1/4/2023
Zakládáme
novou perspektivu Ústeckého kraje. Tato perspektiva je spojena v odchodem
od uhlí, kdy kraj radikálně přehodnocuje modernistické paradigma spojené
s extenzivním průmyslem. Mohlo by se zdát, že prostý fakt, že doly jsou
postupně zavírány, těžba je už desítky let tlumena, tyto aspirace naplňuje a že
si vše tak nějak už poradí samo. Není tomu tak.
Celé území je třeba cílevědomě do stavu po těžbě „přeformátovat“,
„přenastavit“. Transformovat do podoby, kdy se budeme opět moci v nově
vzniklých souvislostech orientovat, s krajinou a osídlením se identifikovat,
kdy si prostředí ve kterém žijeme opět přivlastníme, budeme za něj svými životy
odpovědní. Toto přivlastňování může proběhnout pouze formou spoluúčasti lidí, zájmů,
sdružení, samospráv ale i stakeholderů a podnikatelů, kteří v daném
prostředí už nyní žijí. Nelze si představit, že přijdou jiní a ti to všechno
najednou budou vědět a znát lépe. Mluvíme o kompletním novém vyváření
vystavěného prostředí, zahrnující domy, ulice, obce, města, krajinu. Míst kde
pracujeme, i kam chodíme o víkendu a v neděli. Je třeba vytvářet taková
místa, kde se jeho obyvatelé budou cítit „jako doma“, kde budou moci naplňovat
své smysluplné životy.
Krajina mezi
Krušnými horami a Středohořím mnohokrát takovýmto smyslem už naplněna byla.
V devatenáctém století, ještě před masivním nástupem těžby, byla Mostecká
pánev domovem živnostníků, řemeslníků, drobných zemědělců, pěstitelů révy i
chmele, chovatelů ryb. Překotně probíhala industrializace, která si postupně
kraj měnila. V uvedeném období patřila tato oblast mezi hospodářsky ale i
kulturně k nejrozvinutějším v rámci celé tehdejší monarchie. Identita
této oblasti byla velmi silná, stejně jako bylo možno se velmi dobře ve
společnosti orientovat.
Domov a
perspektiva byla založena jinak v rámci budování socialistického státu po
odsunu Němců. Tehdy byla perspektiva založena na budování těžkého, chemického a
energetického průmyslu. Tato perspektiva se promítla do všech částí života
tehdejších obyvatel. Budují se sídliště obsahující veškerou vybavenost a
služby. Tato oblast měla opět v kulturně, společensko, hospodářském
uspořádání naší republiky pevné a velmi silné místo.
S devadesátými
lety dochází k opouštění těchto budovatelských priorit. Zavádějí se
těžební limity, odsiřují se elektrárny, dochází k pronikavému zlepšení
životního prostředí obyvatel. Postupně dochází k naplňování zemědělských,
lesnických, nebo hydrických rekultivací - k této činnosti dochází způsobem
z převážné většiny definovaným už v šedesátých letech, kdy každý důl
v okamžiku svého otevření už musel mít jasný „plán rekultivací“.
Ke změně
paradigmatu života, k adaptaci komplexních kvalit krajiny a osídlení na
stav „po těžbě“ ale dochází jen velmi pomalu. Je to do značné míry tím, že
identita území spjatá s předchozími dvěma obdobími byla vnímána velmi
jasně a silně. Život zde měl v té době své jasné a srozumitelné
zákonitosti, jejichž naplňování ve zpětném pohledu vnímáme jako radostné. Je to
radost spojená s životem - v každé významné, nebo převratné době,
kterou všichni zúčastnění vnímají jako smysluplnou. Určitě v kraji postupnou
sociální praxí dochází k obnově na úrovni nejrůznějších podnikatelských
aktivit, nebo samospráv. Stále ale stojíme před okamžikem, kdy je třeba
perspektivu vedoucí do doby pouhelné, svou silou srovnatelné s předchozími
významnými etapami kraje, teprve zakládat.
