Aktivace pedagogické obce na FA ČVUT

Pokus o aktivaci pedagogické obce na FA ČVUT - otevřený dopis vedoucím ateliérů: 

Krásné dopoledne ještě v úplném závěru první půlky školního roku přeju!

Ke zvážení nabízím zadání pro příští, či další semestr – jde o sever Čech.

Minulý týden jsme se Samem Okamurou a jeho akademickým sborem v Liberci na TUL probírali možnosti propojení libereckého a ústeckého kraje. O co se konkrétně jedná? Po několikaletém úsilí se nám podařilo v Ústeckém kraji prosadit zavádění agendy „Krajského architekta“. Nyní ve fázi „ pracovní skupina“ (od 5.6.2019) zřízení Radou kraje spadající pod hejtmana. 

Následovat bude práce na rovině Rady kraje, zastupitelstva kraje, úředníků – kteří dělají „všechno dobře“ - přestože ti s pohledem alespoň trochu za horizont dneška si uvědomují, že pokud nenastane změna v dosavadním přístupu, bude obtížné mluvit o nějaké jeho (ústeckého kraje) budoucnosti.

Bez adekvátního akademického zázemí to celé ustát nepůjde. Vše pražské jako krajně pochybné není vnímáno jen v Mostě, ale jak poznamenal kolega Harciník s povzdechem – i v Ústí. První má cesta tedy vedla do Liberce. Tam se města v pánevní oblasti už řešila mnohokrát. Předběžně jsme i domluvili pořádání něčeho jako společné konference (pracovní název „vize severu, sever vize“)  nejen problémy a historická zkušenost obou krajů jsou velmi podobné.

Zpátky k zadání - chtěl bych studenty nalákat do Ústeckého kraje. Minulý semestr jsme společně s ateliery Fingerová, Plicka-Sedlák řešili území mezi Teplicemi, Trmicemi a Ústím se zvláštním zřetelem na zakotvení jezera Milada na Trmice a Bílinu. Na prezentace chodil jak ústecký primátor, tak ředitel PKÚ – to je ta organizace, co zatopuje vytěžené lomy vodou a stará se o ně. Loni se mj. společnými silami podařilo prosadit, že na okolí Milady bude rozsáhlá soutěž – pro srovnání - dle prvotních požadavků na jejího organizátora nemá u nás žádný zkušenosti s rozlohou o které se tu uvažuje. A to okolí jezera Milada má být teprve testem před dalšími rozsáhlými plochami které by tu měly být řešeny.

Co by právě pro studenty mohlo být zajímavé, že se tu spoustu témat tzv. právě otevírá – tedy pozornost začíná být soustředěna a právě studenti mají možnost si vše volně tvůrčím způsobem ověřovat, a i výsledkům je věnována náležitá pozornost.

Pokud jde o zatopování lomů vodou – jde o velkorysý koncept, kdy vody tam ve finále bude násobně víc, než co je ve vltavské kaskádě. Dojde k radikální změně krajiny a jejímu vztahu k osídlení. Krajináři si tak mohou vzít k řešení území od Chomutova po Ústí. Co je ale ještě důležité – a nezbytné ke zkrocení – je i to, že se uvažuje i o technickém využití těchto jezer – buď přečerpávací, větrné nebo sluneční elektrárny na hladině. 

Stejně tak je výzvou hledání přístupu k té rozsáhlé aglomeraci od Chomutova po Ústí. Dnes tam města mezi sebou spolupracují v lepším případě v otázkách technických, otázky společného postupu v otázkách péče o kvalitu vystavěného prostředí je mimo rozlišovací schopnost. Oprávněnou atraktivitu získalo v poslední době několik televizních seriálů, kdy ten poslední je pro znalce na hraně s dokumentem. K překlopení do konceptů architektonických, urbanistických či krajinářských – s očekávaným sociálním étosem -  zatím nedošlo.

Určitě – kraj je – kromě mnohého – postižen dlouhodobým úbytkem obyvatel. Je to ale něco, co si nikdo není ochoten přiznat  (skvělá diplomka https://decinarchitekt.blogspot.com/2019/05/decin-2070.html )  . V rámci tzv.restartu se zatím podařilo prosadit řešení těchto otázek v rámci jednotlivých  měst – v rámci celého toho rozsáhlého zdevastovaného souměstí ale zatím ne. Řešení pánevní oblasti jako propojeného živého organismu je tak stále jen předmětem spekulací.

Co je ale v tomto kontextu důležité – podařilo se prosadit zřízení právě pracovní skupiny „krajský architekt“ která může mnohé radikálně otevírat.  Situace na kraji je naladěna tak, že si mnozí z těch progresivních uvědomují, že je třeba něco dělat a měnit, zároveň ale nedokáží přesně říci co a jak. Je tedy vlastně ideální doba, kdy je možné zavádět nové postupy a standardy, hodnotové systémy, metody. Prostě ideální čas pro studenty aby testovali společnost svými akademickým řešeními.

K tomu bych připojil i otevírání mnohaleté problematiky se zadáním nového územního plánu v Ústí, kde nyní skupinka okolo M.Hausenblase (nyní ale doopravdy už velmi solidně) pokouší problematiku rozklíčovávat sympatickým způsobem.

A co je vlastně cíl celého toho snažení? Území, které bylo ještě koncem devatenáctého století jedno z nejkrásnějších a nejbohatších v rámci zemí Koruny české – a v jižních Čechách, nebo na jihu Moravy se aspoň podporovaly „ty kroje“ a hledalo se jak tam pomoci – je – jak říká kolega Ivan Plicka - situace nyní opačná.  Monumentální a fantastická krajina je tu ale stále.

Také prosím -  pokud jste kdy dělali se studenty něco do Ústeckého kraje a chtěli byste se o výsledek podělit, prosím o zaslání - dle zacílení prací a našich možností s uvedením autorství využijeme.

Děkuju, krásné prázdniny.

Ondřej Beneš

Ps

Odkazy:

https://www.facebook.com/groups/2356043234681070/

https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/

Stavební právo v roce 2019

Několik poznámek k připravovanému novému Stavebnímu zákonu na základě "setkání velkých měst" v rezidenci pražského primátora 5.6.2019, které sepsal Martin Kloda:

Stavební právo v roce 2019

Setkání velkých měst (Rezidence primátora Prahy 5. 6. 2019) předcházely semináře Stavební právo v roce 2019 (Rezidence primátora Prahy 23. 4. 2019) a Setkání architektonických komor V4 k rekodifikaci stavebního práva (ČKA 1. 3. 2019). Věcný záměr rekodifikace českého stavebního práva předkládá Ministerstvo pro místní rozvoj. Garantem rekodifikace je Hospodářská komora. Koncem února 2019 skončila fáze připomínkování věcného záměru zákona.

