Rozhovor, který se mnou vedl pan Vokurka, a který vyšel v tištěné podobě v Deníku (ve všech jeho krajských mutacích) v pondělí 14.12.2020. Zde je na něj odkaz na web v celkové délce po zásazích korektorů (přes dvacet tisíc znaků):
https://teplicky.denik.cz/zpravy_region/pri-hledani-budouci-kraje-se-ucme-od-sousedu-rika-krajsky-architekt-benes-2020.html
A zde ho dávám ještě i sem v mé původní verzi (od té korektorské skoro k nerozeznání):
Problémy kraje jsou tak velké, že vyžadují celkové zodpovědné uchopení
Ondřej Beneš jako architekt regionu volá po odvaze, spolupráci a kvalitě,
aby se lidem žilo lépe.
Stojí v čele důležité iniciativy, která může
usměrňovat podobu severozápadních Čech ve 21. století. Jde například o rozvoj
Mostecké pánve, kde jezera začala nahrazovat vyuhlené šachty. „Kdyby mi někdo
před třemi lety říkal, že jednoho dne budu řešit problémy celého kraje, že budu
mít jakýkoli vliv na budoucí využití lomů, nevěřil bych mu,“ svěřuje se
architekt Ondřej Beneš. V rozhovoru například vysvětluje, co máme společného s
Vlámy, proč všichni od Chomutovska po Šluknovsko musejí spolupracovat a jak
pomáhají sociální sítě.
Jak hodnotíte
první rok činnosti pracovní skupiny Krajský architekt, kterou vedete?
Jako vcelku úspěšný. Na to, že se v kraji pokoušíme zavádět určité
standardy, ukazovat něco, s čím nemá nikdo ani zde, ani v jiných
krajích žádné zkušenosti, se toho podařilo celkem hodně. První rok byl důležitý
zejména pro navazování kontaktů, analýzy současného stavu, formulování
problémů.
Ústecký kraj
má po volbách jiné vedení. Už jste mluvil s novým hejtmanem Janem Schillerem o
vizích urbanistů a architektů, které mohou regionu pomoci?
S novým panem hejtmanem jsem jen krátce prohovořil před více než
rokem na půdě poslanecké sněmovny, kde jsem byl na pozvání paní poslankyně Evy
Fialové. Ta je známá svým úsilím o zřízení kanceláře architekta města
v Ústí nad Labem a jejíž aktivity a znalost problematiky architektury a urbanismu
jsou mimořádné. Předběžně jsme se přes sociální sítě domlouvali s panem
náměstkem Řehákem, že až opadne povolební shon, určitě se potkáme. S mnoha
jeho kolegy, kteří jsou mu názorově blízcí, osobně spolupracuji už delší dobu.
Co očekáváte
od nové krajské vlády? Zdá se mi, že tam jsou lidé, kteří chtějí věci posouvat
vpřed.
Myslím, že na
začátku bude úplně stačit, když probereme možnosti. Daleko nejdůležitější je
hledat a vytvářet příležitosti pro rozvoj smysluplného uvažování v rámci
současných možností, než usilovat o zřízení další „funkce“. Příležitosti je
nezbytné vytvářet tam, kde ostatní způsoby uvažování selhávají. Tímto způsobem
jsem se dostal k řešení Milady, Repre, Mostu, Střekova a dalších míst.
Věci se vždy musíme snažit dělat lépe, komplexněji a efektivněji. Vedle
nezbytného vědomí historické kontinuity úvah musíme do hry od samého počátku
zahrnout aspekty ekonomické a snažit se věci dělat tak dobře, že nás ostatní
budou vnímat jako účinnou pomoc. Pokud se toto vše daří, je pak daleko jednodušší
hledat takovému počínání adekvátní místo a rámec.
Funkce
Krajský architekt má zatím statut pracovní skupiny. Věříte, že do čtyř let
vznikne vlivná a silná kancelář krajské architektury po vzoru měst, jako jsou
Praha, Brno či Karlovy Vary?
Statut „pracovní skupina“ byl předchozí radou kraje ustanoven po skoro
ročních jednáních a aktivitách. Je to už více než dva roky, co kolega Jan
Štefan z Děčínského fóra poprvé představil koncept „krajského architekta“
tehdejšímu krajskému zastupitelstvu. Byla to doba, kdy jsem se pokoušel
postupně načítat problematiku kraje a hledat adekvátní způsob práce. Před
vznikem „kanceláře krajské architektury“ na nás ale ještě spousta práce čeká.