Jen
v rámci Ústeckého kraje je těžbou přímo, nebo nepřímo zasaženo území o
rozloze zhruba 1200km2. V těchto územích už většinou došlo
k rekultivačním procesům, ale k resocializaci v podobě jak ji
známe na západ od našich hranic stále nedochází. K tomu, aby celé toto
území mohlo nacházet svou novou perspektivu, je třeba ho uchopit jinak, než
bylo ještě donedávna běžné. Obdobnou transformací si prošla Belgie, sever
Francie, Porůří, Lužice. Vždy tyto procesy probíhají způsobem, který odpovídá
kulturně, politicko, hospodářskému založení a tradici, možnostem a zkušenostem
té které země. Pro nás mohou být inspirativní cíle, míra zapojení jednotlivých
aktérů, ale tyto procesy jako celek jsou, jak známe ze zkušenosti z Mostu,
nepřenositelné. I IBA v Německu má za sebou sdílenou zkušenost vycházející
z desítek let zkušeností založených na obnově Německa po druhé světové válce.
Prvním
systematickým krokem ve věci resocializace, tedy znovupropojení posttěžebního
území do struktry osídlení, byla soutěž na jezero Milada. Té předcházela
mnohaletá práce. Za uzlové body lze považovat sérii workshopů na půdě PKÚ
v Hrbovicích před pěti lety, kdy závěrem bylo, že jediný PKÚ je ten, kdo
na sebe může vzít celou agendu návratu území – resocializaci. Jednotlivé obce
toho z dlouhodobé zkušenosti schopny nejsou, a kraj v té době toho
také nebyl schopen. Dalším klíčovým okamžikem bylo setkání všech představitelů
samospráv v okolí jezera na prezentaci studentských výsledků
v ústeckém Node. Tam všichni na sériích vizualizací v mnoha
variantách poprvé viděli jak vlastně území po realizaci sportovních, občanských,
rekreačních aktivit a dalších úpravách krajiny může vypadat. Pak už probíhala
příprava vlastní soutěže, kde bylo důležité, že širší řešené území zahrnovalo oblast
od Teplic po Ústí, od Krušných hor po Středohoří. K přehodnocení,
k resocializaci – návratu do struktury území – musí dojít v tomto širokém
kontextu. Na rozdíl od IBA, je u nás nezbytné všechny relevantní souvislosti „formátování“
teprve zakládat.
Jako další
místo, kde mělo dojít k obdobně koncipovanému přístupu mělo být jezero
Most, kde nakonec k žádné soutěži nedošlo a město Most se s PKÚ a
tomto území dohodlo, že půjdou omezenou formou drobných projektů. Dalším
místem, kde k takovémuto přístupu mohlo dojít je Důl ČSA a jeho okolí. Tato
oblast (cca 40km2) je spravována
soukromými subjekty, které přípravu rozvrhli v jiném režimu. Layout vedoucí
k velkoryse pojatému strategickému projektu Green mine si určili hned na
začátku. Vzhledem k tomu, že se jedná o soukromý subjekt, přesahy do
okolních, dosud neřešených souvislostí, jsou zpracovávány adekvátním způsobem - tedy pouze přejímány.
Z těchto
všech zkušeností jsme dospěli k požadavku hledat řešení návratu
posttěžební krajiny do struktury osídlení na úrovni krajské samosprávy.