Stavební zákon č. 50 z roku 1976 prošel po změně režimu řadou dílčích novel. V roce 2006 byl nahrazen zákonem č. 183/2006 o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Nový stavební zákon byl od té doby 24x novelizován, z toho 3x zásadně. Poslední novela platí od ledna roku 2018. Kritické zhodnocení důsledků legislativních úprav na stav vystavěného prostředí a stavební kultury v naší zemi nebyl zatím soustavně zkoumán a zhodnocen. Dá se předpokládat, že je významný.

1. CÍLE REKODIFIKACE

Proměnlivý svět

Život v proměňujícím se světě nám přináší stále nové výzvy. Probíhající společenské změny jsou natolik rychlé a hluboké, že dnes není možné dlouhodobě předvídat a plánovat budoucí vývoj. Nástroje naplňování politik územního rozvoje a správy území se v Evropě za posledních třicet až čtyřicet let zásadně proměnily a dále se proměňují.

Význam měst

Města a metropolitní oblasti vytvářejí ve vzájemné konkurenci síť stability a prosperity na kontinentu. Kvalita prostředí, prosperita a sociální rovnováha tvoří pilíře udržitelného rozvoje, a zároveň konkurenční výhody v globální bitvě o talenty (battle for talents). Zatímco výchozí podmínky a pozice každého města jsou unikátní, současné výzvy jsou nám všem společné. Univerzální recept na úspěch neexistuje, proto můžeme sdílet své specifické zkušenosti ku prospěchu všech.

Kvalita vystavěného prostředí

Česká republika není aktuálně schopna konkurovat v kvalitě vystavěného prostředí a stavební kultuře sousedním zemím. Proces územního plánování a povolování staveb má být nástrojem k vytváření společenské dohody o budoucí podobě vystavěného prostředí. To se nám v současnosti nedaří. Narážíme na „nedorozumění v území“, zúčastněné strany ztrácejí schopnost dohodnout se. Proces je neefektivní, zdlouhavý a nepředvídatelný. Projevuje se tendence vnímat stavění jako „škodlivé“. (tzv. BANANA efekt – Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anybody). Na tom tratí celá společnost. Stavební legislativa není samospasitelným klíčem k vyřešení jakýchkoli problémů, ale výrazně ovlivňuje schopnost řešení nacházet.

Zodpovědnost samospráv

Nositelem zodpovědnosti za správu svěřeného území jsou samosprávy. Česko dosud nedokončilo transformaci, decentralizaci, faktický přenos zodpovědnosti z paternalistického státu na obce. Zároveň umožnilo rozdrobení správy na úroveň městských částí a malých obcí. (český systém správy je extrémně rozdrobený, Česko má 6258 obcí, 2x víc než o čtvrtinu větší Maďarsko, zhruba stejně jako čtyřikrát větší Itálie, 60x víc než poloviční Dánsko. S 59 obcemi na 100 000 obyvatel jsme na prvním místě zemí OECD, za námi je Slovensko (54) a Francie (53), která má ovšem při 80x větší rozloze jen 6x více obcí. Průměr EU je 17 obcí na 100 000 obyvatel - zdroj data OECD) V Evropě proběhla koncentrace správy území spolu s přenesením zodpovědnosti na nejnižší úroveň už před 30 - 40 lety. Téma správního členění přesahuje oblast stavebního práva, ale úzce souvisí s nezbytným snížením počtu stavebních úřadů (nyní 658 stavebních úřadů bez dalších zvláštních a speciálních stavebních úřadů) a adekvátním posílením zodpovědnosti samospráv na odpovídající úrovni. Paradox centralizace a fragmentace zodpovědnosti ve veřejné správě území je jednou z příčin současného stavu. Tady někde jsou kořeny Havlova úsloví "tato země nevzkvétá".

Cíle rekodifikace – shrnutí

Smyslem a účelem rekodifikace je dokončení transformace českého stavebního práva pro současné podmínky. Symptomy zablokování současné legislativy jsou natolik zjevné, že panuje shoda na nutnosti komplexní rekodifikace.

Cílem rekodifikace je v první řadě vytváření kvalitního vystavěného prostředí. Pro jeho naplnění je nutné nalézt cestu k dohodě aktérů pomocí efektivních procesů.

Proces správy území vyžaduje revizi a doplnění adekvátních nástrojů, stávající nástroje stavebního práva jsou často nefunkční, nedostatečné nebo naopak nadbytečné.

Pro takto analyzovaný účel, cíle a nástroje je možné navrhnout institucionální rámec, vlastní institucionální uspořádání povolovacího procesu.

Současný stav je téměř opačný: v průběhu neefektivních procesů používajících neadekvátní nástroje ztrácíme schopnost dohody a hledáme cestu k průchozímu řešení na úkor skutečné kvality.

2. AKTÉŘI

Správa území

Správa území je kontinuální činnost od strategického a koncepčního plánování (dlouhodobé politiky) přes střednědobé nástroje rozvoje území po realizaci konkrétního stavebního záměru. Pro tyto činnosti potřebujeme znát aktéry, kteří do správy území vstupují, nástroje, které mají mít k dispozici, procesy, během nichž nalézají shodu. Oblast správy území přesahuje zákonné vymezení územního plánování, ošetřené stavební legislativou. Stavební právo proto musí vytvořit rámec k dosažení dohody mezi aktéry správy území stojícími mimo státní správu a prostor pro zapojení nelegislativních nástrojů správy území na rozhraní práva a tvorby vystavěného prostředí. V tom tkví komplikovanost a komplexnost tématu rekodifikace a do velké míry i obtížnost vzájemné domluvy.

Formulování veřejného zájmu

Správa území je konfliktní pole, ve kterém je třeba neustále nacházet konsenzus, formulovat "veřejný zájem". Dnes neumíme dosáhnout shody: neumíme řešit konflikty uvnitř státní správy (při formulování veřejného zájmu hájeného státem – DOSS), uvnitř veřejné správy (při formulování veřejného zájmu mezi státní správou a samosprávou), ani konflikty mezi veřejnou správou a stavebníkem. Primárním úkolem státu (v rekodifikaci) je oblast práva – legislativní rámec vyvážení rolí, kompetencí, zodpovědností aktérů při správě území. Tito aktéři jsou tři:

Státní správa (reprezentant státu)

Bez výrazné revize a zpřehlednění všech často i protichůdných zájmů na poli veřejného zájmu hájeného státní správou nebude možné dojít ke zlepšení v oblasti obecného veřejného zájmu hájeného zákony, tedy státem a jeho institucemi. Tuto oblast odrážejí zejména navrhované institucionální změny ve stavebním řádu. Revize zákonů a předpisů (státem hájený veřejný zájem) a jejich koordinace ve všech fázích správy území je druhým úkolem státu ve veřejné správě. Jednotlivé „složkové“ předpisy upravující činnost DOSS při tom přesahují mimo oblast stavebního práva podobně jako nástroje správy území používané níže uvedenými aktéry mimo státní správu. Třetím úkolem státu ve veřejné správě je důsledná inspekce odůvodněnosti konkrétních podmínek formulovaných státní správou a jejich plnění při realizaci záměru.