Právě proto aby kancelář byla silná, jak
říkáte, je například nezbytné najít způsob komunikace s jednotlivými městy
při řešení společných problémů. Má to být prostřednictvím městských architektů,
kterého zdaleka nemají všechna města a jehož pozice a způsob práce je velmi
rozdílná? Nebo to má být prostřednictvím tzv. určených zastupitelů, kteří se
starají o územní plány, ale kteří postupují v rámci stavebního zákona?
Bude nezbytné hledat společnou komunikační platformu, abychom se v této
problematice na úrovni samospráv „vyladili“.
Silnou Kancelář architektury by Ústecký kraj určitě potřeboval. Neméně
by ale všechna velká města kraje potřebovala své vlastní silné kanceláře
architektury. Nejdále je Ústí nad Labem. Města jako Most by podobný komplexní
přístup potřebovala snad ještě více.
Je pravda, že
vznikl nápad vytvořit obří model našeho kraje a ideálně i multimediální
informační centrum, kde by se vize pro celý region prezentovaly také
veřejnosti?
Ano, na západ od našich hranic má většina velkých měst svůj velký model,
kde si ověřují své záměry. Model je veřejně přístupný a slouží zároveň jako
jakási výkladní skříň města. U nás se tomuto přístupu blíží jinak jedinečný
pražský CAMP (Centrum architektury a městského plánování), ale i tam velký
model stále chybí. V případě Mostecké pánevní oblasti jsem s touto
úvahou přišel asi před rokem.
Jak by to
vypadalo?
Představte si sedmi až desetimetrový model s několika laserovými
zařízeními, s desítkami promítacích scén, choreografií. Bylo by to místo,
kam můžete vodit žáky základních a středních škol, rodiče s dětmi. Všem
můžete ukazovat, jak krajina vypadala před těžbou, kde a jak vznikaly první
lomy, jak postupují rekultivace, jaké jsou dnešní varianty záměrů, jaké jsou
výsledky soutěží a tak dále.
Kdy by takové
zařízení mělo být?
To je také velmi důležitá otázka. V jakém z obou geografických
center kraje. Pokud by šlo o konkrétní dům, nejpříhodnější by mi přišlo
umístění v ikonické stavbě mosteckého Repre. Zde, ve městě zdaleka nejvíc
postiženém těžbou, by signál o radikální změně přístupu nemohl být silnější.
Informační body, jak je známe ze sousedního Německa, by měly být u každého
lomu, měla by to být místa, kde by se veřejnost a návštěvníci mohli dozvědět,
jaké jsou tam záměry.
Regionální
plánování na poli architektury je už oceňovaným trendem v zahraničí. Líbí se
vám postup belgického Vlámska, kde se semkli a přes urbanismus kdysi řešili
různé krize včetně vylidňování a útlumu průmyslu?
Vlámsko by nám mohlo sloužit jako vzor, obdobně jako Holandsko.
Stejně tak bychom se mohli učit i od našich bližších sousedů, těžit ze
zkušeností z Porýní a nyní i z Lužice. Důležité ale je, že tyto země si
v druhé polovině 20. století, každá s ohledem na svůj charakter a
historické zkušenosti, vlastním tempem budovaly specifický přístup ke konverzi
těžkého průmyslu. Mnohé oblasti kultivují svůj přístup už od dob poválečné
obnovy a budování a od té doby se i metodou pokusů a omylů podařilo
v těchto zemích nastavit kompletní systémový přístup k obdobně
náročným problémům, před kterými stojíme v naší pánevní oblasti. Jeden ze
způsobů, jak bychom ke všemu mohli přistupovat, jsou vámi zmíněné regionální
plány, které jsou ale daleko více svázány s činností a hlavně aktivitou
samospráv. Zdaleka nejsou jen úředním dokumentem. Jiným způsobem, o který se pokoušíme,
je soutěž na okolí jezera Milada zahrnující celou východní třetinu Mostecké
pánve.
Jak
politikům, úředníkům a laikům kolem vás vysvětlujete, že takový přístup Ústecký
kraj nutně potřebuje?