Cílem
transformačních služeb je nejprve soustředit informace na jedno místo. Práce
s daty bude nejprve analytická. Pokud budeme na jednu „kupičku“ dávat data
věnující se krajině, územním plánům, územním studiím, strategickým dokumentům,
demografickým křivkám, dojezdovým spádnicím, získáme základní informaci o
území, které budeme říkat „urbánně ekonomická“. Ve spolupráci s pilířem
transformátoru věnujícímu se IT, který v tomto všem bude mocným pomocníkem,
pak budeme hledat pro výstup i vhodné grafické rozhraní. Důležité bude, aby
data byla velmi dobře a jednoduše srozumitelná, určitě ve vztahu
k požadavkům konkrétních uživatelů, a aby zároveň bylo možné data
doplňovat. Mělo by se jednat o otevřenou platformu. Po praktické stránce –
z tohoto podkladu bude při zaměření na konkrétní obec patrné, kolik tam
žije lidí, jaká je skladba obyvatel, kolik odtud lidí dojíždí do práce, kolik a
v jaké skladbě dojíždí. Bude tak možno virtuálně modelovat, co by
s takovým územím udělalo umístění fabriky s 2000 zaměstnanci, co
všechno by se v území změnilo a jak, co všechno by ještě bylo nutné
vykonat, aby umístění takové fabriky mělo další efekt týkající se zlepšení
kvality obytného prostředí, nejen zlepšení ekonomických křivek a ukazatelů. Už
z této úvodní úvahy je jasně patrná provazba na pilíř věnující se podpoře
malého a středního podnikání. Důležité bude, že tímto způsobem budou
zpracovávány důsledně všechny posttěžební oblasti, že budou postupně
„vypadávat“ jednotlivé modelové příklady, kterým bude třeba věnovat se podrobněji.
Vzhledem k tomu, že činnost bude v dikci kraje, zásadním způsobem zde
nebude tendence protěžovat určité konkrétní stakeholdery, nebo zájmová
sdružení, čehož by bylo možno při pouze parciálním přístup obávat.
Mezitím ale
musí zároveň docházet obdobným způsobem k hlubším analýzám koncentrovaným
na rekultivovaných oblasti kombinované s analýzou jejich obytných
potenciálů. Tyto potenciály se budou v prvním momentu týkat stopování dob
už minulých, které s komplexní kvalitou máme spojené. Analýza musí být
vedena tak, abychom se dostali až k současnému, mnohde neutěšenému stavu.
Mezi metody mohou patřit i dotazníková šetření, debaty s občany. Určitě je
výhodou, že to byl právě Most, kde byly na pomezí sedmdesátých a osmdesátých
let prováděny průzkumy vycházející z tehdejších „světových“ tendencí.
Probíhalo mapování a zaznamenávání mentální mapy města na základě otevřeného
šetření s občany.
Obdobně by
se analýzy měly týkat problematiky „komunální energetiky“, nakládání
s odpady a vůbec běžné provozní agendy samospráv. V podtextu toho
všeho je požadavek na „nezávislost“ a „samostatnost“ těchto samospráv i
v ekonomickém slova smyslu. Tyto tendence jsou dnes umocněny požadavky na
„modrozelenou“ nebo „šedomodrozelenou“ infrastrukturu a jsou v prvním
plánu především technické – energie, ochlazování měst, zadržování vody ve
městech a krajině, šetření vodou. Tyto požadavky jsou vstupními podmínkami,
jsou matérií, se kterou nyní „budujeme“ město, nebo obec. Až tvůrčím způsobem,
architektonicky uchopené, jsou tyto podmínky přetvořeny do kvalitního obytného
prostředí, kde můžeme být „doma“. Vyplývá z toho, že i komunální
energetika je nezbytnou součástí práce s krajinou a osídlením.
Postupně se
tak dostáváme k další rovině práce, kterou by měly zajišťovat také transformační
služby. Pokud na prvním stupni dáme shromažďování a cílené strukturování dat,
dostaneme informace o možnostech, příležitostech a potenciálech. Prací transformátoru
by ale mělo být i cílené, tvůrčí přístupy v práci s těmito
informacemi, aby se jednak tyto potenciály násobily a zároveň aby nevznikala
„libovolná“ krajina a „libovolné“ osídlení, ale takové, které vykazuje
mimořádně vysoké komplexní obytné kvality. Je třeba vytvářet předpoklady pro
komplexní a kvalitní vystavené prostředí. Vystavěným prostředím rozumíme jak
domy, ulice, města, stejně jako krajinu.