Samospráva (reprezentant veřejnosti)

Na úrovni veřejné správy je nutné vyvážit průnik formálních - legislativních zájmů (obecných podmínek formulovaných státní správou) a neformálních - kvalitativních - předpisy nedefinovatelných zájmů v zodpovědnosti samosprávy coby nositele veřejného zájmu při určování specifických podmínek rozvoje svěřeného území a realizace staveb (zodpovědnost za konkurenceschopnou správu a udržitelný rozvoj území, tvorbu kvalitního prostředí v dlouhodobé politice a strategii, střednědobých nástrojích správy území a v architektonické kvalitě každé specifické stavby). Tato linie probíhá od nejhrubšího měřítka strategie rozvoje po konkrétní stavbu a nejde v žádném bodě přerušit.

Na úrovni veřejného zájmu hájeného samosprávou (německy Gestaltung, volně tvorba obrazu města - Image of the City) je opět průniková linie mezi politickou reprezentací (rada města, zastupitelstvo, výbory, komise...) a odbornými (apolitickými) poradními, koncepčními a servisními institucemi. (kanceláře architektury města, rady architektury města, městští architekti...) V kontinuálním prostředí západoevropských zemí sledují politici dlouhodobou koncepci, strategii a cíle správy města (formulovanou s pomocí potřebných odborných institucí a nástrojů), spíše jen mění důrazy podle svých preferencí, proměňujících se potřeb a průběžného vyhodnocování. U nás není kontinuita správy stále dostatečně podložená. "Velká" česká města (v evropském kontextu spíše malá) takovou potřebu cítí a odborné instituce si vytvářejí. Život si sám vynucuje "postupné otužování zodpovědnosti samospráv" i bez legislativního zakotvení. Podobně na Západě spočívá značná část správy na neformální úrovni, jako například regionální spolupráce.

Autorizované osoby (reprezentant stavebníka)

Na rozhraní práva a tvorby vystavěného prostředí, v průniku mezi zájmy veřejné správy a individuálního stavebníka, je prostor pro vytváření architektonické kvality. O ten je nutné pečovat. V příliš úzkém, negativně vymezeném prostoru je téměř nemožné kvalitu rozvinout. Podvědomě cítíme, že čistě "předpisový" úřední přístup ke stavební správě není možný. Vždy bude mít sklon degenerovat k extrémní poloze přeurčenosti podoby vystavěného prostředí parciálními (a často i protichůdnými) předpisy – „projektujícími“ DOSSy. Právo nemůže stavět překážky vytváření kvalitního prostředí, jak se tomu v současnosti děje.

Aktéři – shrnutí

Oblast formulování veřejného zájmu se primárně dotýká narovnání postavení, výkonu a zodpovědnosti všech tří aktérů v procesu správy území (oblast práva). Primárním úkolem rekodifikace je vytvoření „styčných bodů“ pro průnik legislativních a nelegislativních nástrojů správy území ve všech jejích fázích. Tato oblast je těžištěm probíhající diskuze mezi zpracovateli, samosprávou a profesními komorami.

Druhým úkolem je revize rozsahu zájmů státu jen na ty skutečně zásadní. Návrat k skutečnému rozhodování v území namísto v současnosti aplikované administrace závazných stanovisek.

Třetím úkolem státní správy je výkon inspekce – kontrola odůvodněnosti rozhodnutí a jejich naplňování.

Proces správy území oblast stavebního práva přesahuje. Stavební zákon se týká zákonné struktury výkonu státní správy a nastavení průniku s výkony aktérů stojících mimo státní správu. Činnost stavebních úřadů nemůže (a nemá) řešit neformální – mimopředpisové nástroje správy území: kvalitativní, charakterové, strategické, iniciační, prioritní, ekonomické prvky správy území do rozhodování stavebního úřadu integrovat nelze. Musí je ale umět v procesu zohlednit. Cílem je vyvážení míry stability a flexibility rámce pro dosahování vzájemné shody.

3. NÁSTROJE

Územní plánování

Územní plánování je výsostnou činností samospráv, které nesou zodpovědnost za budoucnost svěřeného území. Systém pořizování územně plánovací dokumentace je nejslabším místem současného procesu správy území a vyžaduje největší pozornost. Územní rozvoj musí umět reagovat na současné výzvy: probíhající růst měst, ale též jejich smršťování (fenomén „shrinking cities“), vylidňování venkova, rostoucí nároky na města i okolní krajinu a jejich udržitelný rozvoj. Územní plán v současném pojetí ztratil koncepční rovinu, omezuje se pouze na právní výklad. Stavební úřad s ním neumí nebo nechce pracovat, očekává dokonalou „kuchařku“ pro rozhodování, kterou není možné sestavit a projednat (zejména u velkých měst). Izolovaně pracující složka státní správy není schopná reagovat na specifické podmínky v území, pouze koordinuje obecně stanovené podmínky a vykonává úřední činnost.

Postavení samospráv

Samosprávy velkých měst nahlíží na problematiku odlišným pohledem než státní správa a zpracovatelé věcného záměru. V současnosti je obec v pozici běžného účastníka řízení. Názor obce nemusí být reflektován v podmínkách, na rozdíl od závazných stanovisek DOSS. Pořizovatel nemusí s obcí vůbec jednat. Státní správa je vůči municipalitě v „nepřátelské“ pozici. Z krajské úrovně nepřichází podpora. V odvolání názor obce neuspěje. Obec nemá v řízení silné stanovisko (které je současně předpokladem vyjednávání a uzavírání plánovacích smluv).

Diferenciace

Obsah územních plánů a jejich komplexnost se liší podle velikosti obcí. Tomu musí odpovídat diferencovaný přístup k pořizování ÚPD. Územní plán malé obce odpovídá rozsahem zastavovacímu plánu lokality, zatímco územní plány velkých měst řeší rozvoj celých městských aglomerací. Zcela chybí nástroj pro koordinaci městských funkčních regionů, přesahujících správní hranice. Krajské měřítko (ZUR) je příliš velké, plánování vymezené administrativní hranicí zase nedostatečné. (v Evropě je regionální spolupráce často praktikována na neformální bázi vzájemně výhodných dohod) Řešení problémů spočívá v diferenciaci úrovní podrobnosti územních plánů podle velikosti dané lokality s tím, že všeobecně závazná je vždy jen nejnižší vrstva platné plánovací dokumentace. Systém je vhodné doplnit formou městských a regionálních strategií s analytickým a koncepčním výkresovým zobrazením (v současném systému ve formě územní studie) – s odpovídající závazností jako u strategických plánů (pouze pro rozhodování veřejné správy, adekvátně s běžnou plánovací praxí v Evropě). Tento nástroj nemáme zatím zavedený, veškerá tíže plánování je dosud soustředěna na „univerzální“ a jednotně nastavený územní plán.

Efektivita, stabilita, flexibilita

Rozvoj jde v současném světě mnohem rychleji kupředu a územní plánování za ním zaostává. Evropa rapidně mění a přizpůsobuje systémy správy území s cílem dosažení efektivity, adekvátní míry stability a flexibility. Česká praxe permanentních změn přeregulovaných územních plánů velkých měst je neudržitelná. Podporujeme přijímání ÚPD formou závazné vyhlášky a návrat k principu závazné a směrné části. (judikát správního soudu o zezávaznění směrné části byla fatální chyba, naopak rozhodnutí ústavního soudu v případu „regublin“ potvrzuje ústavní právo samosprávy na stanovení specifických podmínek rozvoje území)

Ekonomická rovina

Nezbytnou součástí územního plánování je nakládání majetkem a financemi, nákupy, prodeje, směny a příprava pozemků. Uzavírání plánovacích smluv, aparát nástrojů městského developera. Městské investice jsou provázané se strategickým plánem. To je další významná role samosprávy, nevykonavatelná státní správou.

Rozdělení rolí

Veřejný zájem se definuje procesem, je formulován v územně plánovací dokumentaci. Samospráva jej formuluje, hájí a upřesňuje nelegislativními nástroji. (politika architektury, strategický plán, územní studie, stanovisko obce...) Nyní jsou samosprávy hračkou v rukách DOSS, metaforicky jsou samosprávy brány v rámci procesu územního plánování jako nesvéprávná "zvířátka v kleci". Postavení obce při pořizování územně plánovací dokumentace není ve věcném záměru vyjasněno, podobně jako způsob výkladu územního plánu. Z pohledu měst jde o ústavní právo samosprávy. Tuto nerovnováhu je potřeba narovnat. Roli obcí ve správě území je potřeba posílit skutečně, nejen formálně. (viz. 2. AKTÉŘI)

Územní plánování – shrnutí

- narovnání rolí, kompetencí a zodpovědností ve správě území
- diferenciace ÚPD; měřítko je odrazem podrobnosti zpracování, nikoli zoom v digitálním dokumentu
- regulační plány v současném pojetí se neosvědčily; řešením může být zastavovací plán jako jediný obecně závazný nástroj regulace území, nebo systém hybridních a víceúrovňových územních plánů
- propojení formálních - legislativních (všeobecně závazných) a neformálních nástrojů správy území
- zapojení analytického a koncepčního zobrazení strategických plánů měst a funkčních metropolitních oblastí
- zapojení přímé ekonomické vazby na správu území
- pasport lokality – nástroj sjednocení vyšších úrovní ÚPD do přehledného formátu
- možnost odchylného určení územních požadavků na výstavbu od celorepublikové předlohy; možnost specifického definování stavebních předpisů vlastním dokumentem (hmotné stavební právo)
- vyvážení stability a flexibility ÚPD; efektivita používání
- digitální data, postupy a standardy, nikoli digitalizovaná forma ÚPD
- rehabilitace koncepční (směrné) části ÚPD; přijímání ÚPD formou závazné vyhlášky; územní studie mohou do jisté míry nahrazovat směrnou část územního plánu, nejsou ovšem všeobecně právně závazné

Stavební řád – principy

- princip ochrany investic, právo stavby
- jeden úřad, jedno řízení, jedno rozhodnutí, jeden přezkum
- revize, redukce stanovisek DOSS, integrace do stavebního úřadu (i v přípravě ÚPD)
- revize a pevné zakotvení hmotného stavebního práva; možnost odchylného určení územních požadavků na výstavbu od celorepublikové předlohy
- odstranění právní nejistoty: apelační princip při odvolání, koncentrace námitek, sankce za zneužití práva
- řešení institucionálních problémů legislativního nastavení
- zvýšení profesionality výkonu státní správy

4. OTÁZKY

stavební úřad bude rozhodovat při velké osobní zodpovědnosti:
jak motivovat úředníky k pozitivnímu přístupu? k rozhodnutí o konfliktních zájmech?
jak vytvořit prostor samostatný právní názor?

právní jistota investorů, předvídatelnost rozhodnutí

Součástí procesu musí být předběžná informace, konzultace / společné jednání v průběhu procesu pro zajištění předvídatelnosti. Je potřebná revize, rozšíření a zakotvení hmotně právní části v kodexu. Redukce rozsahu a složitosti dokumentace při důrazu na kvalitu zpracování projektu a zodpovědnost autorizovaných osob. Předvídatelné prostředí omezí nerealistická očekávání investorů. Předpokladem je zkvalitnění výkonu veřejné správy.

5. SLOVENSKÁ ZKUŠENOST

Slovenský příklad je pro nás velmi inspirativní a náš pohled v mnoha směrech potvrzuje. Je zajímavé, jak obě země po více než čtvrtstoletí samostatného vývoje řeší podobné problémy podobnou formou. Na Slovensku stále platí „původní“ zákon 50/1976, i když k nepoznání novelizovaný. Paragrafové znění zákona Zákona o územnom plánovaní a Zákona o výstavbe je právě v mezirezortním projednávání.

Slovensko v rekodifikaci ponechává územní plánování jako výsostný výkon samosprávy zakotvený Ústavou. Obec také vykládá soulad s ÚPD a stanovisko obce (územné stanovisko) jako jediné nepodléhá fikci souhlasu při nedodržení lhůty (fikce souhlasu je zavedena u stanovisek DOSS). Zavádí se podrobnost regulačního plánu v jednoduchém obsahu a rozsahu.

Stavební řízení se vrací z rukou starostů zpět pod státní správu. Přes původní odpor se většina obcí vydávání povolení vzdala ve prospěch výrazné redukce počtu stavebních úřadů. Slovensko bude mít 8 okresních stavebních úřadů, výjimkou z dvoustupňového systému stavební správy je cca 150 úřadů ve stavebních obvodech (na celkem 2 930 obcí), vedených přednostou a povolujících pouze jednoduché stavby. Symbolicky se mění postavení občana, respektuje se právo stavby při splnění rámcových podmínek, vydává se stavební souhlas namísto povolení, a to na základě jednoduché dokumentace stavebního záměru podávané elektronicky v pdf. Podrobnější podmínky se případně pouze ověřují v projektu stavby, třetím stupněm dokumentace je prováděcí projekt. U vyhrazených staveb je kontrola projektu vyšší.

Inspirativní je přístup k posuzování vlivu na životní prostředí: Proces EIA není integrován do stavebního řízení. Končí rozhodnutím, na které navazuje jednostupňové řízení o stavebním záměru vedené podle stavebního zákona.

6. ZKUŠENOST ČESKÝCH MĚST

Velká města se těžce vyrovnávají se symptomy současné legislativní praxe. Podle principu „Město staví město“ chceme stavět příjemné město pro lidi, ale v rámci současných předpisů lze v centrech měst stavět jen velmi obtížně. V proměnlivém světě a globální konkurenci se územní rozvoj stává ústředním tématem obcí nevyhnutelně, protože centrálně jej umí "řídit" jedině totalita. Subsidiarita v rozhodování není žádný libovolný výmysl Západu.

V triádě legislativa – instituce – nástroje se v prvním kroku snažíme napomoci transformaci českého stavebního práva. Paralelně v druhém kroku budujeme instituce: výkonné koncepční a servisní IPRy, KAMy, MAPPy, městské architekty... na jedné straně a odborné rady na straně druhé. V třetím kroku nás čeká použitelné strukturování procesu správy a rozvoje území (měst, aglomerací, krajiny) podle měřítka, charakteru a času od strategií a koncepcí k jednotlivé stavbě i celku (to nemůže najednou obsáhnout jeden územní plán !!!)

Praha chystá pilotní projekty pro rozvoj městských pozemků. Tezím věcného záměru jde naproti ustavením institucí procesujících významné městské projekty: městského developera a centrálního stavebního úřadu Prahy. Snaží se srovnat krok s Vídní nebo Mnichovem, městy které tyto instituce používají tradičně už přibližně 100 let.

Pražské stavební předpisy jsou specifickým návodem, jak stavět v metropoli. Je důležité zachovat možnost jejich definování v jednom dokumentu, bez toho by hrozilo neustále opakované projednávání specifických podmínek v jednotlivých úrovních ÚPD a při jejich jakékoli změně.

Velmi aktuálním tématem je aktivní městská bytová politika, na kterou Praha dosud rezignovala.

Ustavování institucí a nástrojů je demokratický proces, vyžadující jednání s koaličními partnery a odbornou veřejností.

7. ZÁVĚRY

Samotné téma rekodifikace se ukázalo jako příliš široké pro jedno setkání a debata se zpracovateli se dotkla celé řady oblastí. Pozitivním výsledkem je upřímná snaha o vzájemné pochopení na obou stranách a zájem na pokračování společné debaty.

Potvrdil se soulad v odborném pohledu měst na problematiku legislativního rámce veřejné správy. I když jsou pohledy jednotlivých měst jsou specifické, navzájem se doplňují a překrývají. Sdílení zkušeností je obohacující. Slovenská zkušenost je pro nás velmi inspirující. Nabízejí se paralely s používanou praxí v dalších evropských zemích, i když nejsou přímo přenositelné.

Reforma je stavební legislativy je nutná. Vážíme si práce všech zúčastněných. Vítáme kvalitní analýzu příčin špatného stavu, zohlednění procesu a agendy, důraz na profesionalizaci výkonu státní správy. Cílem je návrat k jednoduchosti, srozumitelnosti a přehlednosti kodexu, kterou současný zákon ve znění všech novelizací dávno ztratil. Stavební legislativa má být nástrojem pro dosahování společenské dohody na vytváření příjemného, kvalitního a udržitelného prostředí ve všech jedinečných situacích, v daném měřítku, v konkrétním místě a v průběhu času. To se současné české i slovenské stavební legislativě nedaří. S vědomím řady témat, které během diskuze zazněly, se jeví jako nejdůležitější pečlivé vyvážení rolí a kompetencí při správě území. Téma stavební legislativy je komplexní a náročné. S ohledem na důležitost a ambici reformy je potřeba vážně naslouchat specifickému názorovému spektru opozice a omezit riziko nedokončení z důvodu možného nedorozumění.

shrnutí na základě interpretace prezentací z uvedených setkání zapsal v Praze dne 9.6.2019 Martin Kloda

Poděkování zúčastněným:
PRAHA

doc. Ing. arch. Petr Hlaváček – první náměstek primátora

JUDr. Hana Kordová Marvanová – radní

Mgr. Ondřej Boháč – ředitel IPR

prof. Ing. arch Roman Koucký – vedoucí Kanceláře metropolitního plánu IPR

Ing. arch. Kamil Kubiš – IPR

Ing. arch. Josef Pleskot – předseda Gremiální rady IPR

BRNO

RNDr. Filip Chvátal, Ph.D. – radní pro oblast územního plánování a rozvoje

Mgr. Veronika Doležalová – Kancelář architekta města Brna

Mgr. Viktor Poledník – Odbor územního plánování a rozvoje

PLZEŇ

Ing. Irena Vostracká – ředitelka Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně (ÚKRMP)

Ing. arch. Jan Toman – předseda Komise RMP pro koncepci a rozvoj

JUDr. Jiří Kubík, MBA – právník stavebního úřadu a pořizovatele ÚPD

Ing. Jitka Hánová – vedoucí úseku územního plánování ÚKRMP

Ing. arch. Jaroslav Holler – vedoucí úseku veřejného prostoru ÚKRMP

Ing. arch. Edita Míková – příprava stanovisek za obec, ÚKRMP 

LIBEREC

Ing. Jaroslav Zámečník, CSc. – primátor

Ing. arch. Jiří Janďourek – poradce primátora

Ing. arch. Josef Smutný – předseda Rady architektů

BRATISLAVA

Ing. arch. Juraj Šujan – poradce primátora

TÝM ZPRACOVATELŮ

Ing. Hana Landová – HK ČR

Mgr. František Korbel, Ph.D. – HAVEL & PARTNERS

JUDr. Jiří Buryan, LL.M., Ph.D. – HAVEL & PARTNERS

Mgr. Josef Hlavička – HAVEL & PARTNERS

JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D. – AK KVB

Mgr. Lukáš Rothanzl – AK KVB

HOSTÉ 

Ing. arch. Jan Kasl – předseda ČKA

Mgr. Eva Faltusová – ČKA

Ing. Pavel Štěpán – ČKAIT

FA ČVUT

prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, Hon. FAIA – děkan FA ČVUT

prof. Ing. arch. Jan Jehlík

doc. Ing. arch. Irena Fialová
JUDr. PhDr. Jiří Plos

Ing. arch. Ondřej Beneš, Ph.D.