Někdy je to snazší. Lidé si uvědomují, že způsoby uvažování, na které
byli zvyklí, k cílům, které by rádi dosáhli, nevedou. Jak mi říkal pan
Jung z mostecké hospodářské komory – těch přednášek a výstav
s ukázkami úspěšných rekultivací v Německu byla celá řada,
k posunu na Mostecku ale nedošlo. Nezbytné je vzít požadavky na výstup a
postupně se aktivně snažit hledat cesty k jejímu naplnění. Jsou to cesty,
kde se bez současných znalostí a zkušeností s architekturou, urbanismem,
moderní práce s krajinou adekvátní počátku 21. století neobejdeme.
Proč to jde v
Německu rychleji?
Německo si v rámci poválečné obnovy vytvořilo mechanismy, které
aplikovalo v osmdesátých letech na Západní Berlín, na Porýní či na Lužici.
Schopnost nastavovat pravidla u dříve nepoznané problematiky tam má svou
tradici. Od úrovně vládní po komunální, od specialistů a odborníků až po ochotu
a schopnost zapojovat veřejnost. Toto vše se skrývá za úspěšným návratem
těžebních oblastí do struktury krajiny a osídlení na západ od našich hranic. Na
kvalitě a provázanosti všech těchto složek závisí celkový úspěch.
Na severu Čech velmi rád argumentuji kvalitou přístupu, která byla
charakteristická pro padesátá a šedesátá léta. Vznikaly specializovaná vývojová
a komplexní projektová pracoviště. Skoro na každý významný architektonický nebo
urbanistický problém byla kvalitně připravená a obsazená soutěž. I současné
centrum Mostu bylo postupně realizováno na základě na svou dobu mimořádné
dvoukolové soutěže koncem padesátých let. Tento kraj hledal při řešení
problémů architektury a urbanismu té doby ty nejprogresivnější metody a
postupy. Na tento přístup je nezbytné navázat a snažit se adekvátním
způsobem uplatňovat ty nejlepší zkušenosti z oboru i dnes.
Nebude ale
kvalitní plánování moc drahé?
Z krátkodobého pohledu drahé je, z pohledu celkové životnosti stavby nebo požadavku
na kvalitní rozvržení většího území je levné. Životnost stavby je v řádu
desítek let, pořizovací náklady na její realizaci jsou vždy jen zlomkem
celkových nákladů, kde daleko největší položku tvoří provozní náklady. A právě
ty jdou výrazně redukovat kvalitním návrhem, smysluplným uspořádáním
umožňujícím v čase se měnící požadavky. Pokud mluvíme o krajině, kterou
plánujeme na stovky let dopředu, tak už vůbec není možno postupovat nahodile
s vidinou krátkodobé výhodnosti nekvalitního přístupu. Kvalitním a
promyšleným plánem, jehož součástí je i zapojování veřejnosti, dokážeme jen
ušetřit.
Jenže jak
přesvědčit města a obce, že jsou součástí celku, když jsou naučené dělat různé
stavební projekty samy a po svém?
Velmi se mi osvědčilo ukazovat příklady tzv. dobré praxe. Není nic
jednoduššího než ukázat obrázky povedených realizací nebo ještě lépe na
realizace se osobně jet podívat. Většinou dochází ke zděšení, že ta „úžasná“ a
kvalitní realizace není zas o moc dražší než standard, na který jsou všichni
zvyklí. Co ale stojí nejvíce energie, je změna přístupu. Je třeba řešit daleko
širší souvislosti a kontext. Příprava zabere někdy i řádově víc času. Velmi se
nám v Děčíně osvědčilo pořádat výběrová řízení, kde ale není jako jediné kritérium
posuzování cena. Pokud do kritérií dáte větší váhu kvalitě portfolia, o zakázku
se najednou začne zajímat úplně jiná skupina uchazečů. Pokud se jedná o
výběrové řízení na projekční práce, i ti kvalitní architekti si řeknou – aha,
tady jde někomu o kvalitu, do toho má smysl se zapojit. Jinými slovy soutěží
spolu úplně jiné týmy a výsledná cena se od případu, kdy by jediným kritériem
byla pouze cena, příliš neliší. Přes požadavky na komplexní kvalitu u
jednotlivých objektů je pak možno se dostat ke kvalitě urbanismu částí města,
měst nebo i spojených aglomerací, jako je to pod Krušnými horami. Na začátku je
třeba velká odvaha a vůle dělat věci lépe.
Kdy se na
krajského architekta mohou místní samosprávy obrátit a co mohou od něj
očekávat?
Samosprávy se na mne obracejí již nyní. Krajský architekt by měl být i
partner jednotlivých městských architektů. Takto to známe například
z Belgie, kde funguje struktura obecních a městských architektů, kteří
jsou spojeni architekty krajskými a vše je završeno architektem státním.
Krajský architekt by měl dokázat iniciovat otevírání složité problematiky
určitých oblastí a regionů. V Ústeckém kraji se nejedná pouze o jednotlivé
části Mostecké pánevní oblasti, ale provázaný a koordinovaný postup by si
zasloužilo trojměstí Litoměřice, Lovosice, Terezín, a to nejen vzhledem
k plánované vysokorychlostní trati. Obdobně je třeba řešit vztah Ústí –
Děčín pro dobu, kdy se Děčín dostane realizací této trati do dopravního stínu -
a do ještě většího dopravního stínu se následně dostane Šluknovsko.
Komunikujete
i s aktivisty, které řada politiků podceňuje. Proč je pro vás občanský sektor
tak důležitý?
Bývají to většinou právě aktivisté, jimž nejde v první řadě o vstup
do politiky, kdo poukazuje a usiluje o zlepšení nějaké konkrétní lokality místa
nebo oblasti svého zájmu. Většinou se jedná o místo, kde žijí, vychovávají své
děti, pracují. V ty okamžiky se pokouším „zvyšovat jejich kompetence“.
Jsem si vědom toho, že svou energii budou do všeho dávat tak jako tak, pokouším
se tedy, aby byla investována co nejproduktivněji. Díky zpětným vazbám od
obyvatel si vlastně i usnadňuji práci. V Děčíně jsem pořádal Dny
architektury a právě díky nim jsem se o městě i o tom, jak ho obyvatelé užívají
nebo by chtěli užívat, dozvěděl asi nejvíc. V rámci procházek městem,
prohlídek významných staveb, přednášek. Na Děčínsku jsou velmi velká kritická
debatní fóra na sociálních sítích. Někdy mají i řádově desítky tisíc členů.
Když tam několik hodin zodpovědně probíráte nějaké pro vás důležité téma, je
velká pravděpodobnost, že těch „tiše sledujících“ může být opravdu velké
množství.
Odstupuje se
od uhlí. V čem vidíte budoucnost pánevní oblasti mezi Chomutovem a Ústím nad
Labem?
Podkrušnohoří
je úžasné a mělo by hledat svou co možná nejpřirozenější podobu. Budoucnost je
nutné hledat společně, a proto je třeba do toho zapojit všechny obyvatele,
kteří zde budou žít. Oni jsou pro to území nejdůležitější. Nedokážu si
budoucnost představit preferencí nějakého jednoho konkrétního způsobu využití.
Je třeba hledat smysluplný a životaschopný mix osídlení, rekreace, práce s
krajinou, využití špičkových technologií. Je třeba vytvořit a vytvářet
smysluplný koncept, který bude do té míry pružný, že dokáže být životaschopný.
Mně se to ale
jeví tak, že region stále zdůrazňuje techniku, jako by kromě ní nic nebylo.
Silnou i
slabou stránkou kraje je převažující specializované technické myšlení. Je na
mimořádné úrovni, jinak by nebylo možné budovat a organizovat práci
v dolech, rozvíjet průmysl, ale tento způsob uvažování je, přes svou
mimořádnou ekonomickou produktivitu velmi jednostranný. Pokud chceme, aby
krajina, která vznikne po těžbě, byla komplexní, kvalitní a abychom se
v ní mohli zabydlet, abychom se v ní mohli „cítit jako doma“, je
k ní třeba tak už od samého počátku přistupovat. To vše dá práci, která je
daleko nad zavedený modernistický způsob uvažování. Je třeba se učit novým
věcem. Je to ten tip práce, kdy místo redukce a zjednodušování v první
fázi většinou vše komplikujeme, zesložiťujeme. Musíme totiž do hry zapojit
oblasti, přístupy a věci, které jsme měli vždy nutnost odsouvat stranou.