Tady někde
začíná oblast vlastního transformačního procesu, kde bychom se měli soustředit
na komplexní „obytné kvality“. Vzhledem k určité kulturně společenské
nesamozřejmosti společnosti pod Krušnými horami zde mají pojmy jako normálnost,
běžnost a samozřejmost obsah, který je právě třeba během transformačního
procesu hledat. Jsou to hodnoty, které tu nejsou předem dané. Zásadním způsobem
se váží na naše životy a je velmi obtížné je uchopovat pomocí čistě technické
terminologie. Mohli bychom říci, že prvním krokem k jejich naplnění může
být provádění „standardní projektové přípravy“ tak, jak jsme v obdobných
případech zvyklí z oblastí na západ od našich hranic. Důležité bude
propojování jednotlivých oblastí přístupu, jak je popsáno výše, k čemuž bychom
ještě doplnili požadavek na konkrétní a okamžité výstupy a drobné realizace,
aby nemohlo nikdy dojít k tomu, že budeme vytvářet jen „studie pro studie“
a v očích obyvatel zase „ten skutečný život půjde jinudy“.
Snažíme se
pracovat v oblasti, která byla dlouhou dobu takto komplexně neřešená. Jednou
z charakteristik oblasti pod Krušnými horami je skutečnost, že je tu řada
skoro stejně velkých měst, kde „každý jede na sebe“. Města jsou oddělena doly a
vybydlenými oblastmi. I proto je důležité postupně budovat společný pohled na výše
uvedenou problematiku a všemi jednotlivými konkrétními kroky se vztahovat ke
společně budovanému horizontu.
Pokud
mluvíme v souvislosti s posttěžební dobou o zakládání nových
perspektiv, tato skutečnost zejména znamená, že bude docházet k náročnému
přehodnocování reality, kterou jsme si zvykli vnímat jako už nepotřebnou. Nová
perspektiva znamená, že naše každodenní realita bude obsahovat nové významy,
potence a příležitosti, jejichž využíváním si v této posttěžební oblasti
budeme budovat svůj domov.
Při tomto
přehodnocování bude nezbytné opět řešit i problematiku měřítka této oblasti.
Jednou z nejnepříjemnějších aspektů vybydlených oblastí jsou mimořádně rozlehlé
monofunkční plochy. Jaký je to rozdíl od intenzivně využívaného, „řemeslného“ území
devatenáctého století. Různé studie poukazují na fakt, že jen změnou měřítka,
do jisté míry bez ohledu na funkci, už může dojít k podstatné změně
vnímání kvality území. Obdobně lze číst i výsledky soutěže na okolí jezera
Milada. Doly a jejich měřítko je srozumitelné až z přítomnosti těžebních
strojů, které až ji dává smysl. Doly jsou ale také pochopitelné až
z geologických procesů, které tím nejpodstatnějším způsobem utvářejí naši
krajinu. Změny krajiny provázející těžbu byly takového rázu a měřítka, že
docházelo až k přehodnocování vztahu monumentality Krušných hor a
Středohoří oproti Mostecké pánvi. Tato stopa je již do posttěžební krajiny
nesmazatelně vtisknuta a přestože bychom si návrat do předtěžební „řemeslné“ rozmanitosti
přáli, bude mít určitě své meze. Je však třeba zdůraznit, že pokud budeme
v krajině chtít mluvit o oblastech s většími obytnými kvalitami a
potenciály, bez velmi promyšlené práce například i s měřítkem krajiny,
tedy jejích jednotlivých složek ve vztahu k osídlení, se neobejdeme.
V ideálním
případě se zpracovaná urbánně-ekonomická studie stane podkladem pro různé
možnosti modelování budoucnosti kraje, kde stále panuje obava o jeho
„smršťování“. Dnes už víme, že se ani pak nemusí jednat o katastrofu, jen je
třeba se pružně na různé scénáře připravovat, abychom byli minimálně zaskočeni.
Na závěr. O
co se vlastně snažíme? Jednou
větou "zakládáme novou perspektivu". Každý vnímá úběžník někde daleko
na horizontu, ale ve skutečnosti končí v oku pozorovatele, mysli jednoho
každého z nás.