Ing. arch. Petr Starčevič

…. a poznámka - pokud k návrhu Stavebního zákona chcete nějakou pořádnou kritiku, pak třeba tady: http://www.zelenykruh.cz/wp-content/uploads/2019/06/benesova_stanovisko_staveb_zakon_vecny_zamer.pdf?fbclid=IwAR2xsUSzD-tA0GSv7sXrjXRKrCbpPIJMC7bra8KC9CpdfCGAGwX0HcC7ZEA 

… a pokud chcete shrnutí v jednom odstavci, pak můžeme současnou přípravu nazvat (r)evoluce první fáze, ale daleko důležitější - pokud se tedy podaří překonat veškeré nástrahy této první fáze - bude (r)evoluce druhá fáze - která zatím na stole není, ale která by měla znamenat radikální posílení samospráv zejména v oblasti územního plánování. Prostě dnešní stav tzv. pověřeného zastupitele mnozí vnímají jako neudržitelný.

Usnesení č. 016/70R/2019

dne 5.6.2019:

Usnesení č. 016/70R/2019

4.12 Pracovní skupina „Krajský architekt"

Rada Ústeckého kraje po projednání

bere na vědomí:

vznik pracovní skupiny, poradního orgánu hejtmana Ústeckého kraje, zřízené pro oblast komplexního rozvoje kraje, zejména pro koordinaci v oblasti kvality architektury, urbanismu a veřejného prostoru a práce městských a obecních architektů na území Ústeckého kraje.

Krajsky architekt

Krajský architekt – co od něj v Ústeckém kraji můžeme očekávat?

Velmi zjednodušeně můžeme říci, že se náš svět skládá ze vztahů (sociálních, psychologických, politických, ekonomických a dalších) a prostředí, ve kterém se tyto vztahy odehrávají, a které pro ně tvoří podmínky. Kvalitní, kultivované prostředí udržuje a přitahuje lidi. Investice do kvalitního prostředí se tak slovy dneška „vyplatí“.

Na úrovni státu se tématu kvalitního prostředí věnuje např. Politika architektury a stavební kultury přijatá v lednu 2015 Vládou ČR. Mnoho na této úrovni vykonává Česká komora architektů. Právě architekti jsou totiž tou profesní skupinou, která má s  agendou kvality architektury, urbanismu a veřejného prostoru nejvíce společného.

Téma péče o kulturní prostředí je zcela jistě významným tématem i pro správu kraje.

Vize, ke které níže zmíněnými okruhy míříme, je kraj, který se příkladně stará o své vystavěné kulturní prostředí (architekturu), svůj majetek, aktivně komunikuje se svými občany a poskytuje obcím ve věci architektury, urbanismu a veřejného prostoru koordinaci, supervizi a kvalitní odborné poradenství. 

1. Městský architekt

Můžeme tvrdit, že krajský architekt má smysl, pokud budou fungovat a dobře fungovat i městsští architekti. Krajský architekt by měl být ten, kdo jejich jednotlivé parciální aktivity koordinuje a završuje.

Jedna z charakteristik Ústeckého kraje v jeho pánevní oblasti jsou poměrně velká města těsně vedle sebe. Od Děčína po Chomutov Teplice, Bílinu, Most, Duchcov, Litvínov nedělí vždy víc než dvacet kilometrů. Přesto je mezi nimi spolupráce na úrovni komunálních politik a společného řešení široké škály akutních problémů – těmi sociálními počínaje a třeba dopravními konče - poněkud problematická. Přesvědčil jsem se o tom i na základě setkávání městských architektů ústeckého kraje, které jsem v uplynulém roce pořádal vždy v cca dvouměsíčním intervalu v ústeckém paláci Zdar.

Ano, měl jsem dokonce pocit, že čím je všeobecná situace horší, tím více každé město hraje pouze na své parciální zájmy. Hledání společenského konsenzu a postupu v jiných než technických otázkách je tu stále více než problematické. Otázky kvality architektury jsou zde obecně vnímány jako jistým způsobem druhotné a podřadné, přestože by právě z této strany šly řešit mnohé palčivé úkoly dneška sociální problematikou počínaje.

Pozice městských architektů ústeckého kraje je rozdílná obdobně jako vnímáme rozdíly mezi pánevní oblastí, Středohořím, nebo jižním okrajem kraje svou problematikou daleko víc odpovídající už Středním Čechám. Zároveň jsem byl překvapen jak moc je stále na každém kroku možno vnímat, že jsme v oblasti, kde se v polovině minulého století vyměnila více než polovina obyvatelstva – že jsme stále v Sudetech.

Stále jsme v oblasti, která byla v rámci tradičně vnímaného prostoru naší státnosti už od dob průmyslové evoluce tou nejbohatší, avšak druhá polovina dvacátého století a především doba po roce 89 jí nedokázala nabídnou na její problémy většinou jiná, než v lepším případě parciální technické řešení a odpovědi.

Městský architekt v ústecké kraji dosud nepůsobí na všech místech, nebo nepůsobí s  takovou agendou a zodpovědností, kterou by si dané konkrétní problematiky zasluhovaly. Pak by bylo nezbytné spolupracovat napřímo s příslušnými samosprávami, komunitami, stakeholdery.

Jednou z důležitých kompetencí krajského architekta by vedle plnění zadaných úkolů měla být především vlastní iniciativa a vize. Hledání ladění a harmonizování mimořádně složitých a protichůdných požadavků a očekávání.

2. Strategie kraje – Program rozvoje

Zásadním dokumentem kraje by měl být tzv. Program rozvoje. Právě on by měl být tou vizí, která vznikla na základě široké vpravdě celospolečenské aktivní diskuse. Součástí tohoto programu by měl být text i grafická část s přehledným a průběžně aktualizovaným vyznačením záměrů, časovým plánem. Tento podklad by měl kraji nabídnout zpětnou vazbu jeho vývoje a zakládat dohodu při stanovování jeho priorit. Obsahovat by měl i plán investic a mapu majetku kraje, stejně jako i pocitovou mapu kraje – jak jsou vnímány jeho jednotlivé části jeho obyvateli, návštěvníky. V případě pánevní oblasti by právě její pocitová mapa mohla tvořit páteřní dokument budování intenzivnějšího a zodpovědnějšího vztahu ke konkrétnímu místu, lokalitě.