A jsme zase
zpátky u kanceláří architektury.
Velká města u
nás většinou v minulosti svou kancelář architektury měla, Praha a Brno.
S kraji je to jiné. Přestože na geopolitický západ od našich hranic je
akcent na regionální řešení architektonických problémů známé a obvyklé, u nás
je to dosud neznámé. Když jsme o agendě „krajského architekta“ před dvěma lety
začali uvažovat, a téma jsme probírali s kolegy, dostávalo se mi na
akademické půdě nebo na půdě České komory architektů ubezpečení – kde jinde,
než v Ústeckém kraji by něco takového mělo vzniknout poprvé, kde jinde
jsou problémy kraje tak velké, že vyžadují celkové zodpovědné uchopení. Pro
ustavení krajské kanceláře architektury je určitě nezbytné mít politickou
podporu, ale ta může být nejdříve s vyřešením největších problémů, kterých jsme
si se zaváděním krajské agendy vědomi. Je třeba vše připravovat a projednávat
tak, abychom ji vnímali jako přínos.
Nedávno jste
byl u jezera Most. Co mu říkáte?
Jezero je překrásné. Jeho vybudování stálo nemalé úsilí a obrovské
množství finančních prostředků. Co v celém kraji stále velmi silně vnímám,
je modernistický způsob uvažování spjatý s šedesátými lety. Výsledkem je,
že rekultivované plochy nejsou provázané s okolní krajinou, neobnovují
paměť místa, nedochází k jejich vazbám na okolní obce a města.
Rekultivované plochy si žijí svým vlastním životem. Podobný přístup se
uplatňuje i u zapojení plochy jezera do struktury krajiny, do struktury
osídlení. K zapojování a provazování zde totiž nedochází.
Můžete to
trochu vysvětlit?
Podíváme-li se na okolí jezera Most, zarazí nás, jak je blízko
k městu Most, ale jak je od něj oddělené. Na nedávno otevřeném lyrovém
mostě nedaleko muzea, bychom jen těžko hledali místo pro pěší. Město krátkých
vzdáleností, které by tu šlo velmi dobře rozvíjet se tu prostě nekoná.
Ervěnický koridor je stále funkční zdí mezi jednotlivými světy. A to ještě
nemluvíme o „rozvržení“ volných prostor v okolí jezera. Nejpozornější
totiž musíme být vždy, když máme pocit, že máme někde tolik místa, že nám
připadá, že kdekoliv může být cokoliv. Právě naopak, v tyto okamžiky
bychom právě měli hledat ta nejlepší řešení a spolupracovat s těmi
nejlepšími odborníky. V tomto případě s krajinářskými architekty,
urbanisty, designéry. Změnit jednou zastavené jde jen velmi obtížně. Ještě vždy
dodávám: pokud vybudování jezera stálo miliardy, co jsou proti tomu řády
jednotek milionů na kvalitní projekční přípravy. Ale zpátky k otázce,
provedené úpravy nábřeží i výsadbu stromů nepovažuji za šťastné, jakkoli jsem
rád, že se jezero otevřelo veřejnosti.
Je ústecké
jezero Milada v něčem dál?
Určitě. Právě tam probíhá první kolo mezinárodní
architektonicko-urbanisticko-krajinářské soutěže. Zde je velká škoda, že soutěž
neproběhla před deseti patnácti lety. Dnes si jen těžko dokážeme představit, že
bychom bourali vybudovanou silnici okolo jezera nebo jen nedávno provedené
sítě. Nicméně v soutěžních podmínkách právě probíhající soutěže jsme
nechali na soutěžících, co z toho, co je realizováno, budou respektovat.
Pokud nás jejich přístup přesvědčí a pokud soutěžící zvládnou i dalších
kritéria soutěže, kam řadíme celkové ekonomické zvládnutí záměru – jen údržba
jezera včetně jeho rekultivovaného okolí stojí miliony korun ročně, možné je
cokoliv.
To s tím
okolím, jak jste říkal u jezera Most, platí i pro Miladu?
