hory Ještěd.

Pokud mluvím o západní části mostecké pánve, tam dnes nedokážeme ani určit jaké tam jsou krajinné, prostorové kvality. Tato práce – pokud mám dobré informace – ještě vykonán nebyla. Nejde tu v prvé řadě o respekt k nim, ale vědomí jejich existence. Následně s nimi totiž můžeme pracovat a jednotlivými technickými a technologickými buď jejich potenciál umocňovat, nebo naopak vytvářet kulturní a krajinné kvality, které zpočátku byly přítomny pouze latentně. To vše v rámci vědomých tvůrčích procesů.

Už dávno neplatí argument že „pokud něco není vidět“, že to řeší vše. Dnes totiž už neexistuje „nevinné stavění“, které „jakoby ani nebylo“. Dnes můžeme mluvit jen o zásazích, které jsou ze všech stran tak dokonale koncepčně uchopeny, a provázány, že jejich vliv na všechny sledované aspekty života a prostředí jsou v maximální možné míře v souladu.  

V případě Mostecké pánevní oblasti se dostáváme ještě k další otázce. Jak jsem ve svém příspěvku ukazoval plánovanou mapku rekultivací s kořeny v šedesátých letech. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme ve vysoce industrializované krajině, naše rekultivační zásahy a celkové koncepce nemohou být nahodilé nebo dokonce svévolné. Jediný možný přístup je s vědomím veškeré zodpovědnosti.

Do toho samozřejmě vstupuje dnešní přístup k rekultivacím – viděl tyto plány někdy někdo?

Nejprve je nezbytné zásadním způsobem zpřehlednit vše co již bylo odpracováno (v krajině fyzicky i projekčně) a udělat si přehled i o aktuálním plánovaném stavu rekultivací. Je jedno, že se v souvislosti s uvažovanými změnami v koncepci soustavy jezer budou možná měnit. Cílem by totiž mělo být v rámci celkové nové koncepce jezer i velmi aktivně řešit – tvořit – krajinu, tvořit její vztah k osídlení. Témata nových jezer nelze brát tak, že „to tak vyšlo“ a že „s tím se nedá nic dělat“. To že se jedná o závratné investice neznamená, že budeme rezignovat na komplexní kvalitu, na usilování o co nejlepší komplexní řešení. Vytváříme tu nejen technická díla, ale životní prostředí a komplexní vystavěné prostředí na další stovky let.  Tady už vlastně navazuji na panem profesorem nastíněných deset bodů.

Už se nepohybujeme v šedesátých letech s jejich modernistickým uvažováním oddělujícím velmi striktně od sebe – výrobu, bydlení, rekreaci …. V současné době je vědomí propojenosti a provázanosti všech prvků na zcela jiné úrovni. Neznamená to ale, že by technika měla přijít zkrátka. Jak jsem uvedl v případě libereckého Ještědu – pokud je vrcholová vize silná a smysluplná, technologie a technika si to své správné a smysluplné místo najde.

Jaké by měly být další kroky?

Vedle hledání a vytváření vizuální identity  tzv.měkký faktor a s ním spojeným propojování všech zainteresovaných, je stejným způsobem nezbytné připravovat i tým, který by se problematice měl věnovat. Měli bychom usilovat o vytvoření obdobného kulatého stolu směřujícího k analyticko-synteticko-tvůrčího přístupu, který by toto vše mohl mít v kompetenci. Na setkání na UJEPu zaznělo, že by to mohla být krajská kancelář architektury, nebo obdoba pražského IPRu, nebo tzv. ladscape laboratory. Nejprve je ale třeba vyladit jaký je současný stav, jaké jsou požadavky, do jaké míry není možné vše řešit v rámci současných agend a až pak hledat něco nového.

Při reflexi výkonu přeneseného výkonu státní správy je dnešní problematické nastavení dáno i především neutěšeným stavem Stavebního zákona. Ten orgány přeneseného výkonu státní správy (odbory územního plánování a stavebního řádu) musí ctít a respektovat. Dnešní institut „pověřeného zastupitele“ samosprávu od vlastní aktivity a zodpovědnosti za rozvoj a územní plánování spíše odrazuje a ukolébává do pohodlné pasivity. Samosprávám (obce, města, kraj) ale nic nebrání v tom, aby si dělaly svou vlastní přípravu, studie a podklady, které by následně předávaly  k adekvátnímu zapracovávání přenesenému výkonu státní správy. Studie zpracovávané samosprávou by pak měly být pokud možno co nejkomplexnější, co možná nejkvalitnější, co možná nejprofesionálnější.

V neposlední řadě tu jde o finance. Pokud Karlovarská kancelář architektury má nyní roční rozpočet cca 7,5mil – a to se s půltuctem zaměstnanců stará jen o město, v případě kraje bychom mluvili o rozpočtu v řádu desítek milionů a desítkách profesionálů. V případě „odchodu od uhlí“ ale mluvíme o investicích v řádech desítek až stovek miliard. Dlouhodobě největší problém je v přípravě projektů. A u kvalitního projektu je největší problém především jeho správné a smysluplné ukotvení v prostoru a čase, aby byl součástí nějaké komplexní vrcholové vize, plánu. A ten aby se každých pár let neměnil musí být co nejšířeji – nejkonsenzuálněji akceptovaný. Měli by o něm v kraji vědět doslova všichni – míněni občané, aby věděli na čem se podílí, jaká je jejich budoucnost. Určitě, jak i na setkání na UJEPu zaznělo, demografická skladba je problematická, ale jen a jen tudy – před kvalitní komunikaci s veřejností – vede cesta ze současného stavu dál.

Velmi limitní je v současnosti také časová akcelerace řešení všech souvisejících problémů, přehodnocování odpracovaného a generování vrcholové vize. Pokud o „odchodu od uhlí“ mluvíme v řádu 5-7let, projekty, které by vše měly doprovázet je třeba mít na stole v řádu roku, dvou, tří. U komplikovaných projektů tento čas seberou jen procesy EIA a SEA (reaktivní dodatečné posouzení vlivu na životní prostředí). Určitě se můžeme pokusit tvrdit, že pokud nyní dobře zpracujeme téma krajiny a ekologie a v rámci procesu projektové přípravy budou v týmech i krajinářští architekti, urbanisté, ekologové, tak projekt bude řádově kvalitnější a procesy EIA a SEA by mohly mít daleko hladší průběh.

Zde ještě přikládám jako „výkop“ ke stažení stále ještě pracovní verzi „infrastrukturní studii Ústí z pohledu kraje“, připravenou k dopracovávání i jako podklad k diskusi. Těší se k ní na zpětné vazby: http://leteckaposta.cz/316463596

20.9.2020

Ondřej Beneš

poznámka - úvodní foto je z pražského CAMPu

 

 

Prezentace na UJEPu 8.9.2000 v rámci kulatého stolu "Krajina severních Čech"

program: