Resocializace a resilience

 

Resocializace a resilience

Naše krajina jako domov pro 21.století

Ondřej Beneš 1/4/2023

V kraji dlouhodobě mluvíme o resocializaci. Bylo by možná dobré v okamžiku kdy systematicky mluvíme o "návratu posttěžební krajiny" si řici, co to vlastně znamená. 

Resocializace souvisí se socializací, což je děj, při kterém si metaforicky řečeno „dítě osvojuje pravidla života ve společnosti (výchovou, nápodobou, identifikací, vlastním stylem či s vrstevníky).“

V pozdějších letech se člověk rovněž přizpůsobuje a učí se novému chování, zde hovoříme právě o resocializaci. Můžeme to chápat jako přijetí nových norem a hodnot,  které jsou většinou spojené s novým sociálním postavením, jež člověk získává – např. stanu-li se rodičem, zaměstnancem nebo vojákem. Občas se definice tohoto pojmu zkracuje na pouhé znovuuvedení resp. znovuzakotvení do společnosti.

Resocializaci máme často spojenou s propuštěnými vězni, kteří se navrací zpět do společnosti.

Resilience v sociologii označuje schopnost sociálního systému vstřebat rušivé podněty nebo jim čelit, popřípadě odolávat stresům tak, aby systém zůstal ve stejném stavu, zachoval si svojí strukturu a funkce. Popisuje míru, do které je systém schopný sebeorganizace, učení a přizpůsobení.

Zvýšení míry resilience se projevuje tak, že je systém schopný lépe snášet náročné situace s menší újmou. Resilience je tedy v sociálně ekologických systémech schopnost lidí přecházet změny a vlivy v budoucnosti na kvalitativně vyšší úrovni.

V sociologickém kontextu představuje slovo opačné k resilienci pojem zranitelnost.

Výše uvedené jsem vzal z wikipedie.

 

Pro dnešní uvažování se u třetí roviny návratu posttěžebního území do struktury osídlení standardně používá pojem resocializace. Takto byla problematika návratu posttěžební krajiny rozvržena už v šedesátých letech. Dosud nás tak zajímají jen jednotlivé, technicky vymezené, konkrétní „úkoly“, jednotlivé konkrétní doly a výsypky. Obsah i forma tohoto „štýsovského“ způsobu uvažování, který zejména prací s „přirozenou sukcesí“ došel v posledních letech a desetiletích velkého vývoje, je tak adekvátní pojmu resocializace – na „místo k řešení“ tak máme tendenci dívat se jako že je oddělené od celku.

Pokud bychom mluvili o resilienci, musíme začít mluvit o „celém regionu“, kraji. Jen v tomto kontextu nám rozlehlé posttěžební oblasti začnou připadat jako „dočasný problém“. V tomto způsobu uvažování bychom nejprve důsledně vycházeli z již existujících sídelních a urbánních struktur, jejich komplexních i obytných kvalit. Odtud by totiž postižené posttěžební plochy postupně „prorůstaly“ kvalitními sociálními vazbami a vztahy, celkovou obytností,  tedy zvenku.

Problém je v tom, že v současnosti je Ústecký kraj jedním z nejpostiženějších u nás, jeho kvalita života i vystavěného prostředí není vysoká. Je tak velmi problematické „spolehnout se“ na „kvalitu“ okolních struktur, které by do těch posttěžebních měly „přirozeně prorůstat“.

Pro zjištění současného stavu uvažování o celku se nyní pokoušíme analyzovat celý kraj a jeho koncepty a strategie. V případě soutěže na okolí  Milady se problematika rozvrhla do dvou kroků, dvou kol soutěže. V prvním kole soutěžící „domýšleli“, „dotvářeli“  celé území od Teplic po Ústí. Vytvořili si tak celkový ideový urbánní rámec, do kterého až v druhém kole rozpracovávali svá vlastní řešení, návrhy koncentrované do bezprostředního okolí jezera Milada.

Nyní se ale nepohybujeme v rámci soutěže a ani určitého lokálně vymezeného území. Pohybujeme se v kontextu celého kraje, severu Čech. Ale stejně jako u prvního kola soutěže na Miladu je třeba řešit zázemí posttěžební krajiny zahrnující celý kraj. Je třeba hledat, generovat  podněty, které nikdo v území ani ze strany samospráv předem nehledal a neočekával, ale které svým tvůrčím potenciálem mohou daná území i celek „posouvat dál“, mj. i z pohledu „smršťování“ celého regionu - vylidňování. V rámci měst a obcí tuto „vyhledávací“ a „iniciační“ roli a činnost mají na starosti především městsští/obecní architekti, nyní se pohybujeme na úrovni celého kraje.

Celkový způsob uvažování o kraji by zásadním způsobem mohl vycházet ze zkušenosti práce městského architekta v Děčíně, kde byla obdobná situace. I tam bylo nezbytné zároveň řešit inovativním způsobem celek města a jeho zázemí v krajině - již nějakým způsobem „fungující“ - aby bylo možno „záplatovat“ jednotlivé velké kusy města, jako jsou například brownfieldy, nebo nevyužívaná nábřeží. Pro měřítko celého kraje by bylo obdobně výhodné „záplatovat“ zázemí lomů a výsypky.