Strategický plán se soustředí i na provázání jednotlivých území a obcí, které v ústeckém kraji vykazují mimořádné rozdíly. Synonymem pro tento plán by měl být pojem participace. Součástí strategického plánu by mělo být i hledání adekvátních metod při získávání potřebných informací, k sledování jeho plnění. Nejedná se pouze o ekonomická data, vstupy od občanů, ale zejména o ukazatele kvality života.

Strategický plán by měl být podkladem pro Zásady územního rozvoje. Důležitější pro jeho zpracování by měla být vždy kvalita, nikoliv čas.

Že takovéto Strategické plány obce mají? Pak se ptejme, zda jejich obyvatelé o jeho existenci vědí, zda se stal přirozenou součástí jejich života…Jak je možné tato témata velkoryse a odborně otevírat se přesvědčili účastníci debat pořádaných pod zkratkou „ID:Ústí“ v ústeckém Hraničáři na konci minulého a na počátku tohoto roku.

Mediace a participace strategického plánu kraje s veřejností by měla následně přejít do aktivní mediace / participace zásad územního rozvoje. Důležité lokality a témata (rozvojové osy, významná centra) by měly být předem prověřeny územní studií, studiemi, soutěžemi nebo workshopy.

Praha má nyní svůj zlomový a oceňovaný (a musíme doplnit že mnohými stejně energicky zatracovaný) Metropolitní plán, definující mj. její hodnoty, kvality, potenciály a osy rozvoje. I před tím měla Praha svůj územní plán – byla to ale daleko spíš mozaika různobarevně vyplněných plošek respektující jednotlivá konkrétní zájmová území. Jedním ze zásadních přínosů Metropolitního plánu bylo vymezení jednotlivých míst a částí. Tedy ne abstraktní vymezení správních celků, ale lokalit jako přirozených center lidského pobytu. Mezi ta nejobsáhlejší vymezení lze pak vnímat hledání hrany kde už to není Praha – kde už začíná předměstská sídelní kaše. Pro obdobně velké rozlohou, nebo počtem obyvatel je pak určitě výhodou, že je dnes možné se poučit z těch aspektů při přípravě, projednávání ale i současného stadia projektové přípravy, které jsou dnes mnohými vnímány jako problematické.

Právě takovýmito úvahami by krajský architekt měl začít. Vymezit jednotlivé oblasti a okruhy problémů – jednotlivé lokality, sídelní celky. Už dnes je například jiným způsobem přistupovat k oblasti mezi Ústím a Teplicemi – oblastmi, kde už aktivní těžební činnost neprobíhá a oblastí mezi Bílinou a Chomutovem, kde se stále ještě těží a ještě dlouhou dobu bude nezbytné vyvažovat křehkou rovnováhu mezi oblastmi s důlní činností a vesnicemi, městy v jejich těsné návaznosti.

3.       Architekt kraje

Funkce krajského architekta je významná i z hlediska péče o komplexní rozvoj kraje se znalostí takto vzniklého strategického plánu. Obsazení postu by mělo být řešeno formou výběrového řízení s nadpoloviční účastí odborné části poroty. Jako ten nejdůležitější krok ale vnímáme definování konkrétních požadavků na jeho zodpovědnost a agendu.  Připomínáme, že podobný systém není v Evropě ničím novým, obdobně fungují např. kantony ve Švýcarsku, nebo části Belgie,  Cíl je obdobný - eliminace svévolných a náhodných rozhodnutí majících potenciálně negativní vliv na další smysluplné směřování rozvoje kraje, oblasti,  

Mělo by se jednat o konkrétní osobu na konkrétní dobu (například 5+5 let). Její hlavní činností by tedy měla být koordinace práce městských a obecních architektů na území kraje a vytvoření centra architektury kraje i s možností pořádání přednášek a kurzů z oblasti profesního vzdělávání. Stejně tak by měl vyvíjet osvětovou a výchovnou činnost k většímu zájmu veřejnosti a zejména dětí a mládeže o prostředí ve kterém se pohybujeme.

Měl by být i mediátor a spolupracovat se školami a seniorskými kluby v obcích na vzdělávacích projektech. Měl by poskytovat metodickou podporu stavebním úřadům v rámci kraje, stejně tak by měl i  komunikoval s ostatními kraji, státní správou, univerzitami, ministerstvy. V případě ústeckého kraje se jako zcela přirozenou jeví i spolupráce s regiony a univerzitami na sever od jeho hranic.

Jednou z rolí krajského architekta bude také administrace architektonických soutěží s předchozí participací obyvatel pro krajské investice. 

Krajský architekt by měl být schopen vést nebo se podílet na participaci a mediaci s občany jako i developery a stavebníky. Měl by nabízet odborné služby obcím ve správním území, které nemají městského architekta, a nechtějí využívat architekta jejich ORP.

Krajský architekt by měl mít rovněž přehled o grantech a měl by pomoci při čerpání grantů týkajících se veřejného prostoru a prostředí vůbec, včetně krajiny. Je to téma, které bude zejména s ohledem k předpokládaným dotačním titulům ze strany EU velmi aktuální.

Krajský architekt v Čechách dosud nebyl nikde jmenován. Právě Ústecký kraj je místem, kde by jeho agenda mohla znamenat mimořádný přínos.  

4.  Adekvátní péče o krajský majetek

Součástí strategického plánu by měla být i mapa krajského majetku. Veřejné investice by měly být konzultovány s krajským architektem. Měla by být zpracována mapa nevyužívaných krajských pozemků a budov a umožněno a podporováno jejich alternativní využití a to i krátkodobé.

Mělo by probíhat vyhodnocování nákladů na údržbu komunikací, veřejných prostorů a provozu veřejné dopravy pro možnost srovnávat různé části a optimalizovat je při nové zástavbě či při přestavbách.

5.       Řešení konkrétních projektů

Konkrétní problémy kraje by měly řešeny celkově se zapojením odborníků a participací veřejnosti. Tyto problémy by měly být připravovány dle jejich priority bez ohledu na případné dotace, tak aby se jim věnoval dostatečný čas a mohla být zapojena veřejnost.

Krajský architekt by mohl výrazně pomoci i při hledání adekvátního společenského vyjádření postavení a poctě takových osobností, které se právě ke zdejší krajině odkazovali, jako byl světově respektovaný malíř Zdeněk Sýkora. V jeho případě tedy jde nejen o pomoc při adekvátní obnově jeho jedinečných realizací v Ústeckém kraji (litvínovský chodník!), ale třeba i při iniciaci zřízení Muzea Sýkora v Lounech. 