I pro Miladu je zásadní její propojení s okolím. Před rokem a půl
jsme okolí jezera zadali jako semestrální práci studentům na Fakultě
architektury ČVUT. Řešili území od Teplic po Ústí. Jako základ si vzali
meziválečnou strukturu osídlení a hledali, co z ní by šlo použít dnes.
Dávali této krajině po těžbě najednou lidské měřítko. Miladu propojovali
především s Trmicemi, hledali jak z jezera udělat přirozené rekreační
zázemí nedalekého Ústí. Velkou výhodu bylo, že se finálních prezentací
v ústeckém Node účastnili jak starostové okolních obcí, tak i ústecký
primátor nebo vedení Palivového kombinátu Ústí, který má jezero na starosti a
je nyní i organizátor soutěže na její okolí. Předmětem řešení této soutěže není
pouze 10 kilometrů čtverečních bezprostředního okolí jezera, ale právě i
hledáním adekvátních vazeb na okolní města - Teplice, Ústí, Trmice,
Chabařovice, Roudníky a Modlany. Mělo by dojít alespoň k částečnému
přehodnocení dosavadního přístupu k celé východní třetině Mostecké pánve.
Ještě bychom měli poznamenat, že v rámci přípravy soutěže její pořadatel
uspořádal k tématu konferenci v Hraničáři, kde proběhly i debaty
s občany a setkání nad mapou při tzv. participačních procesech.
Zabýváte se
tolika věcmi, až to obyčejného smrtelníka zaráží. Řešíte i Terezín, dolní část
Střekova, regulaci reklamy, různé strategie, smršťování měst, spolupráci s
universitami, máte svůj ateliér, učíte na univerzitě a jste navíc architektem
pro Děčín. Jak to stíháte?
Kdyby mi někdo před třemi lety, kdy jsem vyhrál konkurs na pozici
městského architekta Děčína, říkal, že jednoho dne budu řešit problémy celého
kraje, že budu mít vliv na budoucí využití lomů, nevěřil bych mu. Co mě jen
stálo úsilí zorientovat se v Děčíně. Abych mohl řešit problematiku
navázání Děčína na strukturu kraje, byl jsem nucen se podrobněji věnovat kraji.
Stěžejní témata každý na Děčínsku zná – přivaděč a jez na Labi. Asi rok jsem si
dával schůzky s městskými architekty, abych se zorientoval. Odtud jsem se
dostal podrobněji do Mostu, a nakonec i k řešení celého kraje
v nedávno odevzdané „Infrastrukturní studií Ústí z pohledu potřeb
Ústeckého kraje“. Pokud se na mou aktivitu
podíváte jako na příběh, jak ho vnímám já, jen sledování jeho gramatiky mi
umožňuje se v rozsahu a šíři záběru velmi snadno orientovat. A to je
v kraji ještě velké množství míst, která by si zasluhovala specifický
přístup a kde jsem dosud nebyl. Například Podbořansko.
Stále trváte
na tom, že proslulý severočeský výtvarník Zdeněk Sýkora by měl mít v regionu
své muzeum?
První studii muzea jsem Lence Sýkorové předával už před deseti lety.
Abychom ideu víc ověřili a zpropagovali, několikrát jsme ji zadali našim
studentům na FA ČVUT. Stala se i tématem diplomních prací. Jen jsme se utvrdili
v tom, že vytvoření stálé expozice jednomu z našich nejvýznamnějších
výtvarníků konce 20. století v místě, kde měl své kořeny a kam se vždy vracel,
je prostě nezbytné. Došli jsme i k přesvědčení, že tři výtvarné instituce
by na Louny nebylo moc (vedle GBR a GAMLu). Naopak, Louny by se na kulturní mapě
Čech mohly stát tím místem, kde by bylo možno jet na výstavu skoro naslepo, kde
by vždy bylo možno čerpat inspiraci.
DOC. ING. ARCH.
ONDŘEJ BENEŠ PH.D.
Od roku 2017
je architektem města Děčín. Od loňska vede pracovní skupinu Krajský architekt
Ústeckého kraje. Publikuje, vystupuje na konferencích, samostatně projektuje a
působí i jako pedagog na FA ČVUT Praha. Je členem rady pro památky druhé
poloviny 20. století při Národním památkovém ústavu. Rodák z Tábora.
Více na
https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/
https://www.facebook.com/groups/2356043234681070