Již nyní Palivový kombinát Ústí s.p. – mj. správce rekultivovaných postupně zatápěných povrchových lomů -  podniká kroky vedoucí k nalezení kvalitního zapojení rekultivovaných ploch po těžbě do smysluplné struktury krajiny. Mluvíme o tzv. resocializaci, kterou chce Palivový kombinát Ústí s.p. řešit formou architektonických soutěží dle regulí ČKA. Nejprve okolí jezera Milada, následovat by ji mělo mostecké jezero. Není to právě jeden z těch úkolů, kde by práce krajského architekta při koordinaci problémů dalece přesahujících řešené území měla své místo?

V kraji ale dokážeme identifikovat množství drobných „nedokonalostí“ dokreslující mnohdy nekompromisní vztah k paměti místa, krajině. Techn zničených vesnic, zbouraných kostelů. Odtud je třeba začít především. Za všechny bych uvedl alespoň okolí do krajiny velmi pečlivě komponovaného památníku bitvy u Chlumce (1813) nedaleko obce Přestanov, kterému se dostalo místo výhledu společenství banálních plechových hal.

Jako čerstvý městský architekt Děčína jsem se postupně dozvídal o komplikované problematice zapojení Děčína do struktury nadregionálních silniční sítě, jako i o komplikovanosti řešení dopravního skeletu v Ústí. I toto je problematika, kde by aktivní zapojení konkrétně a osobně zodpovědného krajského architekta dokázalo mnohému pomoci.

Obdobným, desítky let řešeným tématem je pro Děčín otázka jezu. Opět problematika přesahující nejen kraj, ale i stát. I zde jsem zejména s ohledem k děčínským nábřežím vedl již mnohá jednání a mohu tvrdit, že účast někoho s ještě větší kompetencí než má městský architekt by byla dobrá. Zastání někoho hájícího zájmy ne jednoho z obou protichůdných táborů, ale hájícího zájmy kultivované obytné krajiny, obce, zájmy kvality komplexního vystavěného prostředí.

Opět musíme zdůraznit, že tvorba kvalitního prostředí, ve kterém žijeme, není pouze utilitární technický problém. Komplex výkonu architekta zahrnuje problematiku mj. společensky kulturní, psychologickou, sociální.

6.       Výtvarné intervence a regulace reklamy

Většina obcí v posledních 25 letech rezignovala na výtvarná díla ve veřejném prostoru i na grafickou podobu svého prostředí a jsou často přeplněna nekvalitní a agresivní reklamou, a to i na veřejných pozemcích a budovách. Kraj by se mohl zavázat k povinnosti investovat zlomek z veřejné investice (například 1%) do kvalitní výtvarné intervence – nejlépe formou veřejné soutěže - jako součásti této investice.

7.       Výběry zpracovatelů na základě kvality nikoli ceny

Většina veřejných zadavatelů vybírá doposud zpracovatele veřejných zakázek pouze podle ceny bez ohledu na kvalitu. Bývá to zdůvodňováno strachem, že budou obvinění ze subjektivního hodnocení. Výsledkem je výběr toho nejlevnějšího bez znalosti toho, jakou práci odvede. Podobné to je u výběru zpracovatelů územních plánů.

Zpracovatelé projektů i staveb by ale neměli být vybíráni pouze podle ceny. U výběru projektantů by měla být zohledňována i cena budoucí stavby a jejího provozu, stejně jako kvalitní profesní portfolio zpracovatele vztahující se k řešené zakázce. Ve výběrech by měly být používány poroty s nadpoloviční většinou nezávislých odborníků (zejména u projektů).

Pro výběr projektantů strategického plánu, zásad územního rozvoje, územních plánů, urbanistických studií, veřejných prostranství i budov a výtvarných intervencí ČKA doporučujeme soutěž s předkládáním návrhu. Tento postup by měl být  použit i pro soutěže malého rozsahu, které mohou být i vyzvané se zúžením účastníků na základě hodnocení portfolií porotou následné soutěže. Jiný způsob výběru by měl být náležitě zdůvodňován.

Architektonická soutěž bývá veřejnými zadavateli často mylně považována za zdlouhavý a finančně náročný proces zadání veřejné zakázky. Mnoho studií i příkladů z praxe však naopak poukazuje na ekonomickou výhodnost soutěží a vyzdvihuje kvalitu, jíž přinášejí, která je sama o sobě ekonomickým přínosem.

V ústeckém kraji je takto vypisovaných soutěží doslova jako šafránu. A přitom zkušenosti jsou i zde velmi dobré. V děčínských Podmoklech je nyní realizovaná první etapa revitalizace veřejných prostor – Husovo náměstí a Prokopka dle velmi kvalitního návrhu architektonické kanceláře „re:architekti“, vzešlého v roce 2015 z kvalitně připravené i obeslané architektonické soutěže dle regulí ČKA. Letos jsme v Děčíně pomocí další soutěže našli na lávku podél železničního mostu pod zámkem další velmi kvalitní architektonický návrh. V přípravě na příští rok máme soutěž na Komenského náměstí. Nebo v sousední České Kamenici nejmladší zvolený starosta právě připravuje soutěž na rekonstrukci a úpravy kina. Dobré zkušenosti se soutěžením mají i v Chomutově,

Kdy naposledy proběhla obdobná soutěž generující po všech stránkách ta nejlepší řešení v tak významných městech jako je Ústí, Most, Teplice?

Pro zadavatele veřejných zakázek má ČKA k dispozici manuál, který zpracovala v souvislosti s novým zákonem o zadávání veřejných zakázek a který popisuje vše, co se týká zadávání veřejných zakázek na architektonické a projektové služby.

8) Zapojení občanů

V návaznosti na strategický plán a zásady územního rozvoje by kraj měl iniciovat a podporovat kontinuální aktivní mediace s občany s participací ke konkrétním tématům.

S  koordinátorem těchto akcí by krajský architekt měl úzce spolupracovat jako mediátor územního rozvoje. Plánovací setkání by měla být vždy kvalitně připravena a facilitována.

Právě aktivace občanů a podpora jejich péče o prostředí, které je obklopuje může totiž dnes být jeden z nejsilnějších motorů změny k lepšímu.

(text jsem s využitím podkladů ČKA připravil pro časopis Krajské hospodářské komory Ústeckého kraje, a je i podkladem pro prezentaci kterou připravuji pro hejtmana Ústeckého kraje)